Údolí plavých koní 1 (Jean Marie Auelová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

8.

„Haló, haló!“ volal Jondalar hlasitě, mával rukama a běžel dolů na břeh.

Spadla z něho obrovská tíha. Předtím byl naprosto malomyslný, avšak zvuk jiného lidského hlasu mu vlil novou naději. Ani ho nenapadlo, že by to mohli být nepřátelé. Nic nemohlo být horšího než naprostá bezmocnost, které byl vystaven. Kromě toho na něho ti lidé nepůsobili nepřátelským dojmem.

Muž, který na něho zavolal, držel v ruce lano, které bylo jedním koncem upevněné na podivném obrovském vodním ptákovi. Jondalar poznal, že to nemůže být živý tvor, ale že je to mnohem spíš nějaké plavidlo. Muž mu hodil lano. Jondalar je nezachytil a tak za ním vběhl do vody. Několik dalších mužů, kteří tahali za druhý konec lana, vylezlo ven a brodilo se vodou, která jim sahala až po boky. Jeden z nich, který se usmíval, když viděl výraz v Jondalarově tváři – a v němž se mísila naděje s úlevou a rozpačitostí, co si má počít s lanem v ruce – mu odebral lano. Přitáhl plavidlo blíž, uvázal lano u stromu a pak se šel podívat, jak pevné je druhé lano, které uvázali kolem pahýlu zlomené větve velkého stromu, zpola potopeného v řece.

Ještě jeden člen posádky vyskočil právě na tento strom, aby přezkoušel, jak je pevný. Pak promluvil několik slov neznámou řečí a vysunul můstek podobný žebříku a upevnil ho rovněž k tomuto stromu. Pak se vyšplhal zpátky, aby pomohl ženě, která doprovázela třetí osobu po tomto mostku a přes kmen stromu na břeh, i když to vypadalo tak, že tato osoba vůbec nemá zapotřebí, aby se nechala vést.

Tato osoba – které se očividně prokazovala velká úcta – měla vzpřímené, přímo vznešené držení, avšak bylo jí vlastní i něco, co Jondalar nedokázal určit, jistá dvojsmyslnost, rozhodně něco, co ho přimělo, aby na ni zíral s otevřenou pusou. Vítr nadzvedl prameny dlouhých bílých vlasů, které byly zčesány dozadu z hladce oholené – nebo bezvousé – tváře, stářím vrásčité. Tvář, která se zdála vyzařovat navzdory vráskám zcela jemnou zář. Čelisti a způsob držení brady prozrazovaly sílu – byla to síla charakteru?

Teprve když ho vyzvali, aby šel na břeh, všiml si Jondalar, že stojí v chladné vodě. Záhada té bytosti se ostatně nevysvětlila ani při podrobnějším pohledu, a tak měl pocit, že mu muselo uniknout něco podstatného. Když zůstal stát, hleděl do tváře s vnímavým, tázavým úsměvem a s neproniknutelnýma očima neurčité šedi nebo hnědi. Jondalar si najednou zahanbeně uvědomil, co to znamená, když ta tajemná osoba trpělivě před ním čeká, a hledal něco, co by určilo její pohlaví.

Výška příliš nepomohla: na ženu trochu moc velká, trochu malá na muže. Volný přehoz skrýval tělesné podrobnosti. Dokonce ani způsob chůze Jondalarovi nic neprozradil. Čím víc se díval a nenacházel odpověď na své otázky, tím větší úlevu cítil. Věděl o lidech, jako je tento člověk, který se narodil do těla jednoho pohlaví, avšak byl naplněn sklony druhého. Takový člověk nebyl to ani ono, nebo byl prostě obojí. Obvykle vstupovali do stavu těch, kteří slouží Matce. Protože se v nich slučovaly síly jak ženských, tak mužských prvků, měli pověst, že jsou nadáni mimořádnou léčitelskou silou.

Jondalar byl daleko od domova a neznal zvyky a obyčeje těchto lidí. Přesto neměl nejmenší pochybnosti o tom, že osoba, která před ním stála, je léčitel. Možná sloužil Matce, možná taky ne. Na tom nezáleželo. Thonolan potřeboval někoho, kdo umí léčit, a teď byl někdo takový před ním.

Ale odkud ti lidé věděli, že potřebuje léčitele? Odkud vůbec věděli, že mají přijít?

 

Jondalar přihodil ještě poleno do ohně a díval se, jak rozvířené jiskry vyletují za stoupajícím kouřem. Zalezl holým tělem hlouběji do spacího pytle a opřel se o skálu, aby pozoroval zhasínající jiskry, které se honily po nebi. Do jeho zorného pole vplula postava a zastínila mu část hvězdného nebe. Trvalo chvíli, než se jeho oči zírající do neurčité dálky zaměřily na mladou ženu, která mu podávala pohár kouřícího čaje.

Jak se rychle posadil, odhalil kousek nahého stehna. Popadl kožešinu spacího pytle a přitáhl ji k tělu s pohledem na kalhoty a boty, sušící se vedle ohně. Ušklíbla se a zářivý úsměv proměnil tu vážnou, plachou a nenápadně hezkou mladou ženu v krásku s blýskavýma očima. Nikdy předtím nezažil takovou proměnu a úsměv, kterým na to odpověděl, dával znát, nakolik ho žena přitahuje. Ona však odvrátila hlavu, aby potlačila škodolibý úsměšek. Koneckonců nechtěla cizince uvést do rozpaků. Když se na něho zase konečně podívala, zůstalo jí v očích už jenom malé světélko.

„Tvůj úsměv je překrásný,“ řekl Jondalar, když mu podávala pohár čaje.

Zavrtěla hlavou a odpověděla slovy, z nichž pochopil, že znamenají asi tolik: já ti nerozumím.

