Údolí plavých koní 2 (Jean Marie Auelová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

21.

„Ajlo, já už to prostě nevydržím jenom tady takhle sedět v jeskyni. Podívej, jak venku svítí slunce. Já vím, že se mi rána zahojila natolik, že už bych se mohl trochu pohybovat. Musím alespoň na chvíli ven.“

Ajla sice nerozuměla všemu, co Jondalar říkal, ale znala už zatím tolik slov, aby věděla, nač si stěžuje – a taky ho dobře chápala. „Uzel,“ řekla a dotkla se jedné šlachy. „Pryč uzel. Zítra podíváš noha.“

Jondalar se usmál, jako by vybojoval vítězství. „Zítra vytáhneš šlachy a já pak vyjdu ven z jeskyně.“

Ať byly problémy dorozumění jakékoliv, Ajla se nechtěla zavázat víc, než zamýšlela. „Podíváš, zítra podíváš,“ opakovala naléhavě. Dělala, co mohla, aby se se svými omezenými možnostmi dorozuměla. „Noha ne zdravá, Jondalar ne z jeskyně.“

Jondalar se opět usmál. Věděl, že řekl víc, než na co chtěla přistoupit. Potají doufal, že s tím bude souhlasit, avšak teď byl rád, že se nedala podvést a snažila se vyjádřit přesněji. Bylo docela možné, že ani zítra ještě nebude smět opustit jeskyni, ale taky to znamenalo, že se ona v poslední době rychleji učí.

Měl novou ctižádost naučit ji mluvit a její pokroky mu dělaly radost. Měla už obdivuhodnou slovní zásobu. Dokázala si zřejmě pamatovat slova, jak jí je jmenoval. Značnou část odpoledne věnoval tomu, že jí říkal názvy všeho, co ho jen napadlo, a když byli hotovi, opakovala Ajla slova a dávala je neomylně do souvislostí s věcmi. Obtížná pro ni byla jenom výslovnost. Některé hlásky prostě nedokázala vyslovit, ať se snažila sebevíc – a ona se skutečně snažila.

Ale jemu se její způsob řeči líbil. Měla příjemně hluboký hlas a její podivná výslovnost dodávala všemu zvláštní kouzlo. Rozhodl se, že zatím nebude její výslovnost opravovat, k tomu se může dopracovat později. Vlastní obtíže nastaly, když se dostali ke slovům, která se nedala přiřadit věcem nebo činnostem. I nejjednodušší abstraktní pojmy byly pro ni problémem – chtěla slovo pro každý barevný odstín a měla potíže si srovnat v hlavě, že temně zelená barva jehličí a světlá zeleň vrbového listí měly být označeny stejným slovem: zelená. Pokud se jí pak nějaká abstrakce podařila, bylo to pro ni jako zjevení nebo jako vzpomínka na něco dávno zapomenutého.

Jednou se pochvalně zmínil o její neuvěřitelné paměti, avšak ona to zřejmě nepochopila nebo mu nevěřila.

„Ne, Don-da-lah. Ajla ne dobrá paměť. Ajla zkusíš, malá Ajla přát dobrá paměť. Zkusíš, zkusíš a pořád zkusíš.“

Jondalar vrtěl hlavou a přál si, aby jeho paměť byla tak dobrá jako její – nebo aby jeho přání učit ji bylo stejně vytrvalé a zarputilé jako její. I když viděl den za dnem její pokroky, Ajla nebyla nikdy spokojená. Avšak čím větší byla jejich schopnost se dorozumět, tím hlubší tajemství pro něho Ajla představovala. Čím víc se toho o ní dozvídal, tím naléhavější byly otázky, na které by chtěl znát od ní odpověď. V mnohém ohledu byla neuvěřitelně obratná a znala toho mnoho, v jiném byla naprosto prostoduchá a neznalá – a on si nikdy nebyl jist, v čem to spočívalo. Mnohé její znalosti, například rozdělávání ohně, přesahovaly všechno, co dosud zažil. Jiné však byly tak primitivní, že to bylo k nevíře.

O jednom však ani na okamžik nepochyboval: ať už byli lidé jejího kmene nablízku nebo ne, Ajla byla naprosto schopná se sama o sebe postarat. A navíc o něho, pomyslel si, když odhrnul kožešinu, aby prohlédl svou zraněnou nohu.

Ajla připravila vývar proti zánětlivosti, avšak byla neklidná, když se chystala vytáhnout šlachy, které stahovaly ránu. Nemyslela si, že by se rána mohla znovu otevřít, ale ještě to nikdy nedělala a prostě byla nejistá. Už několik dní myslela na to, že by měla šlachy vytáhnout, ale teprve když si Jondalar začal stěžovat, konečně se k tomu odhodlala.

Ajla se naklonila nad nohu a velmi pečlivě pozorovala šlachy. Opatrně zatahala za jeden uzel. Kůže k němu přirostla a zvedala se s ním. Uvažovala, jestli měla skutečně čekat tak dlouho, ale teď už bylo pozdě dělat si kvůli tomu starosti. Podržela uzel pevně v prstech a pak ostrým nožem – zatím ještě nepoužitým – uřízla šlachu co nejblíž uzlu. Když za šlachu na zkoušku zatahala, zjistila, že se přece jenom nedá tak snadno vytáhnout, jak si představovala. Nakonec vzala uzel do zubů a prudce ho vytrhla.

Jondalar sebou škubl. Bylo jí líto, že mu musí působit bolest, ale nesměla váhat. Trochu krve prosáklo, kde byla kůže roztržená, ale svaly a maso držely pohromadě, a za to musel trochu nepříjemné bolesti vydržet. Vytahala zbylé šlachy, jak uměla nejrychleji, a Jondalar pevně svíral zuby a zatínal ruce v pěst, aby nekřičel. Pak oba takřka srazili hlavy dohromady, aby posoudili výsledek.

Ajla usoudila, že pokud nedojde ke zhoršení, mohla by mu dovolit zatížit nohu a vyjít ven před jeskyni. Odložila nůž a misku s léčivým výtažkem a chtěla se zvednout. Ale Jondalar ji nepustil. „Ukážeš mi nůž?“ požádal ji a ukázal na něj. Podala mu ho a dívala se, když si ho pozorně prohlížel.

