Dopisy vidoucího

„Rimbaud je veliký básník nového zření světa. Všecko na Rimbaudovi je výjimečné, mimolidské, zázračné; jeho předčasná zralost – v patnácti šestnácti letech vyrovná se již nejednomu mistru minulé i přítomné poezie francouzské – je stejně monstrózní jako všecek jeho další vývoj: za rok stráví a proběhne to, k čemu potřebují jiní celých desetiletí. Revolta jeho je mnohem radikálnější než revolta Lautréamontova nebo Corbierova: jde ke kořenům věcí, je zcela niterná a zcela velká, bez každé titěrné pózy.“ (F. X. Šalda)

Dopisy vidoucího jsou dva dopisy, které napsal šestnáctiletý Rimbaud. První je z 13. 5. 1871, je adresován Izambardovi, profesoru rétoriky na gymnáziu v Charleville. Rimbauda učí od 14. 1. 1870. Půjčuje mu Villona, Rabelaise. Není o moc starší než Rimbaud, je mu 23 let. Rimbaud po několika útěcích do Paříže se vrací do Charleville. Škola vzhledem k francouzsko-německé válce (Charleville je blízko hranice) je zavřena, Rimbaud se toulá po okolí, vysedává v knihovně, čte si o alchymii, kabale (řeči ptáků), chce nalézt jazyk, který by se obracel ke všem smyslům, vytvořit novou řeč. Je to doba debaklu francouzského impéria, porážka Komuny (krvavý týden, kdy postříleno 40 tisíc Pařížanů, vypukne týden po napsání druhého dopisu). Rimbaud píše verše inspirované Komunou: „Kurva Paříž, rudá kurva s prsy ztěžklými boji.“

Druhý dopis je psán dva dny po prvém, 15. 5. Je adresován 26ti letému Demenymu, s nímž ho v září 1870 seznámil v Douai – po prvním útěku do Paříže – Izambard. Demeny už vydal první knihu básní, Rimbaud mu v říjnu 1870 posílá svých 7 sonetů, které napsal při útěku do Belgie. K prvnímu dopisu Izambardovi je připojen text „Umučené srdce“ (překládaný též jako „Popravené srdce“). K druhému dopisu tři básně („Pařížský válečný zpěv“, „Mé malé milenky“ a „Dřepění“), jež ovšem Rimbaud ani ne měsíc nato zavrhuje. V dopise Demenymu z 10. 6. píše: „Spalte, tak to chci, spalte všechny verše, které jsem Vám, já hlupák, dal.“ Izambard na prvý dopis pravděpodobně ani neodpověděl. Reagoval však podrážděně: celá teorie vidoucího je podle něho jen zmatený blábol, nesmysl. „Nechci vám psát, že jste šílenec, to byste byl štěstím bez sebe.“

„Chci být básníkem,“ píše v prvém dopise Izambardovi Rimbaud, „a pracuji na tom, abych se stal vidoucím.“ Právě v tomto dopise se objevuje ona proslulá Rimbaudova věta: „Já je někdo jiný.“ Teorie vidoucnosti je pak detailněji rozvedena v dopise druhém: „První prací člověka, který chce být básníkem, je poznání sebe sama, ale úplné; hledá svou duši, prohlíží si ji, pokouší ji, učí.“ (Poesie se stává duchovními exerciciemi jako u Ignáce z Loyoly.) „Je třeba být vidoucí, stát se vidoucím. Básník se stává vidoucím dlouhým, nesmírným a vědomým rozrušováním všech smyslů.“ „Neboť já je někdo jiný. Jestliže se v mědi probudí polnice, není to její vina. To je mi jasné: pomáhám své myšlence, aby se vyklubala: pozoruji ji, naslouchám jí: nasadím smyčec: symfonie bouří hluboko uvnitř, nebo naráz vyrazí ven.“ Rimbaud p…