Vybouřené smutky

Řeka

Byla jak dítě - tenký byla pramének
blýskavý mezi hrubozrným pískem. -

V obrovském tichu bezlidném
ji stará země porodila
pod stromy jmelím zelenými,
pod sešeřenou hloubkou sosen kosmatých,
v obrovském tichu travou zpívala
z vápenných, rozklíněných skal.

Groteskní černé sosny ležely
jak transparenty slunce zažloutlého
na roztřesené její hladině.
Jak černé pijavice tlusté kořeny
a plachý stín jen přišel píti z ní,
co ona slávou zpívala a rytmem žití.

Ó příliš důvěřivá, sešeřenou nocí,
když za ní lesy dozpívaly píseň,
v měsíčnou pláň se z roklí vylila.
Jak černé, klepající mlýny chytly
ji potměšile v kola groteskní,
že s bolestí v prach roztříštěna hebký
zavyla s šumem bouřně padajíc!

Jak ohromena, po špičkách šla travou,
jak ohromena tiše po špičkách
do mýtí truchlivých, kde stříbro měsíce
v své půdě břízy řídké zapustilo
a v mlhách sešeřených pole rákosná…

Ó chtěla grandiosní klenbu nebes
a kosmos teplým klidem svítící,
hvězd píseň vyzpívanou Neznámému
roztřásti na své hladině
a slávu Noci před zrozeným dnem
a jeho stopu zlatou!?

Tu vyšel první člověk smutný
do světlé záře sunoucích se par,
z mlh tulák vybelhal se plání…
Krvavé hadry sundal s nohou zamodralých
puchem a hnisem, v nichž seděla Smrt,
v ni ponořil své rány mokvavé…

A obzor temněl se a temněl v dál,
mhy zhoustly v rovinách, kde jíkal pták,
hnis hřbitovů, puch lidských dědin
zavíval s břehů pohřbů requiem…

Stružkami t…