Širé pláně 1 (Jean Marie Auelová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

13.

Příštího dne byla Ajla vzhůru už časně zrána. Těšila se na další cestu, i když je nečekalo o nic menší vedro než minulého dne. Když s pomocí pazourku vykřesávala z pyritu jiskry, přála si, aby nemusela rozdělávat oheň. Jídlo, které zbylo z minulého dne a trochu vody by naprosto stačilo, a když myslela na slasti, které sdíleli s Jondalarem, až příliš ráda by se zřekla Izina kouzelného léku. Ale kdyby nevypila svůj zvláštní čaj, možná by zjistila, že v ní roste dítě. Myšlenka, že by se to mohlo stát během cesty, Jondalarovi naháněla strach, a tak tedy nezbylo, než aby si svůj čaj připravila.

Ajla nevěděla, jak ten lék působí. Věděla jen, že v ní neporoste dítě, když až do své měsíční doby vypije každé ráno pár doušků hořkého výtažku zlatobýlu a plný pohár čaje z kořene šalvěje ve dnech, kdy krvácela. Postarat se o dítě, když byli na cestě, by nebylo tak obtížné, ale při rození by nechtěla být sama. Nevěděla, jestli by přežila Durkovo narození, kdyby jí Iza nepomohla.

Ajla se ohnala po komárovi a pak, než se voda ohřála, přezkoumala svou zásobu bylin. Prohlídka balíčků a váčků v opotřebeném léčitelském vaku z vydři kůže ukázala, že většinu koření, které by mohla v případě nouze potřebovat, má v dostatečném množství. Ale přece jen by raději některé byliny z loňské úrody nahradila čerstvými. Naštěstí zatím neměla příležitost své byliny použít.

Krátce poté, co se zase vydali k západu, došli k široké, rychle tekoucí řece. Jondalar sundal cestovní koše, které visely Vítězovi dost nízko na slabinách, a přendal je do člunu, přivázanému ke smyku. Podrobně zkoumal řeku. Ústila v ostrém úhlu do Matky řek.

„Ajlo, všimla sis, jak tenhle přítok vtéká do Matky řek? Voda do ní prostě proudí a je pak odnášena, ale Matku řek tím vůbec nerozšiřuje. Myslím, že to způsobuje ten silný proud, do kterého jsme se dostali včera.“

„Zřejmě máš pravdu,“ řekla. Pak se na něho usmála. „Ty chceš vždycky přijít na to, proč tomu je tak, a ne jinak, že?“

„No, když voda najednou tak rychle teče, to přece musí mít nějaké vysvětlení.“

„A ty jsi je našel,“ řekla.

Ajla měla pocit, že má Jondalar zvlášť dobrou náladu, když se přeplavili přes řeku a mohli pokračovat v cestě, a byla proto šťastná. Vlk se držel blízko nich a i z toho měla radost. Dokonce koně se zdáli bujnější. Odpočinek jim prospěl. Cítila se svěží a odpočatá a – snad proto, že právě prošla své léčitelské zásoby – všímala si rostlin a zvířat v ústí velké řeky a v přilehlé stepi, kterou teď projížděli. I když nezaznamenala velké změny, přece jen byly zřejmé.

Ptáci zůstali nadále převládajícími tvory, přičemž nejrůznější druhy volavek byly zastoupeny nejsilněji. Ve srovnání s nimi tu ostatních ptáků nebylo tak mnoho. Nad hlavami jim přelétala velká hejna pelikánů a bílých labutí, spatřili mnoho druhů dravých ptáků, mezi nimi luňáky, orly běloocasé, včelojedy a ostříže. Kromě toho viděli spousty menších ptáků, kteří poskakovali kolem, přelétali nad nimi, zpívali a vystavovali na odiv své pestré peří: slavíky a koňadry, pěnice a žluvy a ještě mnoho dalších opeřenců.

I četní drobní bukači žili v deltě, ale tyto plaché ptáky bylo častěji slyšet než vidět. Po celý den vydávali trochu dutě a drnčivě znějící zvuky a k večeru obvykle jejich zpěv zesílil. Ale když se někdo přiblížil, zvedli dlouhé zobáky do výše a splynuli do té míry s rákosím, v němž hnízdili, že se skutečně zdálo, že zmizeli. Ajla jich však viděla spoustu, když letěli nad vodou a lovili ryby. Letící bukači se dali dobře rozeznat, protože malá brka na přední straně křídel a na ocase byla docela světlá a tvořila nápadný kontrast k temným křídlům a zádům.

Ale okolí delty bylo kromě toho domovem úžasného množství zvířat, která se přizpůsobila rozdílnému životnímu prostředí: tak například v lesích žili srny a divoká prasata a na krajích lesů zajíci, velcí křečkové a velkorozí jeleni. Cestou potkávali mnoho zvěře, kterou už delší dobu neviděli, a vzájemně se na ni upozorňovali: antilopy sajga, které pobíhaly vedle turů, menší žíhanou divokou kočku, která se plížila k nějakému ptákovi a přitom ji ze stromu pozoroval leopard, liščí rodinu s mladými liščaty, pár velkých jezevců a několik neobvyklých tchořů s bíle, žlutě a hnědě mramorovanou srstí. Ve vodě vídali vydry, norky a ondatry, které rádi lovili.

A pak tu byl hmyz. Velké žluté vážky, které kolem nich prolétaly, a něžná vodní šídla, jejichž svítivě modravé a zelenavé tóny zdobily nenápadné okvětní stvoly jitrocele. V obtížných hejnech, která se náhle vynořovala, jako by se ve vlhku a teple líně plynoucích přítoků a stojatých vod naráz vylíhly z nesčíslné spousty vajíček, byly světlou výjimkou. Ráno se nad vodou objevily první mraky drobných muchnic. Ve stepi od nich měli pokoj, a tak na ně rychle zapomněli, ale večer se na ně zapomenout nedalo. Muchnice se zavrtávaly do tlusté, propocené srsti koní, rojily se jim kolem očí a lezly jim do nozder. A Vlk na tom nebyl o nic líp. Ubohá zvířata byla zmučená. Obtížný hmyz lezl dokonce lidem do vlasů a Ajla a Jondalar si neustále museli třít oči, aby se zbavili těchto drobných trapičů. V blízkosti delty byla mračna muchnic zvlášť hustá, a proto zvažovali, kde by měli v noci tábořit.