„Vím, že mi nemůžeš rozumět. Přesto bych ti chtěl říct, jak jsem vděčný, že jste tady.“

Dívala se na něho pronikavě a on měl pocit, že jí záleží na dorozumění stejně jako jemu. Mluvil dál, protože se bál, že by mohla odejít, kdyby přestal.

„Je to nádherné i jenom tak s vámi mluvit, prostě vědět, že jste tady.“ Upíjel čaj. „Je dobrý. Jaká je to směs?“ zeptal se a podržel pohár do výše a uznale přikývl. „Myslím, že v tom cítím heřmánek.“

Odpověděla souhlasným přikývnutím, sedla si k ohni a odpověděla mu na dotazy slovy, kterým rozuměl tak málo jako ona těm jeho. Avšak její hlas zněl příjemně a ona zřejmě pochopila, že si přeje její společnost.

„Kdybych vám jen mohl poděkovat. Já nevím, co bych si počal, kdybyste nepřijeli.“ Svraštil čelo, aby vyjádřil obavy a napětí, a ona se chápavě usmála. „Přál bych si, abych se vás mohl zeptat, odkud jste věděli, že tu jsme, a jak váš zelandon, nebo jak nazýváte svého léčitele, našel cestu k nám.“

Odpověděla a ukázala přitom na stan, který postavili a který teď byl osvětlený ohněm vevnitř. Zklamaně potřásl hlavou. Už to vypadalo téměř tak, jako by mu rozuměla. Jenomže on nedokázal chápat ji.

„Sice předpokládám, že už to není důležité,“ řekl. „Ale přál bych si, aby mě váš léčitel nechal u Thonolana. I beze slov bylo jasné, že by mému bratrovi neposkytl pomoc, kdybych neodešel. Nepochybuji o schopnostech vašeho léčitele. Chtěl bych ale u něho jenom zůstat, to je všechno.“

Při těch slovech na ni hleděl tak vážně, že mu konejšivě položila ruku na rameno. Pokoušel se usmívat, ale podařilo se mu to jen bídně. Stanový závěs upoutal jeho pozornost: vyšla stará žena.

„Tamije!“ zavolala a pak následovala ještě další slova.

Mladá žena se rychle zvedla, avšak Jondalar uchopil její ruku a pevně ji podržel. „Tamija?“ zeptal se a ukázal na ni. Přikývla. „Jondalar,“ řekl a poklepal si přitom na hruď.

„Jondalar,“ opakovala pomalu. Pak se podívala naproti ke stanu. Jak si Jondalar všiml, lehce kulhala, ale nezdálo se, že by jí to bránilo v pohybu.

 

Kalhoty byly ještě vlhké, ale honem do nich vklouzl a vyběhl ke křoví. Nestačil je zapnout nebo obout si boty. Nutkání zadržoval už od probuzení, ale své náhradní oblečení měl v krosně, kterou nechal ve velkém stanu, kde léčitel pečoval o Thonolana. Tamijin smích předešlého večera měl za následek, že si dvakrát rozmyslel, než lhostejně kráčel k odlehlému keři jenom v krátkém spodním oblečení. Taky nechtěl neúmyslně porušit nějaké zvyky nebo tabu těchto lidí, kteří mu pomohli – rozhodně ne, když byly v táboře ještě dvě ženy.

Nejdřív se pokoušel vstát a přejít tam ve spacím pytli, a trvalo to dlouho, než ho napadlo natáhnout si přece jenom kalhoty, ať už jsou vlhké nebo ne. Mezitím už téměř zapomněl, že mu to bylo trapné, a byl ochoten prostě vyrazit. Jak se teď věci měly, následoval ho Tamijin smích.

* * *

„Tamije, nesměj se mu. To od tebe není hezké,“ řekla starší žena, avšak sama měla co dělat, aby potlačila smích.

„Ach, Roš, já se mu nechci posmívat. Já jenom jinak nemůžu. Viděla jsi, jak se pokoušel jít ve spacím pytli?“ Už zase se rozesmála, i když se snažila přestat. „Proč prostě nevstal a nešel tam?“

„Možná mají jeho lidi jiné mravy, Tamije. Oba určitě přišli hodně zdaleka. Ještě nikdy jsem neviděla oblečení, jako je to jejich, a jeho řeč nemá s naší vůbec nic společného. Většina těch, kteří přijdou, zná pár slov, která se podobají našim. Myslím, že některá jeho slova bych ani nedokázala vyslovit.“

„Asi máš pravdu. Musí mít něco proti tomu, aby ukázal svou kůži. Měla bys vidět, jak včera večer zrudl jenom proto, že jsem viděla kousek jeho stehna. Ostatně neznám nikoho, kdo by byl tak rád, že nás vidí.“

„A divíš se mu?“

„Jak na tom je ten druhý?“ zeptala se mladá žena, opět vážně. „Říkal něco šamud, Roš?“

„Myslím, že otok ustoupil a horečka taky. Alespoň teď klidně spí. Šamud předpokládá, že ho napadl nosorožec. Nevím, jak to přežil. A taky by o mnoho déle nežil, kdyby toho vysokého nenapadlo tímhle způsobem prosit o pomoc. Přesto – byla to šťastná náhoda, že jsme je našli. Mudo jim musí být nakloněna. Matka měla vždycky slabost pro hezké mladé muže.“

„Ale ne natolik, aby… Thonolana uchránila před zraněním. Považ, jak je roztržený. Myslíš, že zase bude chodit?“

Roš se láskyplně usmála na mladou ženu. „Jestli k tomu je alespoň zpola tak odhodlaný jako ty, tak zase bude chodit, Tamije.“

Tamijiny tváře se začervenaly. „Raději se půjdu podívat, jestli šamud něco nepotřebuje,“ řekla, vyběhla skrčená naproti ke stanu a snažila se vůbec nekulhat.

