Panský dům 1

23.25

Sovětská nákladní loď Bohatýr kotvila v docích Wampoa, přistavených na východní straně Kowloonu. Byla zaplavena světly reflektorů. Tato loď o tonáži dvacet tisíc tun pendlovala mezi Vladivostokem a Asií, po starých námořních trasách. Její vybavení bylo na úrovni, včetně nejmodernějšího radarového zařízení. Ruští námořníci postávali kolem přístavních můstků. U každého můstku stál mladý čínský policista v úhledné uniformě, skládající se ze šortek barvy khaki, podkolenek, černého opasku a bot. Chtěl-li nějaký námořník na břeh, sledovali ho jeho kamarádi z lodi, konstábl, a když se přiblížil k východu z doků, pověsili se mu veřejně na paty dva Číňani v civilu.

Jeden z nich takhle odešel a za chvíli se vydal další. Policista ho důkladně prověřil, a pak se na něj přilepili opět dva tajní v civilu.

Od lodní zádi se nepozorovaně odlepil člun poháněný vesly a vklouzl do tmy u přístavní hráze. Tiše klouzal kolem vysoké zdi a zastavil se asi po padesáti yardech, u úpatí strmých schodů vedoucích ven z přístavu. Ve člunu byli dva muži a vesla byla dobře obalená hadry, aby nedělala hluk. Oba muži pozorně naslouchali.

Po předním můstku dupal po kluzkých schodech třetí námořník. Dole byl zadržen, a když po něm policista chtěl propustku, začal se hádat. Pobřežní hlídka ho odmítla pustit na břeh. Muž byl zjevně opilý pod obraz a za hlasitého klení si rozepnul poklopec a chystal se močit na jednoho z členů hlídky. Policista ho ručně lehce zpacifikoval, námořník mu to vrátil a pozornost všech policistů se soustředila na potyčku. Mezitím rozcuchaný a podsaditý muž, který seděl na přídi člunu, vyběhl po schodech vzhůru, přeběhl osvětlenou hráz a zmizel ve tmě doků, aniž si ho někdo všimnul. Člun zvolna plul zpátky stejnou cestou a za pár minut hádka utichla. Opilce odnesli na palubu a zacházeli s ním téměř vlídně.

Muž s rozcuchanou kšticí zatím uháněl úzkou cestou a občas se zkušeně a obezřetně rozhlédl, zda ho někdo nesleduje. Měl tmavý tropický oblek a úhledné boty s gumovými podrážkami. Jeho papíry zněly na jméno Igor Voranskij, námořník první třídy sovětského obchodního loďstva.

Vyhnul se hlavní bráně vedoucí z doků i policistovi, který tam hlídal, a šel nějakých sto yardů k postrannímu východu, který ústil do chudinské čtvrti zvané Tajwan San. Byly tam chatrče sbité z prken, beden a rezavého železného odpadu. Zrychlil krok. Za chvíli měl to místo za sebou a octl se v osvětlené čtvrti plné obchodů, stánků a davu, s kterým se nakonec dostal na Chatham Road. Tam zastavil taxi.

„Mong Kok, co nejrychleji,“ řekl anglicky. „Jaumati Ferry.“

Řidič se na něj nerudně díval. „Co?“

„Ajííja!“ spustil Voranskij okamžitě a perfektní kantonštinou na něj vychrlil: „Mong Kok! jste hluchý? Nešňupal jste bílý prášek? Myslíte, že jsem nějaký turista, cizí ďábel ze zlaté hory – já, který jsem na první pohled z Hongkongu, žiju tu už nejmíň dvacet let? Ajííja! Jaumati Ferry na druhé straně Kowloonu. Mám vám snad radit kudy? Nejste náhodou z Mongolska? Jste cizinec, co?“

Šofér naštvaně sundal vlaječku, označující, že je volný a vyrazil na jih a potom zahnul na západ. Muž na zadním sedadle pozoroval silnici za nimi, ale nezdálo se, že by je někdo sledoval. Stejně nebyl úplně klidný.