Jondalar objevil na pravé straně cesty zatravněný zvýšený břeh, odkud by měli větší výhled. Vyjeli nahoru a rozhlédli se po třpytící se vodě jezera, odříznutého od řeky. Chyběl tu bujný, v deltě obvyklý porost, ale i stojaté tůně, v nichž se líhly larvy z vajíček. Na břehu rostlo pár stromů a keřů, které lemovaly široký břeh, zvoucí k odpočinku.

Vlk se rozeběhl ze svahu dolů a koně ho bez vyzvání následovali. Ajla a Jondalar je sotva udrželi, než jim sundali cestovní koše a Víze odvázali smyk. Pak se hned všichni vrhli do čiré vody. Dokonce Vlk, který jen nerad přeplavával řeky, skočil dovnitř a plaval v jezeře.

„Co myslíš, nezačal Vlk konečně mít rád vodu?“ zeptala se Ajla.

„To doufám, a už je taky načase. Čeká nás ještě hodně řek, které musíme přeplavat.“

Koně sklonili hlavy, aby se napili, frkali do vody z huby a nozder, a když se dostatečně zchladili, vrátili se na břeh jezera. Lehli si do bláta a váleli se. Když se zase zvedli, byli blátem celí obalení. Jak bláto bude schnout, opadá z nich a s ním mrtvá kůže, vajíčka hmyzu a ostatní cizopasníci.

Utábořili se na břehu jezera a vyrazili druhého dne časně zrána. Večer se marně rozhlíželi po stejně příjemném tábořišti. Muchnice vystřídala hejna komárů, po jejichž bodnutí naskakovaly červené svědivé boláky. To donutilo Ajlu a Jondalara, aby si oblékli těžké chránící oblečení, třebaže jim v něm bylo nepříjemně horko, zvlášť když si v poslední době zvykli jezdit polonazí. Nikdo vlastně nevěděl, kdy se objevily mouchy. Pár ovádů je obtěžovalo vždycky, ale teď to byly menší bodavé mouchy, které se najednou kolem nich rojily. Přestože byl teplý večer, Ajla a Jondalar zalezli časně do spacích kožešin, jenom aby létajícím trapičům unikli.

Druhého dne se vydali na cestu teprve tehdy, až Ajla našla byliny, které zmírňovaly účinek bodnutí a odpuzovaly hmyz. Na vlhkém a stinném místě těsně u vody našla krtičník s volnými klasy ze zvláštně tvarovaných hnědých květů. Sbírala celé rostliny, aby z nich připravila vývar, který hojil kůži a pomáhal proti svědění. Když objevila velké listy jitrocele, natrhala i ty, aby z nich rovněž připravila vývar. Ten mírnil a léčil téměř všechno, od hmyzího píchnutí až po zhnisané rány, dokonce i nebezpečné vředy. Dál ve stepi, kde bylo sucho, natrhala květy černobýlu, které byly dobrou protilátkou pro všechny možné jedy.

Měla radost, že objevila zářivě žluté měsíčky, které byly léčivé a způsobovaly, že už hmyzí bodnutí tolik nebolela. Taky odpuzovaly hmyz, a proto se Ajla a Jondalar v silném vývaru doslova umyli. V prosluněném okraji lesa našla Ajla majoránku, která je také dobrým odpuzovacím prostředkem proti hmyzu. Když pili majoránkový čaj, dostal i jejich pot silné aroma, které odpuzuje muchnice, blechy a většinu much. Pokoušela se jím napojit dokonce koně a Vlka, ale nevěděla, nakolik jim to pomohlo.

Jondalar sledoval všechny Ajliny přípravy, vyptával se jí a se zájmem naslouchal. Cítili se teď všichni mnohem líp a Jondalar si uvědomoval, jaké má štěstí, že cestuje s někým, kdo si umí s hmyzem poradit.

V pozdnějším dopoledni už byli opět na cestě a změny, které Ajla zaznamenala dřív, vystupovaly stále zřetelněji do popředí. Viděli teď méně močálovitých oblastí, vodní hladiny se zvětšily a bylo v nich méně ostrovů. Severní rameno delty ztratilo mnohonásobně protkávanou síť přítoků a stalo se jednolitým proudem. Později se spojilo s jedním ze středních ramen velké delty. Řečiště bylo dvojnásobně široké a svádělo obrovské spousty vody. O krátký kus dál se řeka znovu rozšířila, když do ní vteklo jižní rameno, které už splynulo s druhým středním ramenem. Tím se všechna čtyři ramena spojila v jediném hlubokém řečišti.

Mohutný proud do sebe pojal při své cestě napříč kontinentem stovky přítoků a tající vodu z dvou horských hřebenů pokrytých ledem. Avšak na jihu mu žulové zbytky prastarého horstva zatarasily cestu. Nakonec tvrdé podloží trochu povolilo pod tlakem přitékajících vod. Řeka, vtěsnaná do úzkého průtoku, posbírala v krátkém úseku všechny okolní vody, než se ostře zatočila a vlila přes obrovskou deltu do moře.

Ajla teď poprvé spatřila mohutnou řeku v celé její velkoleposti a Jondalar, který už v tomto kraji byl, ji zase viděl z jiné strany. Oba hleděli na řeku jako očarovaní. Plocha zaplavená vodou byla tak obrovská, že vypadala spíš jako tekoucí moře než řeka, a zvlněná hladina neprozrazovala nic o síle skryté v jejích hlubinách.

„To je Matka řek,“ řekl Jondalar.

