KAPITOLA XXXI
O TOM, CO MŮŽE ZNAMENAT USUŠENÝ ČTYŘLÍSTEK
Ke štědrovečernímu stolu u Marchů zasedl tentokrát i starý pan Laurence s Tadeášem a panem Brookem. Krůta byla „velepumprdentní“, jak prohlásila Josefína, a vanilkový puding se šlehačkou se na jazyku přímo rozplýval.
– Kterou z přítomných kuchařek mám vlastně chválit? zeptal se pan Laurence uprostřed hodování.
Mamince se zdálo, že největší zásluhy má Josefína, ale ta odmítala přijímat jakýkoliv hold.
– Buďte rádi, že nemáte na talíři kousky uhlí s modrým zelím, moc do té katastrofy nechybělo …
Tadeáš celý ten čas se zlomyslným potěšením sledoval, jak dává Josefína pozor, aby se náhodou na pana Brooka přátelsky nepodívala. Když se nakonec sklidilo se stolu, zpívaly se koledy a vzpomínalo na všechny minulé svátky, jak už se tak obvykle o vánocích vzpomíná.
Kolem desáté hodiny se hosté rozloučili a šťastná rodina se poprvé po dlouhých smutných měsících sesedla u krbu kolem pana Marche.
– Pamatujete si, jak jsme tu seděly před rokem a vzdychaly, že nemáme peníze, že nemáme tatínka a že takové vánoce stojí vlastně za bačkoru? vzpomněla si Josefína.
– A přece ten rok nebyl k zahození, poznamenala Markéta a tiše se usmívala, ani ne tak nad tím, co řekla, jako sama nad sebou.
Zdálo se jí totiž, že právě dneska našla správný a důstojný způsob chování k Janu Brookovi.
– A já jsem zase ráda, že tenhle rok končí a že jsi už doma s námi, vzdychla si ulehčené Líza, která seděla tatínkovi na kolenou.
– Přestaňme si stýskat! Máme všichni své roční putování za sebou, a i když to hlavně pro vás čtyři bvla pěkně hrbolatá a nepohodlná cesta, musím uznat, že jste se držely statečně, pokyvoval hlavou pan March.
– Maminka ti něco pověděla o naší hře „na poutníka“, vid? vyzvídala Josefína.
– Něco mi řekla a něco jsem si domyslel. Stačí se na vás podívat a hned vidím, v čem jste se změnily. Když jsme vyčeřeli a Markéta nosila na stůl, všiml jsem si jejích rukou. Vždycky si zakládala na tom, jak byly drobné a bílé. A dneska jsem si uvědomil, že jsou to náramně upracované ruce, ale zato daleko krásnější než kdykoliv předtím. Byla jsi určitě pilná, Markéto, máš prsty popíchané od šití a mozoly na dlaních. Dokonce jsem zahlédl na tvém palci puchýř, neklamné znamení, že se nevyhýbáš ani kuchyni a horké plotně.
Jak vidíš, neušlo mi nic, zasmál se tatínek a pohladil Markétu po vlasech.
– A kdybys věděl, jak hodná a pracovitá byla Josefína! upozorňovala honem Líza, které se zdálo, že by bylo spravedlivé pochválit i další sestru.
–…
Louisa May Alcottová
Lucka Korecká –
Moc hezká kniha, ke které se ráda vracím. Ženské hrdinky tak, jak je mám ráda, v milých příbězích plných přátelství. A to jsem tady tuhle perlu klasiky našla vlastně náhodou, původně jsem sem šla pro jinou knihu. Rozhodně doporučuju.
Jitka Straková –
O téhle knize a příběhu čtyř žen jsem hodně slyšela a až po několika letech jsem se rozhodla, že si ho přečtu. A byla to dobrá volba – nádherná kniha, která obsahuje snad vše, co má být v románu – chudoba, láska, sesterské pouto, přátelství, nevšední zážitky. Mimochodem, vřele doporučuji taky mladým čtenářkám, které se chtějí z dětské literatury přesunout do literatury pro mládež resp. dospělé.
Dana Linková –
Milé a moc příjemné čtení, naprosto úžasná klasika. Kniha byla napsána v 19. století, ale na čtivosti jí to teda nijak neubírá.