25.
Jondalar otevřel oči. Tak živě snil o domově, že mu hrubé stěny jeskyně připadaly důvěrně známé, jako by byl sen skutečnost a Ajlina jeskyně součástí snu.
Poslední zbytky spánku vyprchaly, stěny se pozměnily. Pak se docela probudil a poznal, že všechno jenom viděl z jiné perspektivy než předtím – ležel na druhé straně ohniště.
Ajla byla pryč. Dva oškubaní ptáci a koš, v němž uchovávala peří, byli vedle ohniště. Musela být vzhůru už hodnou dobu. Miska, kterou obvykle používal – ta, jejíž žilkování vyvolávalo dojem malého zvířete – stála před ním. Vedle byl hustě upletený koš, v němž nechala louhovat jeho ranní čaj, a čerstvě oloupaná březová větvička. Věděla, že rád žvýkal větev, dokud neměla roztřepaný konec, který použil, aby si jím očistil zuby, a navykla si mu vždycky ráno jednu připravit.
Vstal a protáhl se. Jeho lůžko bylo neobvykle tvrdé, takže se cítil rozlámaný. Sice už dříve spával na tvrdé zemi, ale nyní na polštářích slámy to bylo něco docela jiného a taky to vonělo čistotou. Ajla pravidelně slámu vyměňovala, takže nikdy necítil žádnou zatuchlinu.
Čaj v koši na vaření byl horký – nemohla být tedy ještě tak dlouho pryč. Nalil si a upíjel teplou tekutinu s jemnou vůní máty. Vždycky rád hádal, které byliny k přípravě použila. Napil se a usoudil, že dnes cítí chuť rybízu a možná taky vojtěšky. Pak si vzal misku a březovou větvičku ven.
Stál na kraji římsy, z níž mohl přehlédnout téměř celé údolí, žvýkal větvičku a sledoval, jak se dole vine voda v dalekém oblouku. Stále ještě se zcela neprobudil. Co dělal, dělal čistě ze zvyku. Když byl hotov, vydrhl si zuby roztřepaným kusem větvičky a vypláchl si pak ústa čajem. To už se stalo obřadem a vždycky ho to osvěžilo. A obvykle hned potom zvažoval své plány pro nadcházející den.
Teprve když vypil poslední doušek čaje, uvědomil si všechno naprosto jasně a ztratil naráz všechno sebevědomí. Dnešní den nebyl jako každý jiný. O to se postaral tím, co provedl včera. Už chtěl zahodit větvičku, točil jí mezi palcem a ukazovákem a přemýšlel o tom, co všechno znamenala.
Jak snadno si navykl, že se o něho Ajla starala. Dělala to tak nevtíravě a s takovým půvabem. Nestačil ji ani o něco požádat, všechna jeho přání prostě předcházela. Malá březová větvička byla jenom příkladem. Očividně se probudila před ním, vyšla ven, aby donesla větvičku, oloupala ji z kůry a připravila ji pro něho. Kdy s tím začala? Vzpomínal si: když dokázal poprvé sejít dolů, sám si jednu ulomil. Příštího dne ležela větvička vedle jeho misky a on jí za to byl velmi vděčný. Tehdy mu ještě dělalo potíže sejít po příkré stezce dolů.
A horký čaj. Bylo jedno, v kterou dobu se probudil, čaj byl vždycky připravený. Odkud věděla, kdy má postavit vodu na oheň? Když mu ráno poprvé přinesla čaj, poznala na něm zřejmě, jak velice to hodnotí. Avšak kdy jí naposledy poděkoval? A kolik jiných laskavostí mu prokazovala tímto nevtíravým způsobem? Nikdy s tím nenadělala žádné okolky. Marthona je taková, pomyslel si. Ta umí dávat své dary a svůj čas tak půvabně, že se nikdo necítí zavázán. Kdykoliv se nabídl, že Ajle pomůže, zdála se být překvapená, ale byla současně tak vděčná – jako by skutečně nečekala nic na oplátku za všechno to, co mu prokazovala.
„Dal jsem jí méně než nic,“ řekl nahlas. „A dokonce i potom, co se stalo včera…“ Zvedl malou větvičku, roztočil ji mezi prsty a pustil ji dolů přes okraj římsy.
Viděl na pastvině Víhu a hřebečka, jak se prohánějí dalekým obloukem. Byli dovádiví a on pocítil určité vzrušení při pohledu na pádící koně. „Jenom se podívej, jaké má nohy. Tohle hříbě umí opravdu dobře utíkat! Myslím, že na krátké tratě už by své matce utekl.“
„To mladí hřebci často, ale jenom na krátkých tratích. Dlouhé tratě ještě nevydrží,“ řekla Ajla, která se právě objevila nahoře na stezce. Jondalar sebou trhl. Oči měl rozzářené a úsměv byl plný hrdosti na hřebečka. Jeho nadšení se nedalo odolat, a tak se Ajla přes všechny obavy usmívala. Doufala, že muž pojme náklonnost k mladému hřebečkovi – al…
