Vražda na faře

KAPITOLA OSMÁ

Během naší cesty na policejní stanici jsme seděli dost potichu. Haydock poposedl trochu dozadu a pošeptal mi:

„Víte, celé se mi to nelíbí. Nemám to rád. Je tu něco, čemu nerozumíme.“

Zdál se být hodně ustaraný a rozčilený.

Na policejní stanici byl inspektor Slack a zanedlouho proti nám seděl Lawrence Redding.

Byl bledý, měl nepřirozený výraz a byl klidný – napadlo mě, že až podivuhodně klidný vzhledem k okolnostem. Melchett popotahoval nosem a rozpačitě odkašlával, byl zřejmě nervózní.

„Podívejte, Reddingu, vím, že jste tady inspektorovi Slackovi učinil výpověď,“ řekl. „Tvrdíte, že jste přibližně ve tři čtvrti na sedm přišel na faru, našel tam Protheroea, pohádal se s ním, zastřelil ho a odešel. Nehodlám vám to předčítat, ale tohle je podstatné.“

„Ano.“

„Chci vám položit pár otázek. Jistě vám už řekli, že nemusíte odpovídat, když nebudete chtít. Váš právní zástupce –“

„Nemám co skrývat. Zabil jsem Protheroea.“

„Ach! Dobrá –“ Melchett popotáhl nosem. „Jak k tomu došlo, že jste měl u sebe revolver?“

Lawrence zaváhal. „Měl jsem ho v kapse.“

„Vzal jste si ho s sebou na faru?“

„Ano.“ ,

„Proč?“

„Mám ho vždycky s sebou.“ ,

Než odpověděl, opět zaváhal a mně bylo absolutně jasné, že nemluví pravdu.

„Proč jste nařídil hodiny nazpět?“

„Hodiny?“ Zdálo se, že ho to uvedlo do rozpaků.

„Ano, ručičky ukazovaly 6.22.“

V obličeji se mu náhle objevil výraz strachu.

„Ach! To – ano. Já – já jsem to změnil.“

Náhle promluvil Haydock.

„Kde jste střelil plukovníka Protheroea?“

„V pracovně na faře.“

„Myslím tím, do které části těla?“

„Ach! – já – myslím, že do hlavy. Ano, prostřelil jsem mu hlavu.“

„Jste si tím jistý?“

„Když to víte, nechápu, proč je nutné se mě na to ptát.“

Bylo to takové pokulhávající chvástání. Zvenčí bylo slyšet nějaký rozruch. Vstoupil konstábl bez přilby a doručil vzkaz.

„Určeno vikáři. Stojí tu, že je to velice naléhavé.“

Otevřel jsem dopis a četl:

„Prosím – prosím – navštivte mne. Nevím si rady. Všechno je to strašlivé. Potřebuji se někomu svěřit. Přijďte, prosím, okamžitě a vezměte s sebou, koho budete chtít. ANNA PROTHEROEOVÁ.“

Vrhl jsem na Melchetta významný pohled. Pochopil to. Všichni jsme vyšli ven. Zahlédl jsem přes rameno obličej Lawrence Reddinga. Díval se upřeně na papír, který jsem držel v ruce, a sotva kdy jsem viděl v lidské tváři tak otřesný výraz plný muk a zoufalství.

Vzpomněl jsem si, jak Anna Protheroeová seděla u mne na pohovce a řekla: „Jsem zoufalá žena.“ Cítil jsem v srdci stísněný pocit. Teď jsem pochopil, co možná vedlo k heroickému sebeobvinění Lawrence Reddinga. Melchett hovořil se Slackem.

„Máte nějaký přehled o tom, co dělal Redding po celý den? Domníváme se z nějakého důvodu, že zastřelil Protheroea dříve, než přiznává, že to udělal. Půjdete po tom, ano?“

Obrátil se ke mně a já mu beze slova předal dopis Anny Protheroeové. Přečetl ho a sešpulil překvapením ústa. Potom na mne zvědavě pohlédl.

„Týká se to toho, co jste mi dnes ráno naznačil?“

„Ano. Ráno jsem si nebyl jistý, jestli mohu mluvit. Teď jsem si docela jistý.“ Vyprávěl jsem mu o tom, co jsem zahlédl předchozí noci v ateliéru.

Plukovník vyměnil pár slov s inspektorem a vydali jsme se do Starého zámku. Doktor Haydock šel s námi.

Dveře nám otevřel velice korektní majordomus s přesně vymezenou mírou smutku ve svém chování.

„Dobré jitro,“ pozdravil Melchett. „Řekněte laskavě služebné paní Protheroeové, aby jí oznámila, že jsme přišli a rádi bychom ji navštívili. Potom se zase vraťte, abyste nám odpověděl na pár otázek.“

Majordomus spěšně odešel a za chvíli se vrátil, aby nám sdělil, že vzkaz vyřídil.

„A teď bychom se rádi dověděli něco o včerejšku,“ řekl plukovník Melchett. „Váš pán obědval tady?“

„Ano, pane.“

„Náladu měl jako obvykle?“

„Pokud to mohu posoudit, tak ano, pane.“

„Co se stalo potom?“

„Po obědě si šla paní Protheroeová odpočinout a plukovník se odebral do své pracovny. Slečna Lettice odjela dvousedadlovým autem na tenisový dýchánek. Plukovník s paní Protheroeovou pili čaj ve čtyři třicet v salonu. Objednali vůz na pět třicet, aby je zavezl do vsi. Bezprostředně po jejich odjezdu zavolal pan Clement“ – uklonil se mi – „a já mu oznámil, že právě vyrazili.“

„Hm,“ komentoval to plukovník Melchett. „Kdy tu byl naposledy pan Redding?“

„V úterý odpoledne, pane.“

„Došlo snad mezi nimi k nějakému nedorozumění?“

„Myslím, že ano, pane. Dostal jsem od plukovníka příkaz, abych pana Reddinga napříště nepouštěl dovnitř.“

„Slyšel jste vůbec tu hádku?“ zeptal se bez obalu plukovník Melchett.

„Plukovník Protheroe, pane, hovořil velmi hlasitě, zvláště když byl v ráži. Nebylo možné, abych tu a tam nezaslechl pár slov.“

„Stačilo to, abyste se dozvěděl příčinu hádky?“

„Rozuměl jsem tomu tak, pane, že to bylo kvůli tomu portrétu, co maloval pan Redding – portrétu slečny Lettice.“

Melchett zamručel.

„Viděl jste pana Reddinga odcházet?“

„Ano, pane, vyprovodil jsem ho.“

„Vypadal rozzlobeně?“

„Ne, pane; mám-li říct pravdu, vypadal spíše pobaveně.“

„Ach! Včera tady nebyl?“

„Ne, pane.“

„Byl tu někdo jiný?“

„Včera ne, pane.“

„Dobrá, a c…