„Proč tomu vysokému nedoneseš jeho věci,“ volala za ní Roš, „aby si nemusel oblíkat mokré kalhoty?“

„Já nevím, které to jsou.“

„Dones mu obojí, pak budeme mít tady uvnitř víc místa. A zeptej se šamuda, kdy… jak se jmenuje? Thonolan?… kdy ho budeme smět převézt.“ Tamija přikývla.

„Jestli tu zůstaneme déle, musí Dolando uspořádat lov. Nevzali jsme si s sebou dost zásob. Nevěřím, že Ramudoni můžou lovit při tomhle stavu vody, i když se cítí na vodě líp než já. Já mám raději pevnou půdu pod nohama.“

„Kdyby sis vzala za muže Ramudona, a ne Dolanda, mluvila bys dnes přesně naopak.“

Starší z obou žen se na mladší přísně zadívala. „Nepokusil se ti některý z veslařů přiblížit? Nejsem sice tvoje skutečná matka, Tamije, ale každý ví, že jsi pro mě jako dcera. Jestli nějaký muž nemá ani slušnost se zeptat, pak to není muž, kterého si přeješ. Nemůžeš těmhle říčním mužům věřit.“

„Žádné strachy, Roš, nemám v úmyslu zmizet s některým z nich… rozhodně ještě ne,“ řekla Tamija a usmívala se.

„Tamije, je dost dobrých Saramudonů, kteří by se k tobě nastěhovali… čemu se směješ?“

Tamija si oběma rukama držela tvář a snažila se potlačit smích, ale pak přesto vyprskla. Roš se obrátila směrem, kterým se dívala i Tamija, a rovněž si musela chytit ústa, jinak by propukla v smích.

„Bude nejlíp, když donesu obě krosny,“ podařilo se nakonec Tamiji vysoukat ze sebe mezi smíchem. „Náš urostlý přítel potřebuje něco suchého na sebe.“ Opět se musela smát. „Vypadá jako dítě, které si nadělalo do kalhot.“ Jedním skokem byla u stanu, avšak Jondalar slyšel její smích, než vešla.

„Copak je tak veselého, má milá?“ řekl léčitel a tázavě zvedl obočí.

„Je mi líto, nechtěla jsem sem takhle vtrhnout. To je jenom tím, že…“

„Buďto jsem v jiném světě nebo ty jsi donka, která přišla, aby mě tam odnesla. Žádná pozemská žena nedokáže být tak krásná jako ty. Ale nerozumím ani slovu z toho, co říkáš.“

Tamija a šamud se obrátili na zraněného. Se slabým úsměvem se díval na Tamiji. Úsměv jí zmizel z tváře, když vedle něho poklekla.

„Já ho vyrušila! Jak jen můžu být tak bezmyšlenkovitá!“

„Nepřestávej se usmívat, má krásná donko,“ řekl Thonolan a vzal ji za ruku.

„Ano, má milá, vyrušila jsi ho. Ale jen se tím neskličuj. Domnívám se, že bude ještě víc rozrušen, než s ním budeš hotová.“

Tamija zavrtěla hlavou a dívala se nechápavě na šamuda. „Chtěla jsem se jenom zeptat, jestli něco nepotřebuješ nebo jestli můžu být nějak nápomocna.“

„Právě jsi mi pomohla.“

Stále ještě nechápala. Častokrát se ptala, jestli vůbec někdy porozumí tomu, co léčitel říká.

Pronikavé oči dostaly měkký výraz, k němuž se však mísil nádech ironie. „Udělal jsem všechno, co můžu. Všechno ostatní teď musí vyjít z něho. Ostatně, všechno, co mu vlije život do žil, mu v tomto stadiu může jenom pomoci. A přesně to jsi docílila svým kouzelným smíchem… má milá.“

Tamija zrudla a sklonila hlavu. Vtom si uvědomila, že Thonolan stále ještě drží její ruku. Vzhlédla, viděla úsměv v jeho šedých očích a odpověděla mu zářivým úsměvem.

Léčitel si odkašlal a Tamija ruku odtáhla. Trochu ji zmátlo, když poznala, že se na cizince dívala tak dlouho.

„Je tu něco, co bys mohla udělat. Protože je vzhůru a plně při smyslech, mohli bychom se pokusit dostat do něho trochu potravy. Kdybys připravila trochu kaše – myslím, že by jedl, zvlášť kdyby byla od tebe.“

„Samozřejmě. Hned ji donesu,“ řekla a pospíchala ven, aby skryla své rozpaky. Viděla, že se Roš pokouší mluvit s Jondalarem, který tam stál trochu bezmocně a pokoušel se tvářit přívětivě. Hned zase zmizela ve stanu, aby učinila, čím ji Roš pověřila.

„Potřebuju jejich krosny a Roš by chtěla vědět, kdy bude možné Thonolana převézt.“

„Jak jsi říkala, že se jmenuje?“

„Thonolan. Alespoň to tak říkal ten druhý.“

„Řekni Roš, že nejdřív za jeden nebo dva dny. Jízdu prudkou vodou by ještě nezvládl.“

„Odkud znáš mé jméno, krásná donko? A jak se já dozvím tvé?“

Usmála se na Thonolana a pak pospíchala s oběma krosnami ven. Thonolan zase se spokojeným úšklebkem klesl na zem, trhl však sebou, když poprvé spatřil bělovlasého léčitele. Záhadná tvář se protáhla do kočičího úsměvu: byl moudrý, vědoucí a trochu dravčí.

„Není mladá láska něco krásného?“ prohlásil šamud.

