Vraždy podle abecedy

3. kapitola
Andover

Poirotovo znepokojení nad anonymním dopisem, který dostal, na mne v první chvíli udělalo dojem, ale přiznám se, že jsem ještě před 21. červnem pustil celou záležitost z hlavy, a připomněl mi ji teprve vrchní inspektor Japp ze Scotland Yardu, jenž přišel mého přítele navštívit. Znali jsme se s vrchním inspektorem už řadu let a on mě srdečně vítal.

„I co to vidím!“ zahlaholil. „Kapitán Hastings se vrátil z džunglí a přifařených oblastí! To je jako za starých zlatých časů, když vás tu vidím s monsieur Poirotem. Vypadáte báječně. Jenom vám někdo chodí na vlasy. Inu, co se dá dělat, není nám dvacet. Já na tom nejsem o nic líp.“

Trochu jsem sebou trhl. Měl jsem dojem, že si kartáčuji vlasy přes prořídlá místa, na něž narážel Japp, tak šikovně, že si jich nikdo nevšimne. Japp ovšem, co mi paměť sahala, nikdy nevynikal taktem, naladil jsem tedy přívětivý úsměv a souhlasil jsem s ním, že nikdo bohužel nemládne.

„Až tuhle na monsieur Poirota,“ hlaholil Japp. „Ten je na mou duši živá reklama na Sorelu. Na tváři mu raší porost bujněji než kdy dřív. Však taky stanul na stará kolena ve světle ramp. Má prsty v kdejakém proslulém případu. Zločiny ve vlaku, v oblacích, vraždy mezi smetánkou – hned je tu, hned onde, prostě všude. V životě nebyl tak slavný, jako co odešel do penze.“

„Už jsem vyprávěl Hastingsovi, že jsem jako ta primadona, která koná vždy poslední představení,“ pravil Poirot s úsměvem.

„Nedivil bych se, kdybyste jednou vyšetřoval vlastní smrt,“ rozchechtal se srdečně Japp. „To je přece nápad! Stálo by za to, sepsat to do detektivky!“

„Toho už se bude muset ujmout Hastings,“ zamrkal na mne Poirot.

„Ha, ha! To by byla švanda, viďte?“ smál se Japp.

Mně nepřipadal jeho nápad vůbec vtipný a každé žertování na toto téma považuji za beztaktní. Poirot má už, chudák stará, svoje léta a připomínání blížícího se konce mu sotva může být příjemné.

Snad jsem dal najevo tyto pocity, protože Japp změnil námět rozhovoru.

„Slyšel jste už o anonymním dopise monsieur Poirota?“ zeptal se.

„Onehdy jsem jej Hastingsovi ukázal,“ pravil přítel.

„Ovšem,“ zvolal jsem. „Dočista jsem to pustil z hlavy. Počkat! Které datum to tam uváděl?“

„21. června,“ řekl Japp. „Proto jsem se u vás taky stavil. Včera bylo 21. a jen tak ze zvědavosti jsem večer zavolal do Andoveru. Byla to přece jen bouda. Nic se nedělo. Jedna rozbitá výkladní skříň – kluk házel kamením – a pár mazavků rušilo veřejný pořádek. Takže projednou náš belgický přítel špicoval uši zbytečně.“

„Polehčilo se mi, to přiznávám,“ odvětil Poirot.

„Ale že jste měl nahnáno, viďte,“ řekl Japp přátelsky. „Člověče drahá, my dostáváme den co den takových dopisů na tucty. Někomu začne strašit ve věži, nemá zrovna nic lepšího na práci, a tak si sedne a napíše nám. Ani tím nic zlého nemyslí. Udělá to z hecu.“

„Bylo vskutku pošetilé, že jsem bral tuto věc tak vážně,“ pravil Poirot. „Jest to koňské hnízdo, do něhož bych byl píchal.“

„Pletete si kobyly a vosy,“ řekl Japp.

„Pardon?“

„Jen jste trošku poplet přísloví. No, musím už běžet. Mám co dělat v sousední ulici. Kupovaly se tam kradené šperky. Chtěl jsem se tu jenom zastavit, abyste měli klid. Bylo by škoda namáhat šedé mozkové závity zbytečně.“

Japp se tomu srdečně zasmál a odešel.

„Mění se málo náš milý Japp, eh?“ podotkl Poirot.

„Vypadá mnohem starší,“ řekl jsem. „Šediví jako starý jezevec,“ dodal jsem pomstychtivě.

Poirot si odkašlal a pravil:

„Víte, Hastingsi, existuje takový malý trik – můj kadeřník je muž velké vynalézavosti – připevní se to k pokožce a přes to se kartáčují vlastní vlasy – není to paruka, chápejte, leč –“

„Poirote,“ zařval jsem, „jednou provždy si zapište za uši, že mě nezajímá váš prokletý kadeřník ani jeho pitomé triky. Vám se snad moje temeno nezdá?“

„Ale kdepak – kdepak!“

„Pleš mi přece nehrozí.“

„Ovšemže nikoli! Ovšemže nikoli!“

„U nás bývají v létě veliká vedra a to má přirozeně vliv i na vlasy. Vezmu si s sebou nějaký dobrý přípravek proti vypadávání.“

„Précisément.“

„A vůbec – co je Jappovi do toho? Ten se odjakživa vyznačuje velkou beztaktností. Navíc nemá vůbec smysl pro humor. Je z těch lidí, co se smíchy div nepotrhají, když si někdo sedá a ucuknou mu židli.“

„Tomu by se smála velká spousta lidí.“

„Ale vždyť to vůbec není k smíchu.“

„Z pohledu onoho sedajícího zajisté nikoliv.“

„Tak vidíte,“ řekl jsem a špatná nálada ze mne pomalu vyprchávala. (Přiznávám, že narážky na vypadávání vlasů dost dobře nesnáším.) „To je škoda, že z toho anonymního dopisu nic nebylo.“

„Vskutku, já byl v omylu. Ten dopis, on měl odér jako shnilá ryba. Byla to ode mne imbecilnost. Běda, stárnu a stávám se podezíravý jako slepý hlídací pes, který určí, i když nikde nic není.“

„Máme-li spolupracovat, musíme se poohlédnout po jiném ’výběrovém’ zločinu,“ zasmál jsem se.

„Vy si vzpomínáte, jak jsme o tom onoho dne mluvili? Kdybyste si objednával zločin, jako se objed…