Konec civilizace aneb Překrásný nový svět

Aldous Huxley
(Hodnocení: 4)

4,42 $

Elektronická kniha: Aldous Huxley – Konec civilizace aneb Překrásný nový svět (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: huxley01 Kategorie:

Popis

E-kniha Aldous Huxley: Konec civilizace aneb Překrásný nový svět

Anotace

Utopický román anglického spisovatele zavádí čtenáře do budoucnosti, do doby netušeného rozvoje vědy a techniky. Je to příběh skupiny lidí s předem určeným společenským posláním a určenými charaktery, vlastnostmi i zálibami, kteří se nečekaně setkávají se zbytkem původních lidí, žijících v rezervaci. Jeden z těchto lidí, zlákán pověstmi o novém světě, opouští rezervaci a snaží se žít v soudobém světovém státě. Brzy poznává, že veškerá svoboda je v této epoše spoutána a předem vypočítána, dostává se s ní do konfliktu a nakonec tragicky skončí sebevraždou.

O autorovi

Aldous Huxley

[26.7.1894-22.11.1963] Aldous Leonard Huxley se narodil roku 1894 do rodiny patřící v Británii do vyšších vrstev intelektuální elity. Jeho otec byl synem Thomase Henryho Huxleyho, velkého biologa, jež pomáhal vyvinout teorii evoluce. Jeho matka byla sestra spisovatelky Humphrey Wardové, neteře básníka Matthewa Arnolda. Huxleyho dědictví a výchova měly nepochybně vliv na jeho dílo. Gerald Heard, dlouholetý Huxleyho přítel, se vyjádřil,...

Aldous Huxley: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

4 recenze Konec civilizace aneb Překrásný nový svět

  1. Radim Vavřinec

    Huxleyho vize budoucnosti je mrazivě aktuální i po téměř sto letech. Jeho svět, kde je štěstí syntetizováno a individualita potlačena, nutí k hlubokému zamyšlení nad tím, kam směřujeme. Jazyk je precizní, myšlenky provokativní. Kniha je nejen literárním skvostem, ale i varováním před pohodlným přijetím zdánlivého blahobytu za cenu ztráty lidskosti.

  2. Andrea Malá

    Zajímavá a znepokojivá kniha. Místy náročná na čtení, ale stojí za to. Donutila mě přemýšlet o světě kolem sebe.

  3. Hynek Slabý

    Tak trochu vizonář Huxley tu trefil do černého. Je děsivé, jak moc jeho představa konzumní, pohodlné, ale vyprázdněné společnosti rezonuje s dneškem. Přemýšlel jsem po dočtení, jestli už taky nejsme jen spokojení konzumenti, co ztratili schopnost hlubšího citu a kritického myšlení. Trochu mě rušila rozvleklost některých pasáží, ale myšlenkově je kniha výjimečná.

  4. Sabina Říhov

    Kniha mě úplně pohltila. Fascinuje mě, jak Huxley už ve 30. letech vystihl něco, co dnes působí až znepokojivě reálně. Uměl skvěle vybudovat atmosféru sterilního, řízeného světa, kde člověk přestává být člověkem. Četla jsem ji víckrát a pokaždé v ní objevím něco nového. Pro mě jednoznačně nadčasová klasika.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

16

Uvedli je do inspektorovy pracovny.

„Jeho Fordstvo přijde za okamžik.“ Sloužící gama je ponechal o samotě.

Helmholtz se hlasitě zasmál.

„Vypadá to spíš jako posezení při šálku kávy než jako výslech,“ a zabořil se do nejpohodlnější pneumatické lenošky. „Nic si z toho nedělej, Bernarde,“ dodal, když se podíval na žalostně zelenou tvář svého přítele. Ale Bernard se nechtěl dát utěšit. Neodpověděl, ani se na Helmholtze nepodíval a posadil se do nejméně pohodlné židle v místnosti. Pečlivě si ji vybral v nejasné naději, že tím přece nějak odvrátí hněv vyšších mocností.

Divoch mezitím neklidně chodil po místnosti a díval se s povrchní zvědavostí na knihy v policích, na svitky mikrofilmů a zvukových pásků, uložené v očíslovaných přihrádkách. Na stole pod oknem ležel masivní svazek, vázaný v matně černé náhražce kůže, s vytlačeným velkým zlatým T. Zvedl jej a otevřel. ‚MŮJ ŽIVOT A DÍLO‘. NAPSAL FORD PÁN. Knihu vydala Společnost pro šíření fordovské vědy v Detroitu. Bezmyšlenkovitě v ní listoval, tu si přečetl větu, tu zase odstavec, a když došel k závěru, že ho ta kniha nezajímá, otevřely se dveře a do místnosti čile vstoupil úřadující světový inspektor pro západní Evropu.

Mustafa Mond si se všemi potřásl rukou. Ale obrátil se jen na divocha. „Tak vy tedy nemáte moc rád civilizaci, pane Divochu,“ pravil.

Divoch se na něj podíval. Usmyslil si, že bude lhát, zuřit nebo zachmuřeně mlčet, avšak inspektorova inteligentní tvář, z níž vyzařovala dobrá nálada, jej povzbudila, a tak se rozhodl, že řekne pravdu rovnou a bez obalu. „Ne“. A zakroutil hlavou.

Bernard sebou trhl a vypadal otřeseně. Co si inspektor pomyslí? Být označován za přítele člověka, který prohlásil, že nemá rád civilizaci – řekl to naprosto otevřeně a ze všech lidí právě inspektorovi – to bylo hrozné. „Ale Johne,“ začal. Pohled, který na něj vrhl Mustafa Mond, ho odsoudil k žalostnému mlčení.

„Přirozeně,“ připouštěl divoch, „jsou tu i některé velmi hezké věci. Například všechna ta hudba v prostoru...“

„Někdy na tisíc mi v sluch zní rokotavých nástrojů a někdy hlasy.“

Divochova tvář se rozjasnila radostí. „Vy jste to také četl?“ ptal se. „Myslil jsem si, že tady v Anglii tu knihu skoro nikdo nezná.“

„Skoro nikdo. Já jsem jeden z mála. Víte, je totiž zakázána. Ale protože zákony tady dělám já, mohu je také porušit. Beztrestně, pane Marxi,“ dodal a obrátil se k Bernardovi. „Což, jak se obávám, vy nemůžete.

Bernard se propadl do ještě větší beznaděje.

„Ale proč je zakázána?“ ptal se divoch. Byl celý vzrušen tím, že potkal člověka, který četl Shakespeara, a okamžitě zapomněl na všechno ostatní.

Inspektor pokrčil rameny. „Protože je to staré; to je hlavní důvod. Tady nám staré věci nejsou na nic.“

„I když jsou krásné?“

„Zejména když jsou krásné. Krása je přitažlivá a my nechceme, aby lidé byli přitahováni starými věcmi. Chceme, aby měli rádi věci nové.“

„Ale ty nové věci jsou tak hloupé a tak hrozné. Ty hry, kde jsou jen helikoptéry, které létají kolem dokola, a kde doslo…