8.
Vysoká borovice, kterou zapálil blesk, hořela, ale horká smůla, která živila oheň, musela bojovat proti hasícímu dešti. Plápolavé plameny dávaly jen málo světla. Přesto to stačilo, aby rozeznali obrysy v nejbližším okolí. Na otevřené stepi se sotva našlo něco, co by jim mohlo poskytnout ochranu, s výjimkou několika nízkých keřů na kraji strouhy, která byla téměř po celý rok suchá.
Ajla zírala dolů do tmy údolí jako očarovaná scénou, kterou viděla. Jak tam tak stáli, déšť zase zesílil, bušil do nich a smáčel jejich beztak už promočené oblečení. Nakonec uhasil zapálenou borovici.
„Pojď, Ajlo,“ řekl Jondalar. „Musíme se pokusit najít úkryt před deštěm. Jsi promrzlá. I mně je zima a jsme celí mokří.“
Ještě pohlédla dolů a pak se otřásla. „Byli jsme tam dole.“ Vzhlédla k němu. „Jondalare, kdybychom neunikli, jsme teď mrtvi.“
„Ale dostali jsme se včas pryč. A teď potřebujeme úkryt. Jestli nenajdeme místo, kde bychom se zahřáli, tak nám nijak nepomůže, že jsme unikli.“
Vzal uzdu Vítěze a vydal se na cestu ke křoví. Ajla dala znamení Víze a následovala ho s Vlkem po boku. Když došli ke strouze, viděli, že za nízkým křovím, dál od údolí, rostly vyšší keře, téměř tak vysoké jako stromy, a pospíchali k nim.
Pronikli do středu husté skupiny jív. Půda kolem stříbřitě šedých keřů s mnoha kmínky byla mokrá a déšť pronikal úzkými listy, ale přece jen ne tak silně. Porazili pár kmínků, takže vznikla malá světlina, pak sundali koním cestovní koše. Ajla vzala kůl a postavila ho v malé světlině, pak pomohla Jondalarovi přetáhnout stanovou plachtu ještě svázanou s podlážkou. Nebyla to příliš pevná konstrukce, ale v té chvíli šlo především o to, aby našli úkryt před deštěm.
Natrhali listí jív, aby jimi zakryli blátivou zem, a rozprostřeli vlhké kožešiny. Nanosili koše a ostatní věci do mokrého stanu. Pak svlékli svrchní oblečení, pomohli jeden druhému je vyždímat a rozvěsili je po větvích. Třásli se zimou, když si lehli a zabalili se do kožešin. Vlk přišel dovnitř a tak prudce se třásl, že kapky vody stříkaly kolem, ale všechno bylo beztak mokré, proto už na tom nezáleželo. Oba koně se svou hustou, chundelatou srstí se přitiskli těsně k sobě vedle skupiny keřů. Sice lépe snášeli suchou zimu než takovouhle letní bouřku, ale přece jen byli zvyklí žít venku.
Ve vlhkém úkrytu, v němž nebylo na oheň ani pomyšlení, se také Ajla a Jondalar tiskli k sobě, zabaleni do tlustých kožešin. Vlk si lehl na ně a nakonec se svým tělesným teplem všichni vzájemně zahřáli. Dřímali, ale nikdo z nich skutečně neusnul. K ránu déšť polevil a oni usnuli pevněji.
Ajla naslouchala a usmála se, než otevřela oči. Ze změti ptačích hlasů, které ji probudily, rozeznala volání lindušky. Jondalar se obrátil na druhý bok. Ajla zvedla hlavu a pozorovala ho. Dýchal ve zpomaleném rytmu hlubokého spánku. Pak si uvědomila, že musí vstát. Měla strach, že ho probudí, když se pohne. Opatrně se snažila vylézt z teplé, stále ještě trochu vlhké kožešiny, do které se zabalili. Když vylézala, Jondalar se otočil na druhý bok, potom ale natáhl paži, zjistil, že už není vedle něho, a probral se.
„Ajlo? Kde jsi?“ zamumlal rozespale.
„Spi dál, Jondalare. Ještě nemusíš vstávat,“ řekla a vylezla z jejich hnízda mezi keři.
Bylo jasné svěží ráno se zářivě modrým nebem, na němž nebylo vidět ani mráčku. Vlk byl pryč – zřejmě na lovu nebo na výzkumné výpravě. I koně se vzdálili – spatřila je, jak se pasou na kraji údolí. I když slunce ještě stálo nízko, z mokré půdy už stoupala pára.
Příkop byl jenom zpola plný, ale voda potoka, který v něm tekl, byla jasná. Sklonila se a umyla si ruce, vypila několik hrstí chladné čisté vody a pospíchala zpátky do stanu. Jondalar zatím vstal a usmíval se, když vstoupila do jejich úkrytu v jívách. Vytáhla jeden z košů a přehrabávala se v něm. Jondalar vytáhl další koše a pak vynesl zbytek jejich věcí. Chtěl se podívat, kolik škody jim způsobil déšť. V tom okamžiku přiběhl Vlk a vyskočil na Ajlu.
„Vypadáš spokojeně,“ řekla a drbala ho v týle, kde měl srst tak hustou, že vypadala téměř jako hříva. Když přestala, napřímil se a položil jí své zablácené pracky na ramena. Přišlo to tak nečekaně, že by ji málem porazil, ale nakonec udržela rovnováhu.
