Vatikánské kobky

André Gide

69 

Elektronická kniha: André Gide – Vatikánské kobky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: gide01 Kategorie:

Popis

E-kniha André Gide: Vatikánské kobky

Anotace

Román, označený autorem jako „bláznovská fraška“, je rozsáhlou satirou, jejímž předmětem je náboženská bigotnost. Příběh je založený na „šeptandě“ o tom, že papež Lev XIII. je vězněn na Andělském hradě svobodnými zednáři a že jimi dosazený lžipapež, který vydal encykliku Rerum novarum, utužuje ve světě vládu ďáblovu. Děj knihy se skládá z groteskního pásma podvodných machinací zločinecké bandy a vrcholí bezdůvodnou vraždou, která je pojata jako volní akt jedince, necouvajícího ani před zločinem. Román měl za následek Gidův rozchod s Paulem Claudelem.

O autorovi

André Gide

[22.11.1869-19.2.1951] André Paul Guillaume Gide byl francouzský prozaik a dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1947.Narodil se roku 1869 v Paříži do měšťanské protestantské rodiny. Jeho otec Paul Gide byl významným profesorem práva na univerzitě v Paříži a jeho matka byla dcerou obchodníka z Rouenu. André Gide vyrůstal v puritánské atmosféře. Když bylo Andrému 11 let, jeho otec zemřel...

André Gide: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu

Les Caves du Vatican

Originál vydán

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Vatikánské kobky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

5

Lafcadio přivezl z Neapole Fleurissoirovu tělesnou schránku. Byla uložena do pohřebního nákladního vozu, který připjali na konec vlaku. Lafcadio však nepovažoval za nezbytné, aby do něho nastoupil sám. Nicméně se ze slušnosti usadil v kupé ne sice nejbližším, protože poslední osobní vagón měl jen druhou třídu, ale aspoň do té míry mrtvému nablízku, jak mu to „jednička“ dovolovala. Vyjel z Říma ráno a měl se vrátit téhož dne večer. Nerad se přiznával sám sobě k novému pocitu, který mu brzy zaplavil duši; za nic se totiž nestyděl tolik jako za pocit nudy, za tuto tajnou chorobu, před níž ho dosud chránily bezstarostné choutky mládí a později neúprosná nouze. Když vyšel z kupé se srdcem zbaveným naděje i radosti, přecházel chodbičkou sem a tam, mučen neurčitou zvědavostí a tápavě hledal něco nového a absurdního, oč by se pokusil. Zdálo se, že nic jeho naléhavému přání nestačí. Nepomýšlel už na to, že odpluje za moře, nerad si musel přiznat, že Borneo ho vůbec neláká, a Itálie ostatně také ne, dokonce ho nezajímaly ani důsledky vlastního dobrodružného činu, který mu teď připadal zahanbující a pošetilý. Hněval se na Fleurissoira za to, že se lépe nebránil, bouřil se proti této žalostné postavě, rád by ji byl vymazal ze své mysli.

Naproti tomu by se byl rád setkal s chlapíkem, který se zmocnil jeho kufru; byl to znamenitý šprýmař, jen co je pravda! A jako by ho měl na nádraží v Capue znovu uvidět, vyklonil se z okna a pátral očima po opuštěném nástupišti. Ale jen jestli by ho poznal! Viděl ho jen zezadu, byl už dost daleko a odcházel v šeru… V duchu ho sledoval nocí, jak se vrací k řečišti Volturna, jak tam nalézá ošklivou mrtvolu, jak ji prohledává a jaksi provokativně vyřezává z kožené pásky klobouku, jeho, Lafcadiova klobouku, kousek kůže „ve tvaru a velikosti vavřínového listu,“ jak to obratně vyjádřily noviny. Lafcadio byl konec konců velmi vděčný zloději svého zavazadla za to, že uzmul policii ten kousíček kůže, který mohl prozradit adresu jeho dodavatele. Olupovač mrtvol měl bezpochyby sám zájem na tom, aby na sebe ani v nejmenším neupozornil, a kdyby dal najevo, že přese všechno chce onoho kousku kůže použít, mohlo být docela zábavné dát se s ním do vyjednávání, jen co je pravda.