Thonolan sice nepochopil význam slov, spíš ale kousavý sarkasmus, který v nich slyšel. Díval se na něho pozorněji.

Hlas léčitele nebyl ani obzvlášť vysoký, ani hluboký, a tak se Thonolan pokoušel podle jeho ošacení nebo chování poznat, jestli slyšel hluboký alt ženy nebo spíš tenor muže. Nedospěl k žádnému závěru, a i když přesně nevěděl proč, trochu se uvolnil a měl bezpečný pocit, že je v nejlepších rukou.

Jondalar si očividně oddechl, když viděl Tamiji vycházet ze stanu s oběma krosnami, a ona se zastyděla, že to neudělala už dřív. Znala jeho problém, ale když byl tak směšný. Přehnaně jí děkoval neznámými slovy, z kterých však přesto poznala jeho vděčnost. Pak šel k vysokému křoví. V suchých šatech se cítil mnohem lépe, takže Tamiji dokonce prominul její smích.

Musel jsem asi vypadat opravdu směšně, pomyslel si, ale kalhoty byly prostě mokré a studené. No, trochu smíchu je jenom malá cena za její pomoc. Nevím, co bych si počal… Odkud se to asi dozvěděli oni? Možná má léčitel zvláštní síly – to by vysvětlovalo všechno. V tomto okamžiku jsem prostě šťastný, že umí léčit. Neviděl jsem Thonolana a nevím, jestli mu je líp nebo ne. Myslím, že je nejvyšší čas, abych to zjistil. Koneckonců je to můj bratr.

Jondalar se vrátil do tábora, postavil krosnu vedle ohně a úmyslně pomalu rozvěšoval vlhké věci k sušení. Pak šel ke stanu.

Téměř by se byl srazil s léčitelem, který vycházel ven právě ve chvíli, když se sehnul, aby vstoupil. Šamud poznal okamžitě, co ho sem přivedlo, a než Jondalar něco stačil říct, usmál se na něho a vyzval ho přehnaně vlídným gestem, aby přistoupil.

Jondalar si pozorně prohlížel léčitele. Nic v jeho pronikavých očích, které ho rovněž pátravě přeměřovaly, nenasvědčovalo tomu, že by se vzdal něčeho ze své autority. Co však měl nadále v úmyslu, zůstalo stejně záhadné jako barva jeho očí. Jeho úsměv, který se v prvním okamžiku zdál vlídný, působil při podrobnějším pohledu spíš ironicky. Jondalar tušil, že tento léčitel stejně jako mnozí jiní dokáže být jak mocným přítelem, tak i strašným protivníkem.

Přikývl rovněž, jako by si ještě vyhradil konečný soud, krátce se usmál, aby ukázal, jak je vděčný, a vešel. Překvapeně zjistil, že Tamija přišla ještě před ním. Podepírala Thonolanovi hlavu a přidržovala mu u rtů kostěný pohár.

„To jsem měl vědět,“ řekl a jeho úsměv vyjadřoval čistou radost, když viděl bratra při vědomí a očividně podstatně zotaveného. „Zase jednou jsi to dokázal.“

Oba pohlédli na Jondalara. „Co jsem dokázal, velký bratře?“

„Mezi třemi údery srdce, sotva jsi otevřel oči, přimět nejkrásnější ženu široko daleko, aby ti nadbíhala.“

Thonolanův úšklebek bylo to nejhezčí, co si jeho bratr mohl představit.

„Máš pravdu, co se nejkrásnější ženy široko daleko týče.“ Thonolan se srdečně díval na Jondalara. „Ale co ty pohledáváš ve světě duchů? A když tak o tom přemýšlím – uvaž, že ona je mou zcela osobní donkou. Nemusíš své velké modré oči vůbec namáhat.“

„Kvůli mně si nedělej nejmenší starosti, malý bratře. Pokaždé, když se na mě podívá, nemůže se udržet smíchy.“

„Mně se může smát, jak chce,“ řekl Thonolan a usmíval se na ženu. Ona opětovala jeho úsměv. „Umíš si představit, jaké to je probudit se ze smrti a jako první spatřit tenhle úsměv?“ Jestli se na ni až dosud díval srdečně, pak byl jeho pohled teď, když se jí díval do očí, vysloveně láskyplný.

Jondalar putoval pohledem od svého bratra k Tamiji a zpět. Co se to tu děje? Thonolan se přece sotva probral z bezvědomí. Ještě spolu nemohli promluvit ani slovo, a přece by přísahal, že už je do ní zamilovaný. Podíval se teď na ženu pozorněji.

Její vlasy měly nic neříkající hnědou barvu a byla menší a štíhlejší než ženy, které obvykle přitahují Thonolana. Člověk by ji spíš mohl považovat za dívku. Měla upřímnou tvář s pravidelnými rysy, přitom však vypadala spíš nenápadně. Možná hezky, ale docela určitě ne neobvykle – dokud se neusmála.

Když se usmála, jakýmsi nečekaným kouzlem, tajemným novým rozdělením světla a stínu a záhadnou změnou rysů nekonečně zkrásněla. Změna, která se s ní udála, byla tak dokonalá, že i Jondalarovi se najednou zdála krásná. Stačilo, aby se usmívala. Přitom měl pocit, že se vlastně neusmívala nijak často. Napadlo ho, že ji nejdřív považoval za vážnou a plachou, i když tomu teď sotva dokázal uvěřit. Zářila, přímo v ní pulzoval život a Thonolan se na ni díval s přihlouplým zamilovaným šklebem.

No, není to poprvé, co se Thonolan zamiloval, pomyslel si Jondalar. Doufám, že si to nebude příliš brát, až zase potáhneme dál.

