Mrtvé duše (Nikolaj Gogol)

Nejslavnějším románem ukrajinského romanopisce a dramatika Nikolaje Vasiljeviče Gogola je trilogie Mrtvé duše. Mrtvé duše se staly jednou z nejproslulejších knih světové literatury, ačkoli jejich umělecký výraz a myšlenková stavba dlouho vyvolávaly polemiky a nesouhlas.

 

Hlavním hrdinou je Pavel Ivanovič Čičikov. Čičikov není tlustý ani štíhlý, prostě takový starý mládenec. A co je vlastně zač? Čím se živil a živí? První jeho zaměstnání bylo na guberniálním finančním úřadě. Po té pracoval na celnici. Byl nejobávanějším celníkem, měl na to prostě čich a tak pašerákům nezbylo nic jiného něž jej podplácet. K Čičikovovi se ještě přidal druhý celník. Po nějakém čase se vše zjistilo a oba byli zatčeni. Čičikov je ale vychytralý a stačil podplatit ještě několik úředníků, takže nešel do vězení a vůbec nepředstoupil před soud. Nezabránil ovšem zkonfiskování veškerého svého majetku. A tak byl zcela na mizině. Zbylo mu asi deset tisíc rublů, které si schovával pro nejhorší časy, na dva tucty holandských košil, pomenší bryčka, dva nevolníci - kočí Selifan a sluha Petrýsek. Velkým snem Čičikova bylo stát se bohatým. A tak to nevzdal, začal pracovat jako právní zmocněnec. Toto povolání nebylo v té době zrovna populární. Jednou při rozhovoru se sekretářem jej napadlo, co nikoho ještě jaktěživ nenapadlo. "Když skoupím nevolníky, co umřeli, než dojde k novému sčítání, řekněme tisíc duší, a poručenská rada mi půjčí, řekněme po dvou stech rublech na hlavu, získám dvě stě tisíc kapitálu. Teď je zrovna vhodná doba, nedávno byla epidemie a pomřelo chvála bohu spousta lidí. Rok od roku se hůř shání na daně, a tak mi každý mrtvé duše s radostí přenechá, už jen proto, aby za ně nemusel platit. Je to sice těžké shánění, a ten strach aby to neprasklo, ale nač nám dal pánbůh rozum? Když budou chtít ověřit nevolníky, prosím, beze všeho, dodám potvrzení s vlastnoručním podpisem policejního kapitána". No a díky tomuto vznikl vlastně tento román, jak píše sám autor.

Čičikovovi první koupě "mrtvých duší" jsou popsány v prvním díle Mrtvých duší, o kterém bude tento referát.

 

Příběh začíná příjezdem hlavního hrdiny do gubernského města N. se dvěma svými nevolníky -kočím Selifanem a sluhou Petrýskem. Když se Čičikov ubytoval v zájezdní hospodě, začal se sklepníka vyptávat na to, kdo je ve městě gubernátorem, kdo přednostou guberniálního úřadu, kdo prokurátorem - nevynechal zkrátka jediného významnějšího úředníka. Dále se vyptával na každého významnějšího statkáře. Chtěl vědět, kolik má kdo nevolnických duší, jak daleko odtud žije, jakou má povahu a jak často jezdí do města. Zajímali ho místní poměry, zdali se v jejich gubernii nevyskytovaly nějaké nemoci - hromadné epidemie, smrtelné zimnice, neštovice a podobně. Sklepníkovi se představil jako koležský rada Pavel Ivanovič Čičikov, statkář v soukromé záležitosti.

Celý následující den byl zasvěcen návštěvám. Nejprve šel složit poklonu gubernátorovi, který podobně jako Čičikov nebyl ani tlustý ani hubený. Byl to dobrák od kosti. Potom se Čičikov vypravil k zástupci gubernátora, předsedovi guberniálního úřadu, vrchnímu policejnímu komisaři, prostě navštívil všechny význačné hodnostáře města. V rozhovoru s těmito vznešenými lidmi dovedl velmi obratně každému polichotit. Výsledkem toho bylo, že ho gubernátor pozval ještě týž den na domácí večírek a ani ostatní úředníci se nedali zahanbit. Některý ho pozval na oběd, jiný na partičku karet nebo jen na šálek čaje.

Na večírku u gubernátora se Čičikov seznámil s uctivým statkářem Líbeznickým a na pohled poněkud neohrabaným Psovským. Čičikov si s pány natolik rozuměl, že před odchodem ho Líbeznický i Psovský poprosili o návštěvu v jejich vsích. Čičikov nabídku samozřejmě přijal.

Nazítří se Čičikov vypravil k vrchnímu policejnímu inspektorovi. Tam se také seznámil se statkářem Nozdrevem. Následující večer strávil Čičikov u přednosty guberniálního úřadu, potom na večeři u gubernátorova zástupce, v podstatě navštívil všechny, kteří ho pozvali.

