Smrt lorda Edgwarea

10. kapitola
Jenny Driverová

Naším dalším krokem byl telefonní rozhovor s lékařem, jehož adresu jsme dostali od hospodyně.

Ukázalo se, že to je puntičkářský starý pán. Znal Poirota z novin a uveřejněných příběhů a vyjadřoval živé potěšení, že se s ním setkává osobně.

„Co pro vás mohu udělat, pane Poirote?“ zeptal se po úvodních zdvořilostech.

„Dnes ráno jste byl zavolán, Monsieur le docteur, k lůžku slečny Carlotty Adamsové.“

„Ach ano, ubohá dívka. Byla to chytrá herečka. Dvakrát jsem byl na jejím představení. Je to strašlivá škoda, že takhle skončila. Nepochopím, proč tyhle mladé dívky musí brát drogy.

Víte, odborně vám toho nijak moc nepovím. Každopádně je nebrala podkožně, nenašel jsem žádné stopy po jehle. Zřejmě je polykala. Její hospodyně říkala, že vždycky přirozeně dobře spala, ale co tak asi hospodyně mohou vědět? Nemyslím, že by si brala veronal každou noc, ale nějakou dobu už ho evidentně užívala.“

„Co vás vede k tomuto názoru?“

„Tohle, safraporte, kam jsem to jenom dal?“

Zíral chvilku do malého kufříku.

„A, tady je.“

Vytáhl malou černou marockou kabelku.

„Samozřejmě se to musí prozkoumat. Odnesl jsem to odtamtud, aby to nemohla hospodyně nikam zašantročit.“ Otevřel kabelku a vyndal z ní malou zlatou krabičku. Na víčku byly z rubínů vysázeny iniciály C.A. Byla to hezká a drahá tretka. Doktor ji otevřel. Byla téměř plná bílého prášku.

„Veronal,“ vysvětlil stručně. „A teď se podívejte, co je napsáno uvnitř.“

Na vnitřní straně víčka bylo vyryto:

C.A. od D. Paříž, 10. prosince. Sladké sny.

„Desátého prosince,“ řekl Poirot zamyšleně.

„Přesně tak, a teď máme červen. Mohlo by to naznačovat, že už to bere alespoň půl roku, a jelikož není uveden letopočet, může to trvat osmnáct měsíců nebo také dva a půl roku - nebo i víc.“

„Paříž, D.“ zamračil se Poirot.

„Ano. Připomíná vám to něco? Mimochodem, ještě jsem se vás ani nezeptal, proč se o tenhle případ zajímáte. Předpokládám, že máte dobré důvody. Pravděpodobně byste si přál vědět, jestli to byla sebevražda, že? Je mi líto, to říct nemohu. Nikdo nemůže. Podle toho, co říkala její hospodyně, měla včera velice dobrou náladu. Vypadá to jako nehoda, a podle mého názoru to také nehoda je. Veronal je velice nejistá droga. Jednou si toho můžete vzít pekelnou dávku, a ani to s vámi nehne, jindy si dáte špetku a je po vás. Z tohoto důvodu je to velmi nebezpečná droga.

Nepochybuji, že to bude při ohledání zařazeno do kategorie ,Úmrtí nešťastnou náhodou`. Myslím, že vám už nemohu být více nápomocen.“

„Směl bych si prohlédnout kabelku slečny Adamsové?“

„Zajisté, zajisté.“

Poirot vysypal její obsah. Byl tam hezký kapesníček s iniciálami C.M.A. v rohu, pudřenka, rtěnka, skřipec, librová bankovka a drobné.

Poirot zkoumal skřipec se zájmem. Měl zlaté obroučky a byl akademického, strohého typu.

„To je pozoruhodné,“ řekl Poirot. „Nevěděl jsem, že slečna Adamsová nosila brýle. Možná, že byly na čtení?“

Doktor je vzal do ruky.

