Vybouřené smutky

Antonín Sova

43 

Elektronická kniha: Antonín Sova – Vybouřené smutky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: sova09 Kategorie:

Popis

E-kniha Antonín Sova: Vybouřené smutky

Anotace

O autorovi

Antonín Sova

[26.2.1864-16.8.1928] Antonín Sova byl český básník a prozaik, přední představitel generace 90. let, představitel básnického impresionismu. Narodil se roku 1864 v Pacově, jeho otec byl venkovským učitelem a regenschorim. Roku 1866 se Sovova rodina přestěhovala do blízkého Lukavce. Otec byl prvním básníkovým učitelem i v oblasti umění, zejména hudby. Citově však byl Sova vázán více k matce. Její smrt roku...

Antonín Sova: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Vybouřené smutky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Bizarní sen

Já řekl ní: »Nemůžem ničeho čekat od toho Žití,
od Země této a od těchto Nebes a od těchto svatých.
Mně hnusny jsou Dnešky, kam minulost výsměšné ozvěny hází,
pojď se mnou, nejdražší, svět jiný znám, zjevil se mé duši.«

A řekl jsem: »Rozluč se se vším a odejdem (jakoby nic),
když matka spí a otec v krčmě a když páchne město blátem.
Po špičkách… odhodím zbraň, tu kterou jsem chystal v horečce
na svou i na tvoji hlavu… tak… teď jsem ji zahodil navždy!

Tak vedle mně, s mou srostlá bolestí a vášní a hrůzou a extasí,
ty půjdeš. A vzpomenout chraň se skrčených lidí,
těch plazů s myšlenkami ctihodně starými,
ty musíš opustit starou Zem, ty musíš přetrhat všecky svazky.«

Ač plakala a rty se chvěly, (zpozdilá!) připravila se k noci,
přec šla a každý krok váhala, slouchala vzlykajíc chvíli
oddech matky, když klaply dveře, - vzpomněla dávných přítelkyň
a tanečních sálů a jarního večera u řeky blíže rodných lesů…

»Eh« řekl jsem, »takhle nelze jíti s přítěží proklaných vzpomínek!
To jsou ještě výpary bahnisk, na nichž rostly naše duše.
Nezapomeň, co špatného obmýšlel s tebou svět, cos vyplakala slz,
nezapomeň ran proklatých rukou a smíchu profanujících!

Neb že tě od mládí oblékali jako loutku pro hračku mužů,
pro domácí rozkoš břichopásků a vilná těla měšťáků!
Nezapomeň, kterak chtěli, aby tvá duše byla slabá, slabá,
pod dechem hříchu aby hledala Krista a Marii!

Nechceš zapomenout?…« Už dlouho jdem spolu. Minuly noci a dny,
kráčíme přes hory a vyhýbáme se příbytkům lidským.
Tam, kde jmelí visí se sosen, tam, kde měsíc visí tmou,
tam jde se nejlépe, tam jsou nejvyšší sny a nejrozkvetlejší.

»Proč ještě pláčeš? Což nevěříš v Nový Život na Jiných Světech?«
Aby neplakala, když jsem ji vedl přes úhory, lesy, přes vody,
pohádky budoucích kras a neznámých, tušených krajů,
pod světlem večera stříbrným lhát jsem jí počal…

A tak jsme šli. A přišli k lodím. Bylo to truchlivé moře
a země podivná, město s šedými světly bledými
a okny slepými a věžmi s vrcholy v oblacích,
a ved’ jsem ji k lodi a poručil odvésti v Neznámé Světy…

Byl v ní jen známý kapitán, tisíci žhavými instinkty
zdál se říditi loď a neznámo jeho mi jméno,
je-li Osud-mstitel neb Osud-vysvoboditel,
nehlesl ani slovem, jen hluboce k zemi se klonil…

Byl v ní jen starý kapitán, známý mi z mystických zjevení;
prostorem neuvědomělých kras my jeli hořícím obzorem.
Ha, ha, já smál se, vida ji jasnit se po dlouhé době,
a poručil jeti jako…