Po týdnu plném večírků a obědů se Čičikov rozhodl vyjet za město, navštívit statkáře Líbeznického a Psovského. Když dorazil společně s kočím Selifanem k Líbeznickému, statkář je s nadšením přijal a ihned Čičikova pohostil. Líbeznický ho seznámil se svojí ženou Lízou a svými dvěmi dětmi Themistoklusem a Alkidem. Po té poobědvali a začali se bavit o životě na vesnici. Čičikov se zeptal, zda-li mu letos umřelo hodně nevolníků a jestli by mu některé mrtvé duše neprodal, že by nemusel zbytečně platit daně za mrtvé. Líbeznický z toho byl v šoku a nemohl si stále uvědomit, co po něm Čičikov chce. Líbeznický mu na konec porozuměl a dal mu všechny mrtvé duše zadarmo. Potom se Čičikov jenom zeptal na cestu k Psovskému a vyrazili. Když odjeli, Líbeznickému stále vrtalo v hlavě, co bude Čičikov dělat s těmi mrtvými dušemi. Ať si to převracel jak chtěl, nedovedl si to vysvětlit.

Na cestě k Psovskému začalo strašně pršet a navíc se ztratili. Nakonec se dostali do jakési malé vesničky. Ubytovali se u staré statkářky Nastasji Petrovny. Na druhý den Čičikov statkářce poděkoval a samozřejmě u příležitosti se zeptal, kolik jí umřelo nevolníků a že jejich "duše" odkoupí. No, bylo to těžké přesvědčování, ale nakonec se mu to přeci jen podařilo a mohl jet dál ke statkáři Psovskému.

Po cestě se zastavili v hospodě, ve které čirou náhodou potkal Nozdreva. Samozřejmě, že Nozdrev ihned Čičikova pozval k sobě, ale Čičikov odmítal a snažil se Nozdrevovi vysvětlit, aby toho nechal, protože slíbil Psovskému jeho návštěvu. Jakmile Nozdrev uslyšel jméno Psovský, začal ho pomlouvat. Nozdrev ale Čičikova přemluvil a jeli tedy k němu. Nozdrev se velice vychvaloval. Až ho nechal Čičikov vymluvit, tak řekl svůj známý dotaz: "máš asi dost mrtvých nevolníků, co ještě nebyli vyškrtnuti z revizního seznamu?" Nozdrev odpověděl kladně. Čičikov mu navrhl, jak se již mohlo předpokládat, že mrtvé duše odkoupí, ale to netušil, co je Nozdrev zač. Začal se pořád vyptávat, na co bude potřebovat mrtvé duše, k čemu a proč. Potom se tedy Nozdrev rozhodl mu je dát i zdarma, ale musí si koupit od něho koně. S tím ovšem Čičikov nesouhlasil a tak mu Nozdrev nabízel psy, atd. Vše Čičikov odmítl, chtěl prostě jen mrtvé duše a nic víc a nic míň. Nakonec se tak pohádali, že šli oba dva spát. Ale na druhý den začalo něco podobného. První chtěl Nozdrev hrát karty o mrtvé duše, ale to Čičikov nepřipustil. To již ale došla Nozdrevovi trpělivost a zavolal své dva nevolníky a už to s naším hrdinou vypadalo zle, ale jako na zavolanou vstoupil do místnosti policejní kapitán. Nozdrev byl tak zmaten, že si ani nevšiml, jak Čičikov utekl. Rychle naskočil do bryčky, kde už čekal Selifan a uháněli jak jen to bylo možné.

Konečně se dostavili k Psovskému, statkář je uvítal. Čičikov byl překvapen tím, jak každého Psovský pomlouvá. K jediným lidem, ke kterým měl asi respekt, byla jeho žena a sám náš hrdina Čičikov. Po té co se Čičikov dozví od Psovského o statkáři Plesnivci, který nechal poumírat skoro celý svůj statek, zeptá se Čičikov na mrtvé duše. Psovský není nějak překvapen a prodává Čičikovi mrtvé duše za vyšší cenu než obvykle je Čičikov koupil, ale přeci jenom. Po tomto "nákupu" jede ještě k Plesnivci. Po zjištění, že Plesnivec pomalu, ale jistě krachuje, navrhuje mu výpomoc a tou je odkoupení mrtvých duší. Plesnivec je nadšen a souhlasí s prodejem.

