Šógun

Prolog

Vichřice se do něho zahryzla, ucítil její spáry hluboko v útrobách a věděl, že pokud do tří dnů nepřistanou, budou všichni mrtví. Příliš mrtvých na téhle plavbě, myslil si, jsem hlavní lodivod mrtvé flotily. Z pěti lodí zbyla jedna – ze sto osmi členů posádky zbývá osmadvacet mužů a z těch je jen deset schopno chůze, ostatek je na pokraji smrti, a v tom zbytku i náš kapitán. Není jídlo a dochází voda, ta zbylá troška je kalná a slaná.

Jmenoval se John Blackthorne a byl na palubě sám až na němého Salamona, košovou hlídku, schoulenou na závětrné straně a zkoumající očima moře před nimi.

Pod náhlým poryvem se loď naklonila a Blackthorne se přidržoval navigátorské stolice, přibité u kormidelního kola na horní palubě, pokud se koráb zase skřípavě nenarovnal. Pocházel z Rotterdamu, nazýval se Erasmus, byl to dvěstěšedesátitunový trojstěžník vyzbrojený dvaceti děly, poslední z první výpravy, kterou Holanďané vyslali do Nového světa s úkolem vyplenit nepřátelské osady. První holandské koráby, které pronikly labyrintem Magalháesovy úžiny. Čtyři sta devadesát šest mužů, vesměs dobrovolníků. Samí Nizozemci, až na tři Angličany – dva lodivody a jednoho důstojníka. Dostali rozkaz: plenit a vypalovat španělské a portugalské državy v Novém světě, získat trvalé obchodní koncese, objevit v Tichém oceáně nové ostrovy, které by byly vhodné jako základy, zabrat jejich území pro republiku a do tří let se zase vrátit.

Protestantské Nizozemí válčilo už víc než čtyři desítky let s katolickým Španělskem a vytrvale se snažilo vymanit z jařma španělské nadvlády. Nicméně právně patřilo dosud Nizozemsko, nazývané také Dolní země nebo Holandsko, ke španělské říši. Jediným spojencem Holanďanů byla Anglie, která se před sedmdesáti lety odtrhla od papežského dvora v Římě, přijala protestantské vyznání a už dobrých dvacet let se rovněž potýkala se Španělskem, posledních deset jako otevřený spojenec Spojených provincií.

Vítr zesílil a loď se naklonila. Plachty měla svěšené až na bouřkové čnělky. Ale i tak ji příliv a bouře rychle unášely k černavému obzoru.

Čeká nás další bouřka, řekl si Blackthorne, a další úskalí a další mělčiny. A neznámé moře. Budiž. Celý život jsem se rval s mořem a vždycky jsem vyhrál. A vždycky vyhraju.

Jsem první anglický lodivod, který proplul Magalháesovou úžinou. Fakt první – a první lodivod, který kdy brázdil tyhle asijské vody až na pár portugalských nebo španělských parchantů, co si pořád ještě myslí, že jim patří svět. První Angličan v těchto mořích…

Tolikerý primát. Ba. Ale kolik životů to stálo.

Znovu ochutnal a očichal vítr, ale nebylo v něm stopy po zemi. Zpytoval oceán, ale byl matně šedý a nerudný. Ani ždibek chaluhy, ani záblesk barvy nesvědčil o nějakém písečném šelfu. Zahlédl špici dalšího útesu daleko na pravoboku, ale to nic neznamenalo. Už měsíc jim hrozily podobné výčnělky, ale země se nikdy neukázala. Tenhle oceán je nekonečný, myslil si. Budiž. To patří k tvému řemeslu: plout na neznámém moři, zmapovat ho a zase se vrátit domů. Kolik dní už jsem pryč? Rok a jedenáct měsíců a dva dny. Posledně jsme přistáli před sto třiceti třemi dny v Chile na druhé straně oceánu, který poprvé přeplul Magalháes před osmdesáti lety, oceánu, jemuž se říká Tichý.

Blackthorne byl vyhládlý a ústa i tělo mu kroutily kurděje. Donutil své oči, aby zkontrolovaly kompas, a mozek, aby vypočítal přibližnou polohu. Jakmile zanese měření do lodního deníku – do svého manuálu –, bude se napříště v tomto úseku oceánu pohybovat bezpečně. A když bude v bezpečí on, bude v bezpečí i loď a potom se jim třeba společně podaří objevit Žaponce anebo dokonce Zlatou říši kněze Jana, která podle pověsti leží na sever od Kitaje, ať už je ten Kitaj kde chce.

A se svým podílem pokladů popluju dál na západ domů jako první anglický mořeplavec, který obeplul svět, a už se víckrát nehnu z domova. Při hlavě mého syna.

Šlehání větru mu nedovolilo snít ani klímat. Usnout teď by bylo čiré bláznovství. Z toho spánku by ses už nikdy neprobral, pomyslel si, protáhl si ruce, aby ulevil křeči v zádech, a obtočil si plášť těsněji kolem těla. Viděl, že plachty jsou svinuté a kormidlo pevně přivázané. Hlídka v koši byla vzhůru. Takže si trpělivě zase sedl a modlil se, aby našli zem.

„Jděte dolů, lodivode. Přeberu vaši hlídku, když dovolíte.“

Třetí důstojník Hendrik Specz se protahoval vzhůru, tvář šedou únavou, oči zapadlé, pleť skvrnitou a promodralou. Těžce se opíral o kompasnici, aby neupadl, a škytl. „Kriste Pane, zatracený den, kdy jsem odjel z Holandska.“

„Kde je první důstojník, Hendriku?“

„V kajutě. Není s to vstát ze své scheit voll palandy. A taky nevstane – aspoň ne před Soudným dnem.“

„A co kapitán?“

„Fňuká po jídle a vodě,“ uplivl si Hendrik. „Řek sem mu, že mu upeču na rožni kapounka a přinesu mu ho na stříbrným tácu, s lahvinkou pálenky, aby ho spláchl. Scheit-huis! Goot!“

„Drž hubu!“

„Rozkaz, lodivode. Ale je to cvok a my kvůli němu natáhneme bačkory.“ Mladík škytl a vyplivl zakrvavený hlen. „Kriste Pane, buď mi milostiv!“

„Běž dolů. Vrať se za svítání!“

Hendrik sykaje bolestí usedl do druhé stolice. „Dole to smrdí smrtí. Přeberu hlídku, když dovolíte. Jaký je kurs?“

„Kamkoli nás vítr ponese.“

„Kde je to slíbené přistáni? Kde jsou ti Žaponci – kdepak jsou, ptám se?“

„Vpředu.“

„Pořád vpřed! Gottimhimmel, nikdo nám nepřikázal plout do neznáma. Teď už bychom mohli být dávno doma v teple, sytí, a ne honit se za ohněm svatého Eliáše.“

„Běž dolů, nebo drž hubu.“

Ponuře odvrátil Hendrik pohled od vysokého vousáče. Kdepak to jsme? byl by se rád zeptal. Proč se nesmím podívat do tajného manuálu? Ale věděl, že takové otázky se nesluší klást lodivodovi, a hlavně ne tomuhle. Ale stejně, myslel si, škoda, že nejsem tak silný a zdravý, jako když jsem odjížděl z Holandska. To bych nečekal. Hned bych ti dal pěstí do těch tvých šedomodrých očí a vykopal ti z ksichtu ten nesnesitelný poloúsměv a poslal tě ke všem čertům, kam patříš. Potom bych se stal já kapitánem i lodivodem a lodi by velel Nizoz…