Na větrné hůrce

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

Přešly tři týdny a já konečně mohla vyjít ze své komůrky a chodit po domě. Když jsem si prvně mohla večer posedět, dala jsem si od Katky něco předčítat, protože mi zeslábly oči. Byly jsme v knihovně, pán už odešel spát. Nějak se mi zdálo, že jí má prosba příliš netěší. Vykládala jsem si to tak, že jí nebaví knihy podle mého vkusu, a navrhla jsem jí, aby vybrala něco ze své vlastní četby. Sáhla po jedné ze svých oblíbených a trpělivě se namáhala aspoň hodinu. Pak se přerušovala četnými otázkami.

„Elleno, neunavuje vás to? Neměla byste si lehnout? „Elleno, vy se mi rozstůněte, když budete ponocovat!“

„Ale ne, zlatíčko, nejsem unavená,“ odpovídala jsem stále.

Když viděla, že se mnou nehne, zkusila ukazovat jinak, že jí to zaměstnání netěší. Nastalo zívání, protahování. „Elleno, já už toho mám dost!“

„Tak toho nechte, a budeme si povídat!“ odvětila jsem.

Ještě hůř! Poposedla a vzdychala a dívala se na hodinky. Konečně v osm odešla do svého pokojíku přemožena ospalostí – jak se dalo soudit podle mrzutého znaveného výrazu a neustálého protírání očí. Druhý den večer byla ještě netrpělivější. A když jsme spolu zasedly potřetí, postěžovala si na bolení hlavy a nechala mě o samotě.

Její chování mě udivilo, a když jsem tak chvíli seděla bez ní, napadlo mě, že se jí půjdu zeptat, zdali se to nelepší, a vyzvu ji, aby si raději lehla dole na pohovku než nahoře potmě. Jenže Kateřinu jsem už nenašla ani dole, ani nahoře. Služebné hlásily, že jí nepotkaly. Poslouchala jsem u dveří pana Lintona – nic se neozývalo. Vrátila jsem se do její ložnice, zhasila jsem svíčku a sedla si k oknu.

Jasně zářil měsíc, půdu pokrýval sněhový poprašek a já uvažovala, že Katku třeba napadlo projít se po zahradě a nadýchat se vzduchu. Skutečně jsem zahlédla nějakou postavu, jak se plíží podél plotu v parku, ale nebyla to naše slečna – když stín vystoupil na světlo, poznala jsem mladého čeledína od koní. Zůstal tam stát hezkou dobu a vyhlížel do aleje před parkem. Pak se rozběhl, jako by něco spatřil, a za chvíli se vrátil a vedl slečnu na poníka. Slečna se objevila také, právě sesedla a teď kráčela vedle poníka. Muž kradmo odvedl zvíře trávníkem ke stáji.

Katka vstoupila skleněnými dveřmi do salónu a po špičkách se tichounce kradla tam, kde jsem jí očekávala. Neslyšně za sebou zavřela dveře ložnice, zula si boty s našlapaným sněhem, a nevědouc o mé tajné přítomnosti, odkládala plášť – a já najednou vstala a překvapila jí! Ztuhla leknutím. Nejasný výkřik se jí vydral z úst. Stála tu jako zkamenělá.

„Milá slečno Kateřino,“ povídám, ještě jsem živě vzpomínala, jak byla na mne hodná, a nechtělo se mi jí rovnou hubovat. „Kdepak to jezdíte v tuhle noční dobu? A proč mi věšíte na nos vymyšlené povídačky? Kde jste byla, mluvte!“

„Dole v parku,“ vykoktala. „A nic vám nevěším na nos.“

„Jinde jste nebyla?“

„Ne,“ zahučela.

„Kateřino, Kateřino!“ posteskla jsem si. „Vy víte, že tropíte něco nepravého – jinak byste se nenutila říkat mi nepravdy. To mě opravdu zarmucuje. Radši bych tři celé měsíce stonala, než od vás slyšela vyloženou lež.“

Vrhla se ke mně, objala mě kolem krku a vypukla v pláč. „Když Elleno, jsem se tak bála, že se budete zlobit!“ řekla. „Slibte mi, že se nebudete zlobit, a uslyšíte pravdu pravdoucí. Nerada něco tajím.“

Sedly jsme si do okenního výklenku. Zaručila jsem jí, že nebudu hubovat, ať mi svěří cokoliv, ovšemže jsem její tajemství uhádla. A ona začala.

„Elleno, byla jsem na Větrné hůrce a jezdím tam denně, co stůněte. Vynechala jsem jen třikrát, když jste ležela, a dvakrát teď, když jste vstala. Michalovi jsem dávala knížky a obrázky, aby mi vždycky večer osedlal Minku a potom ji zavedl zpět do stáje – jeho taky nesmíte hubovat, prosím! Přijížděla jsem na Hůrku o půl sedmé a zůstávala tam asi do půl deváté, a pak ujížděla domů. Ne že bych tam jezdila pro zábavu – leckdy to bylo utrpení! Občas nám přišla šťastná chvilka, snad tak jednou za týden. Zprvu jsem se bála, že mi dá velkou práci vás přemluvit, abyste mi dovolila dodržet Lintonovi slib. Při naší společné návštěvě jsem mu slíbila, jak víte, že druhý den přijdu zas. Ale ten druhý den jste už zůstala ležet, a tak jsem měla nesnáze s vámi ušetřeny. A když odpoledne Michal spravoval zámek u dveří parku, zabavila jsem mu klíč a vyložila mu, že bratranec čeká na moji návštěvu, protože je nemocný a nemůže přijet do Drozdova sám, a tatínek by zas nechtěl pustit mne. Přitom jsem si s ním vyjednala obsluhu poníka. Michal rád čte. Chtěl by od nás brzy odejít, bude se ženit. Slíbil, že mi udělá, co chci, když mu budu půjčovat knížky z knihovny. Ale já jsem mu radši darovala ze svých, a z toho měl ještě větší radost.

Když jsem byla na Hůrce podruhé, Linton byl v živější náladě. Zilla – to je jejich hospodyně, poklidila v pokoji a důkladně zatopila. Řekla, že máme dům pro sebe, protože

Josef šel na modlení a Hareton Earnshaw si vyrazil se psy – krást nám bažanty z obory, jak jsem se pak doslechla. Přinesla mi svařené víno a perník, vůbec byla náramně přející. Seděli jsme u krbu, Linton v křesle a já na malé houpací židličce – nasmáli jsme se a nažertovali a pořád jsme si měli co povídat. Těšili jsme se, kam si vyjedeme a co budeme dělat v létě. To vám nebudu opakovat, pro vás jsou to hlouposti.

Jen jednu chvíli jsme se div nepohádali. On povídal, že nejpříjemněji se dá strávit parný červencový den, když člověk od rána do večera leží někde na vřesovém svahu v ladech, včeličky tam jednotvárně bzučí a poletují mezi kvítky, nad hlavou zpívají skřivánci, nahoře září modré nebe bez mráčků a žhavé sluníčko. To byla jeho představa dokonalé nebeské blaženosti. Moje zas byla dát se houpat v zelené koruně stromu, když vane západní vítr a listí šelestí a po obloze táhnou zářivé bílé mraky a ze všech stran je slyšet nejen zpěv skřivánků, ale i kosů, drozdů, konopek, kukaček, a v dáli vidět slatiny zbrázděné chladnými, stinnými údolíčky a zblízka travnaté kopce, kde vysoký porost se čeří jako vlny ve větru, lesy šumí a vody zurčí a…