„Vlku! Jsi celý zablácený!“ řekla, když natáhl hlavu, aby jí olízal krk a tvář. Pak s tichým kňučením otevřel tlamu a vzal její bradu do zubů. Byl přitom tak opatrný, jako by zacházel s malým štěnětem. Zahrabala ruce zase do jeho kožichu, odstrčila mu hlavu a opětovala oddaný pohled se stejnou náklonností, jakou jí projevoval on.
„A teď dolů, hned. Podívej, jak jsi mě umazal! Teď se musím taky ještě umýt.“
„Kdybych ho neznal, Ajlo, měl bych strach, když vás tak vidím,“ řekl Jondalar. „Hodně už vyrostl a je to šelma. Mohl by člověka zabít.“
„Kvůli tomu si nemusíš dělat starosti. To je způsob, jak vlci ukazují, že mají někoho rádi. Myslím, že je taky rád, že jsme zavčas unikli z údolí.“
„Byla ses tam podívat?“
„Ještě ne. – Tak jdi pryč, Vlku,“ řekla a odstrčila ho, když jí začal čmuchat mezi nohama. Odvrátila hlavu a trochu se začervenala. „Přišla moje měsíční doba. Chtěla jsem si jenom donést vlnu. Na rozhlížení jsem ještě neměla čas.“
Zatímco se Ajla myla v potoce a prala své oblečení, šel Jondalar na kraj údolí a díval se dolů. Místo, kde tábořili, by už vůbec nenašel. Údolní pánev byla zaplavená a kmeny stromů a jiné plovoucí trosky tančily v rozbouřené vodě, která neustále stoupala. Odtok malé říčky byl nadále zatarasený a voda se stále ještě vracela, ale nevířila už tak divoce jako uplynulou noc.
Ajla přistoupila tiše k Jondalarovi, který jako uhranutý zíral dolů do údolí. Když vycítil její přítomnost, pohlédl na ni.
„Tohle údolí se zužuje směrem dolů a něco tam muselo zatarasit řeku,“ řekl. „Zřejmě skála nebo sesuv půdy. Proto voda nemůže odtékat. Možná proto bylo údolí tak zelené. Totéž se mohlo stát už dřív.“
„Moje údolí bylo každoročně zaplavováno, a bylo to dost hrozné, ale tohle…“ Nenacházela slova, jimiž by mohla vyjádřit své myšlenky, a dokončila nevědomky větu gestem klanové řeči, v které zřetelněji a přesněji dokázala vyjádřit své pocity.
Jondalar ji chápal. I jemu chyběla slova a cítil to stejně jako ona. Stáli mlčky vedle sebe a pozorovali, co se děje pod nimi. Pak si Ajla všimla, že soustředěním a starostmi nakrčil čelo. Nakonec promluvil.
„Jestli ten sesuv půdy, nebo ať to bylo cokoliv, příliš rychle povolí, bude vytékající voda nebezpečná. Doufám, že dál po proudu nežijí žádní lidé,“ řekl.
„Nebude to horší, než to bylo v noci,“ řekla Ajla. „Nebo myslíš, že ano?“
„V noci pršelo, proto se dalo se záplavou počítat, ale bez varování bouře by k záplavě došlo naprosto nečekaně, a to by mohlo být strašné,“ vysvětloval.
Ajla přikývla a pak řekla: „Ale jestli žijí lidé u téhle řeky – nevšimli by si, že už neteče, a nepokusili by se zjistit důvod?“
Obrátil se k ní. „Jak by to bylo s námi, Ajlo? Cestujeme zemí a nevšimneme si, že už nějaká řeka neteče. Někdy bychom se mohli ocitnout v podobné situaci a nic by nás nevarovalo.“
Ajla se znovu obrátila k vodě v údolí. Trvalo chvíli, než odpověděla. „Máš pravdu, Jondalare,“ řekla nakonec. „Povodeň by nás mohla překvapit bez varování. Nebo nás mohl zasáhnout blesk, stejně jako zasáhl tenhle strom. Nebo by se země mohla otevřít, pozřít všechno až na malou holčičku a nechat ji samotnou na světě. Nebo by se někdo mohl narodit nemocný nebo zmrzačený.
Mamot říkal, že nikdo neví, kdy se Matka rozhodne povolat k sobě některé ze svých dětí. Dělat si starosti, tím se nic nezíská. Nemůžeme proti tomu nic dělat. Jedině Matka rozhoduje, co se má stát.“
Jondalar jí naslouchal, stále ještě se svraštělým čelem. Pak se uvolnil a vzal ji kolem ramen. „Máš pravdu, dělám si zbytečné starosti. To Thonolan taky vždycky říkal. Ale musel jsem myslet na to, co by se stalo, kdybychom se ocitli pod tímhle údolím, a připomněl jsem si uplynulou noc. A pak jsem musel myslet na to, co by bylo, kdybych tě ztratil a…“ Přitiskl ji pevněji k sobě. „Ajlo, já nevím, co bych dělal, kdybych tě už neměl,“ řekl. „Nejsem si jistý, jestli bych pak chtěl ještě dál žít.“
Jeho prudký výbuch citu ji trochu vyděsil. „Doufám, že bys žil dál, Jondalare, a našel by sis jinou ženu, kterou bys mohl milovat. Kdyby se stalo něco tobě, pak by část mě, část mého ducha zemřela s tebou, protože tě miluju, ale žila bych dál a část mého ducha by byla stále s tebou.“
„Nebylo by snadné najít jinou, kterou bych mohl milovat. Nevím, jestli bych to vůbec ještě zkoušel,“ řekl Jondalar.
