Pipi Dlouhá punčocha

Pipi jde do školy

Tomy a Anika chodili samozřejmě do školy. Každý den v osm ráno vyrazili z domova ruku v ruce a s učebnicemi v podpaží.

V tu dobu většinou Pipi hřebelcovala koně nebo pomáhala Panu Nilsonovi s oblékáním. Anebo se právě věnovala rannímu tělocviku, který spočíval v tom, že se postavila rovně jako svíčka a udělala třiačtyřicet kotrmelců ve vzduchu. Potom si sedla na kuchyňský stůl a v klidu si vypila velký hrnek kávy a snědla veliký krajíc chleba s máslem a sýrem.

Cestou do školy se Tomy a Anika vždycky toužebně ohlíželi na vilu Vilekulu. Nejraději by si byli šli hrát k Pipi. Škoda že Pipi nechodí s nimi!

„To bychom chodili ze školy spolu a cestou bychom si hráli,“ říkal Tomy.

„A cestou do školy taky,“ dodala Anika.

Čím víc na to, děti, myslím, tím je mi jasnější, jak to Tomyho a Aniku muselo mrzet, že Pipi nechodí s nimi. Nakonec se rozhodli, že ji přemluví.

„Kdybys věděla, jakou máme hodnou paní učitelku,“ začal zchytra Tomy jednou odpoledne, když s Anikou nejdřív udělali všechny úkoly a pak přišli do vily Vilekuly.

„Ani si nedovedeš představit, jaká je ve škole legrace,“ ujišťovala ji Anika. „Já bych se snad zbláznila, kdybych tam nemohla chodit.“

Pipi seděla na stoličce a myla si ve škopku nohy. Neřekla ani slovo, jenom zavrtěla prsty u nohou, až voda vystříkla na podlahu.

„A taky máme vánoční prázdniny a velikonoční prázdniny a letní prázdniny,“ pokračovala Anika.

Pipi se zamyšleně kousala do palce u nohy, ale pořád nic neříkala. Najednou vylila všechnu vodu ze škopku na podlahu, takže Pan Nilson, který seděl a hrál si se zrcátkem, měl naráz úplně promočené kalhoty.

„To je nespravedlnost,“ prohlásila Pipi přísně a Pana Nilsona, který si zoufal nad promočenými kalhotami, si ani nevšimla. „To je nespravedlnost! Ale já to tak nenechám!“

„A co?“ divil se Tomy.

„Za čtyři měsíce budou vánoce a vy budete mít prázdniny. A já, co budu mít já?“ V Pipině hlase zazněl smutek. „Žádné vánoční prázdniny, ani trochu vánočních prázdnin,“ naříkala. „S tím se musí něco udělat. Zítra začnu chodit do školy!“

Tomy a Anika zatleskali nadšením.

„Hurá! Zítra v osm ráno na tebe čekáme před domem.“

„Kdepak,“ řekla Pipi. „To je na mě moc brzy. Ostatně já asi pojedu do školy na koni.“

A jela. Druhý den přesně v deset hodin vynesla koně z verandy a vzápětí nato všichni lidé v celém městě spěchali k oknům, aby se podívali, komu se to splašil kůň. Mysleli, že se opravdu někomu splašil. Ale ve skutečnosti se vůbec nesplašil. To jenom Pipi spěchala do školy. Přiřítila se tryskem na školní dvůr, v plné jízdě seskočila z koně, přivázala ho ke stromu a vrazila do třídy s takovým rámusem, až Tomy, Anika a jejich hodní spolužáci v lavicích leknutím povyskočili.

„Ahoj, ahoj,“ povykovala Pipi a zamávala svým velikým kloboukem. „Přišla jsem včas k nábosilce?“

Tomy a Anika už paní učitelce řekli, že přijde nová žákyně, která se jmenuje Pipi Dlouhá punčocha. Paní učitelka už o ní ve městě slyšela. A protože byla moc hodná, rozhodla se, že udělá všechno, aby se Pipi ve škole líbilo.

