Vatikánské kobky

2

Když Fleurissoire zevloval v Římě před nádražím s kufříkem v ruce, tak unaven, tak dezorientován a zmaten, že se nemohl k ničemu rozhodnout a neměl už ani tolik sil, aby mohl odmítat nabídky hotelových vrátných, měl to štěstí, že se setkal s facchinem, nosičem, který uměl francouzsky. Baptistin byl mladý Marseillan, ještě takřka bezvousý, s bystrým pohledem, který ve Fleurissoirovi poznal krajana a nabídl se, že mu bude dělat průvodce a ponese mu kufřík.

Fleurissoire během cesty pilně studoval svého bedekra. Jakýsi instinkt, jakási předtucha, jakýsi vnitřní varovný hlas odvrátil téměř hned na počátku jeho zbožnou pozornost od Vatikánu a obrátil ji k Andělskému hradu, někdejšímu Hadriánovu mauzoleu, k pověstnému žaláři, který kdysi hostíval ve svých tajných kobkách mnoho slavných mužů a je, jak se zdá, spojen s Vatikánem podzemní chodbou.

Zahleděl se do plánu. „Je třeba najít si ubytování zde,“ rozhodl se a položil ukazováček na Tordinonské nábřeží proti Andělskému hradu. A Baptistin si nějakým řízením prozřetelnosti řekl, že ho zavede právě tam, ne zrovna na nábřeží, které, přesně řečeno, není nic než pouhá silnice, ale do samé blízkosti, na via dei Vecchierelli, což znamená Ulice stařečků, je to třetí ulice od Umbertova mostu, který právě dosáhl břehu. Řekl, že tam zná tichý dům (když se člověk vykloní z okna v třetím poschodí, vidí mauzoleum), že jsou tam velice vlídné dámy, které mluví všemi jazyky a jedna z nich francouzsky.

„Je-li pán unaven, můžeme si vzít drožku, je to daleko… Ano, dnes večer je čerstvější vzduch, zapršelo, trochu chůze po dlouhé cestě vlakem není na škodu… Ne, kufřík není příliš těžký, donesu ho až tam… Poprvé v Římě! Je snad pán z Toulouse? Ne, z Pau. Měl jsem to poznat podle přízvuku.“

Tak šli a hovořili spolu. Nejprve kráčeli po via Viminale, pak po via Agostino Depretis, která ústí do Viminale u Pincia, pak se po via Nazionale dostali na Corso, přešli je a pokračovali bludištěm bezejmenných uliček. Kufřík nebyl tak těžký, aby nedovoloval facchinovi dělat dlouhé kroky, kterým se Fleurissoire přizpůsoboval jen s velkou námahou. Cupital za Baptistinem zemdlen únavou a rozplývaje se horkem.

„Jsme na místě,“ řekl konečně Baptistin, když už Fleurissoire chtěl prosit o milost.

Ulice, nebo spíše ulička dei Vecchierelli byla tak úzká a tmavá, že Fleurissoire nevěděl, má-li do ní vkročit. Baptistin zatím vešel do druhého domu vpravo, jehož vrata byla jen pár metrů od rohu nábřeží. Fleurissoire odtamtud uviděl vyjít jakéhosi bersagliere a elegantní uniforma, které si všiml už na hranicích, mu dodala odvahy, měl totiž k armádě důvěru. Popošel ještě o pár kroků. Na prahu se objevila žena, podle všeho majitelka podniku, a vlídně se na něho usmála. Měla na sobě černou atlasovou zástěru, na rukou náramky, kolem krku tmavomodrou taftovou stužku, její vlasy, černé jako uhel a spletené na temeni do vysokého uzlu, spočívaly na obrovském hřebenu ze želvoviny.

„Kufr ti vynesli do třetího poschodí,“ řekla Amadeovi, který si řekl, že toto tykání bude asi buď italský zvyk, nebo důsledek nedostatečných znalostí francouzštiny.

„Grazia!“ odpověděl jí s úsměvem. Grazia! To znamenalo dík, jediné italské slovo, které dovedl vyslovit a o němž si myslel, že bude zdvořilé dát je do ženského rodu, když děkuje dámě.

Stoupal po schodech, nabíraje na každé plošině dech a odvahu, protože byl unaven a špinavé schody byly zoufale zborcené. Na první plošině visela u stropu proti schodům klec s kanárem, kterou bylo vidět z ulice. Na druhé plošině vláčela prašivá kočka kus suché tresky a snažila se ho shltnout. Na třetí plošinu vedly dveře záchodu, otevřené dokořán, a za nimi bylo vidět vedle sedátka vysokou hliněnou nádobu, z níž vyčnívala násada koštěte. Na této plošině se Amadeus vůbec nezastavil.

V prvním poschodí čadila benzínová lampa vedle velkých zasklených dveří, na nichž bylo zašlými písmeny napsáno slovo Salone, uvnitř však bylo tma a Amadeus jen stěží rozeznal na protější stěně zrcadlo v pozlaceném rámu.

Došel na sedmou plošinu, když z jednoho pokoje ve druhém poschodí vyšel další voják, tentokrát dělostřelec, vrazil do něho, když kolem něho běžel ze schodů a se smíchem zabrebentil po italsku nějakou omluvu, předtím ho však zachytil a uvedl do rovnováhy, Fleurissoire totiž vypadal jako opilý a únavou už sotva stál na nohou. Zatímco první uniforma ho uklidnila, druhá ho spíš znepokojila.

„Tihle vojáci tu budou asi rámusit,“ pomyslel si. „Ještě štěstí, že můj pokoj je ve třetím poschodí, budu raději, když budou pode mnou.“

Ještě dřív než přešel druhé poschodí, vyběhla z hloubi chodby nějaká žena v rozevřeném županu a s rozcuchanými vlasy a volala na něho.

Do třetího poschodí dorazil celý zadýchán a shledal se tam s Baptistinem; hovořil právě italsky se ženou neurčitého stáří, která mu neobyčejně připomínala kuchařku Blafaphasových, jenže nebyla tak tlustá.

„Váš kufr je v čísle šestnáct, třetí dveře. Až tam půjdete, dejte pozor na kbelík, který stojí na chodbě.“

„Postavila jsem ho ven, protože teče,“ vysvětlila mu žena francouzsky.

Dveře šestnáctky byly otevřeny, hořící svíčka na stole osvětlovala pokoj a vrhala trochu světla i do chodby, kde před dveřmi pokoje číslo patnáct se kolem plechového kbelíku leskla na dlaždicích louže, kterou Fleurissoire překročil. Vycházel z ní štipla…