Společně se vydali zpátky. Ajla chvíli mlčela, potom řekla: „Ptám se, jestli se nestane přesně to, když člověk někoho miluje a jeho láska je opětována. Jestli pak každý nedostává část ducha toho druhého? Možná to je důvod, proč to tak bolí, když člověk ztratí někoho, koho miluje. Já jsem ztratila části svého ducha, když jsem byla malá a moji rodiče přišli o život. Pak vzala s sebou kousek Iza, když zemřela, a Kreb a taky Rydag. I když není mrtvý, má i Durk kousek ze mě, z mého ducha, který už nikdy nedostanu zpátky. Tvůj bratr odnesl kousek tebe, není to tak?“
„Ano,“ řekl Jondalar, „bude mi vždycky chybět a stále to bude bolet. Někdy si myslím, že to byla moje vina, a udělal bych všechno, kdybych ho mohl zachránit.“
Když přišli k vysokým jívám, v nichž strávili noc, prohlédli své věci. Téměř všechno bylo přinejmenším vlhké, spousta předmětů zůstala stále ještě promočená. Rozvázali uzle nabobtnalé vodou, které spojovaly podlážku s horním dílem stanu. Pak se pokusili stan vyždímat. Každý vzal jeden konec a točili je proti sobě. Avšak nesměli točit příliš silně, aby se švy nepotrhaly. Když se rozhodli postavit stan, aby mohl uschnout, zjistili, že ztratili několik stanových kolíků.
Pověsili kožešinu z podlahy na keře, pak prohlédli své svrchní oblečení, které rovněž bylo ještě hodně mokré. Věci uložené v koších na tom nebyly o moc lépe. Spousta z nich byla promočená, ale zřejmě se jim podaří je brzy usušit. Museli jen najít teplé suché místo, kde by je mohli rozvěsit. Na otevřené stepi bude přes den teplo, jenomže to byla doba, kdy putovali, a v noci byla půda vlhká a chladná. Pomyšlení, že budou muset spát v mokrém stanu, se jim příliš nezamlouvalo.
„Myslím, že je čas na horký čaj,“ řekla Ajla. Byla z té spouště zničená a stejně už bylo později než obvykle. Rozdělala oheň, vložila do něho kameny a uvažovala o snídani. Pak si uvědomila, že už nemají ani zbytek jídla, který jim zůstal od večeře.
„Jondalare, nemáme vůbec nic k jídlu,“ naříkala. „Všechno zůstalo dole v údolí. Nechala jsem stát obilí v koši na vaření vedle ohniště. Ten koš je taky pryč. Mám ještě jiné, ale tenhle byl zvlášť dobrý. Alespoň že mám svůj léčitelský vak,“ řekla se zřejmou úlevou, když ho našla. „Vydři kůže odpuzuje vodu, i když už je tak stará. Všechno, co bylo uvnitř, zůstalo suché. Tak můžu alespoň uvařit čaj. Mám tu pár bylin. Dojdu jen pro vodu,“ řekla a pak vzhlédla. „Kde je můj koš na vaření čaje? Ten jsem taky ztratila? Připadá mi, že jsem ho odnesla do stanu, když začalo pršet. Zřejmě z něho vypadl, jak jsme tak prudce vyrazili.“
„Ještě něco jsme tam nechali, co tě vůbec nepotěší,“ řekl Jondalar.
„A co?“ ptala se Ajla zachmuřeně. „Vak s masem a kůly.“
Ajla zavřela oči a zmučeně potřásla hlavou. „Tolik srnčího masa. A ty kůly. Měly přesně správnou délku. Bude těžké je nahradit. Raději se podívám, co všechno nám ještě chybí.“
Sáhla do koše, v němž uchovávala několik málo osobních věcí.
I když byly všechny koše mokré a změklé, šňůry a provazy ležící na zemi se postaraly o to, že obsah tohoto koše zůstal téměř nepoškozený. Potraviny, které používali cestou, ležely nahoře. Balíček se stravou pro případ nouze byl dobře zabalený, a proto zůstal suchý. Rozhodla se, že prohlédne všechny zásoby, aby si byla naprosto jistá, že se nic nezkazilo, a aby si udělala představu, na jak dlouho jim to, co zbylo, vystačí.
Vytáhla různé sušené potraviny, které měli s sebou, a rozložila je na kožešině na spaní. Byly to ostružiny, maliny, borůvky, brusinky, bezinky a jahody, samotné nebo smíchané, rozmačkané a usušené ve tvaru koláče. Jiné plody se vařily tak dlouho, až vytvořily tuhou hmotu, často společně s kouskem malého tvrdého jablka. Celé bobule a jablka se společně s jinými plody, například s hruškami a trnkami, nakrájely na plátky a sušily se na slunci. Všechno se mohlo jíst tak, jak to bylo, nebo se to používalo ke kořenění polévek nebo masových jídel. Kromě toho měla zrní a jiná semena, z nichž některá se nejdřív vařila a pak sušila. Objevila i několik oloupaných pražených lískových oříšků a chuťově výraznější limbové oříšky, které nasbírala předešlého dne v údolí.
I zelenina byla sušená – stonky, pupeny a obzvlášť škrobovité kořeny orobince, bodláku, osladiče a výhonky různých lilií. Některé rostliny se před sušením dusily v zemní peci, jiné Ajla vyhrabala, oloupala a rozvěsila na šňůrách z vláknité kůry určitých rostlin. I houby se sušily na šňůrách, kvůli lepší chuti často nad kouřícím ohněm, a některé jedlé lišejníky se dusily a sušily na placky. Její zásoby byly doplněné bohatým výběrem sušeného masa a ryb a ve zvláštním balíčku, který schovávala pro případ nouze, byly malé koláčky z rozemletého sušeného masa, čistého rozpuštěného tuku a sušených plodů.