Ve městě se začíná proslýchat, že Čičikov je milionář, protože si všichni mysleli, že nevolníci, které nakoupil, jsou živí. Ani ve snu je nenapadlo, že by mohli být mrtví. Začínají se o něho zajímat stále více ženy. Nějaká mu dokonce napsala milostný dopis. A tak jeho přátelé uspořádali bál, na kterém si měl vybrat tu pravou. Čičikovův příchod na bál vyvolal ticho, ale v zápětí velké ovace. Hned se kolem něj každý vrhl, líbali ho, objímali, byl to prostě úplný fanatismus. Když se již vše uklidnilo, všiml si mladé blondýnky, která Čičikova očividně okouzlila. Hned si k ní přisedl a začal rozmlouvat, ale dívku vůbec nezajímalo, co povídá a stejně tomu ani nerozuměla. Náhle se, ale zjevil Nozdrev. "Tak co? Kolik jsi skoupil mrtvol? Vy nevíte, Vaše Excelence," halekal na gubernátora, "že kupuje mrtvé duše? Přísahám! Poslechni, Čičikove! Ty jsi - říkám ti to jako kamarád, my všichni, jak tu stojíme, jsme tvoji kamarádi, i tuhle Jeho Excelence - s chutí bych tě oběsil, namouduši!" Čičikov se v tu chvíli sbalil a odešel, jak nejrychleji to jen šlo.

Další něčí bujná fantazie přišla na to, že se plánuje únos gubernátorovy dcery, té, která se tak zalíbila Čičikovovy. A kdo má být ten únosce? No, přece Čičikov, ale že prý ještě i Nozdrev. A to představení s těmi mrtvými dušemi, co se odehrálo na bále, bylo naplánované,že je nějaké heslo. Tento výmysl již věděl snad každý, ale Čičikov nic netušil. Jezdil na návštěvy ke gubernátorovi, Líbeznickému a prostě k těm, kteří ho měli rádi, ale vždy, když k někomu přijel, vyhodili jej. Čičikov neměl nejmenší potuchy, co se se všemi děje. Až jednou se náhodou ukázal Nozdrev, který mu vše l o tom výmyslu pověděl. Čičikov byl tak vylekán, že ihned nařídil Selifanovi, aby vše připravil, že na druhý den odjedou. Ale na druhý den nebylo tak, jak by si Čičikov přál. Selifan musel zajít ke kováři, aby nasadil koňům nové podkovy. Bylo potřeba nové kolo na bryčku. Nakonec se ale z města bez větších problémů přeci jen dostanou. A tím končí první díl románu Mrtvých duší.

— 1 —

---

Stručný děj

Do Gubernie přijíždí podvodník Čičikov v doprovodu svého sluhy Petrýska. Jeho hlavním artiklem je nakupování mrtvých duší, tedy nevolníků, kteří zemřeli, ale stále jsou zapsáni do knih po posledním sčítání lidu. Díky těmto neexistujícím jménům pak totiž může získat půdu a dávky. V tomto městě však narazil na zajímavou sebranku tvořící místní honoraci. Všichni si hrabou pod sebe a podvádějí na stejné úrovni jako Čičikov, přitom navíc tvoří místní radu. Mezi místní je uveden jako bohatý statkář, a tak si jej každý zve s radostí k sobě.

Nejdříve zamíří za Líbeznickým, který je dobrý člověk, ale kapku naivní. Po delším výkladu přenechá Čičikovi své mrtvé duše a ještě navíc zaplatí výlohy za převod.

U Shánělky je to jiné. Tato žena vede hostinec, je vdovou po újezdním sekretářovi a není rozhodně tak hloupá jako Líbeznický. Čičikovi dá hodně práce než z ní vymámí alespoň něco, protože se jej stará žena snaží získat k sobě nabídkou, že jej bude šimrat na patách a neustále mu nabízí zboží, na něž je zvyklá.

Zato na statku Nozdreva se Čičikov pořádně zapotí. Tento opilec je tak kamarádský, až to není hezké. Když pak dojde na duše, nutí Nozdrev podvodníčka, aby koupil ještě koně, a když odmítá, začnou se spolu tahat, až skončí u šachů, kde však Nozdrev jasně podvádí. Nakonec jej z této situace dostane policejní inspektor, který si přišel pro statkáře kvůli nějakému přestupku.

Nakonec skončí u Psovského. Ke svému překvapení ale zjistí, že tento statkář po zjištění zájmu by mrtvé duše chtěl hned zhodnotit a tak nasadí neuvěřitelnou cenu. Dlouho se přou jako na bazaru, než konečně dojdou ke společné ceně, která však přesahuje představy Čičikova.

Krátce před odjezdem se ještě Čičikov zúčastní maškarního bálu, který se mu stane osudným. Když ženy i muži zjistí, že není ženat, snaží se jej získat pro své dcery. Přitom se seznámí s krásnou dcerou gubernátora a zamiluje se do ní po uši. Nestará se již o ostatní dámy a tak jej mezi sebou začnou pomlouvat. A jak jejich klevetění stále pokračuje, Nozdrev se postará o rozruch, až Čičikova zavřou.

Po nešťastném bálu se sejde rada, aby rozhodla o mladíkově osudu. Přivedou si ke svému improvizovanému tribunálu všechny svědky, ale ti ve skutečnosti Čičikova pořádně neobviní. A tak se dostane ze žaláře ven, i když je nyní naprosto zesměšněn a zdiskreditován.