„Ale to je udělané z úštěpu! A nemá ani pořádný břit. Je udělaný s jistou obratností, ale tak primitivně. Ani není za co vzít. Jenom je prostě svrchu oklepaný, aby ses neřízla. Odkud ho máš, Ajlo? Kdo ti udělal tenhle nůž?“

„Ajla udělal.“

Věděla, že říkal něco o kvalitě a zpracování nože, a chtěla mu vysvětlit, že není tak šikovná jako Drug, ale že se přece jenom učila u nejobratnějšího řemeslníka v tlupě. Jondalar pozoroval nůž ze všech stran a byl očividně překvapený. Tak ráda by mluvila o přednostech Druga a o kvalitě pazourku, ale neuměla to. Na to byla její slovní zásoba příliš omezená, ještě se nedokázala pořádně vyjadřovat. Byla to pro ni muka.

Tolik toužila, aby s ním mohla mluvit – o všem. Jak dávno tomu bylo, kdy měla někoho, s kým si mohla povídat. Vůbec nevěděla, jak hrozně jí to chybělo, dokud Jondalar nepřišel. Cítila se jako vyhladovělý člověk před prostřeným stolem, chtěla by všechno sníst, a přesto mohla jenom trochu ochutnat.

Jondalar jí vrátil nůž a pak udiveně kroutil hlavou. Nůž byl ostrý a zcela jistě sloužil svému účelu, ale jenom probudil jeho zvědavost. Ajla byla tak dobře vzdělaná jako zelandon a používala pokročilou techniku – myslel na sešitou ránu na noze – a přitom měla tak primitivní nůž. Kdyby se jí tak mohl zeptat a dorozumět se s ní! A kdyby mu dokázala odpovědět! Ano, proč neuměla mluvit? Učila se přece tak rychle. Proč se to nenaučila už dřív?

Ajla se chtěla co možná nejdřív naučit mluvit a o to se teď oba snažili ze všech sil.

Jondalar se probudil časně ráno. V jeskyni byla nadále tma, avšak ve vchodu a v díře ve stropě už byla vidět temná modř těsně před svítáním. Jak se tak díval, postupně se rozednívalo a on rozeznával všechny prolákliny na stěně jeskyně. Když zavřel oči, viděl je taky, natolik se mu vepsaly do paměti. Musel konečně ven a vidět něco jiného. Jeho vzrušení rostlo. Dnes k tomu určitě dojde. Už se nemohl dočkat a chtěl probudit ženu, která vedle něho spala. Avšak než se jí dotkl, zarazil se, rozmyslel si to a nechal ji spát.

Spala na boku, stočená do klubíčka, zabalená do kožešiny. Obvykle bylo místo, kde ležel, jejím místem na spaní, tím si byl jistý. Její kožešiny ležely na rohoži, kterou natáhla vedle jeho lůžka, ne v proláklině, vycpané polštáři sena. Spala ve svém přehozu, připravená každým okamžikem vyskočit. Převrátila se na záda. Pozoroval ji a hledal nějaký záchytný bod, který by mu prozradil něco o jejím původu.

Stavba kostí, tvar jejího obličeje a lícních kostí se trochu lišily od Zelandonců, ale byly to malé rozdíly. Byla neobvykle hezká. Ano, víc než jen hezká, k tomu závěru dospěl teď, když si ji pořádně prohlédl. Její rysy měly něco, co by snad každý označil za krásné.

Po stranách a vzadu na hlavě měla vlasy spletené do copů, zatímco vepředu je vyhrnula nahoru, něco takového ještě neviděl, ale v tomto ohledu se už na svých cestách setkal s mnohem podivnějšími účesy. Několik pramenů se jí uvolnilo. Buď si je zastrčila za ucho, nebo visely nepořádně kolem. Kromě toho měla na tváři skvrnu od sazí. Uvědomil si, že od chvíle, kdy přišel k vědomí, nenechala ho ani okamžik samotného a předtím zřejmě taky ne. Její péči a starostlivosti se nedalo nic vytknout…

Byl vyrušen ze svých myšlenek, protože Ajla otevřela oči a překvapením vykřikla.

Nebyla zvyklá při probuzení vidět nad sebou tvář, navíc s tak zářivýma modrýma očima a dlouhým světlým vousem, ale brzy se zase vzchopila a hned se začala starat o oheň. Vyhasl, už zase ho zapomněla přihrnout. Tak jí nezbývalo než shledat dohromady všechno, co potřebovala, aby rozdělala nový.

„Ukážeš mi, jak děláš oheň, Ajlo?“ požádal ji Jondalar, když vzala do ruky kameny. Tentokrát mu rozuměla.

„Ne těžké,“ řekla a přinesla kameny a troud blíž k jeho lůžku. „Ajla ukážeš.“ Předvedla, jak tluče kameny o sebe. Pak navršila kůru a třísky a dala mu pazourek a pyrit.

Pazourek poznal okamžitě a připadalo mu, že viděl kameny, jako byl ten druhý, avšak ještě nikdy se nepokusil je k něčemu použít, zvlášť ne k rozdělávání ohně. Udeřil jimi o sebe, jak mu ukázala. Byl to jen lehký úder, ale zdálo se mu, že viděl odletět jiskru. Znovu udeřil kameny o sebe, stále ještě ne dost přesvědčený, že by mohl vykřesat oheň, i když viděl, jak to Ajla dělala. Z chladných kamenů vyskočila velká jiskra. Velice ho to vzrušilo. Po několika dalších pokusech a s Ajlinou pomocí se mu podařilo rozdělat vedle svého lůžka ohníček. Pořád znovu prohlížel kameny.

„Kdo tě naučil dělat takhle oheň?“

Rozuměla, nač se ptá, ale nevěděla, jak mu to má říct. „Ajla naučil,“ řekla.

„Ano, já vím, že to děláš. Jenom chci vědět, kdo ti to ukázal?“

„Ajla… ukázal.“ Jak mu měla vyprávět o dni, kdy jí vyhasl oheň a zlomila se sekyrka a jak objevila pazourek? Na okamžik skryla tvář v dlaních, hledala možnost, jak by mu to vysvětlila, ale pak se na něho podívala a zavrtěla hlavou: „Ajla nemluvíš dobře.“

Poznal, že má pocit, že se musí smířit s porážkou. „Však to přijde, Ajlo. Můžeš mi to říct později. Nebude to dlouho trvat, ty jsi úžasná žena.“ Usmál se na ni. „Dnes půjdu ven, ano?“

„Ajla podíváš…“ Odhrnula kožešinu, kterou byl přikrytý, a prohlédla nohu. Na místech, kde byly uzle, se objevily strupy. Zdálo se, že se rána dobře hojí. Bylo načase nechat ho vstát a vidět, nakolik mu to bude dělat potíže. „Ano, Don-da-lah, ven.“

Jeho nadšení bylo nakažlivé. Opětovala jeho úsměv, ale pokusila se ho přece jenom ještě zadržet. „Don-da-lah jíst.“

Netrvalo jí dlouho ohřát čaj a připravit jídlo z potravin, které si nachystala už večer předtím. Mezitím ještě donesla koni zrní. Strávila chvilku tím, že Víhu hřebelcovala a taky trochu přejela mladého hřebečka.