Pipi si dřepla do nejbližší lavice, která byla právě volná. Ani se nezeptala, jestli smí. Ale paní učitelka jí její chování nevytkla. Řekla vlídně:

„Vítáme tě do školy, Pipi. Doufám, že se ti tu s námi bude líbit a že se budeš dobře učit.“

„A já zase doufám, že budu mít vánoční prázdniny,“ odpověděla Pipi. „Proto jsem taky přišla. Spravedlnost musí být!“

„Nejdřív mi řekni, jak se jmenuješ, abych tě mohla zapsat,“ řekla paní učitelka.

„Já se jmenuju Pipilota Citrónie Cimprlína Mucholapka Dlouhá punčocha a jsem dcera kapitána Efraima Dlouhého punčochy, dříve vládce moří, nyní krále černochů. Říkají mi Pipi, protože tatínkovi se Pipilota zdálo moc dlouhé.“

„Tak dobře,“ řekla paní učitelka. „To ti také budeme říkat Pipi. A teď si tě trochu vyzkoušíme, abychom viděli, kolik toho umíš. Už jsi veliké děvče a jistě ses lecčemu naučila. Tak mi řekni, kolik je sedm a pět.“

Pipi se na paní učitelku překvapeně a rozmrzele zadívala a po chvíli řekla:

„To bys měla vědět sama, já ti to říkat nebudu.“

Všechny děti na Pipi vyděšeně koukaly. Paní učitelka jí vysvětlila, že takhle se ve škole nemluví a paní učitelce se netyká.

„Prosím o prominutí,“ řekla Pipi lítostivě. „To jsem nevěděla. Už to neudělám.“

„Tak si to hezky pamatuj,“ řekla paní učitelka a dodala: „Sedm a pět je dvanáct“

„Vida,“ řekla Pipi, „ty to víš. Tak proč ses mě na to ptala? Ne, jsem já ale hloupá husa, teď jsem vám zase tykala. Promiňte mi to, paní učitelko,“ odprošovala Pipi a sama se za trest plácla přes ucho.

Paní učitelka se rozhodla, že bude dělat, jako by se nic nestalo. A pokračovala:

„Kolik, Pipi, myslíš, že je osm a čtyři?“

„Asi tak šedesát sedm,“ hádala Pipi.

„Kdepak,“ řekla paní učitelka. „Osm a čtyři je dvanáct.“

„Tak to zas ne!“ rozdurdila se Pipi. „Před chvílí jsi sama říkala, že sedm a pět je dvanáct. Takovéhle zmatky nestrpím ani ve škole! Ale když se ti tyhle dětinské hlouposti tak hrozně líbí, tak proč si nepočítáš někde stranou a nedáš ostatním pokoj, aby si mohli hrát na babu? Ne, teď jsem ti zase tykala!“ vykřikla vyděšeně. „Promineš mi to? Tentokrát to ale bylo opravdu naposled, já už si dám pozor!“

Paní učitelka jí to prominula. Další početní příklady už jí nedala. Začala vyvolávat ostatní děti.

„Tomy,“ řekla, „když má Líza sedm jablek a Axel devět, kolik jablek mají dohromady?“

„To bys rád věděl, Tomíku, viď?“ skočila do toho Pipi. „Ale zkus radši vypočítat tohle: Když Lízu bolí břicho a Axela taky, jenomže Axela víc, čí je to vina a komu ukradli ta jablka.“

Paní učitelka se tvářila, že to neslyšela, a otočila se k Anice: „Teď dám příklad tobě, Aniko. Gustav byl s kamarády na školním výletě. Vzal si s sebou korunu, a když přišel domů, zbývalo mu sedm haléřů. Kolik utratil?“

„Ano, a taky bych ráda věděla, proč tolik utrácel a jestli si koupil limonádu a jestli si před výletem umyl uši.“

Paní učitelka rozhodla, že už těch počtů bylo pro dnešek dost. Myslela si, že Pipi třeba víc zaujme čtení. Pověsila na tabu…