KAPITOLA DVANÁCTÁ
I
„Děvče! Hej vy, děvče! Pojďte sem.“
Lucy překvapeně otočila hlavu. Starý pan Crackenthorpe stál ve dveřích a zuřivě na ni kýval prstem.
„Voláte mě, pane Crackenthorpe?“
„Moc nemluvte a pojďte sem.“
Lucy kývající prst poslechla. Starý pan Crackenthorpe ji chytil za paži, vtáhl ji dovnitř a zavřel dveře.
„Chci vám něco ukázat,“ řekl.
Lucy se rozhlédla kolem sebe. Byli v malé místnosti zřejmě určené k tomu, aby byla používána jako pracovna, která však zřejmě jako pracovna dlouhý čas používána nebyla. Na psacím stole ležely haldy zaprášeného papíru a na stropě se ze všech koutů táhly pavučiny. Vzduch tu byl cítit vlhkem a ztuchlinou.
„Chcete, abych vám tu uklidila?“ zeptala se.
Starý pan Crackenthorpe zuřivě zavrtěl hlavou.
„Ne, ať vás to ani nenapadne! Tenhle pokoj si zamykám. Emma by tu ráda šmejdila, ale já ji nenechám. Je to můj pokoj. Vidíte ty kameny? To jsou geologické vzorky.“
Lucy pohlédla na sbírku dvanácti nebo čtrnácti kousků kamene, z nichž byly některé leštěné, jiné drsné.
„Krásná sbírka,“ řekla laskavě. „Velice zajímavá.“
„Máte pravdu. Jsou to zajímavé ukázky. Jste inteligentní děvče, každému je neukazuju. Ukážu vám ještě další věci.“
„To je od vás velmi hezké, ale já se zas musím pustit do práce. Šest lidí v domě —“
„Kteří mě vyjídají… Tak je to vždycky, když přijedou! A ani se nenabídnou, že zaplatí to, co snědí. Pijavice! Všichni čekají, až umřu. Ale já ještě umřít nehodlám — nehodlám umřít kvůli tomu, abych se jim zavděčil. Jsem mnohem silnější, než si Emma myslí.“
„O tom jsem přesvědčena.“
„A taky nejsem tak starý. Ona si myslí, že jsem starý, a jedná se mnou jako se starým člověkem. Vy si nemyslíte, že jsem starý, že ne?“
„Samozřejmě že ne,“ řekla Lucy.
„Rozumné děvče. Podívejte se na tohle.“
Ukázal na velkou vybledlou tabuli na zdi. Jak Lucy viděla, byl to genealogický strom. Na některých místech bylo písmo tak drobounké, že by člověk musel mít lupu, aby jména přečetl. Dalecí předkové byli vypsáni velkými vznešenými písmeny s korunkami nad jmény.
„Pocházíme z královského rodu,“ sdělil jí pan Crackenthorpe. „Je to strom rodu mé matky — ne mého otce. Ten byl ze sprostého rodu! Starý nevzdělaný chlap! Neměl mě rád. Nikdy mi nerozuměl. Já jsem do matčina rodu. Měl jsem přirozený cit pro umění a klasické sochařství — on v tom nikdy nic neviděl — ten starý blázen. Na matku se nepamatuju — zemřela, když mi byly dva roky. Byla poslední svého rodu. Zkrachovali, a ona si vzala mého otce. Ale podívejte se sem — Eduard Vyznavač — Ethelred Váhavec — co jich je. A to bylo předtím, než přišli Normani. Před Normany — to už něco je, no ne?“
„To jistě.“
„A teď vám ukážu něco jiného.“ Vedl ji pokojem k ohromnému dubovému tmavému kusu nábytku, Lucy si byla vědoma silného nepříjemného stisku jeho prstů na své paži. Starý pan Crackenthorpe dnes určitě na žádnou slabost nevypadal. „Podívejte, tohle s…
Agatha Christie
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.