Jondalar ji přitom sledoval. Nebylo to poprvé, kdy ji pozoroval, ale tentokrát ji poprvé přistihl, když vyrazila drobný zvuk, který byl obdivuhodně podobný koňskému zaržání. K tomu přidala pár odsekávaných hrdelních zvuků. Její pohyby rukou mu nic neříkaly – vůbec je neviděl, nevěděl, že byly neoddělitelnou součástí řeči, s níž se dorozumívala s koněm. Věděl ale, že se nějakým podivným způsobem s koněm domlouvá. A měl neméně silný dojem, že jí kůň rozumí.

Zatímco Ajla hladila klisnu a hříbě, uvažoval, jaké kouzlo asi užila, aby zvířata zajala. Dokonce si sám připadal tak trochu v zajetí, avšak byl překvapený a nadšený, když přivedla koně a hříbě k němu. Nikdy předtím nehladil živého koně a ani hříběti s chundelatou srstí se nikdy nepřiblížil tak blízko, ale překvapilo ho, že nejevili nejmenší strach. Zvlášť hříbě k němu přilnulo, když je po prvním pohlazení začal drbat, a to nepochybně na těch správných místech.

Napadlo ho, že jí ještě neřekl název pro tohle zvíře. Ukázal na klisnu a řekl: „Kůň.“

Ale Víha už měla jméno. Ajla zavrtěla hlavou. „Ne,“ řekla. „Víha.“

Pro něho tenhle zvuk neznamenal slovo, ale představoval dokonalé napodobení koňského ržání. Byl zaražený. Lidskou řečí nemluvila, ale uměla se snad dorozumívat s koněm? Dokázala mu něco říct? Okamžitě se ho zmocnila úcta. To bylo skutečně mocné kouzlo!

Vysvětlila si jeho zaražený výraz jako znamení toho, že jí nerozuměl. Nato se dotkla své hrudi, vyslovila své jméno, pokusila se vysvětlovat. Pak ukázala na něho a vyslovila jeho jméno. Pak ukázala na koně a opět tiše zaržála.

„Jmenuje se kůň takhle, Ajlo? To já nedokážu napodobit. Já neumím mluvit s koňmi.“

Po druhém, trochu netrpělivém vysvětlování se o to znovu pokusil, ale co z toho vyšlo, nebylo moc podařené. Avšak Ajla se zdála být spokojená a odvedla oba koně na jejich místo.

„On mě učí slova, Vího. Naučím se všechna jeho slova. Jenom jsem mu musela říct, jak se jmenuješ. A pro tvé hříbě taky vymyslíme jméno. Myslíš, že by mu udělalo radost, kdyby mu dal jméno on?“

Jondalar slyšel o některých Zelandoncích, kteří uměli lovcům přivolávat zvěř. Mnozí lovci dokonce dokázali napodobovat zvuky určitých zvířat, které jim pomáhaly dostat se k nim blíž. Avšak nikdy neslyšel o někom, kdo by dokázal se zvířetem mluvit nebo aby dokázal některé zvíře přimět s ním žít. Co se toho týkalo, tak klisna přímo před jeho očima porodila hříbě a dokonce mu dovolila, aby se toho hříběte dotkl. Najednou s úžasem a taky trochu se strachem uznal, co tato žena dokázala. Kdo je vlastně Ajla? A jaký druh magie ovládá? Avšak když se k němu blížila se šťastným úsměvem na tváři, nezdálo se, že by byla víc než docela obyčejná žena. Docela obyčejná žena, která mluví s koňmi, ale neumí mluvit s lidmi.

„Don-da-lah ven?“

Téměř na to zapomněl. Než stačila k němu přijít, pokusil se vstát. Jeho nadšení brzy zmizelo. Byl slabý a každý pohyb ho bolel. Udělalo se mu špatně, i když to brzy pominulo. Ajla viděla, jak úsměv v jeho tváři vystřídal bolestný výraz a jak najednou pobledl.

„Potřebuju přece jenom, abys mi trochu pomohla,“ řekl. Jeho úsměv byl vynucený, ale přece jenom upřímný. „Ajla pomohla,“ řekla a nastavila mu ramena, aby se opřel. Nejdřív na ni nechtěl přenést příliš mnoho váhy, ale když viděl, že má dost síly, aby ho zvedla, přijal její pomoc.

Když nakonec stál na zdravé noze a opíral se o kůl sušáku a Ajla k němu vzhlédla, musela se zhluboka nadechnout. Sahala mu sotva po bradu. Věděla, že má Jondalar tělo delší, než měli muži v tlupě, ale nikdy si ho nepředstavovala takhle dlouhého. Ještě nikdy neviděla tak vysokého člověka.

Nepamatovala se, že by kdy od svého dětství k někomu vzhlížela. Ještě než dospěla, byla už větší než všichni v tlupě, muže nevyjímaje. Byla vždycky velká a ošklivá: příliš velká, příliš světlá a s příliš plochou tváří. Žádný muž ji nechtěl, ani potom ne, když byl její mocný totem přemožen a všichni by si rádi namlouvali, že to byl jejich totem, který zvítězil nad jejím jeskynním lvem a dal jí dítě. Nikdo si ji nevzal, ani když věděli, že její dítě bude pronásledováno neštěstím, když se narodí a ona nebude mít druha. A Durk byl skutečně pronásledován neštěstím. Řekli, že je znetvořený. Avšak Brun ho uznal. Tím její syn překonal své neštěstí. Překoná i neštěstí, že ztratil matku. A vyroste, to jí bylo jasné už před tím, než odešla, ale nebude tak velký jako Jondalar.

Vedle tohoto muže si připadala skutečně malá. Její první dojem z něho byl, že je mladý, a mladý mělo pro ni stejný význam jako malý. Taky vypadal mladší, než zřejmě ve skutečnosti byl. Teď k němu vzhlížela a všimla si, že mu narostly vousy. Sice nevěděla, proč je předtím neměl, ale když teď viděla, že mu na bradě rostly huňaté vousy, věděla, že už není chlapec. Byl to muž, velký, silný a zralý muž.