Sušená strava byla hutná a zůstala v bezvadném stavu. Část z ní byla víc než rok stará a pocházela ještě ze zásob minulé zimy. Ale už jí bylo jen omezené množství, i když Ajla zacházela se zásobami velmi šetrně. Většinou žili z toho, co jim přinesl den. Pokud by nebyli schopni využít darů, které jim Velká Matka Země v tuto roční dobu nabízela ve vší plnosti, pak by nemohli doufat, že přežijí cestu v hubenějších časech.
Ajla zase všechno pečlivě zabalila. Neměla v úmyslu pro snídani sáhnout na sušené zásoby. Raději se vydala na lov a štěstí jí přálo. Ulovila dva tučné kury a hned je opekla na rožni. Do ohně vložila několik holubích vajec. Jako další příspěvek k vydatné snídani jim posloužila zásobárna sviště, kterou objevili přímo pod svými kožešinami na spaní. Malé zvířátko si nasbíralo škrobovité výhonky šruchy právě v době, kdy byly nejchutnější. Ajla je uvařila společně s limbovými oříšky, které našla minulého dne. Pro chuť přidala ještě pár čerstvých zralých ostružin.
Když Ajla a Jondalar opustili zaplavené údolí, pokračovali v cestě na jih. Jen neznatelně se blížili k horskému hřebenu. I když to nebyly nijak vysoké hory, byly vyšší vrcholky přece jen pokryté věčným ledem a často se ztrácely v mlze a mracích.
Putovali jižní oblastí chladného kontinentu a charakter stepi se trochu pozměnil. Bylo to víc než jen bohatství travin a bylin, které umožňovaly spoustě zvěře žít na chladných rovinách. Zvířata se přizpůsobila každoročnímu kolísání a navykla si putovat za potravou.
Některá zvířata se zaměřila na určité druhy rostlin, jiná na jejich jednotlivé části. Mnohá zvířata spásala stejné rostliny v různých stadiích vývoje, některá nacházela potravu na místech, která jiná zvířata nenavštěvovala, objevovala se tam později nebo putovala jinými trasami. Mnohost mohla zůstat zachována, protože každý živočišný druh se svými zvyklostmi využíval volného prostoru vedle jiných druhů.
Srstnatí mamuti potřebovali obrovské množství vláknitých travin, stébel a ostřic, a protože snadno zapadali v hlubokém sněhu, močálech nebo rašeliništích, zdržovali se na pevné půdě v blízkosti ledovce. Podnikali dlouhé poutě po okraji ledu a jenom na jaře a v létě táhli na jih.
I stepní koně potřebovali spoustu trávy. Stejně jako mamuti mohli strávit i hrubé traviny. Byli však přece jen trochu vybíravější a dávali přednost středně vysokým travinám. Mohli sice odhrabat sníh, aby našli potravu, spotřebovali tím ale víc energie, než jí tímto způsobem získali, a když napadl hluboký sníh, jen těžko postupovali kupředu. V takových podmínkách by nedokázali dlouho přežít, a proto dávali přednost větrným rovinám s pevnou půdou.
V protikladu k mamutům a koním byli bizoni odkázáni na stébla bohatá na bílkovinu, a zdržovali se proto na nízkých loukách. V oblastech se střední a vysokou trávou se pásli jenom v době, když vyrážely nové výhonky, obvykle na jaře.
V zimě putovali bizoni do jižních oblastí s proměnlivým počasím a za sněhem, který se postaral o to, že nízké traviny zůstaly vlhčí než v rovinách na severu. Byli velmi obratní v odhrabávání sněhu, když hledali potravu při zemi. Avšak i zasněžené stepi jihu pro ně skrývaly nebezpečí.
Hustá huňatá srst bizonů a jiných zvířat s hustým kožichem dobře udržovala teplo v suchém chladu, ale pro zvířata, která putovala k jihu, se mohlo stát osudným střídání chladného vlhkého počasí a oblevy. Jestliže jim srst během tání promokla, mohli pojít na podchlazení, když potom přišel mráz. Zvlášť nebezpečné bylo, pokud je překvapil mráz během odpočinku na zemi. Když jejich dlouhé chlupy přimrzly k zemi, nedokázali často ani vstát. Hluboký sníh, ledový povrchový škraloup stejně jako ledová vichřice často přinášely smrt.
I mufloni a antilopy sajga spásali nízké, šťavnaté traviny a byliny přizpůsobené suchému chladnému podnebí. Ale v protikladu k bizonům se sajgy jenom s obtížemi pohybovaly po nerovném terénu a v hlubokém sněhu. Nemohly v něm ani dobře skákat. Svým nepřátelům dokázaly uniknout rychlým během jenom na pevné rovné ploše větrných stepí. Mufloni, divoké ovce, naopak výborně šplhali po nepřístupných svazích. Nedokázali však projít závějemi. Dávali přednost horským krajinám, kde vítr odmetal sníh.
Kozám příbuzní kamzíci a kozorožci sdíleli společný prostor tak, že se zdržovali v různých výškách. Kozorožci vyhledávali nejvyšší vrcholky s nejpříkřejšími srázy, zatímco menší a mnohem pohyblivější kamzíci žili jen o trochu níž a dál pod nimi mufloni. Všechny bylo ale možno zastihnout i v nižších polohách a v rozeklaném terénu – chlad jim nevadil, pokud byl suchý.
