Poslední weekend

(VII) KAPITOLA

Když nastoupili do vozu a Lewisová přibouchla vrata domu v Harley Street, Gerda cítila, že jí projíždí strach z vyhnanství. Ten úder dveří znamenal konec. A byly tu věci, spousta věcí — které by byla měla udělat, než odjede. Zavřela kohoutek v koupelně? A záznam pro prádelnu — položila to — kam to položila? Nestane se dětem s mademoiselle nic? Mademoiselle byla tak — tak… Udělá například Terrence všechno, co mu mademoiselle řekne? Francouzské vychovatelky, jak se zdá, nemají nikdy velkou autoritu.

Usedla za volant, stále shrbená pod svou ubohostí, a nervózně stiskla startér. Tiskla ho znovu a znovu. John poznamenal: „Gerdo, ten vůz lépe nastartuješ, když otočíš klíčkem.“

„Ach, to je ode mne hloupé!“ Vrhla na něho rychlý poplašený pohled. Rozhněvá-li se John hned teď… Ale k její úlevě se usmíval.

To je proto, pomyslila si Gerda v jednom ze svých vtipných záblesků, že se těší k Angkatellovým.

Chudáček John, má tolik práce! Jeho život je plný sebeobětování, úplně zasvěcený druhým. Není divu, že se těší na weekend. Příliš náhle přidala plyn a když vůz prudce vyrazil, vzpomněla si na rozhovor při obědě.

„Víš, Johne, opravdu bys neměl žertovat o tom, že nenávidíš nemocné. Je to od tebe nádherné, snižovat trochu všechno, co děláš, a já ti rozumím. Ale ne děti. Kupříkladu Terry je velmi vnímavý.“

„Jsou chvíle,“ řekl John Christow, „kdy se mi Terry zdá skoro dospělý — ne jako Zena! Jak dlouho zůstávají děvčata tak afektovaná?“

Gerda se docela roztomile usmála. Věděla, že si ji John dobírá. Zůstala u svého tématu. Měla nesmlouvavou povahu.

„Skutečně myslím, Johne, že je správnější dětem ukazovat nesobectví a sebeobětavost života lékaře.“

„Ach Bože,“ řekl Christow.

Gerda začala na okamžik uvažovat o něčem jiném. Světla na křižovatce, k nimž se blížila, byla dlouho zelená. Docela určitě budou červená, myslila si, než k nim dojedu. Začala zpomalovat. Stále zelená.

John Christow zapomněl na své rozhodnutí, že se nebude zmiňovat o Gerdině řízení, a řekl: „Proč vlastně zastavuješ?“

„Myslela jsem, že by se světla mohla změnit…“

Šlápla na zem, vůz trochu popojel právě pod světla, pak, neschopen vyrazit, uvázl. Světla se změnila. Obecenstvo na křižovatce zlobně mručelo

Johna to vůbec nerozladilo.

„Ty jsi opravdu nejhorší šofér na světě, Gerdo.“

„Světla na křižovatkách mě vždycky tak vystraší. Člověk nikdy neví, kdy se změní.“

John vrhl ze strany rychlý pohled na Gerdin úzkostlivý, nešťastný obličej.

Gerda si dělá starosti se vším, myslil si, a zkusil si představit, jaké to musí být, žít v takovém stavu. Ale protože nebyl muž velké představivosti, nebyl s to si o tom učinit obraz.

„Víš,“ Gerda se opět vrátila k tématu, „stále jsem se dětem snažila vysvětlit, co to vlastně je život lékaře — obětovat se, pomáhat od bolesti a utrpení — touha sloužit druhým. To je tak vznešený život — a jsem pyšná na to, jak disponuješ svým časem a energií a nikdy se nešetříš —“

John Christow ji přerušil:

„Nikdy tě ještě nenapadlo, že mám medicínu rád — že je to radost, ne oběť? Nechápeš, že ta zatracená věc je zajímavá?“

Ale ne, myslil si, Gerda něco takového nikdy nepochopí. Kdyby jí řekl o paní Crabtreeové v nemocnici, viděla by v něm jen anděla, který pomáhá Chudým s velkým Ch.

„Topíme se v nesmyslech,“ řekl si pro sebe.

„Cože?“ Gerda se k němu naklonila.

Sklonil hlavu.

Kdyby řekl Gerdě, že se pokouší najít „lék proti rakovině“, byla by spokojená — rozuměla by úplně sentimentálnímu výkladu. Ale nikdy by neporozuměla zvláštnímu nadšení pro spletitosti Ridgewayovy nemoci — pochyboval, zda by mohla pochopit, co Ridgewayova nemoc vlastně je.

Ale náhle ho napadlo, že Terrence, přesto že byl ještě dítě, by se mohl zajímat o Ridgewayovu nemoc. Líbil se mu způsob, jak na něho Terrence zkoumavě upřel oči, než poznamenal: „Myslím, že to tatínek tak myslí.“

Terrence byl několik posledních dní v nemilosti, protože rozbil strojek na kávu — takový nesmysl — zkoušel vyrobit amonium. Amonium? Komické dítě, proč by chtěl udělat amonium? V jistém směru je to zajímavé…

Gerdě se Johnovým mlčením ulevilo. Mohla se lépe soustředit na řízení, když nebyla rozptylována rozhovorem. Mimoto, když byl John zabraný do myšlenek, nebylo tak pravděpodobné, že by konstatoval ten skřípavý hluk, když byla občas nucená přeřadit rychlost.

Byly chvíle, jak Gerda věděla, kdy řadila docela dobře (přesto, že nikdy s odvahou), ale nikdy, když byl John ve voze. Její nervózní rozhodnutí udělat to tentokrát správně bylo vždycky nešťastné, ruka se jí chvěla, zrychlila příliš prudce a neohrabaně, takže v rychlostní skříni na protest zaskřípělo.

„Dotáhněte to, Gerdo, dotáhněte to,“ domlouvala jí před lety Henrietta. „Což necítíte, jak to má jít — chce být dotažená, dejte na ni lehce ruku, až to ucítíte — jen ji nestrkejte kamkoliv — vyciťte to.“

Ale Gerda nikdy nebyla schopná cítit nic, co se týkalo rychlostní páky. Když ji tiskla více nebo méně ve správném směru, mělo to jít. Vozy by měly být udělány tak, abyste neslyšeli ten hrozný skřípavý zvuk.

Celkem, myslila si Gerda, když vyjížděla na návrší Mersham Hillu, tahle jízda nedopadla tak špatně. John byl stále zabraný do myšlenek a nevěnoval pozornost ani ošklivému zavrzání rychlostní páky u Croydonu. Když vůz zrychloval, optimisticky přeřadila na trojku a vůz okamžitě zpomalil. John se probral, když se to stalo.

„Z jakého důvodu, proboha, zpomaluješ právě když dojíždíš ke svahu?“

Gerda stiskla rty.

Už to není příliš daleko. Ne že by si tam přála být. Ne, skutečně by mnohem raději řídila hodiny a hodiny, i když by s ní John ztratil trpělivostí

Ale teď jeli kolem Shověl Dawn — všude kolem nich byly planoucí podzimní lesy.

„Je to nádhera dostat se z Londvna — sem…“ zvolal John. „Pomysli, Gerdo, skoro každé odpoledne vězíme v tom tmavém salóně při čaji — někdy musíme mít dokonce rozsvíceno.“

Obraz něčeho jako tmavého salónu jejich bytu zrůžověl před Gerdinýma očima s nesmírným půvabem zázraku. Ach, kdyby tam teď mohla sedět!

„Krajina vypadá krásně,“ řekla hrdin…