Její obdiv a údiv ho rozesmál, i když nevěděl, co ji tak překvapilo. I ona byla větší, než předpokládal. Způsob, jakým se pohybovala, a její držení těla vlastně vzbuzovalo dojem, že je podstatně menší. Přitom byla dokonce velká, a on měl rád velké ženy. Upoutávaly ho především velké ženy, i když tahle žena určitě upoutá každého muže, pomyslel si.

„Když jsme tohle dokázali, tak teď pojďme ven,“ řekl.

Ajla si uvědomovala jeho blízkost a jeho nahotu. „Don-da-lah… potřebuje kožešinu,“ řekla a použila slovo pro svůj přehoz, i když mínila oblečení pro muže. „Potřebuje… přikrýt…“ Ukázala na jeho pohlaví. Ani název pro to jí neřekl. Pak z nějakého nevysvětlitelného důvodu zrudla.

To nebyl stud. Viděla spoustu mužů a spoustu žen nahých, o to nešlo. Mínila, že potřebuje ochranu, ne před živly, ale před zlými duchy. I když ženy byly vyloučeny z mužských obřadů, věděla, že muži tlupy neradi nechávali své pohlaví nezakryté, když vycházeli ven. Proč ji to pomyšlení tak zmátlo, nevěděla, ani proč měla najednou tak horkou tvář nebo proč se u ní zase ohlásil ten podivný pulzující pocit.

Jondalar na ni pohlédl. I on byl pověrčivý, co se pohlaví týkalo, ale aby je chránil před zlými duchy, to ho nikdy nenapadlo. Když zlí nepřátelé seslali na některého Zelandonce zlo nebo ho některá žena ze spravedlivého důvodu proklela, bylo třeba víc než jenom kousek oděvu k tomu, aby své pohlaví chránil.

Jenom se naučil, že se cizinci na cestách sice promíjejí prohřešky proti obvyklému chování, ale že je přesto radno všímat si zvyků, jaké kde vládly, a řídit se jimi, aby se způsobilo co nejméně nepříjemností. Viděl, nač ukazovala, a její zrudnutí mu rovněž neušlo. Z obojího usoudil, že mínila, že by neměl chodit s odkrytým pohlavím ven. Navíc by mu stejně bylo nepříjemné, kdyby si měl sednout nahý na holou skálu.

Uvědomil si, jak tam stál na jedné noze, držel se kůlu sušáku a byl tak lačný toho, aby vyšel ven, že vůbec nepomyslel na to, že je naprosto nahý. Najednou mu to připadalo hrozně směšné a propukl v srdečný smích.

Jondalar nemohl tušit, jak jeho smích zapůsobí na Ajlu. Pro něho byl smích stejně přirozený jako dýchání, zatímco Ajla vyrůstala u bytostí, které se nesmály a které považovaly její smích za něco naprosto nepatřičného, takže se naučila ho potlačovat, jenom aby tím nebyla nápadná. To byla část ceny, kterou zaplatila za to, že mohla přežít. Teprve po narození syna opět objevila chuť se smát. Smích patřil k věcem, které na něho přešly z její poloviny dědictví. Sice věděla, že by to brala tlupa s nevolí, kdyby věděla, že ho v tom povzbuzuje, ale když byli sami, nedokázala odolat pokušení, aby ho nelechtala a tím nepřiměla ke smíchu.

Pro ni byl smích víc než jenom spontánní výraz, smích, to bylo zvláštní pouto, které ji spojovalo s jejím synem, s onou částí z něho, v které viděla sebe samu a kterou chápala jako výraz své vlastní bytosti. Smích v ní v poslední době vyvolávalo lvíče a její láska k němu jenom posílila chuť se smát a smála se častěji než dřív. Nebyla by ochotná se smíchu zříct, protože by tím oslabila pouto se svým synem, a taky by to oslabilo její sebevědomí.

Jenom jí ani na mysl nepřišlo, že by se mohl smát i někdo jiný. Nepamatovala si, že by kdy slyšela jinou bytost se smát, kromě sebe a Durka. Zvláštní Jondalarův smích, bezstarostnost a srdečnost vybízely k odpovědi. Smál se bez zábran, a jak se tu tak smál sám sobě, zamilovala se do jeho smíchu od prvního okamžiku, kdy ho slyšela. V protikladu k výčitkám, které jí dělali mužští členové tlupy, vyjadřoval Jondalarův smích už jenom svým zvukem výzvu. Smát se bylo nejenom správné, ale i lákavé. Bylo nemožné tomu odolat.

A Ajla taky neodolala. Počáteční překvapení se proměnilo v úsměv, který přerostl do pořádného smíchu. Vůbec nevěděla, co je vlastně tak směšné. Smála se prostě proto, že se smál Jondalar.

„Don-da-lah,“ řekla Ajla, když se dosyta nasmáli. „Jaké je slovo pro… ha-ha-ha?“

„Smát se? Smích?“

„Jaké je slovo… správné slovo?“

„Obojí je správné. Když to děláme, říkáme, že se smějeme. A když se o tom mluví, mluví se o smíchu,“ vysvětloval jí.

Ajla chvíli uvažovala. Vyjádřil víc než jenom označení. Mluvení bylo víc než jenom pouhé řazení slov. Už znala dost velké množství slov, ale vždycky si znovu zoufala, když se pokoušela vyjádřit nějakou myšlenku. Ta slova se tak zvláštně k sobě řadila a byl v tom význam, který nemohla pochopit. I když Jondalarovi většinou rozuměla, dávala jí slova jenom určité záchytné body. Rozuměla stejně pomocí vysoce vyvinuté schopnosti vnímat nevědomou řeč těla. Co cítila, byl nedostatek přesnosti a hloubky rozhovoru. Ještě horší však byl pocit, že je to něco, co ví, pokud by se jenom dokázala pořádně rozpomenout. Byla to příčina nesnesitelného napětí, které v ní bylo jako tvrdý, bolestivý uzel, který by měl každou chvíli prasknout, a to cítila pokaždé, když měla pocit, že se už už rozpomene.

„Don-da-lah smát?“

„Ano, správně.“

„Ajla smát. Ajla ráda smát.“

„Teď by chtěl Jondalar jít ven,“ vzal jí slovo. „Kde jsou mé věci?“

Ajla donesla kožené oblečení, které mu odstříhala z těla. Zčásti byly jeho věci roztrhané drápy lva, zčásti potřísněné hnědými skvrnami. Perly a jiné ozdoby se na mnohých místech oddrolily.