I pižmoni se podobali kozám, i když byli větší, a v husté, dvouvrstevné srsti, podobné srsti mamutů a nosorožců, se zdáli ještě mohutnější a vypadali spíš jako býci. Neúnavně spásali nízké keře a ostřice, byli přizpůsobeni nejchladnějšímu podnebí a vyhledávali chladné, větrné roviny v blízkosti ledovce. Pižmoví tuři jen těžko snášeli příliš teplé počasí, přestože v létě ztráceli spodní vlnu.
Velkorozí jeleni a sobi putovali ve stádech otevřenými krajinami a spásali listy stromů. Poměrně vzácní byli losi, žijící v lesích jednotlivě. V létě spásali zelené listy stromů a šťavnaté rostliny, které rostly v močálech a jezerech, a protože měli široká kopyta a dlouhé nohy, mohli se pohybovat i v bažinatých krajinách. V zimě přežívali tak, že žrali těžko stravitelnou trávu nebo větve vrb v říčních údolích a jejich dlouhé nohy s širokými kopyty je snadno přenášely sněhovými závějemi, které se tam vytvořily.
Také sobům zima nevadila. Živili se lišejníky, které rostly na holé zemi a kamení. Byli schopni už zdaleka vycítit lišejník i pod vrstvou sněhu a dokázali, když to bylo nutné, odhrnout i hluboký sníh. V létě spásali trávu a listí keřů. Na jaře vyhledávali losi a sobi vysoko položené louky, zdržovali se ale v nižších polohách než ovce, a losi spíš spásali trávu než listí keřů. Oslové a onageři dávali přednost suchým horským krajinám a bizoni se obvykle zdržovali trochu pod nimi, ale vystupovali výš než koně, kteří se mohli pohybovat na různorodějším terénu než mamuti a nosorožci.
Když putovali dál, nešly Ajle z hlavy kožený vak a dlouhé kůly, které ztratili. Byly víc než potřebné a při dlouhé cestě, kterou měli před sebou, byly životně důležité. Chtěla je nahradit, ale k tomu potřebovali víc času, než měli při noční zastávce. Věděla, jak Jondalarovi záleží na tom, aby rychle postupovali kupředu.
Jondalara netěšilo pomyšlení, že vezou mokrý stan. Mokrým kůžím nesvědčilo, když se stále znovu skládaly a balily, mohly taky chytit plíseň. Bylo třeba je rozprostřít k sušení a během sušení je zřejmě taky zpracovávat, aby zůstaly vláčné. Ale byl přesvědčený, že na to je potřeba víc než jeden den, a tolik času ztrácet nechtěl.
Odpoledne se blížili k hlubokému korytu další řeky, která dělila rovinu od hor. Ze svého stanoviště na vyvýšeném místě v otevřené stepi přehlédli terén na druhé straně. Kopcovitá krajina byla protkaná vyschlými strouhami a stržemi se spoustou ještě zavodněných přítoků.
Když sjížděli po svahu dolů, připomínalo to Ajle okolí tábora Lva, i když krajina na druhém břehu řeky vypadala jinak a byla víc zvrásněná. Avšak na této straně byly stejné hluboké rýhy, které vyhloubila ve spraši tající voda a déšť, a rostla tu vysoká tráva, usušená na stojící seno. V rovině pod nimi se nad listnatými keři zvedaly jednotlivé modříny a borovice, a hustý pás orobince, rákosí a sítin vyznačoval břeh řeky.
Když dorazili k řece, zastavili. Byl to mohutný proud, široký a hluboký, který se ještě zvětšil po průtrži mračen. Nevěděli, jak by ho měli překročit.
„Škoda že nemáme člun,“ řekla Ajla a myslela na kůží potažené miskovité kožené čluny, v kterých se lidé z tábora Lva přepravovali na druhý břeh řeky.
„Máš pravdu. Myslím, že budeme potřebovat člun, jestli chceme, aby se všechno nezmáčelo. Nevím, čím to je, ale nevzpomínám si, že bychom s Thonolanem měli při cestě takové potíže. Když jsme se chtěli dostat na druhou stranu, prostě jsme věci uvázali na kmen stromu a tlačili jsme ho před sebou,“ řekl Jondalar. „Ale zřejmě jsme toho taky neměli tolik, vždycky jenom to, co jsme unesli na zádech. Na koních můžeme přepravit mnohem víc věcí, ale zase s tím máme víc starostí.“
Když jeli dolů podél řeky, aby obhlédli okolí a našli nejvhodnější místo, všimla si Ajla skupiny vysokých štíhlých bříz, které rostly těsně u vody. Krajina jí připadala tak důvěrně známá, že každým okamžikem očekávala, kdy uvidí obydlí tábora Lva, zpola vyhloubené v zemi, zapuštěné do svahu, se symetrickým vchodem, který ji tak překvapil, když ho viděla poprvé. Avšak jakmile pak skutečně takový oblouk objevila, téměř ji to vyděsilo a mráz jí přejel po zádech. „Jondalare! Podívej!“
Zaměřil pohled na místo ve svahu, kam ukazovala. Neviděl tam jen jeden, ale hned několik symetrických oblouků, každý byl vchodem do kulatého kupolovitého obydlí. Oba sesedli z koní a vyšli po stezce, která vedla od řeky k táboru.
Když Ajla překonala první úlek, těšila se na lidi, kteří tu žijí. Avšak tábor byl prázdný a mezi zahnutými mamutími kly, nahoře spojenými, byla v zemi zastrčená malá vyřezávaná figurka ženy s mohutným poprsím a širokými boky.
