Konec civilizace aneb Překrásný nový svět

Aldous Huxley
(Hodnocení: 4)

96 Kč

Elektronická kniha: Aldous Huxley – Konec civilizace aneb Překrásný nový svět (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: huxley01 Kategorie:

Popis

E-kniha Aldous Huxley: Konec civilizace aneb Překrásný nový svět

Anotace

Utopický román anglického spisovatele zavádí čtenáře do budoucnosti, do doby netušeného rozvoje vědy a techniky. Je to příběh skupiny lidí s předem určeným společenským posláním a určenými charaktery, vlastnostmi i zálibami, kteří se nečekaně setkávají se zbytkem původních lidí, žijících v rezervaci. Jeden z těchto lidí, zlákán pověstmi o novém světě, opouští rezervaci a snaží se žít v soudobém světovém státě. Brzy poznává, že veškerá svoboda je v této epoše spoutána a předem vypočítána, dostává se s ní do konfliktu a nakonec tragicky skončí sebevraždou.

O autorovi

Aldous Huxley

[26.7.1894-22.11.1963] Aldous Leonard Huxley se narodil roku 1894 do rodiny patřící v Británii do vyšších vrstev intelektuální elity. Jeho otec byl synem Thomase Henryho Huxleyho, velkého biologa, jež pomáhal vyvinout teorii evoluce. Jeho matka byla sestra spisovatelky Humphrey Wardové, neteře básníka Matthewa Arnolda. Huxleyho dědictví a výchova měly nepochybně vliv na jeho dílo. Gerald Heard, dlouholetý Huxleyho přítel, se vyjádřil,...

Aldous Huxley: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

4 recenze Konec civilizace aneb Překrásný nový svět

  1. Radim Vavřinec –

    Huxleyho vize budoucnosti je mrazivě aktuální i po téměř sto letech. Jeho svět, kde je štěstí syntetizováno a individualita potlačena, nutí k hlubokému zamyšlení nad tím, kam směřujeme. Jazyk je precizní, myšlenky provokativní. Kniha je nejen literárním skvostem, ale i varováním před pohodlným přijetím zdánlivého blahobytu za cenu ztráty lidskosti.

  2. Andrea Malá –

    Zajímavá a znepokojivá kniha. Místy náročná na čtení, ale stojí za to. Donutila mě přemýšlet o světě kolem sebe.

  3. Hynek Slabý –

    Tak trochu vizonář Huxley tu trefil do černého. Je děsivé, jak moc jeho představa konzumní, pohodlné, ale vyprázdněné společnosti rezonuje s dneškem. Přemýšlel jsem po dočtení, jestli už taky nejsme jen spokojení konzumenti, co ztratili schopnost hlubšího citu a kritického myšlení. Trochu mě rušila rozvleklost některých pasáží, ale myšlenkově je kniha výjimečná.

  4. Sabina Říhov –

    Kniha mě úplně pohltila. Fascinuje mě, jak Huxley už ve 30. letech vystihl něco, co dnes působí až znepokojivě reálně. Uměl skvěle vybudovat atmosféru sterilního, řízeného světa, kde člověk přestává být člověkem. Četla jsem ji víckrát a pokaždé v ní objevím něco nového. Pro mě jednoznačně nadčasová klasika.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

6

„Zvláštní, strašně zvláštní,“ zněl úsudek Leniny o Bernardu Marxovi. Tak zvláštní, že během následujících týdnů se nejednou rozmýšlela, nemá-li změnit své rozhodnutí jet s ním na dovolenou do Nového Mexika a místo toho se raději vydat s Benitem Hooverem na severní pól. Nepříjemné bylo, že severní pól již znala, byla tam loni v létě s Georgem Edzelem, a ještě horší bylo, že ji to přímo odpuzovalo. Nebylo tam co dělat a hotel byl beznadějně staromódní – do ložnice nebyla zavedena televize, nebyly tam žádné vonící varhany, jen ta nejhnusnější syntetická hudba a pouze pětadvacet pohyblivých tenisových kurtů pro více než dvě stě hostů. Ne, ještě jednou severní pól, to by rozhodně nevydržela. Kdežto v Americe byla jen jednou. A i tenkrát jen krátce. Laciný víkend v New Yorku – bylo to s Jean-Jacquesem Habibullahem či s Jonesem Bokanovským? Nemohla si vzpomenout. Ostatně na tom vůbec nezáleželo. Vyhlídka, že by mohla zase letět na západ, a na celý týden, byla velmi lákavá. Tím spíše, že alespoň poslední tři dny měli strávit v rezervaci divochů. Z celého ústředí bylo dosud v divošské rezervaci sotva půl tuctu lidí. Bernard jako psycholog alfa-plus byl jedním z mála jejích známých, kteří měli možnost dostat povolení k návštěvě rezervace. Pro Leninu to byla výjimečná příležitost. Na druhé straně však i Bernardova svéráznost byla výjimečná, takže váhala této příležitosti využít a rozmýšlela se, zda nemá volit ještě jednou severní pól s Benitem. Benito je aspoň normální. Kdežto Bernard...

Fannino vysvětlení každé výstřednosti znělo: „Alkohol v krevní náhražce.“ Ale když Lenina jednou večer byla v posteli s Henrym a poněkud starostlivě mluvila o svém novém milenci, přirovnal Henry Bernarda k nosorožci.

„Nosorožce nemůžeš naučit žádným kouskům,“ vysvětloval svým stručným a rázným způsobem. „Někteří lidé jsou jako nosorožci; nereagují náležitě podle predestinace. Chudáci. Bernard je jedním z nich. Má štěstí, že se vyzná ve své práci. Jinak by ho ředitel už dávno vyhodil. Ale myslím,“ dodal jako na útěchu, „že je docela neškodný.“

Docela neškodný, snad, ale také dost zneklidňující. Především ta jeho mánie dělat všechno v soukromí. Což prakticky znamená nedělat vůbec nic. Neboť co vlastně člověk může dělat v soukromí? (Přirozeně kromě toho, že se s někým vyspí; ale to člověk stále dělat nemůže.) Ale co může dělat jinak? Zatraceně málo. To první odpoledne, kdy si spolu vyletěli, bylo zvlášť krásně. Lenina navrhla, aby si zaplavali v Klubu Torquay Country a potom povečeřeli v Oxford Unionu. Ale Bernard myslil, že tam bude přeplněno. A co takhle partii elektromagnetického golfu v St. Andrews? Ale zase z toho nic nebylo: Bernard pokládal elektromagnetický golf za ztrátu času.

„Ale k čemu potom čas vůbec je?“ ptala se poněkud udiveně Lenina.

Zřejmě k tomu, aby se chodilo na procházky k Jezerům, neboť to teď zrovna navrhl. Přistát na vrcholku Skiddaw a pár hodin se procházet po vřesovištích. „Sám s tebou, Lenino.“

„Ale Bernarde, vždyť budeme sami celou…