Jondalar vystřízlivěl. „Musel jsem vypadat hrozně,“ řekl, když zvedl kalhoty, které ztuhly jeho vlastní krví. „Ty už nemůžu vzít na sebe.“

Ajla si myslela totéž. Šla do oné části jeskyně, kam ukládala zásoby, a přinesla nepoužitou kožešinu a dlouhé řemeny. Omotala mu je kolem boků způsobem, jak ji obvykle nosili muži v tlupě.

„Já už to udělám, Ajlo,“ řekl. Vzal měkkou kůži mezi nohy a vytáhl cípy vepředu a vzadu. „Ale trochu tvé pomoci bych přece jenom potřeboval,“ dodal, když se snažil omotat řemen kolem sebe tak, aby mu cípy nespadly.

Pomohla mu uvázat řemen. Pak ho podepřela pod paží a povzbuzovala ho, aby zatížil nohu. Vykročil a opatrně se na nohu nakláněl. Bolelo to víc, než očekával, a silně pochyboval, jestli se vůbec dokáže na nohu postavit. Pak sebral všechny síly a odhodlání, opřel se o Ajlu a udělal první a pak ještě jeden malý poskakující krůček vpřed. Když došli k východu z jeskyně, rozzářil se na ni a rozhlédl se přes římsu a velké smrky, které rostly na protější skalnaté stěně.

Nechala ho tam opřeného o pevnou stěnu jeskyně a vrátila se pro rohož z trávy a kožešinu a rozprostřela je dál na římse, tam, kde měl nejlepší rozhled do údolí. Pak šla zase k němu, aby mu pomohla dál. Byl vyčerpaný a měl bolesti, ale přece jenom byl spokojený sám se sebou, když usedl na rohož a konečně si vydechl.

Víha a hříbě se pásly dole na pastvině. Seběhly dolů krátce poté, když je Ajla zavedla k Jondalarovi. Samotné údolí bylo rájem, schovaným v suché stepi. Nikdy by nepovažoval za možné, že něco takového existuje. Díval se směrem k úzké rokli po proudu nahoru, pak k oné části břehu poseté kamením, která byla vidět seshora z římsy, avšak hned zase obrátil pozornost k údolí, které se táhlo až k onomu vzdálenému místu, kde se řeka zatáčela.

První závěr, ke kterému dospěl, byl, že tu Ajla žije sama. Nikde neviděl stopy osídlení lidmi. Ajla chvíli zůstala sedět u něho, pak se zvedla, zašla do jeskyně a vrátila se s hrstí zrní. Našpulila rty, vypravila ze sebe melodický trylek a rozsypala zrní kolem po římse. Jondalar nevěděl, co si má o tom myslet, dokud nepřiletěl první ptáček a nezobal zrní. Brzy cvrlikalo a poskakovalo kolem celé hejno pestře opeřených zpěváčků.

Jejich štěbetání a ostrý křik naplňovaly vzduch, když se ptáci prali o zrní a vzájemně se odháněli. Jondalar se musel dvakrát podívat, než pochopil, že mnoho z ptačích hlasů, které slyšel, vyluzuje Ajla. Uměla napodobit celou jejich škálu, a když chvíli opakovala určitý trylek, přihupkal k ní jeden z ptáčků, posadil se jí na prst, zůstal na něm sedět, když ho zvedla, a zpíval s ní o závod. Několikrát zvedla ptáčka tak blízko k Jondalarovi, že se ho mohl dotknout, než odletěl.

Většina ptáků odletěla, když bylo zrní sezobáno, avšak jeden kos zůstal, aby ještě chvíli zpíval s Ajlou. Dokázala obdivuhodně napodobit jeho příjemný zpěv.

Když kos odletěl, Jondalar se zhluboka nadechl. Dříve zadržoval dech a snažil se nerušit představení. „Kde ses to naučila?

To bylo vzrušující, Ajlo. Ještě nikdy jsem nebyl tak blízko živým ptákům.“

Nebyla si zrovna jistá, co říkal, ale usmívala se, protože vypadal, že to na něho udělalo dojem. Vyloudila ještě jeden ptačí trylek, protože doufala, že jí řekne jméno ptáka, ale on se jen uznale usmál jejímu umění. Zkusila to s jiným popěvkem a pak ještě s jedním, ale nakonec to vzdala. Nechápal, co chtěla, ale nějaká jiná myšlenka ho přiměla, že svraštil čelo.

Ajla dokázala napodobit ptačí hlasy líp než šamud se svou flétnou. Byla snad ve spojení s duchy Matky v ptačí podobě? Jeden pták se snesl a přistál jim u nohou. Nedůvěřivě si ho prohlížel.

Ale jeho neklid rychle zmizel a vystřídala ho radost z toho, že zase konečně sedí venku na slunci, cítí slabý vítr a může se dívat do údolí. I Ajla měla velkou radost a byla šťastná v jeho společnosti. Bylo těžké uvěřit, že sedí vedle ní na římse. Neodvažovala se zavřít oči ze strachu, že kdyby je znovu otevřela, mohl by být pryč. Když se konečně utvrdila v dojmu, že není přeludem, zavřela oči, aby zjistila, jak dlouho to dokáže nedívat se na něho, a tím víc vychutnala, když otevře oči a zase ho uvidí. Když náhodou něco řekl a ona měla zavřené oči, způsobil jí jeho hluboký hlas nečekanou radost.

Když slunce vystoupilo výš a teplo bylo citelné, zadívala se Ajla toužebně na třpytivý proud dole. Po celou dobu, kdy se obávala nechat Jondalara samotného, se odříkala potěšení z koupele. Teď se mu ale dařilo mnohem líp a mohl na ni přece zavolat, kdyby ji potřeboval.

„Ajla jít voda,“ řekla a napodobila tempa.

„Plavat,“ řekl a udělal podobný pohyb. „Tomu se říká plavat. Moc rád bych šel s tebou.“

„Plavat,“ řekla pomalu.

„Plavat,“ opravil ji.

„Plavat,“ zkusila to znovu, a když přikývl, zvedla se a pustila se dolů stezkou. Potrvá to ještě hodnou chvíli, než dokáže tudy taky sejít, pomyslela si. Donesu mu vodu nahoru. Ale noha se mu dobře hojí. Myslím, že ji bude zase používat. Bude možná trochu kulhat, ale snad ne tak moc, aby mu to vadilo.

Když stála dole na břehu řeky a rozvázala řemen přehozu, rozhodla se umýt si vlasy. Hledala mydlici a šla proti proudu. Ohlédla se, viděla Jondalara a zamávala mu, než zašla zpátky k části břehu, kde ji nemohl vidět. Sedla si na kraj obrovské skály, která byla až do minulého jara částí skalní stěny, a začala si rozplétat vlasy. Tůň, která tu před zřícením skály nebyla, se stala jejím oblíbeným místem ke koupání. Řeka tu byla hlubší než na jiných místech, a ve skále nablízku byla prohlubenina, kde mohla tlouct mydlici, když se chtěla umýt.