Už jednou prošel po celé její délce a věděl, jak dlouhou cestu má řeka za sebou, znal krajiny, kterými protékala. Věděl taky, jak dlouhá je cesta, která je teď ještě čeká. A i když Ajla všechno zcela nechápala, přesto věděla, že obrovská, hluboká, mohutná Matka řek v tomto místě, na konci své dlouhé cesty naposledy sjednocená, dosahuje svého vrcholu: větší než tady už nikde nebude.

 

Pokračovali v cestě proti proudu řeky, opustili vlhkou a teplou deltu a s ní spousty hmyzu, který je trápil, a pak zjistili, že vyjíždějí i z otevřené stepi. Traviny a plochou pobřežní úrodnou půdu teď vystřídala kopcovitá krajina s rozsáhlými lesy a zelenými loukami.

Ve stínu řídkých lesů bylo chladněji. To byla natolik vítaná změna, že pocítili pokušení zastavit a rozbít tábor, když dorazili k velkému jezeru, přestože bylo teprve časné odpoledne. Hned vedle se rozkládala nádherně zelená, stromy lemovaná louka. Jeli podél potoka k písečnému břehu, ale když se přiblížili, Vlk hluboce hrdelně vrčel, srst měl zježenou a zaujal útočné postavení. Ajla a Jondalar se rozhlíželi a snažili se zjistit, co ho zneklidnilo.

„Já nic nevidím,“ řekla Ajla po chvíli, „ale musí tady být něco, co se mu nelíbí.“

Jondalar znovu pohlédl na lákavé jezero. „Je stejně ještě příliš brzy, abychom se utábořili na noc. Pojeďme dál,“ rozhodl nakonec. Obrátil Vítěze a zamířil směrem k řece. Vlk zůstal chvíli pozadu a pak je dohonil.

Když projížděli zalesněnou krajinou, byl nakonec Jondalar rád, že nezastavili tak brzy u jezera. V průběhu odpoledne projížděli kolem několika dalších, různě velikých jezer. Už se ptal, jak je možné, že zapomněl ze své dřívější cesty, že je tady v té končině tolik jezer, ale pak si vzpomněl, že s Thonolanem sjížděli řeku v lodi Ramudonů a jen občas vystoupili na břeh.

Přesto byl přesvědčený, že v tak příhodné krajině musejí žít lidé. Pokoušel se rozpomenout, jestli někdo z Ramudonů nemluvil o říčních lidech, kteří žijí dál po proudu. O svých myšlenkách se ale Ajle nezmínil. Pokud se jim neukázali, tak nechtěli být viděni. Přesto se ptal, co asi Vlka přimělo, že byl tak podrážděný. Zvětřil lidi, kteří měli strach nebo byli nepřátelsky naladěni?

Když se slunce sklánělo ke strmícím horám před nimi, zastavili u malého jezírka, které bylo sběrnou nádrží pro více potoků z výše položené krajiny. Odtok z jezírka ústil do řeky a tudy proplouvali do jezírka velcí lososi a pstruzi.

Od té doby, co se přiblížili k řece, staly se ryby stálou součástí jejich stravy. Ajla čas od času splétala síť, podobnou těm, jimiž Brunova tlupa chytala velké ryby z moře Beran. Nejdřív vyzkoušela nejrůznější rostliny se silnými vláknitými stonky, a nakonec zjistila, že nejlépe se dalo zpracovat konopí a len, ale konopí bylo podstatně hrubší.

Když se domnívala, že je síť dostatečně veliká, vyzkoušeli ji v jezírku. Jondalar držel jeden konec a ona druhý. Zašli kus dál do vody a pak se sítí mezi sebou se brodili zpátky ke břehu. Když vytáhli na břeh dva velké pstruhy, probudila se i Jondalarova rybářská vášeň. Taky hned uvažoval, jestli by se nedala na síť připevnit násada, aby mohli chytat ryby a nemuseli se brodit ve vodě.

Při své cestě k horskému hřebeni dorazili do jedné ze vzácných lesních oblastí s mnoha druhy listnatých a jehličnatých stromů, které tvořily – jako rostliny ve stepi – pestrou mozaiku druhů. Mezi lesy se rozkládaly louky a jezera, v níže položené krajině rašeliniště a močály.

Stálezeleným stromům se dařilo na severních svazích a v písečné půdě, kde bylo dostatečné vlhko, aby dorostly do velké výše. Hustý les obrovských, až sto šedesát stop vysokých smrků pokrýval spodní část svahu. K nim se přiřadily borovice, které byly sice jen asi sto třicet stop vysoké, ale nezdály se menší, protože rostly ve výše položeném místě. Mohutné temně zelené jedle udělaly místo vysokým břízám s bílými kmeny, a dokonce vrby tu dosahovaly až pětasedmdesáti stop.

Kde se svahy otvíraly k jihu a půda byla vlhčí a výživnější, dorůstaly i listnaté stromy do úžasných výšek. Skupiny obrovských dubů s naprosto rovnými kmeny, z nichž až ke koruně nevyrážely žádné větve, strměly do výše sto čtyřiceti stop. Lípy a jasany byly téměř taky tak vysoké a javory nebyly o nic menší.

V určité vzdálenosti spatřili před sebou stříbřité listy bílých topolů, mezi nimiž rostly duby, a když se k nim dostali, viděli, že v dubech hnízdí spousta vrabců.

V místech, kde většími skulinami mezi listím pronikalo k zemi víc slunce, byl hustý podrost. Z vyšších větví stromů visely šlahouny kvetoucího plamínku a jiných popínavých rostlin. Jezdci na koních se blížili skupině jilmů a bílých vrb, v nichž si budovali hnízda mořští orlové a černí čápi. Projeli kolem osik, pod nimiž rostly ostružiny, a kolem husté skupiny vrb u řeky. Na jednom svahu byl smíšený les majestátních jilmů, štíhlých bříz a voňavých lip, který zastiňoval mnoho jedlých rostlin. Zastavili, aby některé posbírali: maliny, kopřivy, lískové oříšky s ještě ne docela zralými jádry, právě takovými, jak je měla Ajla nejraději. Našli i pár limbových šišek, které skrývaly chutné oříšky.

