3
Okny baráku prorážel sice večerní jas, ale v baráku bylo šero. Otevřenými dveřmi tam doléhaly dopady podkovy na zem a tu a tam její zazvonění o železnou hůlku a občas se rozhlaholily hlasy, pochvalně nebo výsměšně.
Do soumračného baráku spolu vešli Slim a George. Slim sáhl na karbanický stůl a rozsvítil žárovku s plechovým stínítkem. Stůl se ihned jasně ozářil a kužel stínítka vrhal jas světla přímo dolů, takže kouty baráku zůstávaly i dále v šeru.
Slim se posadil na bednu a George zaujal místo proti němu.
„I to přece nic nebylo,“ povídal Slim, „stejně bych je musel skoro všecky utopit. Jakýpak tedy děkování.“
„Pro tebe to snad nic není,“ namítl George, „ale pro něj to je jako já nevím co. Bože, to s ním teï bude! Nevím nevím, jestli ho teï udržíme na noc v baráku. Bude chtít líhat u nich v maštali. A budem ho muset hlídat, aby nezalez až do tý bedny, co v ní mají pelech.“
„Ale to přece nic nebylo,“ opakoval Slim. „Ale měl jsi, člověče, pravdu. Ať si je třeba padlej na hlavu, ale takovýho tahouna jsem ti neviděl! Toho chlapa, co s ním spolu tahal ječmen, málem strhal. Kdopak by mu moh stačit! Takovýho silnýho mužskýho jsem ti na mou duši neviděl!“
„Lenniemu stačí říct: ,Budeš dělat tohle a tohle,“ řekl na to George hrdě, „a on to taky bude dělat, jen když k tomu není potřeba žádnýho špekulování.
Sám nepřijde na nic, ale poslouchat dovede.“
Zvenčí se ozvalo zaznění podkovy o železnou hůlku a několik pochvalných výkřiků.
Slim odsunul svou bednu trošičku od stolu, aby mu lampa nesvítila do obličeje. „To je mi zvláštní, jak jste se vy dva mohli spřáhnout.“
Těmito klidně pronesenými slovy Slim vybízel George k sdílnosti.
„Co je na tom zvláštního?“ otázal se George, jako by se hájil.
„Vím já? Kolikpak máš takovejch, co vandrujou ve dvouch? Já takovej pár snad ještě neviděl. Víš přece, jak to chodí. Chlap přijde, dostane na měsíc pryčnu a práci, a spánembohem, a jde si zase sám jinam. Druhý lidi jako by pro něj vůbec nebyli. Tak to potom připadá drobet divný, když to takovej magor, jako je on, a takovej číman, jako ty, táhnou spolu.“
„Magor on není,“ odporoval George. „Hloupej je sice, až bučí, ale blázen to není. Však já tý chytrosti taky moc nesežral, jinak bych se za těch padesát ke zdravě nevlíkal s ječmenem. Kdybych byl chytrej, kdybych byl jen trošičku číman, mám už moje vlastní a svážím si moji vlastní ourodu, a ne abych všecko odřel, a z toho, co se urodí, nedostal ani zrníčko.“ George se odmlčel. Byl by se rád rozhovořil. Slim ho ani nepovzbuzoval, ani nezrážel. Jen seděl zakloněn, mlčky a vnímavě.
„Že to tak táhnem spolu, na tom není nic tak divnýho,“ promluvil po chvíli zase George. „My dva se narodili v Auburnu. Já se znal s jeho tetou Klárou. Ta si ho k sobě vzala, když byl ještě maličkej, a vychovala ho. A když ta jeho teta umřela, začal zkrátka Lennie se mnou chodit po práci. A brzo jsme si jeden na druhýho zvykli.“
„Hm,“ udělal Slim.
George přejel pohledem na Slima a spatřil na sebe upřeny až božsky k…
John Steinbeck
Iveta K. –
Příběh dvou mužů, kteří hledají své vlastní štěstí. Nakonec se však stane velká tragédie, která jejich životy navždy změní. Ukazuje, že ne vždy to své štěstí najdete, ale že je v každém případě potřeba pomáhat si a starat se o druhé. Dojemný příběh, rozhodně stojí za přečtení.
Stanislav Pokorný –
Rozsahem poměrně krátký příběh, ale doslova nabitý emocemi a silnými momenty. Tento příběh dvou kamarádů je zasazen do období ekonomické krize. Je tu krásně vykreslené prostředí sezónních dělníků, kteří během ekonomické krize ve 30. letech 20. století putují od jedné farmy v Kalifornii ke druhé. Na jedné z těchto farem je jeden z kamarádů, Lennie, křivě obviněn ze zločinu. Lennie je chlap jak hora, ale retardovaný a George se o něj stará a neopustí ho ani v této těžké chvíli. Silné čtení, které mohu jen doporučit!