Nejsou tu žádní hlupáci, říkal si. Buď opatrný!

Na stanici Jaumati Ferry taxikáři zaplatil a nenechal mu ani pořádné spropitné, načež se vmísil do davu a stopl další taxi. „Golden Ferry.“

Řidič ospale přikývl, zívl a zamířil na jih.

Na konečné trajektu zaplatil, ještě než šofér zastavil, a okamžitě se vmísil mezi lidi spěchající na parník. V přístavišti však uhnul a zamířil na pánské toalety, a když vyšel, zašel do nejbližší telefonní budky. Teď už si byl jistý, že ho nikdo nesledoval a cítil se líp.

Vhodil minci a vytočil číslo.

„Ano?“ ozval se nějaký mužský hlas anglicky.

„Prosím pana Lop-singa.“

„To jméno neznám. Žádný pan Lop-ting tady není. Máte špatné číslo.“

„Chci nechat vzkaz.

„Sorry, máte špatné číslo. Podívejte se do seznamu!“

Voranskij si oddechl a zklidnil se. „Chci mluvit s Arthurem,“ řekl perfektní angličtinou.

„Lituji, ještě nedorazil.“

„Měl tam být, měl čekat, až zavolám,“ řekl úsečně. „Proč došlo ke změně?“

„Kdo volá, prosím?“

„Brown,“ zasyčel; bylo to jeho krycí jméno.

Trochu ho obměkčilo, když druhý muž nasadil omluvný tón. „Ach, pane Browne, vítejte v Hongkongu. Arthur mi volal, že tu mám čekat, až zavoláte. Chtěl, abych vás uvítal a oznámil vám, že všechno je připravené na zítřejší schůzku.“

„Kdy ho čekáte?“

„Každou chvilku, pane.“

Voranskij tiše zaklel, protože měl příkaz volat do hodiny zpátky na loď. Neměl rád, když věci nešly podle plánu.

„Dobře,“ řekl. „Vyřiďte mu, ať mi zavolá na 32.“ To bylo smluvené heslo, které znamenalo bezpečný byt v Sinclair Towers. „Už ten Američan přijel?“

„Ano.“

„Dobře. S doprovodem?“

„Ano.“

„Dobře. A?“

„Arthur mi víc neřekl.“

„Mluvil jste s ní?“

„Ne.“

„Arthur ano?“

„Nevím.“

„Byl s někým z nich navázán kontakt?“

„Lituji, to nevím. Arthur mi nic neřekl.“

„A taj-pan? Jak to s ním vypadá?“

„Všechno je připravené.“

„Jak dlouho by vám trvalo, než byste přijel do 32, kdyby to bylo nutné?“

„Deset, patnáct minut. Máme tam za vámi přijít?“

„Rozhodnu se později.“

„Ještě něco, pane Browne. Arthur myslel, že byste uvítal trochu společnosti po tak dlouhé cestě. Jmenuje se Ko, Maureen Ko.“

„To je od něj pozorné – velmi pozorné.“

„Její telefonní číslo je na dvaatřicítce, hned vedle telefonu. Stačí, když zavoláte a do půl hodiny přijde. Arthur chtěl vědět, jestli je s vámi váš šéf – jestli má pro něj opatřit taky společnost.“

„Ne. Připojí se k nám zítra, jak je v plánu. Ale zítra večer bude očekávat pohostinnost. Dobrou noc.“ Voranskij arogantně zavěsil, vědom si své nadřazenosti příslušníka KGB. V tom okamžiku se dveře telefonní budky rozletěly, jeden Číňan vrazil dovnitř a druhý zablokoval východ. „Co sak –“

Slova odumřela stejně s jeho dechem. Dýka byla ostrá a dlouhá. Lehko šla ven. Číňan nechal jeho tělo spadnout. Vteřinu hleděl dolů na bezvládnou…