„Jsou pryč,“ řekl Jondalar. „Před každým obydlím zanechali donku, aby je ochraňovala.“
„Možná jsou na lovu nebo na letním setkání nebo někde na návštěvě,“ řekla Ajla, hluboce zklamaná, že nikoho nezastihli. „Škoda! Tak jsem se těšila, že se setkáni s lidmi,“ řekla a hned se smutně obrátila k odchodu.
„Počkej, Ajlo. Kam jdeš?“
Podívala se na něho zaraženě. „Zpátky k řece,“ řekla.
„Ale tohle je přece nejlepší místo, jaké bychom mohli najít,“ řekl. „Můžeme tady zůstat.“
„Zanechali tu na ochranu svých obydlí donky. Duch Matky je ochraňuje. Nemůžeme tu zůstat a rušit jejího ducha. To přináší neštěstí,“ řekla a byla si jistá, že i Jondalar to ví.
„Můžeme zůstat, když nemáme jinou možnost. Jenom nesmíme vzít, co nepotřebujeme. To platí vždycky a všude. Ajlo, my potřebujeme suchý příbytek. Náš stan je promočený. Musíme ho usušit. A zatím se můžeme vydat na lov. Když ulovíme správnou zvěř, můžeme kůži použít na kulatý člun a přeplavit se v něm na druhou stranu.“
Po jeho slovech Ajliny obavy ustoupily šťastnému úsměvu, pochopila, co to znamená. Skutečně potřebovali pár dní odpočinku, aby se vzpamatovali z katastrofy a nahradili část toho, oč přišli.
„Možná dokonce získáme dostatek kůží, aby stačily i na nový vak na maso,“ řekla. „Když surovou kůži očistím a zbavím srsti, už po krátké době se dá použít. Nemusí schnout déle než maso. Je třeba ji jenom napnout a nechat ztvrdnout.“ Pohlédla dolů k řece. „A podívej se na ty břízy tamhle dole. Myslím, že z některých by se daly udělat dobré kůly. Jondalare, máš pravdu, musíme tu pár dní zůstat. Matka to pochopí. A můžeme tu zanechat trochu sušeného masa pro lidi, kteří tu žijí, abychom jim poděkovali – pokud budeme mít úspěch při lovu. Kde budeme bydlet?“
„U ohniště Mamuta. To je místo, kde se většinou zdržují návštěvníci.“
„Myslíš, že tu mají ohniště Mamuta? Je tohle tábor Mamutonů?“
„To nevím. Není to jenom jedno obydlí pro všechny, jaké má tábor Lva,“ řekl Jondalar a přehlédl sedm kulatých chýší, přikrytých hladkou vrstvou udusané hlíny a říčního bahna. Místo jednoho velkého dlouhého obydlí pro několik rodin, jako bylo to, v němž strávili poslední zimu, tu stály těsně vedle sebe chýše, ale účel byl stejný. Bylo to sídliště pro více nebo méně příbuzné rodiny.
„Ne, je to spíš jako tábor Vlka, kde se konalo letní setkání,“ řekla Ajla a sklonila se před vchodem jedné z menších chýší. Ještě stále se jí trochu příčilo odhrnout závěs a bez pozvání vejít do domova cizích lidí.
„Někteří z mladších lidí na letním setkání považují velká podzemní obydlí za zastaralá,“ řekl Jondalar. „Vhodnější se jim zdají menší příbytky pro jednu nebo dvě rodiny.“
„Myslíš, že by chtěli žít sami? V obydlí pro jednu nebo dvě rodiny? V zimním táboře?“ ptala se Ajla.
„Ne,“ řekl Jondalar. „Nikdo by nechtěl žít v zimě sám. Nikdy taky neuvidíš tyhle menší chýše osaměle, vždycky je jich pět nebo šest pohromadě, někdy i víc. Lidé, s nimiž jsem o tom mluvil, říkali, že je snadnější postavit menší chýši než se tísnit v jednom velkém obydlí, dokud se nepostaví druhé. Ale chtěli je stavět v blízkosti své rodiny a zůstat u svého tábora, žít s ním a ze zásob, které všichni společně nashromáždili na zimu.“
Jondalar odhrnul těžkou kůži, která visela z kůlů, sehnul se a vešel. Ajla zůstala venku a držela kůži zvednutou, aby dovnitř padlo trochu světla.
„Co myslíš, Ajlo? Vypadá to jako chýše Mamutonů?“
„Je to možné, ale těžko říct. Vzpomínáš si na tábor Sungajů, u kterého jsme se zastavili cestou na letní setkání? Nelišil se tak moc od tábora Mamutonů. Možná měli trochu jiné zvyky, ale v mnohém ohledu se podobali Mamutonům. Mamot říkal, že dokonce jejich pohřební obřady jsou velmi podobné. Předpokládá, že byli kdysi s Mamutony příbuzní. Ale všimla jsem si, že vzor jejich ozdob byl jiný.“ Zamyslela se a pokusila se rozpomenout na rozdíly. „Ale tábory Mamutonů taky používají různé vzory. Necije říkala, že vždycky pozná, z kterého tábora kdo přichází, a to jenom podle malých rozdílů ve střihu nebo zdobení suknic, i když já jsem to sotva postřehla.“
Ve světle, které padalo dovnitř vchodem, se dala zřetelně rozeznat konstrukce příbytku. Nebyla dřevěná, ale z mamutích kostí. Na rozsáhlých stepích, kde se stromy objevovaly jen výjimečně, byly kosti velkých zvířat nejběžnějším stavebním materiálem.
