Chocky

3.

"Tak dost!" vybuchl jsem náhle. "Už ani slovo, oba dva!" Matthew na mě pohlédl s výrazem neuvěřitelného ohromení. Polly se rozšířily oči. Pak se oba otočili a podívali se na matku. Mary zachovala výraz profesionální neutrality. Nepatrně stiskla rty a beze slova zavrtěla hlavou směrem k nim. Matthew tiše dojedl pudink na svém talíři, potom se zvedl a odešel z pokoje. Nesl se poněkud škrobeně, raněn tou nespravedlností. Polly se málem zadávila posledním soustem v puse, a dala se do pláče. Nebylo mi jí vůbec líto.

"Co máš co brečet?" zeptal jsem se. "Zase sis začala, jako vždycky."

"Pojď sem, beruško," řekla Mary. Vytáhla kapesník, osušila jí vlhké tváře a pak ji políbila.

"No tak, už je to v pořádku," řekla Mary. "Tatínek určitě nechtěl být zlý, ale dobře víš, kolikrát ti říkal, že se nemáš s Matthewem hádat ( a už vůbec ne u jídla. Nebo se už nepamatuješ?" Polly odpověděla jen popotahováním. Dívala se dolů na prsty, které kroutily knoflíkem na šatech. Mary pokračovala: "Opravdu se musíš snažit s těmi hádkami přestat. Matthew se s tebou nechce hádat, je mu to protivné. Otravuje nám to všem život ( a já myslím, že i tobě je to protivné, viď. Tak to zkus, všem nám bude mnohem líp, když se nebudeš hádat."

Polly zvedla oči od knoflíku.

"Ale já se snažím, mami ( ale když já za to nemůžu." Do očí se jí znovu draly slzy. Mary ji objala.

"Tak se budeš muset snažit ještě trochu víc, beruško, slibuješ?"

Polly chvíli nehnutě stála, pak se prudce rozběhla přes pokoj a zápolila s klikou u dveří.

Vstal jsem a dveře jsem za ní zavřel.

"Mrzí mě to," řekl jsem, když jsem se vrátil. "Fakt se stydím, jenže...! Snad jediný jídlo za poslední dva týdny se neobešlo bez tohohle příšernýho handrkování. A pokaždý to vyprovokuje Polly. Pořád ho pošťuchuje a popichuje, až se Matthew neudrží a oplatí jí to. Nevím, co jí to přelítlo přes nos: vždycky spolu tak dobře vycházeli..."

"To ano," souhlasila Mary. "Až donedávna," dodala.

"Asi je to nový vývojový období," řekl jsem. "Děti přece střídají různý období. Když jima procházejí, je to trochu únavný, zvlášť když člověk pozná, že další stadium bude s velkou pravděpodobností svým způsobem stejně otravný jako to předchozí.

"Asi by se tomu dalo říkat období ( doufám, že to tak je, řekla Mary zamyšleně. "Ale není to něco, co by se týkalo jen dětí."

Tón v jejím hlase mě přiměl, abych na ni tázavě pohlédl. Zeptala se mě:

"Copak nechápeš, miláčku, v čem spočívá Pollyno trápení?

Dál jsem na ni nechápavě civěl. Vysvětlila mi to:

"Jde o normální prachobyčejnou žárlivost ( až nato, že žárlivost samozřejmě nikdy není obyčejná pro toho, kdo jí trpí."

"Žárlivost...?" opakoval jsem.

"Ano, žárlivost."

Ale na koho, na co? Nerozumím tomu."

"To je přece docela jasné. Na tu Chocky, na koho jiného!"

Ohromeně jsem na ni zíral.

"Ale to je přece absurdní. Chocky je jenom ( no nevím co vlastně, ale vždyť není ani skutečnej, teda chci říct, že ani neexistuje."

"Copak na tom záleží? Chocky je dost skutečná pro Matthewa a…