Pipi Dlouhá punčocha

Pipi slaví narozeniny

Jednoho dne našli Tomy a Anika ve schránce dopis. Na obálce bylo napsáno:

TOMÝKOVY A ANYCE.

Když roztrhli obálku, našli v ní lístek a na něm stálo:

TOMÝKU A ANYKO PŘIĎTE ZÝTRA KE MNĚ NA OSLAVU PYPY MÁ NAROZENYNI!

SPOLEČENSKÍ ÚBOR PODLE VLASTŇÝ CHUŤY.

Tomy a Anika začali radostí tancovat po pokoji. Porozuměli dopisu velmi dobře, přestože byl napsán tak podivným pravopisem. Pipi si s ním dala hrozně práce. Ve škole sice dělala, že nezná ani písmeno i, ale ve skutečnosti přece jenom trochu psát uměla. Tehdy když se plavila po mořích, sedával s ní jeden z plavčíků na zádi a učil ji psát. Pipi ovšem nebyla nijak vytrvalou žákyní. Zničehonic řekla třeba:

„Víš co, Fridolfe,“ ten plavčík se totiž jmenoval Fridolf, „teď toho necháme a radši si vylezeme na stožár podívat se, jaké bude zítra počasí.“

Nebylo tedy divu, že jí psaní moc nešlo. Smolila to pozvání celou noc a teprve k ránu, když hvězdy nad střechou vily Vilekuly bledly, přikradla se k vile, ve které bydleli Tomy a Anika, a hodila jim dopis do schránky.

Jakmile Tomy a Anika přišli ze školy domů, začali se připravovat na oslavu. Anika požádala maminku, aby jí natočila vlasy. Maminka jí vyhověla, a ještě jí do vlasů zavázala růžovou mašli. Tomy si vlasy jenom navlhčil, aby se mu necuchaly. O kudrlinky nestál. Anika si chtěla vzít nové šaty, ale to maminka nedovolila. Ty by vypadaly, až by se děti vrátily domů! Anika se musela spokojit s jinými, které už nebyly nejnovější. Tomíkovi bylo jedno, co má na sobě, jen když vypadal trochu k světu.

Koupili taky pro Pipi dárek. Peníze si vybrali ze svých pokladniček. Cestou ze školy zašli do hračkářství a koupili moc krásnou…, ale to je prozatím tajemství. Dárek byl zabalen do zeleného papíru a ovázán dlouhatánským provázkem. Když byli Tomy a Anika hotovi a vyslechli všechna maminčina ponaučení, aby se neumazali a neroztrhali si šaty, vzal Tomy balíček a šli. Byli domluveni, že se budou cestou v nošení střídat, a až ho budou Pipi předávat, budou ho držet oba dva.

Byl už listopad a brzy se šeřilo. Když Tomy a Anika vcházeli do vily Vilekuly, drželi se pevně za ruce, protože v zahrádce už byla tma a v korunách stromů, z nichž padaly poslední listy, ponuře šumělo. Tomy říkal, že šumí „podzimovatě“. O to lákavější byl pohled na rozsvícená okna vily Vilekuly, kde je čekala slavnost.

Chodili obvykle kuchyňským vchodem, ale tentokrát šli hlavním. Kůň na verandě nebyl. Když Tomy zdvořile zaklepal na dveře, ozval se zevnitř temný hlas:

„Kdo to buší na má vrata, kdo to ruší noční klid? Je to lupič? Nebo straší? Je to kočka snad, či myš?“

„Ne, ne, to jsme my, Pipi!“ volala Anika. „Otevři nám!“

Pipi jim otevřela.

„Proč jsi říkala, že straší? Já se bojím!“ řekla Anika a úplně zapomněla Pipi blahopřát.