Jedna ze šňůr, která přidržovala kouřový otvor ve špici stanu, se prodřela. Jondalar zíral nahoru, avšak nevnímal to. Byl naprosto bdělý, ležel ve spacím pytli a uvažoval, co ho asi tak rychle vytrhlo z hloubky spánku. Nehýbal se, avšak napínal uši, čichal a snažil se objevit něco neobvyklého, co ho vzbudilo a varovalo před nějakým hrozícím nebezpečím. Po několika okamžicích vyklouzl z pytle, vyhlížel z otvoru svého stanu, ale nepodařilo se mu objevit nic neobvyklého.

Pár lidí se shromáždilo kolem táborového ohně. Ještě stále neklidný a podrážděný, pomalu přešel k nim. Něco ho tížilo, avšak nevěděl, co to je. Thonolan? Ne, díky šamudovým znalostem a pozorné Tamijině péči se jeho bratrovi dařilo vysloveně dobře. Ne, to nebyl Thonolan, kvůli komu se zneklidňoval – rozhodně ne přímo.

„Hola,“ řekl Tamiji, když vzhlédla a usmívala se.

Už se jí nezdál tak směšný. Z jejich společné starosti o Thonolana se vyvinulo přátelství, i když domluva mezi nimi se omezovala na pár jednoduchých gest a několik slov, která se naučil.

Podala mu pohár s horkou tekutinou. Poděkoval jí slovy, která se naučil. Přitom si přál, aby měl možnost jim jejich pomoc oplatit. Pomalu upíjel horký nápoj, krabatil čelo a znovu se napil. Byl to bylinkový čaj, jeho chuť nebyla nepříjemná, spíš zvláštní.

Obvykle popíjeli ráno vývar chutnající masem. Jeho čich mu prozrazoval, že v nádobě v blízkosti ohně se sice vaří kořeny a zrní, ale žádné maso. Stačil mu jeden rychlý pohled, aby si všiml změny v ranním jídle. Maso nebylo, nikdo nebyl na lovu.

Vyprázdnil pohár několika doušky a pospíchal do svého stanu. Během čekání si udělal z olšových kmínků silná kopí a dokonce je opatřil vypálenou špicí. Teď vzal obě těžké násady, které stály u zadní stěny stanu, pak sáhl do krosny, vytáhl několik lehčích oštěpů a vrátil se k ohni. Neznal mnoho slov, ale ani jich mnoho nepotřeboval, aby vyjádřil přání jít na lov, a než stálo slunce podstatně výš, shromáždil se kolem něho rozčilený hlouček.

Tamiji to táhlo sem i tam. Na jedné straně chtěla být u zraněného cizince, jehož usmívající se oči jí pokaždé vyloudily úsměv na tváři, na druhé straně chtěla taky jít na lov. Pokud to bylo možné, nikdy si nedala lov ujít. Roš na ni naléhala, aby se i tentokrát lovu zúčastnila.

„O něho si nemusíš dělat starosti. Šamud se bez tebe nějakou dobu obejde. Koneckonců jsem tu ještě taky já.“

Lovci se už vydali na cestu, když se Tamija za nimi rozeběhla, křičela a v běhu si natahovala kapuci na hlavu. Jondalar o tom uvažoval, jestli půjde na lov nebo ne. Mladé ženy Zelandonců často chodívaly na lov. Mohly se samy rozhodnout, jestli chtějí lovit nebo ne. To patřilo ke zvykům jejich jeskyně. Jakmile měly děti, zdržovaly se obvykle doma, s výjimkou lovu v nejbližším okolí. Při naháňce bylo ovšem zapotřebí každého zdravého člena tlupy, aby dostali stádo do pasti nebo dolů ze smrtícího srázu.

Jondalarovi se líbily lovící ženy – a stejně tak většině mužů jejich jeskyně. Zatím se dozvěděl, že tomu tak nebývá všude. U nich platilo, že ženy, které samy lovily, uměly správně ocenit obtíže loveckého života, a byly chápajícími družkami. Jeho matka se proslavila především schopností najít stopu a často chodila na lov, i když už měla děti.

Počkali, dokud je Tamija nedohonila, a pak se rázným krokem vydali dál. Jondalarovi se zdálo, že se muselo ochladit, avšak pohybovali se tak rychle, že si nebyl jistý, dokud nezastavili u malé říčky, která se vinula po ploché travnaté rovině a hledala si cestu k Matce. Když šel doplnit vodu do vaku, všiml si, že led na břehu říčky je podstatně silnější. Odsunul si kapuci, protože mu kožešinový lem bránil ve výhledu, avšak netrvalo dlouho a hned si ji zase natáhl, stejně jako všichni ostatní. Vzduch byl příliš ledový.

Někdo objevil dál proti proudu stopy. Všichni stáli v kruhu, zatímco Jondalar stopy prozkoumával. Rodina nosorožců se tu zastavila, aby šla k napajedlu, a to rozhodně nebylo nijak dávno. Když Jondalar kreslil do mokrého pobřežního písku náčrt, aby objasnil, jak by na ně měli zaútočit, uvědomil si, že ledové krystaly zpevnily půdu.

Dolando se na něco ptal a ukazoval holí. Jondalar provedl svůj nákres pečlivěji. Dohodli se a teď už byli všichni nedočkaví, aby táhli dál.

Přešli do klusu, a to je zahřálo. Brzy si zase uvolnili kapuce. Dohnat nosorožce trvalo déle, než očekávali, avšak když Jondalar spatřil červenohnědá srstnatá zvířata před sebou, pochopil proč. Nosorožci se pohybovali rychleji než obvykle – a sice neomylně směrem k severu.