„Ne, tohle jsou brýle na dálku,“ řekl. „A také pořádně silné. Osoba, která je nosila, musela být velice krátkozraká.“

„Vy náhodou nevíte, jestli slečna Adamsová...“

„Nikdy předtím jsem ji neošetřoval. Volali mne jenom jednou, kvůli zanícenému prstu její hospodyně. Jinak jsem u nich v bytě nikdy nebyl. A když jsem tam tehdy byl, zahlédl jsem slečnu Adamsovou jen na chvilku, a to jistě brýle neměla.“

Poirot doktorovi poděkoval a šli jsme.

Na Poirotově tváři jsem viděl zamyšlený výraz. „Je možné, že jsem se zmýlil,“ připustil.

„S tím převlekem?“

„Ne, ne. Zdá se mi, že to je prokázáno. Ne, mám na mysli její smrt. Očividně vlastnila veronal. Je možné, že byla včera v noci unavená a přetažená a rozhodla se, že si zajistí pořádný noční odpočinek,“

Najednou se zastavil, jako by ho trefil blesk, a k velkému úžasu kolemjdoucích začal zuřivě tleskat.

„Ne! Ne, ne, ne, ne!“ prohlásil důrazně. „Proč by se měla nehoda stávat tak příhodně? Žádná nehoda to nebyla. Žádná sebevražda to také nebyla. Hrála svoji roli, a přitom si nevědomky podepsala ortel smrti. Veronal mohl být zvolen prostě proto, že bylo známo, že si ho občas bere a že u sebe má krabičku s drogou. Ale jestliže to tak bylo, musel být vrahem někdo, kdo ji dobře zná. Kdo je D, Hastingsi? Dal bych nevím co za to, abych se dozvěděl, kdo D je.“

„Poirote,“ řekl jsem, když zůstal stát ponořen v myšlenkách, „neměli bychom raději jít? Všichni na nás zírají.“

„Prosím? Aha, asi máte pravdu. Ačkoli mne neobtěžuje, když ostatní lidé zírají. To ani v nejmenším neruší tok mých myšlenek.“

„Lidé se už začínali smát,“ zamumlal jsem.

„To nemá žádný význam.“

Tak docela jsem nesouhlasil. Mám hrůzu ze všeho nápadného. Jediná věc, která zneklidňuje Poirota, je možnost, že jeho slavný knír bude poškozen vlhkem nebo teplem.

„Vezmeme si taxíka,“ řekl Poirot a zamával holí.

Jeden u nás zastavil a Poirot udal jako cíl Genevievu na Moffat Street.

Ukázalo se, že Genevieva je jeden z těch podniků, kde v přízemí ve skleněné vitríně trůní osamocený klobouk nepopsatelného tvaru s barevnou stuhou a opravdové srdce obchodu se skrývá v prvním patře nad schody zapáchajícími plísní. Když jsme vylezli po schodech nahoru, dostali jsme se ke dveřím s nápisem „Genevieva. Prosím vstupte.“ Uposlechli jsme tento příkaz a zjistili jsme, že se nacházíme v malé místnosti, plné klobouků, a že k nám míří světlovlasé impozantní stvoření a podezřívavě si Poirota měří.

„Slečna Driverová?“ zeptal se Poirot.

„Nevim, jestli s váma pani bude chtít mluvit. Co jí chcete, prosím?“

„Prosím, sdělte slečně Driverové, že by s ní rád mluvil přítel slečny Adamsové.“

Plavá kráska nemusela plnit své poslání. Cenný sametový závěs se prudce rozhrnula přišlo k nám jiné stvoření, tentokrát malé, velice živé a s ohnivě rezavými vlasy.

„Vy jste slečna Driverová?“

„Ano. Co je s Carlottou?“

„Vy jste ještě neslyšela tu smutnou zprávu?“

„Jakou smutnou zprávu?“

„Slečna Adamsová zemřela dnes v noci ve spánku. Přebrala veronal.“

Dívčiny oči se doširoka otevřely.

„To je strašlivé,“ zvolala. „Chudák Carlott…