Vatikánské kobky

7

Fleurissoire se vrátil do Říma a na via dei Vecchierelli ještě týž večer. Byl neobyčejně unaven a dosáhl toho, že ho Carola nechala spát.

Příští den ráno, sotva se probudil, zdál se mu puchýř na bradě divný na omak. Prozkoumal ho před zrcadlem a zjistil, že prohlubenina v něm je potažena žlutavými šupinami; celé to vypadalo nepěkně. Protože v tu chvíli zaslechl Carolu jít po chodbě, zavolal ji a požádal, aby se mu na bolest podívala. Zavedla Fleurissoira k oknu a na první pohled prohlásila:

„To není to, co si myslíš.“

Po pravdě řečeno, Amadeus nemyslel zrovna na to, ale znepokojilo ho, že se ho Carola snaží uklidnit. Když totiž tvrdí, že to není to, pak by to tedy to mohlo být. Ostatně je si naprosto jista, že to není to? Jemu se zdálo přirozené, že je to to, protože konec konců zhřešil a zaslouží si, aby to bylo to. Musí to být to. Mráz mu přeběhl po zádech.

„Jak jsi k tomu přišel?“ zeptala se.

Ech, co záleží na bezprostřední příčině, na říznutí břitvou nebo na lékárníkově slině. A což jí může beze studu sdělit hlubší příčinu, která si zaslouží být takto potrestána? A pochopila by to? Bezpochyby by se tomu zasmála. Když svou otázku opakovala, řekl jí:

„To je od holiče.“

„Měl by sis na to něco dát.“

Tato starostlivost smetla jeho poslední pochyby. Co řekla předtím, bylo řečeno jen pro uklidnění. Viděl se už, jak má obličej i tělo rozežrané vředy, což bude pro Arniku zdrojem hrůzy, a oči se mu zalily slzami.

„Ty tedy myslíš, že…“

„Ale drahoušku, nesmíš se tak trápit, tváříš se jak funebrák. Za prvé, kdyby to bylo to, nemohl bys o tom ještě vědět.“

„Ale ano, ano! Ach, dobře mi tak! Dobře mi tak!“ začal.

To ji dojalo.

„A pak, takhle to nikdy nezačíná. Chceš, abych zavolala madam? Ona ti řekne… Ne? No, dobrá, tak by sis měl trochu vyjít, napít se marsaly, abys přišel na jiné myšlenky.“

Na chvilku se odmlčela. Konečně to už nemohla vydržet a řekla:

„Poslyš, musím si s tebou promluvit o vážných věcech. Nepotkal jsi včera nějakého kněze s bílými vlasy?“

Jak se to mohla dovědět? Užaslý Fleurissoire se zeptal:

„Proč?“

„No, totiž…“ Ještě trošku zaváhala, podívala se na něho a viděla, jak zbledl, takže začala chvatně mluvit dál: „Dobrá, tak se tedy měj před ním na pozoru. Věř mi, moje kuřátko, oškube tě. Neměla bych ti to říkat, ale… dej si na něho pozor.“

Amadeus se chystal vyjít z domu, úplně zmaten těmito posledními slovy, a byl už na schodišti, když ho zavolala zpátky.

„A hlavně, sejdeš-li se s ním znovu, neříkej mu, že jsem s tebou mluvila. To bys mě mohl rovnou zabít.“

Život rozhodně začínal být pro Amadea příliš složitý. Nadto cítil, jak ho zebou nohy, jak mu hoří čelo a jak má zpřeházené myšlenky. Jak se v tom teď vyznat, není-li sám abbé Cave nic jiného než podvodník? A kardinál snad tedy také? Ale co ten šek? Vytáhl papír z kapsy, ohmatal ho a přesvědčil se, že je skutečný. Ne, ne, to není možné. Carola se mýlí. A pak, co ví o tajemných zájmech, které nutí ubohého abbého Cava hrát dvojí hru? Bezpochyby je v tom třeba vidět spíš nějakou Baptistinovu ubohou zášť, právě před ním ho dobrý abbé varoval… Na tom nezáleží! Bude mít oči ještě víc otevřené, napříště bude nedůvěřovat Cavovi, tak jako už nedůvěřuje Baptistinovi, a kdo ví, snad i Carole…

„Hle,“ řekl si, „tady je zároveň následek i důkaz prvotního zla: když se skácela Svatá stolice, kácí se i všechno ostatní.“

Komu důvěřovat, ne-li papeži? A jakmile povolil tento úhelný kámen, na němž spočívala církev, nic si už nezaslouží být pravdivé.

Amadeus šel drobným chvatným krokem směrem k poště, protože doufal, že jistě dostane pár poctivých zpráv z domova, kterými bude moci konečně podepřít svou znavenou důvěru. Lehká ranní mlha a nadbytek světla, v němž se všechny předměty vypařovaly a stávaly se neskutečnými, podporovaly ještě jeho závrať. Kráčel jako ve snu, pochybuje o pevnosti půdy pod nohama, o pevnosti zdí a o opravdové existenci chodců, které potkával cestou. A hlavně pochyboval o tom, že je skutečně v Římě… Štípl se tedy, aby se probudil ze zlého snu, aby se octl zase v Pau ve své posteli, vedle Arniky, která se už probudila a která se nad ním podle zvyku skloní a nakonec se ho zeptá: „Vyspal jste se dobře, příteli?“

Zřízenec na poště ho poznal a bez jakýchkoli potíží mu vydal další dopis od manželky.

… Právě jsem se dověděla od Valentiny ze Saint-Prix, psala mu Arnika, že Julius je také v Římě, na nějakém kongresu. Jak jsem ráda, když si pomyslím, že se s ním budeš moci setkat! Valentina mi bohužel nemohla dát jeho adresu, myslí, že se ubytoval v Grandhotelu, ale neví to jistě. Ví jen, že má být ve čtvrtek dopoledne přijat ve Vatikáně, napsal předem kardinálu Pazzimu, aby mu vymohl slyšení. Přijede z Milána, byl tam navštívit Anthima, který je velice nešťastný, protože nedostává to, co mu církev po jeho prohlášení slíbila, a tak Julius chce vyhledat Svatého otce, aby se u něho domohl spravedlnosti, protože samozřejmě ještě nic neví. Bude ti o své návštěvě vyprávět a ty mu budeš moci všechno vysvětlit.

Doufám, že se chráníš před nachlazením a že se příliš neunavuješ. Gaston mě chodí denně navštěvovat, velice nám chybíš. Jak budu spokojena, až nám ohlásíš svůj návrat… atd.

A na čtvrté stránce bylo napříč naškrtáno tužkou těchto několik Blafaphasových slov:

Pojedeš-li do Neapole, měl by ses zeptat, jak dělají tu díru do makarónů. Jsem na cestě k novému vynálezu.

Amadeovo srdce zaplavila jásavá radost, promíšená troškou rozpaků. Čtvrtek, den Juliovy audience, byl právě tento den. Neodvážil se dát si vyprat prádlo, a to mu bude chybět. Aspoň se toho obával. Ten den ráno si vzal límeček od včerejška, který se mu však přestal zdát dostatečně čistý, jakmile se dověděl, že by se mohl setkat s Juliem. To zkazilo jeho radost ze setkání. Na to, aby se vrátil na via dei Vecchierelli, nebylo ani pomyšlení, chtěl-li zastihnout švagra, až bude vycházet od audience, ale to ho neznepokojovalo tolik jako obava, že ho bude muset doprovodit do Grandhotelu. Udělal aspoň to, že si obrátil manžety; límeček zakryl šá…