Setmělo se už úplně. Číšník z jídelního vozu procházel vlakem z jednoho konce na druhý a upozorňoval cestující první a druhé třídy, že na ně čeká večeře. Lafcadio neměl sice chuť na jídlo, ale byl aspoň na hodinu osvobozen od své nečinnosti a vydal se tedy za několika jinými cestujícími, držel se však dost pozadu. Jídelní vůz byl v čele vlaku. Vagóny, kterými Lafcadio procházel, byly prázdné, různé předměty tu a tam na sedadlech označovaly místa, obsazená cestujícími, kteří šli večeřet, byly to plédy, podušky, knihy, noviny. Jeho pohled přivábila aktovka na spisy. Byl si jist, že za ním už nikdo nejde, zastavil se tedy před dveřmi kupé a pak vešel dovnitř. Přitom ho aktovka vůbec nelákala, jen vrozená svědomitost ho vlastně přiměla, aby ji prohledal.

Na vnitřní přepážce aktovky bylo nenápadným zlatým písmem napsáno

DEFOUQUEBLIZE
Právnická fakulta v Bordeaux

Uvnitř byly dvě brožury o trestním právu a šest čísel Soudního věstníku.

„Zas nějaký dobytek, který jede na kongres. Fuj!“ řekl si Lafcadio, vrátil vše na původní místo a chvatně se připojil ke krátké řádce cestujících, kteří postupovali k jídelnímu vozu.

Uzavíraly ji štíhlé děvče s matkou, obě ve smutku, těsně před nimi kráčel pán ve tříčtvrtečním kabátě, s cylindrem na hlavě, s dlouhými ulízanými vlasy a s prošedivělými licousy, zřejmě pan Defouqueblize. V posledním ohybu chodbičky, právě v okamžiku, kdy se profesor chystal vběhnout do kryté chodbičky, která se podobá tahací harmonice a spojuje jeden vagón s druhým, silnější otřes vlaku ho málem porazil. Aby udržel rovnováhu, prudce se rozmáchl a přitom si shodil skřipec, jehož stužka se přetrhla, někam do kouta úzké předsíňky, kterou tvoří chodbička před dveřmi toalety. Zatímco se shýbal, hledaje ztracený zrak, dáma s dívkou prošly kolem něho. Lafcadio se chvilku bavil pohledem na to, jak se učenec namáhá. Žalostně dezorientován rozhazoval neklidné ruce nazdařbůh po podlaze, plaval v nadskutečnu, vypadalo to, jako by tančil neohrabaný medvědí tanec, nebo jako by se vrátil do dětství a hrál hru „zajíček v své jamce“. Do toho, Lafcadio! Ukaž dobrou vůli! Poslechni své srdce, které není ještě zkažené. Přispěj postiženému na pomoc. Podej mu to nepostradatelné sklíčko, sám ho nenajde. Má ho za zády. Ještě kousek a rozšlápne ho… v tom okamžiku smýkl nešťastníkem další náraz vlaku, profesor skloněnou hlavou narazil na dveře záchodku, cylindr ztlumil náraz, napolo se přitom zmáčkl a hlava mu do něho vletěla až po uši. Pan Defouqueblize zaúpěl, zvedl se a sňal klobouk. Lafcadio zatím usoudil, že fraška trvala už dost dlouho, zvedl skřipec, vložil jej hledači do klobouku a zmizel, prchaje před díky.

Večeře začala. Lafcadio si sedl u zasklených dveří vpravo od uličky ke stolu pro dva, místo naproti zůstalo prázdné. Vlevo přes uličku si sedla vdova s dcerkou ke stolu pro čtyři, takže dvě místa zůstala neobsazena.

„Jaká nuda vládne v těchto místech,“ řekl si Lafcadio a lhostejným pohledem klouzal po spolustolovnících, aniž našel tvář, na které by spočinul. „Všechen ten dobytek, když se to tak vezme, odbývá zábavu, jakou je život, jako nějakou jednotvárnou dřinu… Jak špatně se oblékají! Ale jak by byli oškliví nazí! Neobjednám-li si šampaňské, umřu dřív, než se bude podávat zákusek.“

Vešel profesor. Zřejmě si byl právě umýt ruce, které si ušpinil při hledání skřipce; prohlížel si nehty. Číšník ho usadil proti Lafcadiovi. Vrchní číšník chodil od stolu ke stolu. Lafcadio mu beze slova ukázal na ceníku nápojů Montebello Grand-Crémant za dvacet franků, zatímco pan Defouqueblize požádal o láhev minerálky Saint-Galmier. Teď vzal skřipec do dvou prstů, jemně naň dýchl a očistil si skla cípem ubrousku. Lafcadio ho pozoroval a divil se jeho krtčím očím, mžikajícím pod tlustými zarudlými víčky.

„Naštěstí …