Jondalar ji zase uviděl, když si spláchla vlasy a plavala proti proudu. Obdivoval její čistá a mohutná tempa. Líně se pak nechala unášet zpátky ke skále, posadila se na ni a sušila se na slunci. Větvičkou si vyčesávala chuchvalce z vlasů, pak je kartáčovala bodlákem. Když jí husté vlasy uschly, cítila se prohřátá a začala si dělat starosti o Jondalara, i když ji nevolal. Musí už být unavený, pomyslela si. Pohlédla na svůj přehoz a rozhodla se, že už potřebuje jiný. Už si ho ani neoblékla, přehodila si ho jen tak přes rameno a odnášela ho po stezce nahoru do jeskyně.

Jondalar cítil slunce mnohem víc než Ajla. Bylo jaro, když se s Thonolanem vydali na cestu, a trochu opálení, které získali, než opustili tábor Mamutonů, už v Ajlině jeskyni dávno vybledlo. Jeho kůže byla ještě pořád po zimě bledá, a teď si s nevolí uvědomil, že se spálil. Ajla tu nebyla. Pokoušel se nebrat to na vědomí. Nechtěl rušit ženu, když měla poprvé po dlouhé době péče o něho pár okamžiků pro sebe. Později už byl netrpělivý a ptal se, proč je tak dlouho pryč a přál si, aby si pospíšila. Díval se k ústí stezky a pak nahoru po řece, ale nikde ji neviděl. Domníval se, že si šla ještě jednou zaplavat.

Díval se právě opačným směrem, když se Ajla objevila nahoře na římse. Jeden pohled na jeho zarudlá záda stačil, aby jí vehnal stud do tváře. Taková spálenina! Co jsem to za léčitelku, když ho nechám tak dlouho sedět na slunci. Pospíchala k němu.

Slyšel ji přicházet a vděčně se k ní obrátil. Byl už i trochu rozmrzelý, že nepřišla dřív. Ale když ji uviděl, spáleniny necítil. S otevřenou pusou hleděl na nahou ženu, která se k němu blížila v jasném slunečním světle.

Měla zlatohnědou pleť a svaly se jí rýsovaly pod kůží, když šla. Měla pěkně tvarované nohy a jediná věc, která rušila jejich dokonalost, byly čtyři souběžné jizvy na levém stehně. Viděl její pevný a krásně zaoblený zadek a nad tmavším chmýřím ohanbí jemně klenuté břicho s několika drobnými podélnými jizvami, které svědčily o tom, že porodila dítě. Porodila dítě? Velké, ale krásně tvarované poprsí bylo pevné jako poprsí dívky. Kruhy kolem trčících bradavek byly temně růžové. Měla dlouhé a štíhlé paže, které prozrazovaly, jak je silná a trénovaná.

Ajla vyrostla mezi lidmi, kteří byli od přírody silní. Život v tlupě vyžadoval od žen, aby dokázaly zvedat a nosit těžká břemena, zpracovávat kožešiny, sekat dříví. Její tělo neustále sílilo. Lov ji naučil vytrvalosti a dal jí pružnost. Osamělý život, jaký vedla, od ní požadoval všechny síly, pokud měla přežít.

Pravděpodobně je to nejsilnější žena, kterou jsem kdy viděl, pomyslel si Jondalar. Byla stavu ho zvednout a mohl se o ni opřít celou vahou. Věděl, že ještě nikdy neviděl ženu s tak nádherně rostlým tělem, ale její tělo nebylo to nejdůležitější. Od počátku ji považoval za hezkou, ale ještě nikdy ji neviděl takhle v plném denním světle.

Měla dlouhý krk s malou jizvou vepředu, pěkně vykrouženou bradu, plné rty, rovný úzký nos, vysoké lícní kosti a modrošedé oči posazené daleko od sebe. Její jemné rysy tvořily harmonický celek, dlouhé řasy a hezky klenuté obočí byly světle hnědé, jenom o trochu tmavší než rozpuštěné vlasy, zlatě zářící ve slunci.

„Velká žehnající Matko!“ vykřikl polohlasně.

Hledal slova, kterými by ji mohl popsat. Celkový dojem byl omračující. Byla okouzlující, strhující, úžasná. Nikdy neviděl tak krásnou ženu. Proč jenom skrývala tohle překrásné tělo pod tak beztvarým přehozem? A on ji považoval jenom za hezkou! Jak to, že si toho hned nevšiml?

Teprve když přešla římsu a přišla blíž, cítil, jak je vzrušený, avšak od toho okamžiku to byla tak silná touha, jakou ještě nikdy předtím nepocítil. Ruce ho svrběly, aby se mohl dotýkat tohoto dokonalého těla a laskat je a objevovat a působit mu rozkoš. Když se k němu sklonila a on ucítil její teplou pleť, byl by si ji vzal bez ptaní. Ale nebyl toho schopen a cítil, že by s ní nic nezmohl proti její vůli.

„Don-da-lah! Záda… oheň…,“ řekla Ajla a hledala správné slovo pro spáleninu. Pak zaváhala, zarazil ji jeho žádostivý pohled. Dívala se do jeho zářivě modrých očí a cítila se do nich hluboko vtahována. Srdce jí bušilo, kolena byla podivně slabá a vedro jí zalilo tvář. Tělo se jí chvělo a mezi nohama najednou cítila vlhko.

Nevěděla, co se s ní děje. Odtrhla se od jeho očí. Sklonila pohled a viděla, že jeho pohlaví zvedá bederní roušku a cítila neodolatelnou potřebu se ho dotknout. Zavřela oči, slyšitelně se nadechla a snažila se přemoci chvění. Když oči znovu otevřela, vyhnula se jeho pohledu.

„Ajla Don-da-lah pomůžeš do jeskyně,“ řekla.

Kůže ho svědila a pobyt venku ho unavil, ale když se při krátkém úseku cesty o ni opíral, bylo její nahé tělo tak blízko, že jen tím víc podněcovalo jeho prudkou žádost. Pomohla mu na lůžko a pak rychle prohlédla zásoby bylin. Po chvíli rychle vyběhla z jeskyně.

Divil se, kam asi odešla, ale pochopil to, když se vrátila s rukama plnýma velkých zelených listů lopuchu. Oddělila je od dužinatých středů a natrhala je do malé misky, přidala studenou vodu a roztloukla je kouskem kamene na kaši.

