Pipi Dlouhá punčocha

Pipi Dlouhá punčocha nechce být velká

To bylo objímání a líbání, když Tomy a Anika přišli domů, a toho jídla, co maminka honem nanosila na stůl, aby se pořádně navečeřeli. A jak je potom s tatínkem ukládala do postele! Pak u nich rodiče ještě dlouho seděli a děti vyprávěly, co všechno na ostrově Kurekuredutů zažily. Všichni měli velikánskou radost! Jediná smutná věc byla, že to nevyšlo s těmi vánocemi. Tomy a Anika ani neřekli, jak je to mrzí, že přišli o vánoční stromek a o Ježíška. Vracet se po tak dlouhé cestě domů, to je zvláštní a neobvyklá věc, a kdyby se byli vrátili zrovna na Štědrý večer, tak by to všechno bylo přece jenom ještě daleko lepší.

Tomymu a Anice taky trochu zatrnulo, když pomysleli na Pipi. Jistě už ve vile Vilekule leží v posteli s nohama na polštáři a s hlavou pod pokrývkou, ale je tam sama. Řekli si, že k ní musí hned zítra co nejdřív zajít.

Jenže následující den je maminka nechtěla nikam pustit, protože byli už tak dlouho pryč a kromě toho čekali na oběd babičku, která se s dětmi taky chtěla přivítat. Tomy a Anika si dělali starosti, co Pipi dělá, a když se kvečeru začalo stmívat, už to nemohli vydržet.

„Musíme se na ni jít alespoň podívat,“ řekl Tomy.

„Tak běžte,“ řekla paní Settergrenová. „Ale ať jste brzy doma!“

A Tomy a Anika běželi.

Když přišli k vrátkům vily Vilekuly, zůstali zkoprnělí stát. Vypadalo to tam úplně jako na vánoční pohlednici.

Vila ležela ve sněhu jako v peřince a ve všech oknech se vesele svítilo. Na verandě hořela pochodeň a vrhala světlo kolem dokola na sníh. Na cestě k verandě byl sníh odklizen, takže se Tomy a Anika nemuseli brodit žádnými závějemi.

Právě na verandě zdupávali z bot sníh, když se otevřely dveře a v nich stála Pipi.

„Veselé vánoce přeju,“ řekla. A už je hnala do kuchyně. V kuchyni – namouduši – stál vánoční stromek! Svíčky hořely a sedmnáct prskavek jiskřilo a prskalo a všechno dohromady tu šířilo útulný čmoud. Na prostřeném stole byl pravý švédský vánoční nákyp, šunka, salám a jiná švédská vánoční jídla, a dokonce i perníkové figurky a vánoční pečivo. V kamnech hořelo a vedle truhlíku na dříví stál kůň a na uvítanou zdvořile hrabal předním kopytem. Pan Nilson poskakoval mezi prskavkami po vánočním stromku.

„Pan Nilson měl sedět na větvi jako ozdoba,“ řekla přísně Pipi, „ale on nechce chvíli posedět.“

Tomy a Anika ze sebe nevypravili jediné slovo.

„Pipi,“ vyhrkla nakonec Anika. „To je nádhera! Jak jsi to všechno stihla?“

„Já už jsem taková přičinlivá povaha,“ řekla Pipi.

Tomy a Anika z toho měli ohromnou radost.

„To jsem rád, že jsme zase ve vile Vilekule,“ řekl Tomy.

Sedli si ke stolu a pustili se do vánočních jídel a do perníkových figurek a vánočního pečiva a chutnalo jim to snad dokonce ještě o něco líp než banány a kokosové ořechy.

„Teď ale vlastně nejsou Vánoce,“ řekl Tomy.

„Jsou,“ řekla Pipi. „Ve vile Vilekule jde kalendář pozadu. Budu si ho muset dát seřídit, aby se mi neopožďoval.“

„To je nádhera,“ řekla Anika. „Tak nám vánoce přece jen neutekly. Jenom Ježíšek nám utekl.“

„Dobře žes mi to připomněla,“ řekla Pipi. „Já jsem vám nějakého Ježíška schovala. Musíte si ho ale najít.“

Tomy a Anika byli nadšením celí pryč a horempádem se dali do hledání. Tomy našel v truhlíku na dříví veliký balíček, na kterém stálo napsáno TOMY. Byly v něm barvičky. Anika našla pod stolem balíček, na kterém zase stálo ANIKA, a když jej rozbalila, našla v něm krásný červený slunečník.

„Ten si vezmu s sebou, až příště pojedeme na ostrov Kurekuredutů,“ řekla. Nad kamny visely další dva balíčky. V jednom byl malinký džíp pro Tomyho a ve druhém našla Anika nádobí pro panenky. Kůň měl v ohonu taky zavěšený docela malý balíček, ve kterém byly hodiny do Tomyho a Aničina dětského pokoje. Když všechny dárky našli, div Pipi ze samé vděčnosti neumačkali.

Pipi stála u okna a dívala se, co je na zahradě sněhu.

„Zítra postavíme ze sněhu veliký dům,“ řekla. „A večer si tam budeme svítit svíčkami.“

„Ano!“ jásala Anika. Byla čím dál spokojenější, že jsou zase doma.

„Právě o tom uvažuju, jestli bychom si nemohli udělat sjezdovku ze střechy rovnou dolů do závějí,“ řekla Pipi. „Chtěla bych naučit koně jezdit na lyžích. Jenom pořád nevím, jestli by měl mít čtyři lyže, nebo jenom dvě.“

„To si zítra užijeme legrace!“ těšil se Tomy. „Máme štěstí, že jsme přijeli domů uprostřed vánočních prázdnin.“

„Všude si užijem legrace,“ řekla Anika. „Tady ve vile Vilekule i na ostrově Kurekuredutů a všude.“

Pipi souhlasně přikývla. Všichni tři si vylezli na stůl.

Tomy se najednou zachmuřil.

„Já nechci být nikdy velký,“ prohlásil.

„Já taky ne,“ přidala se Anika.

„To je fakt, být velký, to stojí za starou bačkoru,“ souhlasila Pipi. „Dospělí lidé si vůbec nikdy neužijí žádnou legraci. Jsou pořád jenom samá otravná práce a hloupé šaty a kuří oka a daň z přijímání.“

„Daň z příjmu, a ne z přijímání,“ opravila ji Anika.

„To máš prašť jako uhoď,“ řekla Pipi. „A navíc jsou samá pověra. Stačí, aby si člověk při jídle strčil do pusy nůž, a už je oheň na střeše. A tak různě.“

„A vůbec si neumějí hrát,“ přidala se Anika. „To je hloupé, že musíme vyrůst!“

„Kdo říká, že musíme,“ namítla Pipi. „Jestli se nemýlím, tak tady někde na to mám pililulky.“

„Jaké pilulky?“, divil se Tomy.

„Takové moc zdravé pililulky, po kterých se neroste a nikdy z člověka není dospělý,“ řekla Pipi a seskočila ze stolu. Dala se hned do hledání a prohledala všechny skříně a zásuvky, až nakonec našla něco, co se navlas podobalo třem zažloutlým hráškům.

„Hrách,“ vyhrkl užasle Tomy.

„Kdepak hrách,“ řekla Pipi. „Tohle není hrách. To jsou strčprstkrcké pililulky. Dostala jsem je kdysi dávno v Rio de Janeiru od jednoho starého indiánského náčelníka, když jsem se mu náhodou zmínila, že o to nijak zvlášť nestojím, abych vyrostla a byla dospělá.“

„A na to stačí tyhle malé pilulky?“ zeptala se pochybovačně Anika.

„Jéje…