Pavučina

8.

Uplynul asi týden, možná deset dní -ztratili jsme přesnou představu o kalendáři -, když se nad Tanakuatuou objevilo letadlo.

Byli jsme s Kamilou právě na staveništi, pracovali jsme na prvním téměř dokončeném domě a snažili se ho všemožně opevnit proti pavoukům. Ve skladišti jsme si našli nové oblečení a stejně tak rozstřikovače s insekticidem. Chemikálie nebyla tak účinná jako onen výtažek, ale dokázala nás ochránit, kromě toho jsme jí měli několik sudů. Nejdříve jsme si s ní postříkali šaty a potom jsme jí pokropili i stavbu a asi jednu míli široký pás kolem ní. Vyhnali jsme tak všechny pavouky, které jsme viděli. Tušili jsme však, že tím to nekončí. Postřik jsme museli opakovat každý den a kromě toho se pavouci občas dostali na naše území pomocí pavučinového mostu.

Mohli jsme se přesunout severněji, do oblasti, která jimi ještě nebyla zasažená, jenže to by znamenalo prosekat si cestu a odnosit tam na zádech všechny nutné zásoby. Kromě toho jsme nemohli tušit, za jak dlouho se pavouci dostanou i tam. Nevěděli jsme také, kdy se počasí zhorší, bylo nám však jasné, že pak se bez pořádného přístřeší neobejdeme. Z těchto důvodů jsme se nakonec rozhodli, že nejrozumnější bude dokončit budovu, ucpat každou škvíru, do které by se mohl schovat pavouk, zakrýt všechna okna sítí, vsadit dvojité dveře, zkrátka a dobře udělat všechno, abychom získali alespoň jedno místo, kde bychom si v bezpečí mohli odpočinout.

Po celé ty dny jsme žili s pocitem stavu obležení, což mi pořádné drásalo nervy. Nevím, jestli to byly naše pohyby, nebo hluk pil a kladiv, které tak přitahovaly pavouky, jisté ale bylo, že se k nám stahují a klidně vyčkávají. Proměnili se v přelévající se, lesklou čáru podél vnějšího okraje pásu, který jsme neustále kropili insekticidem. Jakmile se jeden z nás přiblížil, znehybněli. Byli k sobě tak hustě namačkaní, že připomínali nehybné oblázky na pláži. Pod touto netečnou, mrtvou vnější podobou se však skrývala napjatá pružina, jiskra připravená k zažehnutí. V té mase jsme nedokázali rozeznat jediný pár očí, a přesto jsme cítili, že nás jich ostražitě sledují celé tisíce. Zkoušeli jsme na pavouky házet hrsti země, oni se však nepohnuli ani o píď; mačkali se kolem neviditelné překážky, hlavy otočené směrem k nám, a nehnutě nás pozorovali. Začal jsem mít pocit, že jsou připraveni počkat, dokud insekticid nevyprchá, a pak se převalí přes hranici.

Mezitím jsme ale podnikali všechno možné, abychom jim v tom zabránili. Vždycky večer jsme na ně lili benzín. Vůbec se jim to nelíbilo, jejich řady tím silně prořídly. Jenže příštího rána jich bylo ještě víc, živili se padlými z předešlého dne. Zkusili jsme benzín nejdřív rozstříkat a potom zapálit. Následujícího dne pavouků ještě přibylo...

Jak už jsem se zmínil, neustálá hrozba pavouků nás znervózňovala, začal jsem se obávat, že propadneme arachnofobii. Neodvážili jsme se ani na chvíli polevit ve svých opatřeních, neustále jsme je dodržovali, s jedinou výjimkou - při práci, kdy nehrozilo, že…