Největší část kostí, použitých na stavbu, nepocházela ze zvířat, která obyvatelé ulovili a zabili za tímto účelem, ale ze zvířat, která zahynula přirozenou smrtí. Nejčastěji je sbírali z hromad, které připlavila velká voda a vyhodila na břeh někde v ohybu řek. Trvalá zimní obydlí se budovala často na říčních terasách v blízkosti takových hromad, protože nosit mamutí kosti a kly byla těžká práce.
Místo označené za tábor bylo pevné sídliště a lidé, kteří v něm žili, nebyli nomádi, kteří sledovali putující stáda, ale usedlí lovci a sběrači. Mohlo se stát, že byl tábor v létě po nějakou dobu prázdný. Jeho obyvatelé odcházeli na lov a za sběrem, zásoby pak přinášeli zpátky a ukládali do podzemních jam. Nebo se vydali na návštěvu přátel a příbuzných v jiném sídlišti, aby se dozvěděli novinky a vyměnili zboží. Ale zimní bydliště měli trvalé.
„Nezdá se mi, že by tohle bylo ohniště Mamuta, nebo ať už tomu tady říkají jakkoliv,“ řekl Jondalar a spustil za sebou závěs. Rozvířil tím oblak prachu.
Ajla narovnala malou ženskou figurku, jejíž nohy byly záměrně jenom naznačeny. Měly tvar kolíků, které se zastrkávaly do země, aby figurka střežila obydlí. Pak se vydala za Jondalarem.
„Tohle by mohla být chýše náčelníka nebo mamota, možná obojí,“ řekl Jondalar, když nahlédl do dalšího obydlí.
Ajla si všimla, že chýše byla trochu větší a soška před ní trochu dokonaleji provedená. Přikývla na souhlas: „Zřejmě to bude chýše mamota, jestli tu žijí Mamutoni nebo lidé jako oni. V táboře Lva měli náčelník a náčelnice menší ohniště než mamot, ale u něho přespávali hosté a sloužilo za shromaždiště.“
Oba se zastavili u vchodu a drželi závěs nahoře. Čekali, až si jejich oči přivyknou na šero. Uvnitř se blýskala dvě malá světla. Vlk vrčel a Ajlin nos zaznamenal takový pach, že se jí z něho až dělalo špatně.
„Nechoď dovnitř, Jondalare! Vlku! Zůstaň!“ poručila a podpořila rozkaz posunkem. „Co je, Ajlo?“
„Necítíš to? Tam uvnitř je zvíře, zřejmě jezevec, který může vyloučit strašný puch, a když ho vyplašíme, bude to jen horší. Nemohli bychom tohle obydlí použít a lidé, kteří tu žijí, by měli co dělat, aby se toho puchu zbavili. Třeba uteče sám, když mu podržíš závěs. Jezevci se zahrabávají do země a nemají rádi světlo, i když se někdy vydávají na lov i za denního světla.“
Vlk tiše vrčel a bylo zřejmé, že by se až příliš rád vrhl na nevítaného návštěvníka. Jako mnoho příslušníků rodiny kunovitých mohl i jezevec postříkat útočníka čpavým sekretem a Ajla si ze všeho nejméně přála, aby Vlk načichl tímhle pižmovitým pachem. Jenom nevěděla, jak dlouho ho dokáže zadržet. Jestli jezevec brzy nevyleze, bude muset použít drastičtější prostředek, aby vetřelce odstranila.
Jezevec neviděl dobře svýma malýma očkama, ale upřeně zíral do světlého otvoru. Když se zdálo, že nemíní obydlí opustit, vzala Ajla prak, který měla uvázaný na hlavě, a vytáhla pár kamenů ze zavěšeného váčku na opasku. Vložila kámen do prohlubně v praku, zamířila na blýskavé světelné body, rychle se rozmáchla a vymrštila kámen. Slyšela tichý dopad a malá světla zhasla.
„Doufám, že jsi ho zasáhla, Ajlo,“ řekl Jondalar, ale přesto ještě chvíli počkali, aby si byli jistí, že už se uvnitř nic nehýbe.
Když vešli, nechápavě zírali. Na zemi leželo dost velké mrtvé zvíře se zakrvavenou hlavou, tři stopy dlouhé od špičky nosu ke konci ocasu. Žilo tady uvnitř zřejmě delší dobu a zničilo všechno, co při svých výzvědných cestách našlo. Vypadalo to tu jako bitevní pole. Podlaha z udupané hlíny byla rozdrápaná, se spoustou děr, v některých zůstaly výkaly zvířete. Rohože na zemi byly roztrhané, stejně tak některé pletené nádoby. Všude kolem ležely rozházené kusy kůže a kožešin, vlny nebo trávy. Dokonce v tlusté vnější zdi z udupané hlíny byla díra: jezevec si vyhrabal vlastní vchod.
„Podívej se na to! To musí být hrozné, když se člověk vrátí a najde obydliv takovémhle stavu,“ řekla Ajla.
„To se vždycky může stát, když se nechá prázdné. Matka nechrání obydlí před jinými tvory. Její děti se musí samy vypořádat se zvířaty na tomto světě,“ řekl Jondalar. „Snad bychom tu mohli trochu uklidit, stejně ale nemůžeme odstranit všechny škody.“
„Stáhnu jezevce a nechám tady kůži, aby věděli, kdo to způsobil. Jeho srst jim rozhodně bude k užitku,“ řekla Ajla a vytáhla jezevce za ocas ven.
