Midwichské kukačky

21. ZELLABY MAKEDONSKÝ

"Má milá," pohlédl Zellaby přes stůl se snídaní na svou ženu, "pokud bys měla dneska dopoledne náhodou cestu do Traynu, nekoupila bys mi tam tu velkou pikslu cucavých bonbonů?"

Angela přesunula pozornost od opékače topinek k manželovi.

"Miláčku," řekla, ale ne zrovna mile, "za prvé, pokud si ještě vzpomínáš, co se stalo včera, tak ti snad dojde, že do Traynu asi těžko pojedu. Za druhé nemá ani za mák chuti kupovat Dětem sladkosti. A za třetí, pokud to má znamenat, že se chystáš jít dneska večer promítat na Zámeček filmy, tak to tě nepustím."

"Ten zákaz," řekl Zellaby, "už zrušili. Včera večer jsem jim vysvětlit, že to od nich bylo hloupé a neuvážené. Jejich rukojmí se odsud nemůžou všichni naráz vytratit, tak aby se jim to nedoneslo, přinejmenším přes slečnu Lambovou a slečnu Ogleovou. Všem to vadí a k ničemu to není. Polovina, nebo třeba i jen čtvrtina lidí z vesnice jim na ochranu poslouží stejně jako vesnice celá. A navíc jsem jim pověděl, že pokud se jich bude polovička potloukat po silnicích, odvolám přednášku o ostrovech v Egejském moři, kterou jsem jim na dnešní večer slíbil."

"A oni ti na to jen tak kývli?" podivila se Angela.

"Přirozeně. Oni totiž nejsou hloupí. Na rozumné argumenty dají vždycky."

"To tedy ano! Po tom všem, co jsme s nimi zažili -"

"Ale je to tak," odporoval Zellaby. "Pokud je něco znervózní nebo jim nažene strach, začnou vyvádět hlouposti, ale není to stejné u nás u všech? A protože jsou mladí, občas to přeženou, ale neplatí snad tohle o všech mladých? Jsou taky vyplašení a nervózní - ale neměli bychom být nervózní i my, když nad námi visí hrozba toho, co se stalo v Gižinsku?"

"Gordone," zavrtěla hlavou jeho žena. "Já tě nechápu. Ty Děti mají na svědomí šest lidských životů. Těch šest lidí, které dobře znaly, zabily a spoustu dalších zranily, některé z toho těžce. Kdykoli se něco takového může stát komukoli z nás. Chceš to snad obhajovat?"

"Ale to ne, má milá. Jenom vysvětluju, že když je něco vystraší, můžou šlápnout vedle jako každý z nás. Dřív nebo později budou muset bojovat o přežití. Vědí to a z nervozity si omylem myslely, že ten čas už přišel."

"Takže teď stačí jim říct: ‚Moc nás mrzí, že jste nedopatřením zabili šest lidí. Ale už o tom nebudem mluvit, ne?'"

"A napadá tě něco lepšího? Chceš si je radši znepřátelit?" zeptal se Zellaby.

"To se ví, že ne, ale když na ně zákon nemůže, jak sám tvrdíš -, i když mně to tedy nejde na rozum, k čemu je zákon, který neuznává, co ví každý - ale i jestli je to opravdu tak, neznamená to ještě, že bychom si něčeho neměli všímat a tvářit se jakoby nic. Existují přece i společenská sankce, nejen právní."

"Na to bych si dal pozor, má milá. Právě jsme viděli, že sankce síly překonají obojí," pravil s vážnou tváří Zellaby.

Angela se na něj nechápavě zadívala.

"Gordone, já ti vážně nerozumím," opakovala. "Je spousta věcí, na které se díváme oba stejně. Máme stejné zásady, ale teď mi připadá, jako bys byl někde úplně jinde. Nevšímat si toho, co se stalo, přece nemůžeme. To by bylo stejné, jako bychom jim to prominuli."

"Ty a já, má milá, to měříme každý jiným metrem. Ty to posuzuješ podle společenských pravidel a vidíš v tom zločin. Já se na to dívám z hlediska určitého elementárního zápasu a žádný zločin v tom nevidím - jenom hrozivé pradávné nebezpečí," Tón, kterým pronesla tahle poslední slova, se natolik lišil od jeho obvyklého hlasu, až jsme se na něj oba z úlekem zadívali. Poprvé za dobu, co jsem ho znal, jsme uviděl jiného Zellabyho - toho, díky jehož pronikavým postřehům byla jeho Díla něčím víc, než se na první pohled zdálo - jak znenadání jasně vystupuje do popředí a vyhlíží mladší než ten diletantský snovač slov, kterého jsem znal. Pak sklouzl nazpátek do svého obvyklého stylu. "Rozumný beránek nedráždí lva," řekl. "Chlácholí ho, hraje o čas a doufá, že to dobře dopadne. Děti mají cucavé bonbóny rády a budou čekat, že jim je přinesu."

Chviličku jsme se na sebe s Angelou dívali. Viděl jsem na ní, jak její nechápavost a lítost slábne a na jejich místo nastupuje výraz důvěry tak bezmezné, až mě to uvedlo do rozpaků.

Zellaby se obrátil ke mně.

"Bohužel mám dnes dopoledne nějakou práci, kterou nemůžu odložit, milý zlatý. Co kdybyste si na oslavu konce našeho obležení vyjel s Angelou do Traynu?"

Když jsme se krátce před polednem vrátili do Kyleova sídla, zastihl jsem Zellabyho v plátěném lehátku na cihlové dlažbě pod verandou. V první chvíli mě nezaslechl, a jak jsem se na něj díval, užasl jsem, jak se ustavičně mění. U snídaně jsem zahlédl muže mladšího a silnějšího. Teď vyhlížel naopak staře a unaveně, zdál se mi starší než kdy předtím, a zároveň jak tak seděl s pohledem upřeným kamsi do nesmírné dálky a mírný vánek mu čechral hedvábné bílé vlasy, jakoby stařecky roztržitý.

Pak mi podrážka zaskřípala o dláždění a rázem se znovu proměnil. Malátnost zmizela, prázdnota z očí se vytratila a tvář obrácená ke mně byla už zase tvář starého známého Zellabyho, jakou jsem vídal už deset let.

Přitáhl jsem si k němu židli a postavil jsem na cihlové dláždění velkou plechovku s cucavými bonbóny. Na chviličku na ní spočinul pohledem. "To je dobře," řekl. "Mají je moc rády. Koneckonců jsou to ještě děti - dokonce i s malým d."

"Poslyšte," řekl jsem, "nechci vám do ničeho mluvit, ale - myslíte opravdu, že je rozumné, abyste tam dnes večer chodil? Koneckonců, to co se stalo, se už opravdu nedá odestát. Všechno se změnilo. Mezi nimi a vesnicí, možná dokonce mezi nimi a námi všemi, je teď otevřené nepřátelství. Určitě mají podezření, že proti nim něco chystáme. To ultimátum, které dali Bernardovi, hned tak někdo neposlechne, pokud ho vůbec někdo bude brát vážně. Sám jste mluvil o tom, že jsou nervózní, takže jsou jistě nervózní i teď - to znamená ještě pořád nebezpečné."

Zellaby zavrtěl hlavou.

"Mně nic neudělají, milý zlatý. Já je začal učit, ještě než se toho chopily úřady, a nikdy jsem je učit nepřestal. Nemůžu říct, že bych jim rozuměl, ale myslí, že je znám líp než kdo jiný…