Jondalar stísněně pohlédl k nebi: klenulo se nad nimi jako temně modrá mísa. Jenom v dálce bylo tu a tam vidět nějaký mrak. Nic nenaznačovalo, že se schyluje k bouři. Přesto byl připraven se vrátit pro Thonolana a vydat se dál na cestu. Jenomže zřejmě nikdo jiný nejevil zájem vrátit se teď, když vystopovali nosorožce. Jondalar uvažoval, jestli k jejich zkušenosti taky patří předpověď, že když nosorožci táhnout na sever, bude brzy sněžit, avšak pochyboval o tom.

Byl to jeho nápad jít na lov a neměl potíže jim to vysvětlit. Teď se však chtěl vrátit a Thonolana a sebe dopravit do bezpečí. Jak jim měl vysvětlit, že hrozí sněhová bouře, když na obloze nebyl vidět ještě ani mráček a on nemluvil jejich řečí? Zavrtěl hlavou. Nezbývalo než nejdřív ulovit nosorožce.

Když se přiblížili, pospíchal Jondalar napřed a pokoušel se předhonit posledního z rodiny nosorožců. Bylo to ještě ne zcela dorostlé mladé zvíře, které jen s obtížemi drželo krok s ostatními. Když vysoký muž nosorožce předběhl, křičel a mával pažemi.

Pokoušel se obrátit pozornost mladého zvířete na sebe a přimět je, aby odbočilo nebo snížilo rychlost. Avšak zvíře, pospíchající stejně neomylně jako ostatní směrem k severu, se ani v nejmenším nezajímalo o lidi. Zřejmě budou mít potíže některé ze zvířat odpoutat od ostatních, a to mu dělalo starost. Bouře se tedy blížila rychleji, než se domníval.

Koutkem očí viděl, že ho Tamija dohonila, a to ho překvapilo. Její kulhání teď bylo sice zřetelnější, avšak pohybovala se velmi rychle. Jondalar bezděky uznale pokývl hlavou. Další účastníci lovu se přiblížili, pokusili se zvíře obklíčit a ostatní pobídnout k divokému úprku. Avšak nosorožci se nedali jen tak snadno splašit jako jiná zvířata, která se dají snadno vést nebo splašit a která – co se jejich bezpečnosti týče – jsou odkázána na stádo. Srstnatí nosorožci byli bojovní samotáři, kteří se zřídkakdy sdružili do větší skupiny než do rodiny. Kromě toho byli nebezpečně nevypočitatelní a bylo radno, aby se lovci měli před nimi na pozoru.

V tiché dohodě se lovci soustředili na trochu opozdilé mládě a obklíčili je, avšak jejich řev nepřiměl mladého nosorožce ani zpomalit, ani zrychlit. Nakonec se Tamiji přece jenom podařilo upoutat jeho pozornost. Stáhla si kapuci a mávala jí ve vzduchu. Zvíře zpomalilo, obrátilo hlavu za mávajícím předmětem a působilo vysloveně nerozhodným dojmem.

To dalo lovcům příležitost zcela kolem něho uzavřít kruh. Ti s těžšími kopími se k němu přiblížili, zatímco ti s lehčími oštěpy vytvořili vnější kruh a byli připraveni přijít těžce ozbrojeným v případě nouze na pomoc.

Nosorožec teď stál a zdálo se, že si neuvědomuje, jak rychle se mu zbytek jeho rodiny vzdaluje. Najednou nasadil pomalý klus a zahnul ke kapuci, vlající ve větru. Jondalar se přisunul blíž k Tamiji a viděl, že Dolando následoval jeho příkladu.

Hned nato zamával kapuci mladý muž, v němž Jondalar poznal jednoho z těch, kdo byli na lodi. Vyběhl před ně směrem ke zvířeti. Zmatené zvíře se zarazilo v rozběhu směrem k Tamiji, obrátilo se a vyrazilo na muže. Větší pohybující se cíl se sledoval líp, a přítomnost tolika lovců mátla jeho velmi jemný čich. Právě když se blížil, vyrazila další postava mezi nosorožce a mladého muže. Opět se nosorožec zastavil a pokoušel se rozhodnout, který z obou pohyblivých cílů by měl sledovat.

Znovu změnil směr a vyrazil na druhý, tak lákavě blízký cíl. Přitom mu zkřížil cestu další lovec, mával před ním velkou kožešinou, a když se mu nosorožec přiblížil, přeběhl mu ještě jiný tak blízko před nosem, že ho mohl zatahat za dlouhou červenohnědou srst. Nosorožec byl víc než zmatený. Zuřil, vražedně zuřil. Funěl, hrabal nohama do země, a když pak viděl ještě jednu z běžících postav, které ho naprosto zmátly, vyrazil nejvyšší rychlostí na ni.

Mladý muž z říčních lidí měl co dělat, aby udržel malý náskok, a když zahnul, zahnul i nosorožec. Naštěstí už byl unavený. Pronásledoval běžce, kteří ho obtěžovali, jednoho po druhém, pobíhal sem a tam, a přesto žádného z nich nedostihl. Když teď před něho skočil ještě jeden lovec mávající kapuci, zastavil se, sklonil hlavu, takže se jeho roh až dotýkal země, a soustředil se na kulhající postavu, která se právě pohybovala v jeho dosahu.

Jondalar se k němu hnal s vysoko zdviženým kopím. Musel nosorožce skolit, než zase popadne dech. Dolando, který se blížil z opačného směru, sledoval stejný úmysl, a několik dalších lovců se taky stále více přibližovalo. Tamija mávala kapuci, přibližovala se nanejvýš opatrně a pokoušela se nadále upoutávat nosorožcovu pozornost. Jondalar jenom doufal, že je nosorožec skutečně tak vyčerpaný, jak vypadal.

