Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho

kapitola první...

Tentokrát žádní svědci nebudou.

Tentokrát nebylo nic než pustá země, burácení hromu a nekonečné drobné mrholení, které se přesunulo od severovýchodu a které, jak se zdá, doprovází tolik nejzávažnějších světových událostí.

Včerejší a předvčerejší bouřky a záplavy uplynulého týdne už polevily. Obloha byla sice pořád nalitá deštěm, ale v podstatě z ní v houstnoucím večerním šeru jednotvárně padalo jenom něco drobné pichlavého.

Ztemnělou nížinou se přehnal vítr, propletl se mezi nevysokými kopečky a prosvištěl mělkým údolím, kde se z bahna jako ve zlém snu tyčila nějaká konstrukce, něco jako věž, nakloněná, nikde nic, jen ona.

Byl to jakýsi zčernalý pahýl ve tvaru věže. Vypadal, jako by se z některé zvlášť jedovaté propasti pekelné na povrch vylilo magma, a nakláněl se v podivném úhlu, jako by ho tížilo něco nesrovnatelně strašnějšího než vlastní váha. Zdálo se, že je opuštěný, celé věky opuštěný.

Jediné, co se hýbalo, byla řeka bahna, která se líně sunula na dně údolí kolem věže. Asi o míli dál padala řeka do rokle a mizela pod zemí.

Ale jak večer ztemněl docela, ukázalo se, že věž není tak úplně bez života. Hluboko v útrobách se slabounce mihotalo jediné červené světlo.

Bylo je taktak vidět - až na to ovšem, že nebylo nikoho, kdo by je mohl uvidět, žádní svědci, tentokrát ne, ale světlo to přesto bylo. Každou chvilku trochu zesílilo a rozjasnilo se a pak zase pomalu sláblo, skoro do ztracena. Zároveň vítr přinesl tichý naříkavý zvuk, který přerostl v hlasité kvílení, a to pak také beznadějné zaniklo.

Uplynul nějak…