Kousek dál vystřídaly buky habry, ale brzy byly buky zase v převaze. Obrovský povalený habr byl obalený tak hustou vrstvou oranžově žlutých chutných hub, že Ajla sesedla a hned se pustila do sběru. Jondalar jí je pomáhal sbírat, ale vzápětí objevil v blízkém stromě včelí úl. Kmen povalené jedle, na němž ještě zůstaly suky mohutných větví, použil jako žebřík. S kouřící loučí a sekyrou vyšplhal nahoru a odlomil pár pláství, aniž se dal zastrašit několika bodnutími. Hned na místě se pustili do vzácné lahůdky, snědli přitom i vosk a několik včel a smáli se jako děti svým ulepeným rukám a tvářím.

Pak pokračovali podél břehu široké řeky ve své cestě na západ. Vrcholy pokryté sněhem měli neustále před očima. Detaily byly stále zřetelnější, ale přibližovali se k nim tak pomalu, že si vůbec neuvědomovali, že se jim skutečně přibližují.

Čas od času odbočili do zalesněné kopcovité krajiny na severu, ale většinou se drželi v údolí řeky. Přestože byl charakter krajiny jiný, měly zalesněné roviny s horami hodně společného.

Když jeli dál proti proudu, Ajla neustále pozorovala řeku. Věděla, že voda všech přítoků je odnášena proudem a že velká řeka teď má méně vody. I když se zdánlivě nic nezměnilo na obrovské ploše, kterou pokrývala tekoucí voda, měla přece jenom pocit, jako by voda Matky řek utrpěla ztrátu. Byl to jen pocit, ale hlubší než vědění. Ajla se neustále pokoušela zjistit, jestli se obrovský proud nějak poznatelně nezměnil.

Netrvalo dlouho a vzhled řeky se skutečně změnil. Hluboko pod spraší – kamením, které ledovec kdysi dávno rozdrtil na prach a vítr ho odvál – pod hlínou, pískem a štěrkem, které tu uložily tekoucí vody v průběhu tisíciletí, byl prastarý masiv. Jeho trvalý základ vytvořil do té míry odolný štít, že strnulý žulový krunýř, natlačený neúprosnými pohyby země proti masivu, musel povolit a zvrásnit se do hor. Jejich zasněžené vrcholy teď zářily ve slunci.

Ajla a Jondalar nechali lesy za sebou, projížděli krajinou protkávanou nízkými pahorky se starou suchou trávou. Krajina se teď podobala otevřené stepi v blízkosti delty, ale byla teplejší a sušší, viděli tu dokonce písečné duny, porostlé houževnatými, suchomilnými travinami, a jen v blízkosti vody se objevovalo několik stromů. V hubené půdě se taky uchytily dřevnaté keře, v první řadě černobýl, pelyněk kozalec a ožanka, na mnohých místech dokonce vytlačovaly zakrslé borovice a vrby, které rostly těsně u břehu řek.

Bažinatá oblast mezi oběma rameny řeky, neustále znovu zaplavovaná, se podobala velké deltě a byla stejně bohatá na ostřice, vodní rostliny a zvířata. Ploché ostrovy se stromy a malými zelenými loukami obtékala bahnitá hlavní žlutá ramena nebo menší strouhy s čistou vodou, v nichž žily často nezvykle velké ryby.

Jeli docela těsně podél vody po otevřené pláni, když Jondalar zastavil Vítěze. Ajla hned zastavila vedle něho. Usmál se její zvědavé tváři, ale než něco stačila říct, položil prst na rty a ukázal na malou tůňku, v níž se vodní rostliny kývaly v rytmu neviditelných proudů. Zpočátku neviděla nic nezvyklého, ale pak vyplaval ze zelené hloubky velký zlatý karas. Jindy spatřili v laguně několik obrovských jeseterů.

Rákosové houštiny, jezera a laguny zvaly ptáky k hnízdění a velká hejna pelikánů plachtila nad nimi, nesena stoupajícím teplým vzduchem. Ropuchy a žáby pořádaly večerní koncerty a příležitostně posloužily i za potravu. Malých ještěrek, které se míhaly po bahnitém břehu, si poutníci nevšímali a hadům se vyhýbali.

Ve vodě bylo zřejmě hodně pijavic, proto místa ke koupání pečlivě vyhledávali, ale Ajlu přesto uchvátila tato zvláštní stvoření, která se na ně přichytávala a sála jim krev, aniž to cítili.

Vrcholky na západě ustupovaly, jak se blížili jižnímu konci hřebene hor. Mezi řekou, kterou sledovali, a řadou rozeklaných vrcholů se rozkládala široká rovina. Když se ohlédli zpět, spatřili celou řadu hor táhnoucích se k západu. Na nejvyšších vrcholcích zářil led a příkré svahy pokrýval sníh – což svědčilo o tom, že krátká doba letního vedra na jižních rovinách byla jen mezihrou v krajině ovládané ledem.

Jakmile nechali hory za sebou, zdál se pohled na západ neohraničený – kam jen mohli dohlédnout, byly suché širé pláně bez jakéhokoliv rozlišujícího znaku. Putovali a jeden den přecházel do druhého. Bez mnohotvárných zalesněných pahorků a ostrých vrcholů, které přerušovaly monotónnost krajiny, by nedokázali jednotlivé dny od sebe odlišit. Na jednom místě se spojila obě ramena řeky, kterou nadále sledovali, a na druhém břehu viděli step s hustějším porostem stromů, i když ve velké řece byly nadále ostrůvky a rákosové houštiny.

Avšak ještě než skončil den, Matka řek se opět rozlila do šířky. Nadále ji sledovali směrem na jih, a když se víc přiblížili k horám, které v dálce strměly v purpurovém světle, začal se ukazovat jejich pravý charakter.

V protikladu k příkře strmícím vrcholům na severu bylo pohoří na jihu výrazně mírnější, i když stále ještě dost vysoké, aby až do léta neslo přikrývku sněhu a ledu, a jeho vrcholky byly spíš zaoblené.