Pozornost všech patřila Tamiji a nosorožci. Jondalar si nebyl jistý, co ho k tomu přimělo, aby se podíval směrem k severu – možná to byl pohyb, který zaznamenal koutkem očí.

„Pozor!“ křičel a vystřelil kupředu. „Ze severu ještě jeden nosorožec!“

Avšak ostatním se jeho chování zdálo nepochopitelné. Nerozuměli, co křičí, a nevšimli si rozzuřené samice, která se k nim řítila obrovskou rychlostí.

„Tamije! Tamije! Sever!“ křičel znovu Jondalar a mával pažemi a ukazoval kopím udaným směrem.

Podívala se k severu, tam, kam ukazoval, a varovně zakřičela na mladého muže, že samice nosorožce útočí. Všichni ostatní přiběhli, aby mu pomohli, a zapomněli pro tu chvíli na mládě. Možná že se zatím vzpamatovalo nebo pach útočníků zase probudil jeho životní sílu – rozhodně najednou mládě zaútočilo na tu, která mávala kapuci a byla tak dráždivě blízko.

Tamija ale měla štěstí, že byl nosorožec tak blízko. Neměl proto možnost pořádně nabrat rychlost a zvýšit tak sílu útoku. Kromě toho upoutal její pozornost ryk, který vyrazil. I Jondalar ho zpozoroval. Tamija uskočila, vyhnula se rohu nosorožce a běžela za ním.

Zvíře zpomalilo, hledalo cíl, který tak nevysvětlitelně zmizel, a mělo v zorném poli vysokého muže, který dlouhými kroky uzavíral mezeru mezi nimi. Hned nato bylo příliš pozdě. Malé oko nosorožce ztratilo schopnost se na něco zaměřit. Jondalar mu zarazil těžké kopí do zranitelného otvoru a vrazil ho až do mozku. Bezprostředně nato už nosorožec neviděl vůbec nic, neboť mladá žena mu zarazila oštěp do druhého oka. Zvíře zakolísalo, kleslo do kolen a pak se bez života převrátilo na bok.

Zazněl křik. Oba lovci vzhlédli a rozletěli se, jak jen je nohy nesly, na opačné strany. Řítila se na ně nosorožci samice. Když se však přiblížila ke svému mláděti, zpomalila, udělala ještě několik kroků, pak se zarazila a obrátila se k mláděti, které leželo s kopím v každém oku na zemi. Strčila do něho rohem a přenesla váhu z jedné nohy na druhou, jako by se chtěla k něčemu rozhodnout.

Několik lovců se pokusilo upoutat její pozornost a mávali kapucemi a přehozy, avšak buď je neviděla, nebo si jich prostě nevšímala. Ještě jednou vrazila do svého mláděte a pak se opět pustila směrem k severu.

„A já ti řeknu, Thonolane, že to zase dopadlo jen o vlásek. Ostatně, ta samice hrozně pospíchala na sever – prostě se nechtěla zdržet.“

„Myslíš, že bude sníh?“ zeptal se Thonolan, pohlédl na kašovitý obklad a znovu se díval na ustaraného bratra.

Jondalar přikývl. „Jenom nevím, jak mám Dolandovi vysvětlit, že bychom udělali dobře, kdybychom odtud odešli dřív, než bouře propukne, když zatím není na obloze vidět ani mráček… i kdybych mluvil jejich řečí, bylo by to obtížné.“

„Já už několik dní cítím sníh ve vzduchu. Určitě se chystá velmi silná bouře.“

Jondalar byl přesvědčený, že teplota stále ještě klesá, a věděl to, když musel příštího rána rozbít tenkou ledovou vrstvu v poháru s čajem, který nechal stát v blízkosti ohně. Znovu se pokusil, bez viditelného úspěchu, sdělit ostatním své obavy a hledal na nebi neustále zřejmé důkazy pro změnu počasí. Vlastně si měl úlevou oddechnout, když konečně uviděl nad horami blížící se hrozivé mraky, kdyby tu ovšem nebylo bezprostřední nebezpečí, které představovaly.

Při první známce toho, že začali bourat tábor, strhl svůj stan a zabalil svou a Thonolanovu krosnu. Dolando se usmíval a pochvalně přikyvoval, mával pak na něho, aby sešel k němu na břeh řeky. Tentokrát však byl úsměv muže plný neklidu, bylo znát, že má největší starosti. Jondalarovo neblahé tušení se ještě prohloubilo, když viděl prudký proud a dřevěné plavidlo, které sebou trhalo na lanech.

Výraz ve tváři mužů, kteří mu odebrali jeho krosny a umístili je v blízkosti vyvrženého a zmrzlého nosorožce, byl sice vyrovnaný, ale nemohl ani u nich poznat nic povzbudivého. I když mu velice záleželo na tom, aby se odtud dostal s Thonolanem pryč – plavidlo, které je mělo přepravit, nebudilo nejmenší důvěru. Uvažoval, jak asi dostanou Thonolana do člunu, a ještě jednou se vrátil, aby se podíval, jestli nemůže pomoci.

Jondalar přihlížel, jak byl tábor rychle a zručně rozebrán. Věděl, že častokrát se nejvíc pomůže, když se nepřekáží. Zatím si všiml jistých podrobností v oděvu, kterými se lišili ti, kteří postavili stany na pevnině a říkali si Ramudoni, od mužů, kteří zůstali ve člunu. Ale o skutečně odlišné kmeny očividně nešlo.

Způsob, jakým se dorozumívali, měl v sobě něco samozřejmého. Hodně se žertovalo a nedocházelo k žádným přehnaným projevům zdvořilosti, které obvykle prozrazují skryté napětí, když se setkají dva cizí lidé. Zřejmě mluvili stejnou řečí, společně jedli a taky všichni společně pracovali. Ostatně si všiml, že na zemi má zřejmě rozhodující slovo Dolando, zatímco muži na palubě člunu si pro příkazy chodili k někomu jinému.

