Hněvy a smutky

Na nádraží jednoho podzimního rána

Och, jak lucerna omrzele
tam vzadu za stromy stíhá lucernu
mezi větvemi, z nichž odkapává déšť
a zívá na bláto své světlo malátné.

Žalostně, ostře, pronikavě hvízdá
nablízku lokomotiva. Olověné
je nebe i podzimní ráno
a jako strašidlo se rozprostírá kolem.

Kam a k čemu hrnou se spěchající
k pochmurným vagónům, tak zastření
a zakabonění? K jakým neznámým trýzním
či soužením vzdálené naděje?

Teď, zamyšlená Lydie, odevzdáváš
jízdenku průvodčímu k suchému proštípnutí.
Stejně tak dotěrný čas bere si tvá mladá léta,
ty pěkné chvíle i vzpomínky.

Sem a tam podél černého konvoje přecházejí
nádražní zřízenci v černých uniformách
jak stíny; třímají čadící
lucerny a železná kladiva a železné

brzdy vydávají táhlou, pochmurnou
odpověď; ozvěnou ozve se
z hloubi duše bolestná chandra,
až to zabolí.

Dvířka, třískající při zavírání,
jsou jako urážka: jak výsměch, poslední výzva
k nástupu, jež rychle odeznívá,
déšť prudce do oken buší.
A to už obluda u vědomi své ocelové
duše odfrkuje, lomcuje sebou, oddychuje, třeští
plamenné oči a do tmy vrhne
hvízdnutí, které se do dáli nese.

Hnula se, nelítostná, i s děsnou vlečkou,
povlává za ní dým a odváží mou lásku.
Ach, bílá tvář a krásný závoj
s pozdravem m…