2.
Příštího rána Jondalar naléhal, aby vyrazili časně, ale Ajla se chtěla ještě jednou vrátit do tábora Kavylu a navštívit své nové známé. Zatímco Jondalar netrpělivě čekal, strávila Ajla loučením hodně času. Bylo téměř poledne, když konečně vyjeli.
Otevřená step s mírnými pahorky a dalekým výhledem, kudy vedla jejich cesta, když opustili letní setkání, postupně nabírala na výšce. Přítok řeky, pramenící ve vyšší krajině, měl podstatně prudší proud než v klikatícím se hlavním řečišti a voda vymlela hluboké koryto s příkrými břehy ve spraši přinesené větrem. Přestože chtěl Jondalar na jih, byli nuceni vydat se nejdřív na západ a později na severozápad, když hledali vhodné místo k překročení řeky.
Čím víc se odchylovali od vlastního směru, tím byl Jondalar podrážděnější a netrpělivější. Začal pochybovat, jestli se rozhodl správně, když zvolil delší jižní cestu místo severozápadní, kterou mu – už víckrát – doporučovali. Taky se zdálo, že je řeka nutí jít tím směrem. Neznal sice tuto trasu, ale pokud by byla o tolik kratší, měli by se snad přece jenom vydat po ní. Kdyby si mohl být jistý, že se před jarem dostanou na ledovec dál na západě, kde pramení Velká Matka řek, pak by zvolil tuto trasu.
To ale znamenalo, že by se musel vzdát poslední příležitosti navštívit Saramudony. Ale bylo to tak důležité? Musel si přiznat, že mu na tom velmi záleží a že se na to těší. Nebyl si jistý, jestli zvolil jižní trasu proto, že si přál vrátit se s Ajlou domů důvěrně známou a tím bezpečnější cestou, nebo proto, že se chtěl setkat s lidmi, s nimiž byl spřízněný. Dělal si starosti, jaké následky by mohlo přinést špatné rozhodnutí.
Ajla ho vytrhla ze zamyšlení. „Jondalare, myslím, že tady by se dala řeka překročit,“ řekla. „Vypadá to tak, že se dá snadno vyjít na protější břeh.“
Dojeli k ohybu řeky a zastavili, aby všechno dobře zvážili. Na místě, pod nímž prudce tekoucí řeka tvořila ohyb, se vnější břeh, u kterého stáli, hluboce zařízl a tím vznikl vysoký příkrý svah. Vnitřní břeh v ohybu naproti se však zvedal jen pozvolna z vody a tvořil úzký, křovím lemovaný pás z pevné šedohnědé země.
„Co myslíš – dokážou koně přejít na druhou stranu?“
„Myslím, že ano. Řeka musí být nejhlubší právě tady u vnějšího břehu. Nedá se odhadnout, jak je hluboká a jestli koně budou muset plavat. Možná by bylo lepší, kdybychom sesedli a taky plavali,“ řekla Ajla. Pak si ale všimla, že se její nápad Jondalarovi nezamlouvá. „Jestli není moc hluboká, můžeme zůstat na koních. Nemám ráda, když si zmáčím oblečení, ale stejně tak nemám chuť se svlékat, abych mohla řeku přeplavat.“
Přinutili koně sejít z prudkého svahu. Kopyta jim klouzala, až nakonec sjeli po jemnozrnné půdě a přistáli ve vodě. Hned je strhl silný proud a hnal je dolů. Voda byla hlubší, než Ajla očekávala. Koně na chvíli propadli panice, dokud si nepřivykli na nový živel. Pak plavali proti proudu na protější břeh. Když se ocitli na mírném břehu na vnitřní straně ohybu, ohlédla se Ajla po Vlkovi a viděla, že je stále ještě na druhé straně, kňučí a pobíhá sem a tam.
„Má strach skočit do vody,“ řekl Jondalar.
„Pojď, Vlku, pojď!“ volala Ajla. „Umíš přece plavat.“
Avšak mladý Vlk jenom žalostně kňučel a stahoval ocas mezi nohy.
Vyrazili příliš pozdě, byli nuceni udělat okliku nejdřív na sever a pak na západ a dát se směrem, který neměli původně vůbec v úmyslu, a teď nechtěl Vlk přes řeku. Jondalar rovněž věděl, že je třeba zastavit a přezkoumat obsah košů, které se namočily ve vodě, i když byly hustě pletené, takže neměly propouštět vlhkost. Studený vítr se do nich opíral, museli si co nejdřív usušit mokré šaty, které měli na sobě. Letní dny byly dost teplé, ale teď už byl večer a skučivý noční vítr přinášel stále ještě chladný dech obrovského ledovce, který pohřbil zemi na severu pod ledovou pokrývkou vysokou jako hory. Ochlazoval rozsáhlé oblasti, nejsilněji stepi přiléhající k jeho okrajům.
Kdyby nebylo tak pozdě, mohli by si mokré šaty nechat na sobě a jet dál. Vítr a slunce by je vysušily…