Léčitel vyšel ze stanu. Následovali ho dva muži, kteří Thonolana nesli na důmyslně složených nosítkách. Dvě násady z olšového háje nahoře na pahorku byly dokonale ovázané lany z člunu a tvořily mezi sebou oporu, na kterou byl zraněný Thonolan pevně přivázán. Jondalar k nim pospíchal a všiml si, že Roš už začala rozdělávat velký kruhový stan. Způsob, jak se neustále znovu neklidně dívala k nebi, přesvědčil Jondalara, že se těší stejně málo na nadcházející jízdu jako on.

„Mraky tam nahoře vypadají na sníh,“ řekl Thonolan, když se jeho bratr objevil v dohledu a šel vedle jeho nosítek. „Horské vrcholy už nejsou vidět. Nahoře na severu už určitě sněží. Musím ti říct, že člověk vidí svět z téhle polohy naprosto jinýma očima.“

Jondalar pohlédl k mrakům, které se valily přes hory, zahalovaly zasněžené vrcholy a převalovaly se a narážely do sebe, když s největší rychlostí vyplňovaly jasné modré nebe nad nimi. Jondalarovy vrásky měly v sobě něco podobně hrozivého jako nebe a jeho čelo se starostí mračilo, i když se snažil nedávat své obavy příliš najevo. „Je to záminka k tomu, abys takhle zůstal ležet?“ zeptal se a pokoušel se usmívat.

Když dorazili ke kmeni stromu, sahajícímu až daleko do řeky, zůstal Jondalar na břehu a pozoroval, jak se oba říční muži, s nosítky mezi sebou, pokoušejí udržet rovnováhu na kmeni a pak se snaží dopravit nosítka po ještě nebezpečnějším mostku k lodi. Teď chápal, proč uvázali Thonolana tak pevně. Šel s nimi a sám měl potíže, aby udržel rovnováhu, načež oba muže pozoroval s tím větším obdivem.

Z šedě zataženého nebe se už sneslo několik bílých vloček, když Roš a šamud předali pevně svázané kožešiny a svazek tyčí – velký stan – několika Ramudonům, aby je odnesli na palubu. Pak sami balancovali po kmeni stromu. Rozbouřená řeka, která odrážela náladu nebe, se řítila kolem – zvýšená vlhkost v horách se tady, po proudu, už projevila.

Kmen stromu tančil podle jiného rytmu než člun a Jondalar se opřel o záď a podal ruku Roš. Vděčně se na něho podívala, v poslední části ji téměř zvedal a přenesl do člunu. Šamud se rovněž nerozpakoval přijmout jeho pomoc a jeho vděčný pohled byl stejně upřímný.

Na břehu byl stále ještě jeden muž. Odvázal lana, obratně přeběhl po kmeni a lezl na palubu. Pohyblivý mostek byl rychle vtažen dovnitř. Člun se zvedl do výše, pokoušel se odplout od břehu a svěřit se proudu, ale bránilo mu v tom lano a pádla s dlouhými násadami v rukou veslařů. Se škubnutím se lano uvolnilo. Jondalar se pevně držel bočnice, když se plavidlo trhavě a jankovitě blížilo hlavnímu proudu Sestry.

Bouře rychle nabírala na síle a vířící vločky ztěžovaly výhled. Těžké kmeny stromů, které nasákly vodou, do sebe zapletené křoviny, nafouklé zvířecí zdechliny a občasná ledová kra, to všechno plavalo různou rychlostí vedle člunu a vzbuzovalo v Jondalarovi obavy ze srážky. Pozoroval, jak břeh letí kolem. Oči upínal na olšinu na pahorku. Něco, co bylo upevněno na jednom stromě, plápolalo ve větru. Náhlý poryv větru to utrhl a hnal dolů k řece. Když to padlo na zem, poznal najednou, že ta ztuhlá, temně zmazaná kůže je jeho letní halena. To tam tak vlála po celou dobu? Na okamžik ji vítr hnal kolem nich, pak se nasákla vodou a klesla ke dnu.

Thonolana odvázali z nosítek a opřeli o bočnici. Byl bledý a bylo vidět, že má bolesti a bojí se, avšak usmíval se statečně na Tamiji, která seděla vedle něho. Jondalar přisedl k nim a krabatil čelo při pomyšlení, jak velice se bál a jak málem propadl panice. Pak si vzpomněl na překvapivou radost, když se člun blížil, a opět se ptal, jak mohli vědět, že tam je. Pak jím projela myšlenka: Nemohla to být ta ve větru vlající halena, která jim prozradila, kam se mají podívat? Ale jak vůbec připadli na myšlenku vydat se po řece dolů? A navíc ještě se šamudem?

Člun trhavě skákal po rozbouřené hladině. Teď, když si ho Jondalar pořádně prohlédl, byl překvapený, jak je robustní. Podlaha člunu byla z jediného bytelného kusu dřeva – z vydlabaného a ve střední části se rozšiřujícího kmene. Celé řady prken, kdy jedno překrývalo druhé, zvětšovaly člun, zvyšovaly bočnice a sbíhaly se vpředu na přídi. V určitých odstupech zesilovaly bočnice lodní žebra. Prkna mezi nimi tvořila lavice pro veslaře. Oni tři seděli vepředu na první lavici.

Jondalarovy oči sledovaly nástavbu člunu a sklouzly po větvi, která se zachytila na přídi člunu. Pak jeho pohled padl dozadu, a srdce se mu málem rozskočilo. Blízko zádi, ve větvoví přichyceném ke člunu, visela zakrvácená kožená halena.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024