Pohoří na jihu taky určovalo tok řeky. Když oba jezdci na koních přijeli blíž, zjistili, že se velký proud změnil způsobem, který už důvěrně znali. Mnohonásobně točité přítoky se vzájemně propojovaly a nakonec vtékaly do hlavních ramen. Rákosové houštiny a ostrůvky zmizely a jednotlivá ramena se spojila v širokém a hlubokém korytě, v němž spousty vody plynuly pozvolným obloukem.

Jondalar a Ajla jeli po vnitřní straně tohoto oblouku, dokud jejich cesta nevedla opět k západu, proti slunci, které zapadalo na zamlženém temně rudém nebi. Jondalar neviděl žádné mraky a ptal se, jakou asi příčinu má toto sytě rudé zbarvení, které se odráželo na ostrých skalách na severu a na oblých vrcholcích na jihu a zbarvilo i zvlněnou hladinu řeky.

Jeli dál a rozhlíželi se po dobrém místě k nočnímu táboru.

Ajla se probudila před rozedněním. Milovala časná rána a chladný vzduch. Připravila pro spícího Jondalara a pro sebe estragonový a šalvějový čaj a pila ho, zatímco ranní slunce probouzelo hory na severu. Začalo to tím, že první růžové paprsky obkreslily oba ledové vrcholy, nejdřív docela pomalu, jako pouhý odraz žáru na východě. Avšak pak, ještě než se nad horizont zvedl okraj zářivého kotouče, oznámily náhle ozářené vrcholy jeho příchod.

Když se Ajla a Jondalar opět vydali na cestu, počítali s tím, že se velká řeka znovu rozlije. Proto byli překvapeni, že voda tekla v jediném širokém řečišti. Bylo v ní sice několik ostrůvků zarostlých křovím, ale nikdy se nerozdvojovala. Byli tak zvyklí vidět širokou vinoucí se řeku protékat nízkou travnatou krajinou, že jim připadalo zvláštní, že najednou podržela své vodní spousty v jednom jediném řečišti.

Na levém břehu, mezi řekou a ostrými, blýskavými žulovými a břidlicovými vrcholy na severu, se zvedalo vápencové předhůří. Byl to drsný kraj s nesčetnými roklemi, vystavený extrémním povětrnostním podmínkám. V létě ho vysušovaly rezavé větry z jihu, v zimě hnal vysoký tlak nad ledovci na severu ledový vzduch po otevřené krajině. A z východu často přicházely prudké bouře, které se tvořily nad mořem. Vydatné srážky a rychle vysoušející větry ve spojení s výraznými výchylkami teplot rozrušily vápenec pod porézní vrstvou spraše a v ploché, otevřené rovině vznikaly příkré průrvy.

V suché větrné krajině se udržely odolné traviny, ale téměř úplně tu chyběly stromy. Jedinými dřevinami tady byly keře, které snesly jak suchá vedra, tak lezavý chlad. Tu a tam narazili na keř tamaryšku s tenkými větvemi a drobnými růžovými kvítky nebo na řešetlák s černými bobulemi a ostrými trny. Zahlédli dokonce několik malých keříků s černým rybízem. Častěji se objevovaly různé druhy černobýlu, mezi nimi i jeden, který Ajla neznala.

Traviny a keře rostoucí na jižních rovinách skýtaly potravu mnohé zvěři – ale nebyla tu zvěř, kterou by nespatřili i dál na severu. Mnohé druhy milující chlad, jako třeba pižmoni, nepronikaly tak daleko k jihu. Na druhé straně Ajla ještě nikdy neviděla pohromadě tolik antilop sajga. Byly sice hodně rozšířené a proháněly se téměř na všech širých pláních, ale zpravidla jich nebylo pohromadě tolik.

Ajla pozorovala ze hřbetu Víhy stádo těchto zvláštních, neohrabaně vypadajících zvířat. Jondalar jel dál. Zrychlila, aby ho na ně upozornila.

„Podívej, kolik je tu antilop.“

Jondalar nejdřív nic neviděl – měly stejnou barvu jako prach. Potom však spatřil obrys jejich rohů s rýhovanými, lehce dopředu skloněnými hroty.

„Připomínají mi Izu. Duch antilopy sajga byl jejím totemem,“ řekla Ajla s úsměvem.

Neohrabaně vypadající sajgy vždycky Ajlu rozesmály – zvlášť jejich dlouhý, převislý čenich a zvláštní krok, který jim však neubíral na rychlosti. Vlk je rád honil, ale byly tak rychlé, že se mu málokdy podařilo dostat se do jejich blízkosti, rozhodně ne na delší dobu.

Sajgy měly zřejmě v obzvláštní oblibě černé stonky černobýlu a tvořily zde větší stáda než kdekoliv jinde.

Až dosud zpravidla vídali malá stáda deseti až patnácti zvířat, obvykle koz s jedním nebo dvěma mladými, a mnohé z matek nebyly starší než rok. Ale v této krajině byla stáda, k nimž patřilo až padesát zvířat. Ajla se ptala, kde asi zůstali kozlové. Ve větším počtu byli vidět jen v době páření, kdy se každý snažil co nejčastěji se pářit s co největším počtem koz. Později naráželi stále častěji na jejich zdechliny. Působilo to téměř dojmem, jako by se kozlové naprosto vyčerpali a přenechali po zbytek měsíců v roce skrovnou potravu kozám a jejich mladým.

V rovině žilo i pár kozorožců a muflonů, častěji v blízkosti příkrých srázů, po nichž bez námahy lezli. Velká stáda turů táhla krajinou, většinou měli jednobarevnou temně rudou srst, ale bylo jich překvapivě mnoho i s bílými, zčásti opravdu velkými skvrnami. Viděli skvrnité daňky, jeleny, bizony a mnoho onagerů. Vítěz a Víha brali na vědomí všechna pasoucí se zvířata, ale onageři v nich vždycky probouzeli zvláštní zájem. Nespouštěli je z očí a vydatně očichávali jejich trus.

