Konec civilizace aneb Překrásný nový svět

Aldous Huxley
(Hodnocení: 4)

4,22 

Elektronická kniha: Aldous Huxley – Konec civilizace aneb Překrásný nový svět (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: huxley01 Kategorie:

Popis

E-kniha Aldous Huxley: Konec civilizace aneb Překrásný nový svět

Anotace

Utopický román anglického spisovatele zavádí čtenáře do budoucnosti, do doby netušeného rozvoje vědy a techniky. Je to příběh skupiny lidí s předem určeným společenským posláním a určenými charaktery, vlastnostmi i zálibami, kteří se nečekaně setkávají se zbytkem původních lidí, žijících v rezervaci. Jeden z těchto lidí, zlákán pověstmi o novém světě, opouští rezervaci a snaží se žít v soudobém světovém státě. Brzy poznává, že veškerá svoboda je v této epoše spoutána a předem vypočítána, dostává se s ní do konfliktu a nakonec tragicky skončí sebevraždou.

O autorovi

Aldous Huxley

[26.7.1894-22.11.1963] Aldous Leonard Huxley se narodil roku 1894 do rodiny patřící v Británii do vyšších vrstev intelektuální elity. Jeho otec byl synem Thomase Henryho Huxleyho, velkého biologa, jež pomáhal vyvinout teorii evoluce. Jeho matka byla sestra spisovatelky Humphrey Wardové, neteře básníka Matthewa Arnolda. Huxleyho dědictví a výchova měly nepochybně vliv na jeho dílo. Gerald Heard, dlouholetý Huxleyho přítel, se vyjádřil,...

Aldous Huxley: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

4 recenze Konec civilizace aneb Překrásný nový svět

  1. Radim Vavřinec

    Huxleyho vize budoucnosti je mrazivě aktuální i po téměř sto letech. Jeho svět, kde je štěstí syntetizováno a individualita potlačena, nutí k hlubokému zamyšlení nad tím, kam směřujeme. Jazyk je precizní, myšlenky provokativní. Kniha je nejen literárním skvostem, ale i varováním před pohodlným přijetím zdánlivého blahobytu za cenu ztráty lidskosti.

  2. Andrea Malá

    Zajímavá a znepokojivá kniha. Místy náročná na čtení, ale stojí za to. Donutila mě přemýšlet o světě kolem sebe.

  3. Hynek Slabý

    Tak trochu vizonář Huxley tu trefil do černého. Je děsivé, jak moc jeho představa konzumní, pohodlné, ale vyprázdněné společnosti rezonuje s dneškem. Přemýšlel jsem po dočtení, jestli už taky nejsme jen spokojení konzumenti, co ztratili schopnost hlubšího citu a kritického myšlení. Trochu mě rušila rozvleklost některých pasáží, ale myšlenkově je kniha výjimečná.

  4. Sabina Říhov

    Kniha mě úplně pohltila. Fascinuje mě, jak Huxley už ve 30. letech vystihl něco, co dnes působí až znepokojivě reálně. Uměl skvěle vybudovat atmosféru sterilního, řízeného světa, kde člověk přestává být člověkem. Četla jsem ji víckrát a pokaždé v ní objevím něco nového. Pro mě jednoznačně nadčasová klasika.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

18

Dveře byly pootevřeny. Vstoupili.

„Johne!“

Z koupelny bylo slyšet nepříjemný charakteristický zvuk.

„Stalo se něco?“ volal Helmholtz.

Žádná odpověď. Nepříjemný zvuk se opakoval, jednou, dvakrát, potom nastalo ticho. Pak se ozvalo cvaknutí, dveře koupelny se otevřely a objevil si divoch, velmi bledý.

„Ale Johne,“ zvolal starostlivě Helmholtz, „ty vypadáš hrozně špatně.“

„Nesnědl jsi něco, co ti nesvědčí?“ tázal se Bernard.

Divoch přikývl. „Najedl jsem se civilizace.“

„Co?“

„Otrávila mě, poskvrnila mě. A pak,“ dodal tišším hlasem, „najedl jsem se své vlastní špatnosti.“

„Ano, ale co vlastně... Totiž, právě jsi... „

„Nyní jsem se očistil,“ pravil divoch. „Vypil jsem trochu hořčice s teplou vodou.“

Oba se na něj udiveně podívali. „Chceš tím říci, že jsi to udělal schválně?“ ptal se Bernard.

„Tak se očišťují Indiáni.“ Usedl, povzdychl si a přejel si rukou čelo. „Chvilku si odpočinu,“ pravil. „Jsem dost unaven.“

„To se nedivím,“ pravil Helmholtz. A po chvilce mlčení pokračoval jiným tónem: „Přišli jsme se rozloučit. Odjíždíme zítra ráno.“

„Ano odjíždíme zítra,“ pravil Bernard a divoch na jeho tváři objevil nový výraz odhodlané rezignace. „A při té příležitosti,“ pokračoval, naklonil se ve své židli kupředu a položil ruku na divochovo koleno, „bych se ti chtěl, Johne, omluvit za to, jak jsem se včera choval.“ Začervenal se. „Stydím se,“ pokračoval a hlas mu zadrhával, „opravdu se... “

Divoch ho přerušil, vzal ho za ruku a srdečně mu ji stiskl.

„Helmholtz byl ke mně báječný,“ pokračoval Bernard po krátké přestávce. „Nebýt jeho, byl bych... „

„Ale nech toho,“ namítal Helmholtz.

Nastalo ticho. Přes svůj zármutek, nebo spíše právě proto, neboť jejich smutek jen svědčil o jejich přátelství, byli ti tři mladí muži šťastni.

„Dnes ráno jsem navštívil inspektora,“ pravil nakonec divoch.

„Proč?“

„Abych se ho zeptal, mohu-li jít na ostrovy s vámi.“

„A co říkal?“ otázal se Helmholtz dychtivě.

Divoch potřásl hlavou. „Nechce mě pustit.“

„Proč ne?“

„Říkal, že chce pokračovat v experimentu. Ale ať jsem zatracen,“ dodal divoch s náhlou zuřivostí, „ať jsem zatracen, jestli jim dovolím, aby se mnou ještě dělali nějaké pokusy! Ani kvůli všem inspektorům na celém světě. Odjedu zítra také.“

„Ale kam?“ ptali se oba jedním dechem.

Divoch pokrčil rameny. „Kamkoliv. Mně je to jedno. Jen když budu moci být sám.“

 

Letecká linka vedla z Guildfordu nad údolím řeky Wey na Godalming, potom pokračovala přes Milford a Witley na Haslemere a přes Petersfíeld na Portsmouth. Protilinka šla zhruba souběžně přes Worplesden, Tongham, Puttenham, Elstead a Grayshott. Mezi Hog’s Back a Hindheadem byla místa, kde obě linky nebyly od sebe vzdáleny více než šest kilometrů. Tato vzdálenost byla příliš malá pro neopatrné letce, zvláště v noci nebo když o půl gramu přebrali. Docházelo k nehodám. K velmi vážným nehodám. Proto bylo rozhodnuto přeložit protilinku o pár kilometrů na západ. Mezi Grayshottem a Tonghamein vyznačovaly čtyři opuštěné letecké majáky něk…