— 2 —

Ukázka z knihy

Hlava II

”Buďte tak laskav, neznepokojujte se tolik kvůli mně, vstoupím po vás,” řekl Čičikov.

”Ne, Pavle Ivanoviči, ne, vy jste hostem,” řekl Manilov a ukazoval mu rukou na dveře.

”Neobtěžujte se, prosím, neobtěžujte se; račte vstoupit,” pravil Čičikov.

”Ne, to mi promiňte, nedopustím, aby takový příjemný vzdělaný host vešel za mnou.”

”Pročpak vzdělaný?... račte vstoupit.”

”Nu, jen račte vy.”

”Ale proč?”

”Nu tak, proto!” řekl s příjemným úsměvem Manilov.

Konečně oba přátelé vešli do dveří bokem a jeden druhého poněkud přitiskl.

”Dovolte, abych vám představil svou ženu,” řekl Manilov. ”Dušinko! Pavel Ivanovič!”

Čičikov skutečně spatřil dámu, které si až dosud naprosto nevšiml, když se ukláněl ve dveřích Manilovovi. Nebyla ošklivá, byla oblečena slušivě. Pěkně jí padl světlý hedvábný župan; její jemná nevelká ruka odhodila cosi spěšně na stůl a sevřela batistový šáteček s vyšitými rohy. Vstala z pohovky, na níž seděla. Čičikov s patrnou radostí se přiblížil k její ručce. Manilovová pravila, a při tom dokonce trochu ráčkovala, že je velice potěšil, že přijel, a že její muž na něho každý den vzpomínal.

”Ano,” dodal Manilov, ”to ona se mne stále ptala: ‚Proč nejede tvůj přítel?‘ – ‚Počkej, dušinko, přijede.‘ A tak konečně jste nás poctil svou návštěvou. Opravdu, způsobil jste nám takové potěšení – prostě májový den... svátek srdce...”

Čičikov, zaslechnuv, že došlo až na svátek srdce, byl dokonce poněkud v rozpacích a odpovídal skromně, že nemá ani zvučné jméno, ani významné hodnosti.

”Všechno máte,” přerušil ho Manilov s právě takovým příjemným úsměvem, ”všechno máte, ba ještě více.”

”Jak se vám líbilo naše město?” ptala se Manilovová. ”Trávil jste tam příjemný čas?”

”Velmi pěkné město, překrásné město,” odvětil Čičikov. ”I čas jsem trávil velmi příjemně: společnost je velmi milá.”

”A co říkáte našemu gubernátoru?” řekla Manilovová.

”Je to nejúctyhodnější a nejroztomilejší člověk, že ano?” dodal Manilov.

”Svatá pravda,” pravil Čičikov, ”velmi úctyhodný člověk. A jak se vpravil do svého úřadu, jak mu rozumí! Je třeba si přát hodně takových lidí.”

”A jak dovede, víte, přijmout každého, zachovat delikátnost v jednání,” dodal Manilov s úsměvem a spokojeností téměř úplně zamhouřil oči jako kocour, který byl lehce polechtán za ušima.

”Velmi společenský a příjemný člověk,” pokračoval Čičikov. ”A jaký je to umělec! Toho bych se opravdu vůbec nenadál: jak pěkně vyšívá různé domácí vzory! Ukazoval mi váček, který sám udělal: Málokterá dáma umí tak umělecky vyšívat.”

”A místogubernátor, není-li pravda, to je milý člověk, že?” pravil Manilov a znovu trochu přimhouřil oči.

”Velmi důstojný člověk, opravdu,” odpověděl Čičikov.

”Nu, dovolte, a co jste říkal policejnímu prefektu? To je velmi příjemný člověk, není-li pravda?”

”Neobyčejně příjemný a jaký rozumný, jaký sčetlý pán! Hráli jsme u něho whist zároveň s prokurátorem a předsedou soudu až do svítání: je to velmi důstojný člověk!”

”Nu, a jaké je vaše mínění o ženě policejního prefekta?” dodala Manilovová. ”Velmi milá žena, není-liž pravda?”

”Ó, to je jedna z nejctihodnějších dam, jež vůbec znám,” odpověděl Čičikov.

Potom nevynechali ani předsedu soudu, poštmistra a právě tak probrali téměř všechny úředníky ve městě, o nichž o všech vyšlo najevo, že jsou to nejdůstojnější lidé.

”Vy trávíte čas stále na vsi?” zeptal se konečně zase Čičikov.

”Ponejvíce na vsi,” odpověděl Manilov. ”Někdy ovšem zajedeme do města, ale jen proto, abychom se setkali se vzdělanými lidmi. Víte, člověk by zdivočel, kdyby žil stále uzavřen.”

”To je pravda, svatá pravda,” pravil Čičikov.

