6.
Jondalar si drbal vousy na bradě a natáhl se po krosně opřené o rozpolcený smrk. Vyhrabal malé kožené pouzdro, rozvázal řemínek, rozprostřel měkkou kůži a pečlivě prohlížel tenkou čepel z pazourku. Čepel byla podél ostří sotva znatelně klenutá – všechny čepele z pazourku měly takové klenutí, to tvoří právě charakteristickou vlastnost tohoto kamene – ale ostří bylo rovnoměrné a ostré. Držel v ruce jeden z obzvlášť dobře zpracovaných nástrojů, které odložil stranou pro svou potřebu.
Vítr, který se náhle zvedl, šustil v odumřelých větvích smrku, porostlého lišejníkem. Poryv větru rozrazil otvor stanu, nafoukl ho, zaškubal šňůrami a kolíky, než se zase otvor zavřel. Jondalar pozoroval ostří, potřásl hlavou a čepel zabalil.
„Je načase nechat si narůst vousy?“ řekl Thonolan.
Jondalar si vůbec nevšiml, že jeho bratr přišel.
„Takové vousy mají taky něco do sebe,“ řekl. „V létě to může být utrpení. Svrbí to, když se zpotíš, a to je pak lepší je oholit. Ale v zimě chrání obličej před chladem – a zima přichází.“
Thonolan si foukal do dlaní, mnul je, dřepl si pak k malému ohni před stanem a držel je nad plameny. „Co mi chybí, je barva,“ řekl.
„Barva?“
„Červená. Chybí červená barva. Jeden keř tady a tam, ale jinak všechno prostě žloutne a pak hnědne. Tráva, listí.“ Hlavou ukázal do otevřené pastviny za sebou a pak se podíval k Jondalarovi, který stál vedle stromu. „Dokonce smrky působí nudným dojmem. Na kalužích a na krajích potoka se už tvoří led. Přitom já pořád ještě čekám na podzim.“
„Nečekej moc dlouho,“ řekl Jondalar, přišel k němu a dřepl si vedle něho k ohni. „Dnes ráno jsem viděl nosorožce, který táhl k severu.“
„A mně se zdálo, že cítím sníh.“
„Moc ho nebude, dokud jsou ještě tady v krajině nosorožci a mamuti. Ti mají sice rádi chlad, ale nemají rádi moc sněhu. Zdá se, že vždycky vědí dopředu, když má přijít velká bouře, a to se pak co nejrychleji stahují do ochrany ledovců. Říká se, když mamuti táhnou k severu, zůstaň doma! A s nosorožcem je to stejné. Ten, co jsem ho viděl, zrovna moc nepospíchal.“
„Viděl jsem vracet se celé lovecké tlupy, aniž by vrhli jediný oštěp, a to jenom proto, že srstnatí nosorožci táhli k severu. Myslíš, že tu bude tolik sněhu?“
„Léto bylo suché. Jestli bude suchá i zima, mohli by tu přece mamuti a nosorožci zůstat po celý rok. Ale my jsme teď víc na jihu, a to znamená obvykle sníh. Pokud tam v horách na východě žijí lidé, museli by to vlastně vědět. Možná jsme měli zůstat u těch, co nás přepravili vorem přes řeku. Potřebujeme si najít něco na zimu, a to brzy.“
„Já bych právě teď neměl nic proti útulné jeskyni plné krásných žen,“ zašklebil se Thonolan.
„Mně by stačila ta útulná jeskyně.“
„Velký bratře, ty nemáš stejně jako já chuť zůstat po celou zimu bez žen.“
Jondalar se usmál. „No jistě, zima bez žen by zřejmě byla podstatně chladnější – a je už jedno, jestli jsou hezké nebo ne.“
Thonolan zamyšleně pohlédl na bratra. „O tom jsem už často uvažoval,“ řekl.
„O čem?“
„Už jsem zažil, že tu byla vyslovená kráska, za kterou všichni muži běhali – ale ona měla oči jenom pro tebe. Já vím, že nejsi nevnímavý k ženské kráse, ty to víš sám taky – a přesto ji necháš být, jdeš a najdeš si nějakou nenápadnou, která sedí někde v koutě. Proč?“
„Já nevím. Někdy se některá nepovažuje za krásnou jenom proto, že má na tváři skvrnu nebo si namlouvá, že má moc dlouhý nos. Když se s ní bavíš, je na ní často víc než na té, za kterou se všichni honí. Často jsou ženy, které nejsou dokonalé, zajímavější než ty druhé: umí víc nebo se víc naučily.“
„Možná máš pravdu. Některé z nich doslova rozkvetou, když se jim věnuje trochu pozornosti.“
Jondalar pokrčil rameny a vstal. „Řečmi nenajdeme ženy ani jeskyni. Pojď, rozbijeme tábor.“
„Správně,“ přizvukoval Thonolan, obrátil se k ohni zády – a ustrnul. „Jondalare!“ varoval tlumeným hlasem, a přesto se snažil mluvit normálně. „Nedělej nic, co by mohl vzbudit jeho pozornost, ale když se podíváš přes stan, uvidíš svého přítele z dnešního rána.“
Jondalar…