Pipi se srdečně zasmála a otevřela jim dveře dokořán. Konečně byli v teple! Narozeninová oslava se konala v kuchyni, kde bylo nejútulněji. V přízemí byly jenom dva pokoje, obývací s jediným kusem nábytku a ložnice. V kuchyni bylo místa dost a Pipi to tam moc pěkně uspořádala. Na podlahu dala koberec a na stůl ubrus, který sama ušila. Vyšila na něm květiny trochu podivného vzhledu, o nichž tvrdila, že rostou v Zadní Indii, takže to určitě byly správné květiny. Záclony byly zatažené a v kamnech praskal oheň. Pan Nilson seděl na truhlíku na dříví a tloukl dvěma poklicemi o sebe jako činely. V koutě stál kůň. Taky byl pozván.

Tomy a Anika si najednou vzpomněli, že přece chtěli Pipi blahopřát. Uklonili se, předali jí zelený balíček a řekli: „Blahopřejeme ti k narozeninám.“ Pipi poděkovala a honem balíček rozbalila. Byla v něm hrací skříňka! Pipi se mohla zbláznit radostí. Objala Tomyho, Aniku, hrací skříňku i zelený papír. Pak hrací skříňku natáhla, uvnitř to začalo cinkat a v tom cinkotu zazněl nápěv písničky.

Pipi natahovala a hrála a natahovala a hrála pořád dokola a ničeho jiného si nevšímala. Najednou se vzpamatovala: „Málem bych zapomněla, vždyť já mám pro vás dárky k narozeninám!“

„Ale vždyť my nemáme narozeniny,“ namítli Tomy a Anika.

Pipi se na ně překvapeně podívala.

„To vím taky, ale já mám! Proč bych vám k nim nemohla taky dát dárky? Nebo máte v učebnicích napsáno, že se to nesmí? Že by to třeba bylo proti pravidlům nábosilky?“

„To se ví, že se to smí,“ řekl Tomy. „Jenže se to nedělá. Ale já bych vlastně přesto rád dostal dárek.“

„Já taky,“ řekla Anika.

Pipi odběhla do obývacího pokoje, kde měla na sekretáři připravené balíčky. Tomy rozbalil svůj a našel v něm malou, docela ma-linkou flétnu ze slonoviny a v tom druhém, pro Aniku, byla krásná brož ve tvaru motýla. Křídla motýla byla poseta červenými, modrými a zelenými kamínky.

Každý tedy dostal dárek k narozeninám, a teď byl čas zasednout k prostřenému stolu, na kterém byly už nachystané spousty sušenek a koláčků. Byly to sušenky prapodivných tvarů a Pipi prohlásila, že jsou čínské.

Nalila každému šálek čokolády a přidala šlehačku. Když už si měli sednout, vzpomněl si Tomy:

„Když máma s tátou mají hosty, tak vždycky páni dostanou lístečky, kde mají napsáno, kterou dámu mají odvést ke stolu. To bychom měli mít taky.“

„Já jsem pro,“ řekla Pipi.

„Horší je, že jsem tu jediný pán,“ řekl Tomy nejistě.

„Ale kdepak,“ ohradila se Pipi. „Copak je Pan Nilson nějaká slečna?“

„Vidíš, na něho jsem zapomněl,“ řekl Tomy. Sedl si na truhlu na dříví a napsal na kus papíru:

Pan Settergren odvede laskavě ke stolu slečnu Dlouhou punčochu.

„Pan Settergren, to jsem já,“ řekl spokojeně a ukázal Pipi, co napsal. Na jiný lístek napsal:

Pan Nilson odvede laskavě ke stolu slečnu Settergrenovou.

„Kůň musí taky dostat lístek, přestože nebude sedět u stolu,“ prohlásila Pipi.

A tak napsal Tomy na další lístek, co mu Pipi nadiktovala:

Kůň laskavě zůstane v koutě a dostane za to sušenky a koláče.

Pipi podržela lístek koni u nozder a řekla:

„Přečti si to a řekni nám, jaký na to máš názor!“

Kůň neměl námitek, a tak Tomy nabídl Pipi rámě a odvedl ji ke stolu. Pan Nilson neprojevil žádnou snahu nabídnout rámě An…