Vatikánské kobky

KNIHA DRUHÁ
Julius de Baraglioul

Neboť nikdy nesmí být nikomu
odňata možnost návratu.

RETZ, VIII., str. 93

1

Baraglioulovi se vrátili třicátého března o půlnoci do Paříže a usadili se zase ve svém bytě v ulici Verneuil.

Zatímco Jiřina se chystala na lože, Julius s lampičkou v ruce a s pantoflemi na nohou vešel do své pracovny, kam se nikdy nevracel jinak než radostně. Pokoj byl vyzdoben střízlivě, na stěnách viselo několik Lépinů a jeden Boudin, v jednom koutě na otáčivém podstavci vytvářelo mramorové poprsí Juliovy ženy od Chapua poněkud syrovou skvrnu, uprostřed stál obrovský renesanční stůl, na němž se od jeho odjezdu hromadily knihy, brožury a prospekty, na zdobeném emailovém podnose leželo několik vizitek se zahnutými růžky a stranou od toho všeho stál dopis, opřen o Baryovu bronzovou sošku, aby byl na očích, a Julius na něm poznal rukopis svého starého otce. Okamžitě roztrhl obálku a četl:

Drahý synu,

poslední dobou mi značně ubylo sil. Podle jistých neklamných varovných známek jsem pochopil, že je na čase, abych se přichystal k odchodu; stejně bych už mnoho nezískal, kdybych se tu ještě zdržoval.

Vím, že se dnes v noci vrátíte do Paříže a počítám s tím, že mi bez otálení prokážete jednu laskavost. Potřebuji se dovědět, zda jistý mladý muž jménem Lafcadio Wluiki (čte se Luki, w a i se vyslovují takřka neslyšitelně) bydlí dosud v uličce Claude-Bernard číslo dvanáct.

Byl bych Vám velmi vděčen, kdybyste laskavě zašel na tuto adresu a vyžádal si u jmenovaného návštěvu. (Jakožto spisovatel si snadno najdete nějakou záminku, abyste se k němu mohl dostat.) Jde mi o to, dovědět se:

1) co ten mladík dělá;

2) co hodlá dělat (má nějaké ambice? jakého druhu?);

3) a konečně mi sdělte, jaké jsou podle vašeho mínění jeho prostředky, schopnosti, chutě, záliby…

Prozatím se mne nesnažte vyhledávat, jsem v mrzuté náladě. Informace mi můžete stejně napsat několika slovy. Dostanu-li chuť popovídat si nebo ucítím-li, že se konečný odchod blíží, dám Vám vědět.

Líbám vás.

Juste-Agénor z Baraglioulů

P. S. – Neprozraďte ani v nejmenším, že přicházíte ode mne, mladík mě nezná a musím mu zůstat neznám i nadále.

Lafcadiovi Wluikimu je teď devatenáct. Rumunský poddaný. Sirotek.

Pročetl jsem zběžně Vaši poslední knihu. Nestanete-li se za ni členem Akademie, je neodpustitelné, že jste sepsal takové tlachy.

To se nedalo popřít, poslední Juliova kniha byla přijata tiskem nepříznivě. Spisovatel, přestože byl unaven, přelétl zrakem novinové výstřižky, v nichž se jeho jméno uvádělo nelaskavým tónem. Pak otevřel okno a vdechoval noční, mlhou prosycený vzduch. Okna Juliovy pracovny vedla do zahrad velvyslanectví, do nádrží očistného stínu, který smýval z očí i z mysli špínu světa a ulice. Pár okamžiků naslouchal čistému zpěvu neviditelného drozda. Potom se vrátil do ložnice, kde Jiřina už odpočívala na loži.

Protože se obával nespavosti, vzal si z prádelníku lahvičku s výtažkem z pomerančových květů, který často užíval. Byl ohleduplný manžel; počínal si tak šetrně, že postavil lampu se staženým knotem na zem, aby nerušila spící ženu, ale když se napil a postavil sklenici, slabé cinknutí křišťálu zasáhlo Jiřinu v hluboké strnulosti; ozvala se živočišným zasténáním a otočila se ke zdi. Julius, šťasten, že se podle jeho domnění probudila, přistoupil k ní a řekl svlékaje se:

„Chceš vědět, jak můj otec mluví o mé knize?“

„Milý příteli, chudák tvůj otec nemá žádný cit pro literaturu, tos mi řekl už stokrát,“ zabručela Jiřina, nepřející si nic jiného než spát.

Julius však měl na srdci příliš velkou tíhu.

„Říká, že je neodpustitelné, že jsem sepsal takové tlachy.“

Nastalo delší ticho, do něhož se Jiřina ponořila, ztrácejíc z dohledu všechnu literaturu, a Julius se už smiřoval s tím, že zůstane sám, ona však z lásky k němu vyvinula velké úsilí a vyplula zase na hladinu:

„Doufám, že se proto nebudeš trápit.“

„Beru tu věc chladně, vždyť vidíš,“ řekl jí na to vzápětí Julius. „Ale myslím si, že ani mému otci se nesluší vyjadřovat se takovým způsobem; mému otci méně než komukoli jinému, a zrovna o této knize, která, abych tak řekl, není nic jiného, než pomník k jeho poctě.“

Vskutku, což se Julius v této knize nevydal po stopách příkladné životní dráhy starého diplomata? A což proti romantické nezkrotnosti nezdůraznil klidný, klasický život Justa-Agénora, jak politický, tak rodinný?

„Naštěstí jsi tu knihu nenapsal proto, aby sis získal jeho vděčnost.“

„Dává mi na srozuměnou, že jsem Vzduch horských výšin napsal proto, abych se dostal do Akademie.“

„A co kdyby! Co kdyby ses stal členem Akademie za to, žes napsal krásnou knihu!“ A lítostivě dodala: „Ostatně, doufejme, že noviny a časopisy ho dokáží poučit.“

Julius vybuchl:

„Noviny! O těch mi ani nemluv! …