”Ovšem,” pokračoval Manilov, ”něco jiného by bylo, kdybych měl slušné sousedstvo, kdyby tu na příklad byl takový člověk, s nímž bych si mohl trošičku porozmlouvat o zdvořilosti, o dobrém chování, zabývat se nějakou vědou, aby to duši rozvlnilo, aby to poskytlo, abych tak řekl, takový vzlet...” Tu chtěl ještě něco vyjádřit, ale když zpozoroval, že se trochu příliš rozpovídal, šťouchl jen rukou do vzduchu a pokračoval: ”V takovém případě by ovšem vesnice a samota měly mnoho příjemného. Ale není tu vůbec nikdo... A tak jen si někdy čteme v 'Synu vlasti'.”

Čičikov s tím zcela souhlasil a dodal, že nemůže být nic příjemnějšího než žít na samotě, kochat se divadlem přírody a přečíst si občas nějakou knihu...

”Ale přece, víte,” připojil Manilov, ”není-li přítele, kterému by se člověk mohl svěřit...”

”Ó, to je pravda, zcela pravda!” vskočil mu do řeči Čičikov. ”Čím jsou pak všechny poklady světa! Nemusíš mít peněz, měj však dobré lidi za přátele, řekl jeden mudrc.”

”A víte, Pavle Ivanoviči,” pravil Manilov, tváře se nejen sladce, ale až mdle, podoben onomu léku, který obratný a světem protřelý doktor nemilosrdně osladil, chtěje se tím pacientu zavděčit, ”tu člověk cítí jakousi, v jistém smyslu, duševní rozkoš... Tak jako na příklad nyní, kdy náhoda mně dopřála štěstí, možno říci vzácného, skutečného štěstí mluvit s vámi a kochat se příjemným rozhovorem s vámi...”

”Promiňte, jakýpak příjemný rozhovor...? Jsem bezvýznamný člověk a nic jiného,” odpověděl Čičikov.

”Ó, Pavle Ivanoviči! Dovolte, abych byl upřímný: dal bych s radostí polovinu svého jmění za to, abych měl část oněch výtečných vlastností, jež máte vy!”

”Naopak, já ze své strany bych pokládal za největší...”

Kdo ví, kam by dospěly vzájemné výlevy citů obou přátel, kdyby sluha neoznámil, že je jídlo hotovo.

”Prosím pěkně,” řekl Manilov, ”prominete, nemáme-li takový oběd jako na parketách a v sídelních městech: u nás je to prosté, podle ruského zvyku, šči, ale z upřímného srdce. Pěkně prosím.”

Tu se ještě nějakou chvíli přeli o to, kdo má první vstoupit, a konečně Čičikov vešel bokem do jídelny.

V jídelně už stáli dva chlapci, Manilovovi synové, kteří byli v oněch letech, kdy se děti již posazují ke stolu, ale ještě na vysokých židlích. U nich stál učitel, který se zdvořile a s úsměvem uklonil. Hostitelka se ujala polévkové mísy; hosta posadili mezi hostitele a hostitelku, sluha uvázal dětem ubrousky kolem krku.

”Jaké to milé děti!” řekl Čičikov, pohlédnuv na ně, ”a kolik je jim let?”

”Staršímu jde na osmý a mladšímu bylo právě včera šest,” pravila Manilovová.

”Themistokluse!” řekl Manilov, obraceje se k staršímu, který se pokoušel vyprostit si bradu, již mu lokaj zavázal do ubrousku. Čičikov pozdvihl trochu obočí, zaslechnuv takové částečně řecké jméno, kterému, neznámo proč, dal Manilov koncovku us; ale ihned se snažil tvářit se zase obyčejně.

”Themistokluse, řekni mi, které je nejhezčí město ve Francii?”

Tu učitel obrátil všechnu svou pozornost na Themistoklusa a zdálo se, že mu chtěl vskočit do očí, ale konečně se úplně uklidnil a kývl hlavou, když Themistoklus řekl: ”Paříž.”

”A které je naše nejhezčí město?” zeptal se opět Manilov.

Učitel znovu napjal pozornost.

”Petrohrad,” odpověděl Themistoklus.

”A které ještě?”

”Moskva,” odpověděl Themistoklus.

”Ty jsi rozoumek, dušinko!” řekl na to Čičikov. ”Ale řekněte mi...” pokračoval, obrátiv se ihned s jakýmsi výrazem obdivu k Manilovým. ”Musím vám říci, že toto dítě má velké schopnosti!”

”Ó, to ho ještě neznáte!” odpověděl Manilov, ”je neobyčejně duchaplný. Tuhle mladší, Alkid, ten není takový bystrý, ale tomuto, jak se jen s něčím setká, s broučkem, slunéčkem, hned mu očička planou; hned běží za ním a hned si ho všimne. Chci ho dát na diplomacii – Themistokluse!” pokračoval, znovu se k němu obraceje, ”chceš být vyslancem?”

”Chci,” odpověděl Themistoklus a přitom žvýkal chléb a kýval hlavou vpravo a vlevo.

