Vatikánské kobky

6

Téhož dne přivezl večerní vlak z Milána Anthima se ženou. Protože jeli třetí třídou, uviděli teprve při příjezdu hraběnku z Baraglioulů a její nejstarší dceru, které přijely z Paříže spacím vozem téhož vlaku.

Pár hodin předtím, co došel telegram o úmrtí, dostala hraběnka dopis od svého chotě. Hrabě v něm výmluvně líčil, jakou bezmeznou radost mu způsobilo neočekávané setkání s Lafcadiem; samozřejmě se tu nezakmitla žádná narážka na poloviční bratrství, které zdobilo mladého muže v Juliových očích tak zrádným půvabem. (Julius, poslušen otcova rozkazu, nemluvil o tom otevřeně se ženou a nebyl by o tom mluvil ani s nikým jiným.) Avšak jisté narážky, jisté zámlky poučily hraběnku dostatečně. Ani já si nejsem tak docela jist, že si Julius, jemuž ve vyježděných kolejích měšťáckého života chyběla zábava, neudělal hříčku z toho, že chodil kolem skandálu a pálil si na něm špičky prstů. A nejsem si také jist, že Lafcadiova přítomnost v Římě a naděje, že se s ním sejde, neměly značný podíl na Jenovéfině rozhodnutí, že matku na cestě doprovodí.

Julius jim šel naproti na nádraží. Rychle je odvedl do Grandhotelu, když se předtím spěšně rozloučil s Anthimem a s jeho ženou, s nimiž se měl nazítří sejít v pohřebním průvodu. Dvojice se odebrala na via di Bocca di Leone, do hotelu, kde se ubytovali po svém prvním příjezdu do Říma.

Jiřina přivezla spisovateli dobré zprávy; s jeho zvolením už nebudou žádné potíže, kardinál André jí včera poloúředně sdělil, že kandidát už ani nebude muset znovu začít s návštěvami, Akademie sama přichází za ním, dveře jsou otevřeny, je očekáván.

„Tak vidíš!“ řekla Jiřina. „Co jsem ti říkala v Paříži? Všechno bude v nejlepším pořádku. Na tomto světě stačí člověku jen počkat.“

„A neměnit se,“ ozval se zkroušeně Julius a zvedl manželčinu ruku k ústům, aniž si všiml, že dceřin pohled, upřený na něho, se naplnil pohrdáním. „Věrný vám, svým myšlenkám, svým zásadám. Vytrvalost je nejnepostradatelnější ctnost.“

Už vyprchávala vzpomínka na jeho nedávné vykolejení i každá jiná myšlenka než pravověrná a každý jiný záměr než mravopočestný. Když se nyní dověděl, na čem je, snadno se uklidnil. Obdivoval jemnou důslednost, bez níž by se byla jeho mysl v jedné chvíli octla na scestí. On se nezměnil; to papež.

„Jaká je to u mne naopak stálost myšlení,“ říkal si, „jaká logika! Těžko vědět, čeho se má člověk držet. Chudák Fleurissoire zemřel proto, že pronikl do zákulisí. Když je člověk prostý, je pro něho nejprostší držet se toho, co ví. To ohavné tajemství ho zabilo. Vědění vždycky posiluje jen silné… To nevadí, jsem rád, že Carola dokázala uvědomit policii, to mi dovoluje uvažovat svobodněji… Ale přece jen, kdyby Armand-Dubois věděl, že za své neštěstí a za své vyhnanství má co děkovat nikoli PRAVÉMU Svatému otci, jaká by to pro něho byla útěcha! Jaké povzbuzení ve víře! Jaká úleva! Udělám dobře, když si s ním zítra po pohřebních obřadech promluvím.“

Obřad nepřilákal mnoho lidí. Za pohřebním vozem jely tři kočáry. Pršelo. V prvním povoze Blafaphas přátelsky doprovázel Arniku (jakmile jí skončí období smutku, bezpochyby se s ní ožení), vyjeli včera společně z Pau (Blafaphas nesnesl pomyšlení na to, že by opustil zarmoucenou vdovu, že by ji nechal podnikat takovou dlouhou cestu samotnou, a i kdyby! Třebaže nepatřil k rodině, přece si oblékl smutek; kterýpak příbuzný se vyrovná takovému příteli?). Do Říma však přijeli před několika hodinami, protože někde zmeškali vlak.

Do posledního kočáru si sedly paní Armand-Duboisová s hraběnkou a s její dcerou, v druhém jel hrabě s Anthimem Armand-Duboisem.

Nad Fleurissoirovým hrobem nepadla jediná narážka na jeho neblahé dobrodružství. Když se však Julius z Baraglioulů při návratu ze hřbitova octl znovu o samotě s Anthimem, začal:

„Slíbil jsem vám, že se za vás přimluvím u Svatého otce.“

„Jak je Bůh nade mnou, neprosil jsem vás o to.“

„To je pravda; rozhořčen tím, v jaké bídě vás církev zanechala, byl jsem poslušen jen hlasu svého srdce.“

„Jak je Bůh nade mnou, vůbec jsem si nestěžoval.“

„Já vím, já vím! Však jste mě svou odevzdaností dost rozčilil. A dokonce se vám přiznám, milý Anthime, protože mě vybízíte, abych se k tomu vrátil, že jsem v tom neviděl ani tak svatost, jako pýchu, a že když jsem vás naposled viděl v Miláně, připadala mi ta vaše přehnaná odevzdanost do vůle Boží spíš jako vzpoura než jako opravdová zbožnost, a byla značně na obtíž mé víře. Tolik od vás Bůh přece nežádal, u ďasa! Mluvme upřímně! Vaše stanovisko se mne dotklo.“

„A vaše mne zarmoutilo, mohu se vám přece také přiznat, milý bratře. Což jste to nebyl právě vy, kdo mne popouzel ke vzpouře a…“

Julius se rozčilil a skočil mu do řeči:

„Já jsem dostatečně dokázal svým chováním a po celý život jsem dával ostatním na srozuměnou, že člověk může být dokonalý křesťan, a přesto nemusí opovrhovat spravedlivými výhodami, plynoucími z postavení, které nám Bůh ve své moudrosti přisoudil. Vašemu stanovisku jsem vytýkal právě to, že se do něho nutíte, což vypadá, jako byste chtěl překonat moje stanovisko.“

„Jak je Bůh nade mnou…“

„Ech, neprotestujte pořád!“ znovu ho přerušil Julius. „Bůh s tím nemá co dělat. Vysvětluji vám to přesně, když říkám…