Spálenina už ho dost pálila, a když ucítil účinky chladivé kaše na zádech, byl znovu rád, že je léčitelka.

„To mi dělá dobře,“ řekl s povzdechem.

Když rukama jemně roztírala kaši, uvědomoval si, že si ještě nestačila nic obléknout. Klečela vedle něho a on cítil její blízkost. Vůně její sluncem rozpálené kůže a další tajemné ženské pachy ho přiměly natáhnout ruku a dotknout se jí. Přejel rukou po jejím stehně od kolenní jamky až k zadku.

Ajla strnula pod jeho dotykem a přestala uprostřed pohybu. Silně si uvědomovala, že ji hladí. Neodvažovala se pohnout a nevěděla, co by měla udělat nebo co se od ní očekává. Věděla jenom že nechce, aby přestal. Když zvedl ruku a dotkl se její bradavky, celým tělem jí projel neznámý pocit, a prudce se nadechla.

Jondalara překvapil úlek v jejím pohledu. Nebylo naprosto přirozené, že se muž dotýká krásné ženy? Navíc když byla tak blízko, že se beztak už téměř dotýkali?

Nevěděl, co si o tom má myslet, a tak odtáhl ruku. Chová se, jako by byla ještě nedotčená, pomyslel si. Ale je žena a už ne mladá dívka. A podle jizev na břiše už dokonce porodila dítě. Po dítěti ovšem nebylo v jeskyni ani známky. Nebyla by první ženou, která své dítě ztratila, rozhodně už ale musela projít obřady První slasti, jinak by nemohla dostat požehnání Matky.

Ajla stále ještě pociťovala jeho dotyk, i když ruku stáhl. Nevěděla, proč přestal, byla zmatená, zvedla se a odešla.

Možná mě nechce, pomyslel si Jondalar. Ale proč potom přišla ke mně tak blízko, navíc když musí zřetelně poznat mou touhu. Nemohla probudit jeho žádost vědomě, chtěla mu přece jenom ošetřit spáleninu. A její chování v sobě nemělo nic vyzývavého, ano, zdálo se, že nevnímá, jak na něho působí. Byla zvyklá, že se k ní všichni muži takhle chovají? Ostatně se nechovala chladně a vypočítavě. A přesto nedokázal pochopit, že by bylo možné, aby si žena, která je takhle krásná, neuvědomovala, jak působí na muže.

Jondalar zvedl rozmačkaný list, který mu spadl z ramene. Léčitel Saramudonů taky používal lopuch na spáleniny. Ona se v léčitelském umění vyzná. Ale samozřejmě! Jak jenom můžeš být tak hloupý, Jondalare, řekl si. Šamud ti přece říkal o zkouškách, kterými musí projít ti, kteří slouží Matce. Musí se zřejmě zříkat i slastí. To proto nosí tyhle beztvaré kožešiny, aby skryla svou krásu. Kdyby ses nespálil, nikdy by se ti takhle nepřiblížila. A ty jsi hned po ní sáhl jako chlapec, který se ještě nedokáže ovládat.

V noze mu škubalo, a i když mu kašovitý obklad pomohl, spálenina pořád ještě svrběla. Opatrně se položil, lehl si na bok a zavřel oči. Měl žízeň, ale nechtěl se obrátit, aby dosáhl na měch s vodou, když se mu právě podařilo najít poněkud snesitelnou polohu. Necítil se dobře, a to ne kvůli bolestem a spálenině, ale proto, že si myslel, že byl k ženě neomalený. Bylo mu to trapné.

Už se mu dávno nestalo, aby se choval tak nevhodně – snad od chlapeckých let. Cvičil se v sebeovládání, až se vyvinulo v umění. Teď opět zašel příliš daleko a byl odmítnut. A právě touto překrásnou ženou. Tou, po které toužil víc než po kterékoliv jiné ženě, a zrovna ona ho odmítne. Věděl, jak to bude pokračovat. Bude se tvářit, jako by se nic nestalo, ale půjde mu z cesty, pokud to jen bude možné. A když to nepůjde, přesto zachová odstup. Bude chladná a nepřístupná. I když se její ústa budou usmívat, její oči mu prozradí pravdu. Nebude v nich teplo. Nebo ještě hůř, budou vyzařovat soucit.

Ajla si oblékla čistý přehoz, upletla si vlasy do copů a styděla se, že byla tak neopatrná a nezabránila tomu, aby se Jondalar spálil. Oddala se svým požitkům, plavala a myla si vlasy. Přitom na něho měla dávat lepší pozor. A já si říkám léčitelka! Léčitelka z Izina rodu. Téhle tradice si v tlupě váží víc než čehokoliv jiného – co by asi řekla Iza takové neopatrnosti? Takovému nedostatku citu pro někoho, kdo byl svěřen do její péče? Ajla byla zkroušená. Utrpěl tak těžké zranění, měl bolesti a ona mu teď způsobila ještě další.

Avšak bídně se necítila jenom kvůli tomu. On se jí dotkl. Ještě teď cítila jeho teplou ruku na svém stehně. Věděla přesně, kde se jí dotkl a kam se nedostal, bylo to, jako by tam teď i ona měla spáleninu. Proč se dotkl jejích bradavek? Ještě teď je cítila. Byl tak plný svého mužství a ona věděla, co to znamená. Kolikrát viděla muže v tlupě dávat ženám znamení, když chtěli uspokojit svou potřebu. Broud jí je dával, až ji zamrazilo, když si na to vzpomněla. Tenkrát nenáviděla pohled na jeho ztopořený pyj.

Tak se teď ale necítila. Ano, dokonce by viděla ráda, kdyby jí Jondalar dal znamení…

Směšná myšlenka. Jak by mohl, se svou nohou. Zahojila se mu sotva tak, aby ji mohl zatížit.

Avšak přesto byl vzrušený, když se vrátila od řeky, a jeho oči… Horko jí projelo po zádech, když pomyslela na jeho oči. Jak byly modré, tak plné žádosti, a tak…

Nevěděla, jak by to vyjádřila, ani sama pro sebe, avšak přestala si kartáčovat vlasy, zavřela oči a ještě jednou se odevzdala pocitu, kterým na ni působil. On se jí dotkl…

Ale pak přestal. Narovnala se. Dal jí nějaké znamení? Přestal, protože neodpověděla? Žena přece musí vždycky být připravená přijmout muže a uspokojit jeho žádost. To věděla každá žena v tlupě od prvního okamžiku, kdy její duch bojoval a ona krvácela. Musela se také naučit opatrná gesta a postavení, jimiž mohla v muži probudit touhu, aby s ní uspokojil svou potřebu. Dřív nikdy nechápala, jak by žena mohla pocítit přání nějak v tom muže povzbuzovat. Teď to však pocítila na vlastní kůži.