V té chvíli lokaj, jenž stál za ním, utřel vyslanci nos a udělal velmi dobře, jinak by kápla do polévky pořádná přebytečná kapka. U stolu se začalo hovořit o radosti klidného života a hostitelka rozmluvu přerušovala poznámkami o městském divadle a o hercích. Učitel se díval velmi pozorně na rozmlouvající, a jakmile jen pozoroval, že se chystali k úsměvu, okamžitě otevřel ústa a horlivě se smál. Bezpochyby to byl uznalý člověk a chtěl se tím hostiteli odvděčit za dobré zacházení. Jednou však jeho tvář vzala na sebe drsný výraz, a tu přísně zaklepal na stůl a upřeně se zadíval na děti, sedící proti němu. Bylo to na místě, poněvadž Themistoklus kousl Alkida do ucha a Alkid zamhouřil oči a otevřel ústa a byl připraven se rozbrečet nejžalostnějším způsobem, když však poznal, že by za to mohl být snadno poslán od stolu, uvedl ústa do původního stavu a začal se slzami v očích okusovat skopovou kost, od níž se mu obě tváře leskly mastnotou.

Hostitelka se velmi často obracela k Čičikovu se slovy: ”Vy nic nejíte, vzal jste si velmi málo.” Na to Čičikov po každé odpovídal: ”Děkuji pěkně, mám dost. Příjemný rozhovor je lepší než jakékoliv jídlo.”

Vstali od stolu. Manilov byl neobyčejně spokojen, a přidržuje rukou záda svého hosta, chystal se doprovodit ho tak do přijímajícího pokoje, když tu pojednou host s velmi významným výrazem v tváři prohlásil, že by s ním rád promluvil o jedné velmi naléhavé věci.

”Pak tedy dovolte, abych vás pozval do své pracovny,” řekl Manilov a odvedl ho do nevelkého pokoje, obráceného oknem k modrajícímu se lesu. ”To je můj koutek,” řekl.

”Příjemný pokojík,” pravil Čičikov, přelétnuv jej pohledem.

Pokoj byl opravdu příjemný: stěny byly natřeny jakousi blankytnou barvou, přecházející do šeda; čtyři židle, jedno křeslo, stůl, na němž ležela kniha se záložkou, o níž jsme se již zmínili; několik popsaných papírů; ale nejvíce ze všeho tu bylo tabáku. Byl v různé podobě: v pytlích i v nádobě na tabák a konečně byl prostě nasypán na hromadě na stole. Na obou oknech byly také hromádky popelu vyklepaného z dýmek, rozestavěných pečlivě ve velmi krásných řádcích. Bylo zjevno, že si tím hospodář občas krátil dlouhou chvíli.

”Dovoluji si vás poprosit, abyste si sedl do tohoto křesla,” řekl Manilov. ”Bude vám tu pohodlněji.”

”Dovolte, sednu si na židli.”

”Dovolte, abych vám to nedovolil,” řekl Manilov s úsměvem. ”Tohle křeslo je u mne určeno jen pro hosty: ať je to tak nebo tak, ale musíte si do něho sednout.”

Čičikov se posadil.

”Dovolte, abych vám nabídl dýmčičku.”

”Ne, nekouřím,” odpověděl Čičikov zdvořile a jakoby s lítostí.

”Proč?” otázal se Manilov rovněž tak zdvořile a také jakoby s lítostí.

”Nezvykl jsem si to, bojím se toho; dýmka prý vysušuje.”

”Dovolte, abych vás upozornil, že je to předsudek. Dokonce mám za to, že kouřit z dýmky je mnohem zdravější než šňupat. U našeho pluku byl poručík, velmi výtečný a velmi vzdělaný muž, který nedal dýmku z úst nejen za stolem, ale dokonce, s odpuštěním, ani na všech ostatních místech. A teď je mu už přes čtyřicet, a chvála bohu dosud je zdráv jako řípa.”

Čičikov poznamenal, že se to opravdu stává a že v přírodě je mnoho věcí, které nepochopí ani největší rozum.

”Ale dovolte mi nejdříve, abych vás o něco požádal...” řekl hlasem, v němž se ozval jakýsi podivný nebo téměř podivný přízvuk, a hned, neznámo proč, se ohlédl. Manilov také, neznámo proč, se ohlédl. ”Jak je to dlouho, co jste ráčil podávat revizní seznam?”

”Ale to už je dávno; lépe řečeno – už se ani nepamatuji.”

”Od té doby vám zemřelo mnoho sedláků, že ano?”

”To nevím; na to, myslím, se musíte zeptat správce. Hola, ty! zavolej správce; dnes tu bude.”

