Konec civilizace aneb Překrásný nový svět

17

„Umění, věda – zdá se, že jste zaplatil hodně vysokou cenu za své štěstí,“ pravil divoch, když zůstali sami. „Nebo to bylo ještě ně­co?“

„Nu, přirozeně i náboženství,“ odpověděl inspektor. „Před Deví­tiletou válkou existovalo něco, čemu se říkávalo Bůh. Ale já jsem za­pomněl, vždyť vy patrně o Bohu všechno znáte.“

„Nu ano...“ Divoch zaváhal. Rád by byl vyprávěl něco o samotě, o noci, o mese v bledém měsíčním svitu, o propasti, o ponoření do temnoty stínů, o smrti. Byl by rád mluvil, ale nedostávalo se mu slov. Nenalézal je ani v Shakespearovi.

Inspektor přešel na druhou stranu místnosti a odemykal teď vel­ký trezor, zapuštěný do zdi mezi regály knih. Těžké dveře se otevřely. Přehraboval něco uvnitř a přitom vykládal: „To je téma, které mě vždy velmi zajímalo.“ Potom vytáhl tlustý černý svazek. „Tohle, například, jste jistě nikdy nečetl?“

Divoch vzal svazek. „Biblí svatá, obsahující Starý a Nový zá­kon“ četl nahlas z titulního listu.

„Ani tohle.“ Byla to malá knížka s utrženými deskami.

„O následování Krista“

„Ani tohle.“ A podal mu další svazek.

„O druzích náboženské zkušenosti. Napsal William James.“

„Mám toho tady ještě haldy,“ pokračoval Mustafa Mond a znovu si sedl. „Celou sbírku těch starých pornografií. Boha v trezoru a Forda v regálech.“ Ukázal se smíchem na svou veřejně přiznávanou knihov­nu – na regály knih, na police plné mikrofilmů a svitků se zvukovými záznamy.

„Ale když víte o Bohu, proč jim o něm nepovíte?“ ptal se divoch rozhořčeně. „Proč jim ty knihy o Bohu nedáte?“

„Ze stejného důvodu, proč jim nedáváme Othella. Jsou staré. Jsou o Bohu, jaký byl před stovkami let. Nikoliv o dnešním Bohu.“

„Ale Bůh se nemění.“

„Zato lidé se mění.“

„A jaký je v tom rozdíl?“

„Obrovský,“ řekl Mustafa Mond. Znovu vstal a šel k trezoru. „Žil kdysi člověk, který se jmenoval kardinál Newman,“ pravil. „Kar­dinál,“ zvolal na vysvětlenou, „to bylo něco jako arcipěvec Komu­nity.“

„Já, Pandulf, krásného Milána kardinál. Četl jsem o tom v Sha­kespearovi.“

„Aha, ano. Jak jsem tedy řekl, žil kdysi jistý kardinál Newman. Aha, tady je ta kniha.“ A vytáhl ji. „A když už jsem u toho, vezmu hned také tuhle. Napsal ji člověk, který se jmenoval Maine de Biran. To byl filosof, jestli víte, co to je.“

„Člověk, jenž sní o tom, co je mezi nebem a zemí.“

„Správně. Přečtu vám později jednu z těch věcí, o nichž se mu kdysi zdálo. Zatím si poslechněte, co říká ten starodávný arcipěvec Komunity.“ Otevřel knihu na místě označeném proužkem papíru a za­čal číst: „Patříme sobě právě tak málo, jak málo nám patří náš maje­tek. Nestvořili jsme sami sebe a nemůžeme být svrchovanými sami nad sebou. Nejsme svými vlastními pány. Patříme Bohu. Není naše štěstí v tom, že vidíme věci takto? Je snad štěstí nebo útěcha v před­pokladu, že patříme sami sobě? Tak snad mohou uvažovat lidé mladí a úspěšní. Ti snad se mohou domnívat, že je to něco velikého, dělat všechno, jak si myslí, podle sebe, nezáviset na nikom, nemuset myslit na nic, co nemají před očima, být zba…