Kromě toho tu byla spousta malých zvířat jako všude ve stepi: syslové, svišťové, stepní myši, křečci, zajíci a dikobraz, ostnaté zvíře, které Ajla ještě neznala. Jejich počet udržovali v rovnováze masožrouti, kteří je lovili. Viděli malé divoké kočky, větší rysy a obrovské jeskynní lvy a slyšeli chechtavý štěkot hyen.

V následujících dnech měnila velká řeka často směr. Zatímco krajina na severním břehu, po kterém jeli, zůstala nezměněná – nadále míjeli nízké travnaté pahorky a roviny s mělkými muldami – terén na protilehlém břehu byl členitější. Přítoky vymlely hluboká údolí a stromy pokrývaly erodované svahy často až dolů ke břehu. Tyto výběžky hor a rozeklaný terén na jižním břehu byly příčinou četných ohybů řeky nejrůznějšími směry.

I když jí někdy připadaly skřehotavé žáby obtížné, Ajla postrádala jejich večerní koncerty, avšak trylkování ropuch patřilo nadále k nočním zvukům. Žáby vystřídaly ještěrky a stepní zmije a s nimi přibyli půvabní jeřábi, kteří se živili vedle hmyzu a šneků taky hady. Ajla uchváceně sledovala pár dlouhonohých, modravě šedých ptáků s černou hlavou a bílou chocholkou, který krmil své mladé.

Ani trochu nepostrádala komáry. Tady, kde nebyla močálovitá líhniště, už nemuseli trpět tímto obtížným hmyzem. Bohužel se to netýkalo muchniček. Ty je trápily v celých rojích.

***

„Ajlo, podívej!“ řekl Jondalar a ukazoval na plošinu z kmenů a prken na břehu řeky. „To je přístav pro čluny. Postavili ho říční lidé.“

I když neměla tušení, co to je, nemohlo být pochyb o tom, že tohle není náhodná snůška dříví, ale něco, co někdo postavil za určitým účelem. Cítila, jak se jí zmocňuje vzrušení. „Znamená to tedy, že budou někde nablízku lidé?“

„Teď právě asi ne. V přístavišti není uvázaná žádná loď. Ale zřejmě nežijí daleko odtud. Tohle musí být místo, kam častěji zajíždějí. Pokud by tomu tak nebylo, nenamáhali by se se stavbou přístaviště. A vzdálené místo by zřejmě tak často nenavštěvovali.“

Jondalar si prohlédl molo podrobněji, pak se díval proti proudu řeky a na druhý břeh. „Nejsem si jistý, ale řekl bych, že lidé, kteří tohle vybudovali, žijí na druhé straně řeky a tady kotví, když ji přeplavou. Možná sem přicházejí, aby lovili zvěř nebo sbírali byliny.“

Během další jízdy se oba pořád dívali přes širokou řeku. Až dosud si krajiny na druhém břehu nijak zvlášť nevšímali a Ajlu napadlo, že tam mohli být lidé, které neviděli. Nedojeli ještě nijak daleko, když si Jondalar všiml pohybu na vodě. Zastavil, aby to mohl lépe sledovat.

„Podívej se tamhle, Ajlo,“ řekl, když k němu dojela. „To by mohla být loď Ramudonů.“

Něco viděla, ale nevěděla, co by to mohlo být. Popojeli kus dál. Když se přiblížili, spatřila Ajla loď. Byla jiná než všechny, které kdy viděla. Znala jen miskovité, kůží potažené čluny Mamutonů. Vypadaly jako ten, který vezli na smyku. Plavidlo na řece ale bylo ze dřeva a vepředu vybíhalo do špice. Sedělo v něm několik lidí za sebou. Když přijeli do stejné úrovně s lodí, objevila Ajla další lidi na protilehlém břehu.

Jondalar na ně zavolal na pozdrav a mával paží. Volal i pár jiných slov řečí, kterou neznala, ale zdála se podobná řeči Mamutonů.

Lidé v lodi neodpověděli a Jondalar uvažoval, jestli ho snad neslyšeli, ale byl si téměř jistý, že ho viděli. Zavolal znovu a tentokrát byl přesvědčený, že ho museli slyšet. Ale na jeho mávání neodpověděli. Místo toho pádlovali ze všech sil, aby se vrátili k druhému břehu.

Ajla si všimla, že jeden z lidí na druhém břehu si jich rovněž všiml. Běžel k ostatním a ukazoval přes řeku na ně, pak zmizel a všichni ostatní taky. Několik lidí zůstalo na břehu, dokud k nim nedorazila loď, pak zmizeli i oni.

„Zase se bojí, protože sedíme na koních, že?“ řekla.

Jondalarovi připadalo, že vidí v jejích očích slzy. „Stejně by nemělo smysl, abychom tady vystoupili na druhý břeh. Jeskyně Saramudonů, které znám, je na téhle straně,“ utěšoval ji.

„Ano,“ řekla a naznačila Víze, aby jela dál. „Ale oni by mohli se svým člunem připlout k nám. Nebo alespoň odpovědět na pozdrav.“

„Ajlo, představ si, jak se jim zdáme podivní, když sedíme na koních. Musíme vypadat jako něco ze světa duchů, jako dvouhlavé nestvůry se čtyřma nohama,“ řekl. „Nemůžeš jim vyčítat, že se bojí něčeho, co ještě nikdy neviděli.“

Dál vepředu, na druhé straně řeky, dosahovalo prostorné údolí od hor až téměř k úrovni mohutného proudu. Protékala jím dost velká řeka, která ústila do Matky řek. V údolí nedaleko ústí, ale na svahu, viděli několik obydlí ze dřeva, zřejmě sídliště. Před chýšemi stáli lidé, kteří v nich žili, a zírali na cestující, jedoucí po druhém břehu.

„Jondalare,“ řekla Ajla, „chtěla bych sesednout.“

„Proč?“

„Aby alespoň viděli, že jsme lidé a koně že jsou koně, žádné dvouhlavé nestvůry se čtyřma nohama,“ řekla Ajla, sklouzla z Víhy a vedla ji za uzdu za sebou.

