Idea státu rakouského

IV.
Národ č. 106, 20. 4. 1865.

Nelze zapírati že veliká rozdílnost národův Rakouských co do původu, jazyka, historické tradice, vyznání a vzdělání, mravův a obyčejův, přirozených náklonností a zaměstnání, hodí se sice výborně pro pověstnou, maximu "divide et impera", ale vládě upřímně konstituční naskytuje mnohé i těžké závady a nesnáze. Největší mezi nimi jest snad i beze snadu rozličnost řečí, tak že otázka jazyková pro Rakousko, mimo všecky jiné státy na světě, stává se vážnějším a důležitějším momentem politickým. I absolutní panovníci a despotové sami, přestavše již od drahně století vládnouti pouze mečem a palicí, domáhali a domáhají se poslušenství u poddaných svých také působením na rozum a vůli jejich, což nejinak díti se může, nežli poučováníma užíváním řečí jim srozumitelných: tím pak více požadují toho pokročilá novrověká osvěta i zásada konstituční svobody. Podstata konstitučního zřízení záleží v tom, že zákonové v něm ukládají se ne vůlí panovníkovou toliko, ale vůlí veškerenstva státního, t. j. vůlí panovníkův i národův pospolu. Národové vyslovují svou vůli skrze zřízené své poslance do shromáždění sněmovních; sněmové tedy, pronášející netoliko touhy, přání a zdání, ale vůli národův skutečnou a platnou, jsou podstatným základním požadavkem i spolu známkou konstitučního zřízení. Aby z porad a jednání jejich, přes všecka sobě odporná mnění a chtění stran všelikých, vyšla na jevo vůle národu celého, aneb aspoň rozhodné jeho většiny, vždy pravá i nepodstrčená, o to starati se jest zvláštním volebním a jednacím řádům sněmovním. O těch já zde prozatím pomlčím, obrátě pozor svůj předně k jazykové při sněmích otázce.

Aby poslancové všech národův Rakouských, scházejíce se dohromady, užívali v poradách a jednáních každý přirozeného jazyka svého, a protož aby ve sněmovně rakouské ozývali se jazykové německý, český, polský, rusinský, maďarský, rumunský, jihoslovanský, slovinský a italianský pospolu, jest jakož každý člověk uzná, hotovou a holou nemožností; byl by to pravý nějaký Babel, vedoucíne ke srozumění a sjednocení, ale k různění a rozptýlení. Netřeba dokazovati, že ne každý třebas sebe vzdělanější člověk může státi se nějakým Mithridatem anzb Mezzofantim, aby v devíti neb více jazycích smlouvati se mohl. Bez veliké nesnáze dá se ovšem sněmovati ve dvou, někdy a někde také ve třech jazycích, ale nikoli více. Proto-li ale mělo by zavesti se pravidlo z libovůle, a dáti se jednomu z těch jazykův privilegium, nebo třebas dvěma nebo třem, aby v nich jediných vyřizovaly se všecky potřeby veřejné i soukromé národův ostatních, a tito aby tudíž zkracováni byli ve právu národnosti své?

Na rozhodnutí a odbytí otázky a úlohy této nad míru těžké i vážné podávají se návrhy všeliké. Nejprostší a nejsumárnější byl by ovšem ten, kterémuž nejraději by chtěla strana ode mne již na počátku naznačená, ježto "nyní sice mlčí ale neodříká se": totiž aby raději nebylo sněmův ani konstituce vůbec, a potřeby rozličných národův všecky aby opatřováuy byl…