Vraždy podle abecedy

27. kapitola
Vražda v Doncasteru

Vešel jsem v patách za Poirotem, takže jsem ještě zaslechl poslední Cromova slova.

Oba s policejním prezidentem vypadali ustaraně a nevesele.

Plukovník Anderson nám pokynul na pozdrav.

„Těší mne, že přicházíte, monsieur Poirote,“ řekl zdvořile. Asi si domyslel, že jsme zaslechli Cromova slova. „Tak vidíte, už jsme v tom zase až po krk.“

„Nová vražda A B C?“

„Ano. Ten chlap má šílenou odvahu. Naklonil se kupředu a bodl toho člověka do zad.“

„Tentokrát tedy bodl?“

„Ano, mění metody, co? Rána do hlavy, pásek, nůž. Široký rejstřík má ten ďábel. Tady jsou lékařské detaily, jestli vás to zajímá.“

Přistrčil Poirotovi nějaké lejstro.

„Jízdní řád měl mrtvý mezi nohama,“ dodal.

„Byl mrtvý už identifikován?“ zeptal se Poirot.

„Ano. A B C se tentokrát zmýlil – nevím, jestli z toho máme mít radost. Zesnulý se jmenoval Earlsfield – George Earlsfield. Povoláním holič.“

„Zvláštní,“ poznamenal Poirot.

„Možná že přeskočil písmeno,“ soudil plukovník. Přítel zavrtěl pochybovačně hlavou.

„Zavoláme si dalšího svědka?“ zeptal se Crome. „Pospíchá domů.“

„Ano, ano – jedem dál.“

Byl předveden pán ve středních letech, který se nápadně podobal žabáku lokajovi z Alenky v kraji divů a za zrcadlem. Byl velmi rozčilen a vzrušením mu až přeskakoval hlas.

„To byl nejotřesnější zážitek, jakému jsem kdy byl vystaven,“ kvičel. „Mám srdeční vadu, pánové – mám těžkou srdeční vadu, mohlo mě to stát život.“

„Vaše jméno, prosím,“ řekl inspektor.

„Downes. Roger Emmanuel Downes.“

„Povolání?“

„Učím na chlapecké škole v Highfieldu.“

„Buďte tedy tak laskav, pane Downesi, a povězte nám vlastními slovy, jak to bylo.“

„Budu stručný, pánové. Po představení jsem vstal ze sedadla. Sedadlo po mé levici bylo prázdné, ale přes jedno sedadlo seděl nějaký pán a zřejmě spal. Nemohl jsem projít, protože měl nohy natažené před sebe. Řekl jsem: ,Dovolte, prosím.‘ Jelikož se nehýbal, opakoval jsem to ehm – poněkud hlasitěji. Ani pak na to nereagoval. Vzal jsem ho za rameno a chtěl jsem ho probudit. Sklouzl celý ještě níž, a tím jsem si uvědomil, že buď omdlel nebo vážně ochuravěl. Zavolal jsem: ,Tomuhle pánovi je nevolno. Sežeňte uvaděče.’ Uvaděč přišel. Když jsem ho pustil, zjistil jsem, že mám ruku mokrou a červenou. Viděl jsem, že ten člověk je probodnutý. V témž okamžiku si také uvaděč všiml Abecedního jízdního řádu. Ujišťuji vás, pánové, že to byl pro mne strašný šok! Mohlo to mít nedozírné následky. Řadu let mám srdeční potíže –“

Plukovník Anderson hleděl zvláštním způsobem na pana Downese.

„Můžete mluvit o štěstí, pane Downesi.“

„To je pravda, pane plukovníku. Srdce se mi ani nerozbušilo!“

„Vy mi dobře nerozumíte, pane Downesi. Říkal jste, že jste seděl ob jedno sedadlo, ne?“

„Vlastně jsem nejdřív seděl přímo vedle zavražděného, ale pak jsem si odsedl, abych měl před sebou prázdné sedadlo.“

„Budete asi stejně vysoký a máte podobnou postavu jako nebožtík, viďte, a měl jste na krku vlněnou šálu jako on, ne?“

„Není mi jasno –“ začal pan Downes škrobeně.

„Vždyť vám povídám, člověče,“ zvolal plukovník Anderson, „že jste měl ohromné štěstí! Vraha muselo něco splést, jak vás sledoval. Vybral si nepravá záda. Vsadím se s vámi, oč chcete, pane Downesi, že ten nůž byl určen vlastně vám!“

Srdce páně Downesovo sice obstálo v předchozích zkouškách, v této však nikoli. Sklesl na židli, zalapal po dechu a zfialověl v obličeji.

„Vodu,“ zasípal, „vodu...“

Přinesli mu sklenku. Upíjel a pomalu se mu vracela normální barva.

„Mně?“ zeptal se. „Proč právě mně?“

„Všecko tomu nasvědčuje,“ pravil Crome. „Je to vlastně jediné možné vysvětlení.“

„Chcete říct, že ten člověk – ten – ten ztělesněný ďábel ten krvelačný šílenec chodil za mnou a hledal příležitost?“

„Tak nějak to asi bylo.“

„Ale božínku na nebesích, proč si vybral právě mne?“ dotazoval se pobouřeně učitel.

Inspektor Crome zápasil s pokušením odpovědět:

„Co by ne?“, ale řekl místo toho: „Obávám se, že nemůžeme chtít po šílenci, aby měl pro své konání logické důvody.“

„Můj ty bože nebeský,“ pronesl pan Downes. Byl tak zničený, že sotva šeptal.

Vstal. Po velkém otřesu vypadal náhle jak stařec.

„Jestli mě už nepotřebujete, pánové, tak bych rád šel domů. Není mi – není mi docela dobře.“

„Samozřejmě, pane Downesi. Pošlu s vámi strážníka abyste se dostal v pořádku domů.“

„Ne, ne – děkuji vám. To nebude potřeba.“

„Jen ať jde,“ rozhodl plukovník Anderson rázně. Podíval se s němou otázkou poočku na inspektora. Inspektor stejně nenápadně přikývl.

Pan Downes odešel nejistými kroky.

„Ještě že se nám tu nepoložil,“ řekl plukovník Anderson. „Půjde jich víc, co?“

„Ano, pane plukovníku. Váš inspektor Rice to už zařídil. Dům bude pod dohledem.“

„Vy se domníváte,“ zeptal se Poirot, „že když A B C sezná svůj omyl, pokusí se ho napravit?“

Anderson přikývl.

„Možné by to bylo,“ řekl. „A B C je zřejmě pořádkumilovný. Mohlo by ho rozčilit, že se věci nevyvinuly podle programu.“

Poirot zadumaně přitakal.

„Přál bych si, abychom měli popis toho chlapa,“ čertil se plukovník Anderson. „Takhle nevíme pořád nic.“

„On může ještě se nám…