Přála si, aby tenhle muž s ní uspokojil svou potřebu, neznala však jeho znamení. A když neznám jeho znamení, neví ani on, jak je to se mnou. A jestli jsem mu v něčem zabránila, aniž jsem to věděla, možná se už o to nikdy nepokusí. Ale chtěl mě skutečně? Jsem přece tak velká a ošklivá.

Ajla si zapletla poslední cop, pak šla rozhrábnout oheň, aby připravila Jondalarovi lék tišící bolest. Když mu ho přinesla, ležel na boku a spal. Nesla mu lék, aby mohl spát, a tak ho teď nechtěla rušit. Dřepla si se zkříženýma nohama vedle jeho lůžka a čekala, jestli otevře oči. Jeho dech byl nepravidelný a čelo měl nespokojené. Tak nevypadal, když tvrdě spal.

Jondalar ji slyšel přicházet, zavřel oči a tvářil se, že spí. Ležel strnule a bojoval s přáním otevřít oči a podívat se, jestli tam skutečně je. Proč byla tak zticha? Proč zase neodešla? Paže, na které ležel, ho začala brnět. Pokud jí teď hned nepohne, za chvíli ji neucítí. V noze mu škubalo. Všechno v něm si žádalo, aby si našel lepší polohu. Potřeboval se podrbat, měl tvář zarostlou, vousy ho svrběly a taky záda ho pálila. Třeba tu vůbec Ajla není? Třeba odešla a on ji jenom neslyšel. Nebo tam prostě sedí a zírá na něho?

Pozorovala ho upřeně. Pozorovala ho zpříma déle, než kteréhokoliv jiného muže. Pro ženy klanu bylo nepatřičné dívat se na muže, ale ona už se dopustila mnoha věcí, které se nesměly. Nejenže byla nedbalá v péči o něho, ale navíc zapomněla, že se má chovat, jak ji Iza naučila. Dívala se na své ruce a na misku s vývarem durmanu. Jak se má žena přiblížit muži? Má dřepět na zemi s hlavou skloněnou – tak dlouho, dokud jí nepoklepe na rameno a tím jí nedá na srozuměnou, že bere její přítomnost na vědomí. Možná je načase, aby si připomněla, co se dřív naučila.

Jondalar pootevřel oči. Chtěl zjistit, jestli tam je, ale tak, aby neviděla, že je vzhůru. Viděl nohu a rychle zase oči zavřel. Proč neodešla a nenechala ho s jeho bídou a pokořením samotného? Ještě jednou se opatrně podíval pootevřenýma očima. Její noha se nepohnula. Seděla na patách. Měla v ruce misku s nějakou tekutinou. Ach, Dono! Jakou měl žízeň! Bylo to pro něho? Seděla tam snad a čekala, až se probudí, aby mu dala lék? Mohla by jím přece zatřást, nemusela tam čekat.

Otevřel oči. Ajla tam seděla se skloněnou hlavou a dívala se před sebe. Oblečená byla zase do toho beztvarého přehozu a vlasy měla spletené do spousty malých copánků. Jak byla čistě vydrhnutá! Skvrna na tváři zmizela, přehoz byl čistý, byl z nenošené kožešiny. Bylo v tom cosi nevinného, jak tam tak seděla se skloněnou hlavou. Nic nepřirozeného, žádné vyumělkované chování a mnohoznačné pohledy.

Že si tak pevně spletla vlasy, posílilo jenom ještě víc jeho předchozí dojem – přesně jako přehoz s tolika záhyby, který ji tak dobře skrýval. To bylo ono: chtěla skrýt zralé ženské tělo a husté zářivé vlasy. Nemohla sice skrýt svou tvář, ale její zvyk dívat se do země nebo stranou odváděl pozornost. Proč se skrývala? To muselo patřit ke zkoušce, které se podrobovala. Většina žen, které znal, by hrdě ukazovala tak krásné tělo, tu zlatou nádheru vlasů by nechaly skvít ve světle a daly by nevímco za tak krásnou tvář.

Nehnutě ji pozoroval. Zapomněl na všechny nelibé pocity. Proč se nepohnula? Třeba se na mě nerada dívá, pomyslel si, a to mu zase připomnělo jeho rozpaky a jeho bolest. Už to nemohl vydržet, musel se pohnout.

Když zvedl hlavu z paže, Ajla vzhlédla. Nemohl jí poklepat na rameno, aby jí dal najevo, že bere na vědomí její přítomnost, byť se chovala sebelíp. Neznal to znamení.

Jondalar byl překvapený. Viděl v její tváři tolik sklíčenosti a bolesti a v očích upřímnou a otevřenou prosbu. Nic ze zatracení, odmítání nebo soucitu. Naopak, vypadalo to, jako by se styděla. Co jí jenom asi mohlo být tak trapné?

Podala mu misku. Napil se a zašklebil se, tak byl nápoj hořký. Avšak statečně polkl a vypil zbytek. Natáhl se po měchu s vodou, zapil hořkou chuť a zase ho odložil. Nějak nemohl najít správnou polohu. Dala mu posunky na srozuměnou, aby se posadil. Pak narovnala kožešiny a jinak je rozložila. Hned se na ně zase natáhl.

„Ajlo, je toho tolik, co o tobě nevím, a přesto bych to rád věděl. Nevím, kde ses naučila své léčitelské umění, ano, ani nevím, jak jsem se vůbec k tobě dostal. Já jenom vím, že jsem ti vděčný. Zachránila jsi mi život, a co je ještě důležitější, zachránila jsi mi nohu. Kdybych nemohl používat nohu, nikdy bych nedokázal dojít zpátky domů, i kdybych zůstal naživu.

Je mi líto, že jsem se choval jako blázen, ale ty jsi tak krásná, Ajlo. Neměl jsem o tom tušení, ty to dovedeš tak skrývat. Sice nevím, proč to děláš, ale asi pro to budeš mít své důvody. Učíš se rychle. Možná mi to vysvětlíš později, až budeš mluvit ještě líp. Pokud smíš. Jestli ne, tak se s tím spokojím. Já vím, že nerozumíš tomu, co ti říkám, ale přesto bych ti to chtěl říct. Už tě nebudu obtěžovat, Ajlo. To ti slibuju.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024