Konec civilizace aneb Překrásný nový svět

6

„Zvláštní, strašně zvláštní,“ zněl úsudek Leniny o Bernardu Marxovi. Tak zvláštní, že během následujících týdnů se nejednou rozmýšlela, nemá-li změnit své rozhodnutí jet s ním na dovolenou do Nového Mexika a místo toho se raději vydat s Benitem Hooverem na severní pól. Nepříjemné bylo, že severní pól již znala, byla tam loni v létě s Georgem Edzelem, a ještě horší bylo, že ji to přímo odpuzovalo. Nebylo tam co dělat a hotel byl beznadějně staromódní – do ložnice nebyla zavedena televize, nebyly tam žádné vonící varhany, jen ta nejhnusnější syntetická hudba a pouze pětadvacet pohyblivých tenisových kurtů pro více než dvě stě hostů. Ne, ještě jednou severní pól, to by rozhodně nevydržela. Kdežto v Americe byla jen jednou. A i tenkrát jen krátce. Laciný víkend v New Yorku – bylo to s Jean-Jacquesem Habibullahem či s Jonesem Bokanovským? Nemohla si vzpomenout. Ostatně na tom vůbec nezáleželo. Vyhlídka, že by mohla zase letět na západ, a na celý týden, byla velmi lákavá. Tím spíše, že alespoň poslední tři dny měli strávit v rezervaci divochů. Z celého ústředí bylo dosud v divošské rezervaci sotva půl tuctu lidí. Bernard jako psycholog alfa-plus byl jedním z mála jejích známých, kteří měli možnost dostat povolení k návštěvě rezervace. Pro Leninu to byla výjimečná příležitost. Na druhé straně však i Bernardova svéráznost byla výjimečná, takže váhala této příležitosti využít a rozmýšlela se, zda nemá volit ještě jednou severní pól s Benitem. Benito je aspoň normální. Kdežto Bernard...

Fannino vysvětlení každé výstřednosti znělo: „Alkohol v krevní náhražce.“ Ale když Lenina jednou večer byla v posteli s Henrym a poněkud starostlivě mluvila o svém novém milenci, přirovnal Henry Bernarda k nosorožci.

„Nosorožce nemůžeš naučit žádným kouskům,“ vysvětloval svým stručným a rázným způsobem. „Někteří lidé jsou jako nosorožci; nereagují náležitě podle predestinace. Chudáci. Bernard je jedním z nich. Má štěstí, že se vyzná ve své práci. Jinak by ho ředitel už dávno vyhodil. Ale myslím,“ dodal jako na útěchu, „že je docela neškodný.“

Docela neškodný, snad, ale také dost zneklidňující. Především ta jeho mánie dělat všechno v soukromí. Což prakticky znamená nedělat vůbec nic. Neboť co vlastně člověk může dělat v soukromí? (Přirozeně kromě toho, že se s někým vyspí; ale to člověk stále dělat nemůže.) Ale co může dělat jinak? Zatraceně málo. To první odpoledne, kdy si spolu vyletěli, bylo zvlášť krásně. Lenina navrhla, aby si zaplavali v Klubu Torquay Country a potom povečeřeli v Oxford Unionu. Ale Bernard myslil, že tam bude přeplněno. A co takhle partii elektromagnetického golfu v St. Andrews? Ale zase z toho nic nebylo: Bernard pokládal elektromagnetický golf za ztrátu času.

„Ale k čemu potom čas vůbec je?“ ptala se poněkud udiveně Lenina.

Zřejmě k tomu, aby se chodilo na procházky k Jezerům, neboť to teď zrovna navrhl. Přistát na vrcholku Skiddaw a pár hodin se procházet po vřesovištích. „Sám s tebou, Lenino.“

„Ale Bernarde, vždyť budeme sami celou…