Kukly

16

Obě dívky se ostražitě a zvědavě prohlížely. Sophie jezdila očima po Rosalindě oblečené v rudohnědých vlněných šatech, na nichž byl přišit hnědý kříž, a oči jí utkvěly na jejích kožených střevících. Pak pohlédla na vlastní mokasíny a krátkou, otrhanou sukni. Při tomto zkoumání objevila nové skvrny, které ještě před půlhodinou na živůtku nebyly. Bez sebemenších rozpaků si tento kus oděvu sundala a začala skvrny máčet ve studené vodě. Rosalindě řekla: "Toho kříže se musíš zbavit. Ona taky," dodala s pohledem na Petru. "Je to moc nápadné. My ženy z hraniční země ho nepovažujeme za užitečný. I mužům je to protivné. Tu máš." Z výklenku vyndala malý nožík s tenkou čepelí a podala jí ho.

Rosalinda po něm s pochybami sáhla. Pohlédla naň, pak na kříž, kterým byly doposud označeny všechny šaty, které nosila. Sophie ji sledovala.

"Taky jsem to kdysi nosila," řekla, "a stejně to nebylo k ničemu."

Rosalinda ke mně stále ještě v pochybách vzhlédla. Přikývl jsem.

"Tady se nikomu nezamlouvá prosazování pravého obrazu. Nejspíš je to nebezpečné." Pohlédl jsem na Sophii.

"Ano, je," potvrdila, "není to jen identifikační znamení, je to výzva."

Rosalinda zvedla nůž a začala váhavě párat stehy. Oslovil jsem Sophii: "Co uděláme teď? Neměli bychom se pokusit rychle zmizet, než bude světlo?"

Sophie se ještě zabývala živůtkem. Teď zavrtěla hlavou.

"Ne. Každou chvíli ho můžou najít. Začnou hned pátrat. Pomyslí si, žes ho zabil ty a odvedl ostatní do lesa. Nenapadne je hledat vás tady, proč taky? Ale celé okolí kvůli vám důkladně prohledají."

"Máme tu teda zůstat?" zeptal jsem se. Přisvědčila.

"Tak dva tři dny. Vyvedu vás, až odvolají pátrání"

Rosalinda k ní od své práce zamyšleně vzhlédla.

"Proč to vlastně pro nás děláš?" zeptala se.

Pověděl jsem jí o svém vztahu k Sophii a taky o pavoučím muži daleko rychleji, než bych to dokázal slovy. Asi ji to dost neuspokojilo. Obě se ostražitě pozorovaly v blikajícím světle svíček.

Sophie upustila živůtek do vody. Žbluňklo to. Pomalu se napřímila. Natočila se k Rosalindě, místo očí měla úzké štěrbiny, přes nahá prsa jí padaly prameny tmavých vlasů.

"Jdi k čertu," řekla divoce. "Kruci, dej mi pokoj."

Rosalinda se celá napjala, připravená vyrazit. Postavil jsem se tak, abych v případě potřeby mohl zasáhnout. Napětí trvalo dlouhé vteřiny. Stála tu zanedbaná Sophie, polonahá, v otrhané sukni, nebezpečně naježená a Rosalinda v hnědých šatech, ze kterých visel napůl odpáraný kříž, rudohnědé vlasy jí zářily ve světle svíček, jemné rysy zhrubly, oči ve střehu. Po chvíli krize minula, napětí povolilo. Ze Sophiiných očí zmizela hrozba násilí, ale dívka se nepohnula. Jen se trochu chvěla a ústa se jí křivila. Pak tvrdě a hořce řekla: "Běž k čertu," opakovala. "Jen se mi posmívej dál, vem tě čert i s tou hezkou tvářičkou. Jsem ti k smíchu, protože o něho stojím - zrovna já!" Podivně, přidušeně se zasmála. "A k čemu mi to je? K čemu proboha? Kdyby nemiloval tebe, nač bych mu byla dobrá - takhle?"

Přitiskla si ruce na t…