Správce přišel. Byl to sotva čtyřicetiletý muž, jenž si holil vousy, chodil v kabátě a zřejmě žil velmi klidně, protože jeho obličej kypěl jakousi kyprou tloušťkou a nažloutlá barva kůže a malé oči svědčily, že věděl příliš dobře, co jsou prachové podušky a peřiny. Na první pohled bylo zřejmo, že udělal kariéru jako všichni panští správcové: byl nejdřív v domě chlapcem – písařem, pak se oženil s nějakou Agaškou, klíčnicí, již si paní oblíbila, sám se stal klíčníkem, a pak dokonce správcem. A když se stal správcem, vedl si ovšem jako všichni správcové: přátelil se a držel s těmi, kteří byli ve vsi nejbohatší, přidával roboty chudším; probudil se obvykle v devět hodin ráno, počkal, až mu přinesou samovar, a pil čaj.

”Poslyš, milý, kolik nám zemřelo sedláků od té doby, co jsme podávali revizní seznam?”

”Jak to, kolik? Mnoho jich zemřelo od té doby,” řekl správce a přitom škytl, lehce si zakryv ústa rukou jako štítkem.

”Ano, přiznávám se, sám jsem tak myslil,” dodal Manilov, ”opravdu, velmi mnoho jich umíralo!” Tu se obrátil k Čičikovu a dodal ještě: ”Skutečně, velmi mnoho.”

”A kolik, na příklad, na počet?” zeptal se Čičikov.

”Ano, jak asi mnoho?” přidal se Manilov.

”Jak bych řekl – kolik? My přece nevíme, kolik jich umřelo: nikdo je nepočítal.”

”Ano, opravdu,” řekl Manilov, obraceje se k Čičikovu, ”také jsem to předpokládal, byla velká úmrtnost; vůbec nevíme, kolik jich zemřelo.”

”Prosím tě, sečti je,” řekl Čičikov, ”a udělej podrobný seznam všech podle jmen.”

”Ano, všechny podle jmen,” řekl Manilov.

Správce pravil: ”Prosím!” a odešel.

”A k čemu to potřebujete?” zeptal se Manilov po správcově odchodu.

Tato otázka, zdálo se, přivedla hosta do rozpaků; na jeho obličeji se objevil jakýsi napjatý výraz, že se dokonce začervenal – úsilí vyjádřit něco, čemu se dobře nechtělo na jazyk. A opravdu, Manilov konečně uslyšel takové podivné a neobyčejné věci, jaké ještě nikdy lidské uši neslyšely.

”Ptáte se k čemu? Je to tak: rád bych koupil sedláky...” řekl Čičikov, zajíkl se a nedomluvil.

”Ale dovolte mi otázku,” pravil Manilov, ”jak si přejete sedláky koupit: s půdou nebo prostě k osídlení v jiném kraji, to je bez půdy?”

”Nikoliv, nechci přímo sedláky,” řekl Čičikov, ”rád bych mrtvé...”

”Jak prosím? Promiňte... trochu nedoslýchám, zaslechl jsem prapodivné slovo...”

”Hodlám získat mrtvé, kteří by však podle revize byli zapsáni jako živí,” pravil Čičikov.

Tu Manilov upustil na podlahu dýmku s troubelem, a jak otevřel ústa, tak je nechal otevřená několik minut. Oba dva, uvažujíce o příjemnostech přátelského života, znehybněli a upřeli na sebe oči jako ony podobizny, které za starých časů bývaly věšeny proti sobě po obou stranách zrcadla. Manilov konečně zdvihl dýmku s troubelem a podíval se Čičikovu do tváře a snažil se vyzkoumat, není-li na jeho rtech nějaký úsměšek, zda nežertoval; ale nic takového nebylo vidět, naopak, Čičikovova tvář se zdála vážnější než obvykle. Pak si pomyslil, zda se jeho host náhle nepomátl, a se strachem se na něho upřeně zadíval; ale hostovy oči byly úplně jasné, nebyl v nich divoký, neklidný oheň, který těká v očích šílenců; všechno bylo jak se patří a v pořádku. Ať Manilov přemítal jak chtěl, co má dělat a co si počít, přece nemohl přijít na nic jiného, než že vypustil z úst zbylý kouř velmi tenkým praménkem.

”A rád bych tedy věděl, můžete-li mi takové, ve skutečnosti neživé, ale živé vzhledem k zákonu, odevzdat, přenechat nebo jak se vám to bude lépe hodit?”

Ale Manilov byl v takových rozpacích a tak zmaten, že se na něho jen díval.

”Zdá se mi, že váháte?” poznamenal Čičikov.

”Já?... nikoli, to ne,” řekl Manilov, ”ale nemohu pochopit...promiňte... Já jsme ovšem neměl příležitost nabýt takového skvělého vzdělání, jaké, abych tak řekl, je vidět v každém vašem pohybu; nemám vznešený dar vyjadřování... Možná, že zde... v tomto vašem vysvětlení... je skryto asi něco jiného... Možná, že jste se ráčil tak vyjádřit pro krásu slohu?”

”Nikoliv,” odpověděl rychle Čičikov, ”nikoliv, míním věc tak, jak je, to jest ty sedláky, kteří opravdu zemřeli.”