Jondalar přikývl, přehodil nohu přes hřbet Vítěze a seskočil. Pak se chopil uzdy a následoval ji. Avšak sotva Ajla vykročila, přihnal se Vlk a pozdravil ji svým obvyklým způsobem. Vyskakoval vysoko, kladl jí pracky na ramena, lízal jí tvář a jemně bral její bradu do tlamy. Když zase stál na všech čtyřech, upozornilo ho něco na lidi na druhém břehu, snad jejich pach, který sem zavál přes řeku. Rozeběhl se až k vodě, zvedl hlavu, několikrát zaštěkal a pak pronikavě zavyl.

„Proč to dělá?“ zeptal se Jondalar.

„Nevím. Ale už dlouho nespatřil jiné lidi než nás. Třeba je rád, že je vidí, a chce je pozdravit,“ řekla Ajla. „To bych taky ráda udělala, ale pro nás by bylo těžké dostat se k nim na druhou stranu. A oni za námi nepřijdou,“ povzdechla si.

Když měli za sebou velký ohyb řeky, která je vedla proti zapadajícímu slunci, odbočili ze západního směru trochu k jihu. Ale za údolím, kde hory začaly ustupovat, jeli zase přesně na západ. Tak daleko na jih, kde byli teď, se už na celé své cestě nedostanou, a byla právě nejteplejší doba roku.

Přes vysokou ledovou přikrývku, která pokrývala čtvrtinu země, mohlo být ve vrcholném létě v jižních částech kontinentu nesnesitelné vedro, zvlášť když slunce pražilo na nezastíněné roviny. Silný, neustále vanoucí horký vítr vedro nijak nezmenšoval. Ajla a Jondalar, kteří jeli bok po boku nebo putovali pěšky po vyschlé stepi, aby dopřáli koním odpočinek, si navykli na určitý rytmus, který jim usnadňoval cestování.

Probouzeli se, hned jak vysoké vrcholky na severu odrazily první paprsky ranního slunce, a po lehké snídani, než den skutečně nastal, vyrazili na cestu. Jakmile stálo slunce výš na obloze, pražilo s takovou silou do otevřených plání, že se nad zemí tvořily lesklé vlny horka. Na opálené kůži měli povlak z vysušeného potu. Vlk s vyplazeným jazykem supěl a snažil se vzdorovat vedru. Tou dobou necítil nejmenší chuť na výzvědné cesty, jen udržoval krok s Víhou a Vítězem, kteří kráčeli se svěšenými hlavami. Jejich jezdci na nich umdleně seděli a nechali je, aby si sami určovali tempo. V dusném poledním vedru neměli Ajla a Jondalar ani chuť mluvit, prohodili mezi sebou sotva pár slov.

Když už to nemohli vydržet, vyhledali přístupný břeh, pokud možno v blízkosti čirého zálivu nebo pomalu tekoucího přítoku Matky řek. Dokonce Vlk neměl nic proti koupeli v klidné vodě. Jen při prudším proudu vždycky ještě chvíli váhal. Jakmile lidé, s nimiž cestoval, zastavili u řeky, sesedli a sundali koním koše, běžel napřed a skočil jako první do vody. Pokud to byl vedlejší přítok, obvykle se všichni vrhli do chladné osvěžující vody, někdy dokonce dřív, než odvázali koním koše a zbavili je smyku.

Když se osvěžili koupelí, vydali se hledat potravu. Bylo jí dostatek všude kolem, dokonce i v horké prašné stepi, a ve vodě tím spíš, zvlášť když se vědělo, kde se dá najít a jak je možné si ji opatřit.

Ulovit ryby se jim podařilo téměř vždycky, ať používali Ajlin nebo Jondalarův způsob. Pokud to vyžadovala situace, použili Ajlinu síť, brodili se vodu a táhli ji mezi sebou ve vodě. Jondalar opatřil kus jiné sítě násadou, ale ještě nebyl úplně spokojený, i když jim za určitých okolností síť s násadou dobře sloužila. Chytal ryby taky se šňůrou a pevnou návnadou – kouskem kosti, který opracoval tak, že byl na obou koncích špičatý. Na kost napichoval kousky ryb, masa nebo taky žížaly. Jakmile ryba návnadu polkla, krátké trhnutí šňůry většinou způsobilo, že se návnada rybě v tlamě vzpříčila a konce se zasekly.

Jondalar často chytil na návnadu poměrně velké ryby, a když ji jednou ztratil, zhotovil si na chytání ryb hák. Začal s vidlicovitou větví odříznutou přímo pod nasazením větve. Delší paže vidlice sloužila jako páka, kratší vybíhala do špice směřující zpět vzhůru a tvořila hák k vytažení ryby. Těsně u břehu rostly menší stromy a keře, a první háky, které z nich vyrobil, mu dobře posloužily. Ale zdálo se mu, že nikdy nenajde takovou vidlici, která by bylo dost silná, aby dlouho vydržela. Stávalo se častěji, že se mu pod váhou úlovku zlomila, a tak se neustále rozhlížel po silnějším dřevě.

Když spatřil na zemi ležící paroží, projel kolem, vzal je na vědomí, pomyslel si, že je zřejmě shodil tříletý jelen, ale nevšímal si jeho tvaru. Paroží mu však nešlo z hlavy, dokud si najednou nepředstavil jeho výsady. Hned obrátil koně a dojel pro ně. Paroží je tuhé a tvrdé a jen tak se nezlomí, a tohle mělo navíc správný tvar a velikost. Když je trochu zašpičatí, získá výborný hák.

Ajla chytala ryby občas rukou, jak ji to naučila Iza. Jondalar pokaždé jen žasl, když ji při tom pozoroval. Postup byl v podstatě docela jednoduchý, ale přesto se mu dosud nepodařilo chytit rybu tímto způsobem. Vyžadovalo to cvik, obratnost a trpělivost – nekonečnou trpělivost.

