29.
Ajla se obrátila na druhý bok. Ještě nebyla zcela probuzená, ale uvědomovala si jisté nepohodlí. Malý hrbolek pod ní nechtěl ustoupit, a tak jí nezbylo nic jiného, než se zcela probudit a sáhnout pod sebe. Držela v ruce předmět a poznala v šerém červenavém přísvitu málem dohaslého ohně obrysy donky. S bleskurychlým poznáním se jí vybavil před očima včerejší den a věděla, že teplo, které cítí vedle sebe na lůžku, je Jondalar.
Museli jsme usnout, pomyslela si. Šťastně se k němu zachumlala a zavřela oči. Avšak spánek už se nechtěl vrátit. Vybavovaly se jí zlomky toho, co se událo minulého dne. Lov a návrat Drobka, obřad První slasti a – všechno ostatní zastiňující – Jondalar. To, co k němu cítila, přesahovalo všechna slova, která znala, a naplňovalo ji to nevýslovnou radostí. Ležela vedle něho a myslela na něho, dokud toho prostě nebylo příliš, aby dokázala tiše ležet. Vyklouzla ze spací kožešiny a slonovinovou figurku vzala s sebou.
Šla ke vchodu jeskyně a viděla Víhu a Vítěze stát těsně vedle sebe. Frkáním dala klisna najevo, že ji poznala, a Ajla šla k nim.
„Bylo to pro tebe taky takové, Vího?“ řekla tiše. „Způsobil ti tvůj hřebec slast? Ach, Vího, já nevěděla, jaké to může být. Jak je to jen možné, že to bylo s Broudem tak strašné a s Jondalarem tak nádherné?“
Mladý hřebeček se protlačil čumákem k ní, aby si zajistil svůj díl pozornosti. Drbala ho a hladila, a nakonec ho objala. „Je jedno, co říká Jondalar, Vího, ale já si myslím, že to byl hřebec, který ti dal Vítěze. Má dokonce stejnou srst, jako měl tvůj hřebec, a tolik hnědých koní zase není. Může to být samozřejmě i tak, že to byl jeho duch, ale já tomu nevěřím.
Přála bych si, abych mohla mít dítě, Jondalarovo dítě. Ale nejde to – co bych si počala, až odejde?“ Zbledla a pocit, který ji přepadl, měl blízko k zděšení. „Až odejde! Ach, Vího, Jondalar mě opustí!“
Vyběhla z jeskyně a seběhla po příkré stezce, přičemž se víc spoléhala na svůj cit než na to, co viděla. Oči měla zaslepené slzami. Přeběhla kamenitý pruh břehu, dokud nestála před vyčnívající skalní stěnou a nemohla dál. Tam s pláčem klesla. Jondalar odejde! Co mám dělat? Jak to mám snést? Jak ho mám přimět k tomu, aby zůstal?
Schoulila se s rukama těsně u těla, jako by jí byla zima a jako by bylo třeba odrazit ránu. Až odejde, bude zase sama jako předtím. Hůř než předtím: bez Jondalara. Co si tu mám bez něho počít? Možná bych měla taky odejít a najít nějaké Druhé lidi a zůstat u nich. Ne, to nejde. Budou se ptát, odkud přicházím, a Druzí lidé nenávidí lidi klanu. V jejich očích bych byla zrůda, pokud nebudu mluvit slova, která nejsou pravda.
To nemůžu. Nemůžu připustit, aby Kreb a Iza byli považováni za něco ostudného. Měli mě rádi a starali se o mě. Uba je má sestra a stará se o mého syna. Tlupa je má rodina. Když jsem neměla nikoho, tlupa se mě ujala, a teď o mně Druzí nebudou stát.
A Jondalar odejde. Budu muset tady žít sama, po celý svůj život. To bych mohla stejně dobře být mrtvá. Broud mě proklel. A teď přece jenom zvítězil. Jak mám žít bez Jondalara?
Ajla plakala, až už neměla slzy a jenom cítila zoufalé prázdno. Hřbetem ruky si utřela oči. Přitom si uvědomila, že stále ještě drží v ruce donku. Obrátila ji, pozorovala ze všech stran a žasla nad tím, jak je možné proměnit kousek mamutího klu v malou ženu, stejně jako nad figurkou samou. V měsíčním světle se jí figurka podobala ještě víc než jindy. Vlasy spletené do spousty cůpků, zastíněné oči, nos a tvar tváře – to všechno jí připomínalo její obraz na vodní hladině.
Proč vybavil Jondalar tenhle symbol Matky, kterou Druzí uctívají, její tváří? Byl v něm chycený její duch, nerozlučně spjatý s touhle figurkou, které říkal donka? Kreb říkal, že její duch je prostřednictvím amuletu svázán s duchem jeskynního lva, a prostřednictvím Ursuse, Velkého jeskynního medvěda s celým klanem. Když se stala léčitelkou, dostala kousek ducha každého člena tlupy a ty se po smrtelné kletbě k tlupě nevrátily.
Lidé klanu stejně jako Druzí, totemy jako Mat…