Manilov byl úplně na rozpacích. Cítil, že musí něco udělat, položit otázku, ale jakou otázku – to ví čert. Skončil nakonec tím, že znovu vyfoukl kouř, ale ne již ústy, nýbrž nosem.

”Když tedy není překážek, tu s pomocí boží bychom mohli přistoupit k sepsání kupní smlouvy,” řekl Čičikov.

”Jak, o mrtvých kupní smlouvu?”

”Ale ne!” řekl Čičikov. ”Napíšeme, že jsou živí, tak, jak skutečně stojí v revizní listině. Uvykl jsem neodchylovat se v ničem od občanských zákonů, třebaže jsem proto i trpěl ve službě, ale to mi už promiňte. Povinnost je pro mne věcí svatou, zákon pak – před zákonem zmlkám.”

Poslední slova se Manilovovi líbila, ale do pravé podstaty věci nikterak nevnikl a místo odpovědi počal sát dýmku tak silně, že začala konečně chrčet jako fagot. Zdálo se, že z ní chtěl vytáhnout mínění o té neslýchané věci, ale dýmka chrčela – a nic víc.

”Máte snad nějaké pochybnosti?”

”Ó, promiňte, ani trochu! Nemluvím o tom, že bych měl nějaký, to jest kritický předsudek proti vám. Ale dovolte mi poznamenat, nebude-li tento obchod odporovat občanským zákonům a dalším záměrům Ruska?”

Tu Manilov malinko pohnul hlavou a podíval se velmi významně Čičikovovi do tváře, projeviv ve všech rysech svého obličeje i v sevřených rtech takový hluboký výraz, jaký asi nebyl nikdy viděn v lidské líci, leda snad u nějakého příliš rozumného ministra, a to jen ve chvíli nejspletitější práce.

Ale Čičikov řekl prostě, že podobný podnik neboli obchod nebude nikterak proti občanským předpisům ani dalším záměrům Ruska, a po chvíli dodal, že státní pokladna z toho bude mít dokonce výhody, protože dostane zákonité poplatky.

”Myslíte?...”

”Myslím, že to bude z pořádku.”

”A když je to zcela v pořádku, to je něco jiného; proti tomu nic nemám,” pravil Manilov a úplně se uklidnil.

”Nyní zbývá dohodnout se o ceně...”

”Jak o ceně?” pravil zase Manilov a zarazil se. ”Což myslíte, že budu brát peníze za duše, které nějakým způsobem ukončily svoje bytí? Když už vás napadlo takové, abych tak řekl, fantastické přání, tu já ze své strany je dám zdarma a poplatky spojené s kupní smlouvou beru na sebe.”

Historiku těchto událostí bylo by lze učinit velkou výtku, kdyby opominul říci, že radost přemohla hosta po takových slovech, jaká pronesl Manilov. Jakkoliv byl vážný a rozvážný, přece teď div neposkočil jako kozel, což, jak známo, se stává jen v nejsilnějších vzplanutích radosti. Zavrtěl sebou v křesle tak prudce, že praskla vlněná látka, jíž byla potažena poduška; sám Manilov se na něho jaksi nechápavě podíval. Jat vděčností napovídal teď Čičikov tolik díků, že Manilov byl na rozpacích, všecek se zarděl, odmítavě zavrtěl hlavou a konečně vyslovil, že to ani nestojí za řeč, že by opravdu chtěl něčím dokázat upřímnou náklonnost, magnetismus duše; a zemřelí sedláci, že jsou v jistém slova smyslu – pouhá chamraď.

”Vůbec ne chamraď,” řekl Čičikov a stiskl mu ruku.

Tu si velmi zhluboka vzdychl. Zdálo se, že byl naladěn k srdečným výlevům; nikoli bez citu a vřelosti řekl konečně tato slova: ”Kdybyste věděl, jakou službu jste prokázal touto pouhou chamradí člověku bez příbuzných a bez rodokmenu! A opravdu, co jsem přetrpěl. Jako nějaká loďka uprostřed zuřivých vln... Jaké pronásledování, jaké úskoky jsem zažil, jakého hoře jsem okusil! A proč? Proto, že jsem hájil pravdu, že jsem měl čisté svědomí, že jsem podával pomocnou ruku i bezmocné vdově i ubohému sirotkovi!...” Tu si dokonce setřel šátkem vytrysklou slzu.

Manilov byl úplně rozechvěn. Oba přátelé si dlouho tiskli ruce a dlouho se mlčky dívali jeden druhému do očí, v nichž bylo vidět slzy. Manilov nechtěl pustit našemu hrdinovi ruku a tiskl ji stále tak vřele, že Čičikov nevěděl, jak ji vyprostit. Konečně ji pomaloučku vytáhl a pravil, že by nebylo špatné uzavřít smlouvu co nejdříve a že by bylo dobře, kdyby si sám zajel do města; pak vzal klobouk a počal se loučit.