Pipi Dlouhá punčocha

Pipi najde spunka

Jednou ráno přiběhli Tomy a Anika jako obyčejně k Pipi do kuchyně a křikli „dobrýtro“. Neozvala se žádná odpověď. Pipi seděla uprostřed kuchyňského stolu, na klíně měla Pana Nilsona a na rtech šťastný úsměv. „Dobrýtro,“ řekli Tomy a Anika znovu.

„Jen si pomyslete,“ řekla Pipi zasněně, „že jsem si to vymyslela úplně sama. Zrovna já!“

„Co sis vymyslela?“ ptali se Tomy a Anika. Vůbec je nepřekvapilo, že si Pipi něco vymyslela, jenom by rádi věděli, co to tentokrát je.

„Co sis vlastně vymyslela?“

„Nové slovo,“ řekla Pipi a podívala se na Tomyho a Aniku takovým způsobem, jako by je zpozorovala teprve teď. „Úplně zbrusu nové slovo.“

„A jaké slovo?“ chtěl vědět Tomy.

„Výborné slovo,“ odpověděla Pipi. „Jedno z nejlepších, jaké jsem kdy slyšela.“

„Tak nám ho řekni,“ vybídla ji Anika.

„Spunk,“ řekla vítězoslavně Pipi.

„Spunk?“ podivil se Tomy. „Co to je?“

„To kdybych věděla,“ řekla Pipi. „Vím jenom, že to není vysavač.“

Tomy a Anika chvilku přemýšleli. Nakonec řekla Anika:

„Když ale nevíš, co to je, tak z toho přece nic nemáš.“

„To je právě to, co mi na tom vadí,“ řekla Pipi.

„Kdo na to vlastně přišel od začátku, co mají slova znamenat,“ chtěl vědět Tomy.

„To asi byli staří profesoři,“ odtušila Pipi. „Ale stejně jsou lidé divní! Co se navymýšlejí legračních slov! Třeba ,vana‘, ,zátka‘, ,šňůra‘ a tak. Dovede někdo pochopit, kam na ta slova chodí? Zato takové výborné slovo jako ,spunk‘, to ještě nikoho nenapadalo. Ještě štěstí, že jsem na to přišla já. A teď zjistím, co to znamená.“

Chvilku přemýšlela.

„Spunk! Mohla by to třeba být špice vlajkového stožáru natřeného modrou barvou,“ řekla váhavě.

„Vlajkové stožáry nikdy nenatírají na modro,“ namítla Anika.

„To máš pravdu. Tak teda nevím. Nebo že by to byl zvuk, který vznikne, když šlápneš do bláta, až ti to vylézá mezi prsty u nohou? Schválně si to vyzkoušíme. Tak třeba: Anika šlapala v blátě a náhle se ozval překrásný spunk.“

Pipi zavrtěla hlavou.

„Ne, to není ono. A tu se ozval překrásný čvacht – tak by se to asi muselo říct.“

Pipi se poškrábala ve vlasech.

„Je to záhada! Ale ať je to jak chce, já na to přijdu. Třeba se to dostane koupit. Pojďte, půjdeme se zeptat!“

Proti tomu Tomy ani Anika nic nenamítali. Pipi se šla poohlédnout po kufru se zlatými penězi.

„Takový spunk,“ řekla, „ten může stát spoustu peněz. Já si pro jistotu vezmu s sebou zlatý peníz.“

A Pipi si vzala z kufru zlatý peníz. Pan Nilson jí jako obvykle vyskočil na rameno a Pipi snesla koně ze schodů verandy.

„Musíme si pospíšit,“ řekla Tomíkovi a Anice. „Pojedeme na koni. Jinak bychom mohli přijít pozdě a spunky by už třeba byly vyprodané. Moc by mě nepřekvapilo, kdyby se ukázalo, že si pan starosta právě před námi koupil ten poslední.“

Kůň cválal s Pipi a s Tomym a s Anikou ulicemi městečka a dusot jeho kopyt nadělal na dláždění tolik hluku, že to všechny děti slyšely a honem se přiběhly podívat, protože měly Pipi moc rády.

„Kam jedeš, Pipi?“ volaly vesele.

Pipi zadržela koně a řekla:

„Jedu si koupit spunka.“

Děti na ni překvapeně koukaly.

„Je to něco dobrého?“ ptal se jeden malý chlapeček.

„A jak,“ řekla Pipi a olízla se. „Je to strašně dobré. Aspoň podle toho, jak se to jmenuje.“

Před cukrárnou seskočila z koně. Pak sundala Tomíka a Aniku a všichni tři vešli do cukrárny.

„Prosila bych sáček spunků,“ řekla Pipi. „Ale aby byly pěkně křupavé.“

„Spunků?“ opakovala nejistě hezká slečna za pultem. „To, myslím, nemáme.“

„Ale ano, určitě máte,“ řekla Pipi. „To mají ve všech lepších obchodech.“

„Dnes nemáme,“ řekla slečna, která to slovo v životě neslyšela, ale za nic na světě by nepřiznala, že její obchod nepatří k těm lepším.

„Aha, a včera jste to měli?“ zeptala se Pipi dychtivě. „Slečno, moc tě prosím, řekni mi, jak to vypadá. Já jsem v životě neviděla jediného spunka. Nebyly na něm červené proužky?“

Hezká slečna se začervenala a řekla:

„Ale vždyť já nevím, co to je! My to určitě nemáme.“

Pipi šla zklamaně ke dveřím.

„Tak musím shánět dál,“ řekla. „Bez spunka prostě nejdu domů.“

Další obchod byl železářství. Prodavač se dětem zdvořile uklonil.

„Já bych chtěla spunka,“ řekla Pipi. „Ale musí to být ten nejlepší druh, co se s ním dá zabít i lev.“

Prodavač se chytře usmál.

„Podíváme se,“ řekl a poškrábal se za uchem, „podíváme se.“

Přinesl malé kovové hrábě a podal je Pipi.

„Stačil by tenhle?“, zeptal se.

Pipi se na něho rozmrzele podívala.

„Tomuhle přece profesoři říkají hrábě,“ řekla. „A já chci spunka. Mně se zdá, že chcete šidit nevinné děti!“

Prodavač se zasm…