Ajla se nejdřív rozhlížela po kořenech, naplaveném dříví nebo kamenech vyčnívajích z vody, protože taková místa ryby vyhledávaly k odpočinku. Když objevila pstruha nebo malého lososa, vlezla do vody o kus dál po proudu, nechala ruku svěšenou a brodila se pomalu k rybě. Čím víc se k ní blížila, tím šla pomaleji, a neustále se snažila, aby nezvířila bahno nebo vodu. Obojí by přimělo odpočívající rybu okamžitě zmizet. Opatrně pak podsunula ruku zezadu pod rybu a lehce se jí dotkla, což ryba zřejmě nebrala na vědomí. Jakmile dohmátla k žábrům, rychle rybu popadla a vyhodila z vody na břeh, kde ji obvykle sebral Jondalar dřív, než měla čas dostat se zpátky do vody.

Ajla objevila taky sladkovodní mušle, které se podobaly těm, které rostly v blízkosti Brunovy tlupy. Hledala rostliny s vysokým obsahem soli jako merlík, lebedu a podběl, aby doplnila tenčící se zásoby, a kromě toho sbírala kořeny, listy a semena, která teď dozrávala. Koroptví bylo v otevřené stepi a v křovinách v blízkosti vody vždycky dostatek. Tito neohrabaní ptáci se dali snadno chytat a Ajla z nich připravovala chutné jídlo.

V největším vedru v časném odpoledni, když připravovala jídlo pro hlavní chod, odpočívali. Protože u řeky rostly jen zakrslé stromy, používali stan jako zástěnu, která jim v parném vedru v otevřené krajině skýtala trochu stínu. Později odpoledne, když se ochladilo, se vydali znovu na cestu a jeli až do západu slunce. Když žhnoucí kotouč zapadl za horizont, rozhlíželi se po vhodném místě a za šera rozbili tábor. Ale když byl úplněk a projasňoval svým chladným světlem step, jeli často taky ještě dlouho do noci.

Večer jídali málo, většinou jen zbytky, které schovali od oběda, k tomu třeba trochu čerstvé zeleniny, obilí nebo masa, pokud cestou něco ulovili. Na ráno si připravili něco, co se dalo rychle sníst za studena. Stan teď stavěli jen málokdy, ale kožešinami na spaní nepohrdli, protože noci byly chladné a rána přinášela často mlžný opar.

Občasné letní bouřky a průtrže mračen se postaraly o nečekanou a zpravidla vítanou sprchu, ale často bylo vedro po nich ještě tíživější. Čeho se Ajla bála, to byl hrom. Připomínal jí až příliš zemětřesení. Když se blýskalo na časy nad večerním nebem, vždycky měla nedobrý pocit. Jondalara naopak děsily blesky, jestliže byly příliš blízko. Vždycky pak měl chuť zahrabat se do kožešiny na spaní a přetáhnout si stan přes hlavu, ale ovládal se a nikdy by svůj strach nepřiznal.

Stepní koně putovali v létě obvykle k severu. Se svou huňatou srstí byli pro chlad dobře přizpůsobeni. Vlci žijící na jihu se v průběhu času přizpůsobili v mnohém ohledu převládajícímu podnebí s velkými výkyvy mezi horkými suchými léty a zimami téměř tak chladnými, jaké byly ve větší blízkosti ledu, i když tady byly většinou bohatší na sníh. Tak například když se oteplilo, ztráceli značnou část své zimní srsti a jejich vyplazené jazyky je silněji ochlazovaly. Žádná šelma nebyla rozšířena ve větší oblasti. Jejich Vlk pocházel ze severnější rasy.

Ajla dělala pro zvířata všechno, co bylo v jejích silách, ale ani každodenní koupel v řece a různé léky je nedokázaly úplně zbavit trápení, které jim působily nepříjemné drobné muchnice. Na kůži se jim tvořily hnisavé vředy, které se rychle zvětšovaly, přestože je Ajla ošetřovala. Vlkovi i koním pelichala srst, tvořily se jim lysiny, a jejich předtím tak hustá srst ztrácela lesk.

Ajla smáčela zhnisaný bolák vedle oka Víhy mírnícím výtažkem. „Už to hrozné vedro a ty strašné mouchy prostě nesnesu!“ postěžovala si. „Copak se nikdy neochladí?“

„Je dost dobře možné, že ještě budeš toužit po tomhle vedru, než dojdeme na konec cesty, Ajlo,“ povzdechl si Jondalar.

Pozvolna se blížili zvrásněné vysočině a vysokým vrcholům na severu, a také horský hřeben na jihu jako by před nimi rostl.

Jondalar by nedokázal říct přesnější důvod – neviděl žádný rys krajiny, který by jednoznačně poznal, ale přece jen mu připadala povědomá. Rozhodl se, poprvé od té doby, kdy dorazili k deltě, že opustí Matku řek a vydají se podél vedlejšího přítoku. Tím si zkrátí cestu na sever k výběžkům vysokého pohoří se strmícími vrcholy, v těsnější blízkosti řeky. Přítok, který se rozhodli sledovat, pozvolna uhýbal k severozápadu.

Hory před nimi se semkly. Hřeben, který se napojoval na dlouhý řetěz ledem pokrytých severních hor, se blížil pohoří na jihu, které bylo zatím strmější, vyšší a ledovější, až obě pohoří dělil jen úzký průsmyk. Hřeben kdysi zahradil hluboké moře, obklopené strmícími horami. Ale v průběhu tisíciletí si nezměrné množství vody, které se tu každoročně nasbíralo, našlo cestu a odnášelo vápenec, pískovec a břidlici z hor. Dno moře pozvolna klesalo až na úroveň vymletého koryta a zůstalo jen ploché dno, a to se nakonec proměnilo v moře trávy.

Úzký průsmyk sevřel Matku řek mezi příkré žulové svahy a po obou stranách strměly vulkanické skalní útesy, které byly kdysi uzavřené v měkčích, snadněji erodujících horninách. Byla to dlouhá soutěska, kterou musela řeka protéci, než mohla pokračovat ve své cestě jižními rovinami. Jondalar věděl, že průsmyk je neprůchodný a že jim nezbývá nic jiného, než ho obejít.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024