V jasnějším světle viděla šedá záda s tuhými štětinami, tmavší břicho a černobíle pruhovanou tlamu, což dokazovalo, že je to skutečně jezevec. Rozřízla mu ostrým nožem hrdlo, aby vykrvácel. Než se vrátila dovnitř, ještě jednou přehlédla ostatní chýše. Pokoušela se představit, jak tu žijí lidé, a bylo jí trochu líto, že jsou pryč. Bez nich působilo sídliště osaměle. Pocítila najednou vděčnost, že je s ní Jondalar, a na okamžik se jí zdálo, že je přemožena láskou, kterou k němu cítila.
Vzala do ruky amulet na krku, nahmatala předměty, které jí dávaly útěchu, a vzpomínala na svůj totem. Nemyslela už tak často jako dřív na ducha jeskynního lva, který ji ochraňoval. Byl to klanový duch, i když mamot říkal, že její totem ji bude doprovázet navždycky. Když Jondalar mluvil o světě duchů, mluvil o Velké Matce Zemi a Ajla od té doby, kdy ji mamot zasvětil, rovněž častěji myslela na Matku. Přesto však nadále věřila, že to byl jeskynní lev, který k ní přivedl Jondalara. Teď měla pocit, že musí navázat spojení se svým totemovým duchem.
Používala starou svatou řeč němých posunků, když mluvila s duchy. Zavřela oči a zaměřila myšlenky ke svému totemu.
„Velký duchu jeskynního lva,“ ukazovala, „tato žena je vděčná, že jsi ji uznal hodnou toho, aby si ji vyvolil mocný jeskynní lev. Mog-ur často říkal této ženě, že je těžké žít s tak mocným totemem, ale že to vždycky stojí za to. Mog-ur měl pravdu. I když byly zkoušky mnohdy tvrdé a těžké, byly dary přiměřené obtížím. Tato žena je vděčná za muže, kterého jí velký totemový duch přivedl a který tuto ženu bere do svého domova. Ten muž nezná duchy klanu a nechápe, že i jeho si vyvolil duch velkého jeskynního lva, ale tato žena je vděčná, že i on byl uznán, že je toho hoden.“
Už chtěla otevřít oči, když si ještě na něco vzpomněla. „Velký duchu jeskynního lva,“ pokračovala v myšlenkách a ve své němé řeči, „mog-ur řekl této ženě, že totemový duch si vždycky přeje domov, místo, kde je vítán a kde může zůstat. Tato cesta někdy skončí, ale lidé tohoto muže neznají duchy klanu. Nový domov této ženy bude jiný, ale muž uctívá ducha každého zvířete a lidé tohoto muže jistě znají a ctí i ducha jeskynního lva. Tato žena by chtěla říct, že Velký duch jeskynního lva je vždycky vítán a najde domov všude tam, kde je vítána tato žena.“
Když Ajla otevřela oči, viděla, že ji Jondalar pozoruje. „Zdá se, že ses zamyslela,“ řekl. „Nechtěl jsem tě rušit.“
„Uvažovala jsem o mém totemu, o duchovi jeskynního lva,“ řekla, „a o tvém domově. Doufám, že se tam bude cítit dobře.“
„Duchové všech zvířat se cítí dobře v blízkosti Dony. Velká Matka Země je stvořila a porodila všechny. Legendy o tom vyprávějí,“ řekl.
„Legendy? Příběhy o dávno minulé době?“
„Myslím, že by se jim tak mohlo říkat, ale vyprávějí se určitým způsobem.“
„Klan má taky legendy. Vždycky jsem ráda naslouchala, když je Dorv vyprávěl. Podle jedné, kterou jsem měla obzvlášť ráda, pojmenoval mog-ur mého syna. Byla to legenda o Durkovi,“ řekla Ajla.
Na okamžik byl Jondalar ohromený. Nemohl uvěřit, že lidé klanu, ploskolebci, mohli vyprávět legendy. Stále ještě se nedokázal plně osvobodit od hluboce zakořeněných představ, s nimiž vyrostl, ale zatím pochopil, že tito lidé znali mnohem víc, než by dřív považoval za možné. Proč by si tedy neměli vyprávět i legendy?
„Znáš některé legendy Velké Matky Země?“ zeptala se Ajla.
„Myslím, že bych se na některé rozpomněl. Vyprávějí se způsobem, který usnadňuje zapamatování, ale jen málo Zelandonců zná všechny.“ Chvíli se zamyslel a spustil monotónním zpěvem:
„Její plodová voda prýštila, zaplnila řeky a jezera, zatopila zemi, probudila stromy, každá kapka plodí novou zeleň, pučící tráva pomyje celou zem.“
Ajla se usmívala. „To je hezké, Jondalare! Vypráví to příběh tak nádherným způsobem, že musím myslet na písně Mamutonů. Tak se to dá snadněji zapamatovat.“
„Legendy se často zpívají. Někdy na jiné melodie, ale slova zůstávají téměř pořád stejná. Někteří lidé umějí zpívat celé dějiny se všemi legendami.“
„Znáš jich ještě víc?“
„Několik. Slyšel jsem je všechny a znám dějiny v hrubém obrysu, ale verše jsou dlouhé. První část vypráví o tom, že je Dona osamělá a porodí slunce, Bali, zářivého syna. Pak se vypráví o tom, jak ho ztratí a je opět osamělá. Měsíc, Lumi, je její milenec, a ona stvořila i jeho: to celé je spíš legenda pro ženy, vypráví o měsíčních dobách a o tom, jak se stávají ženou. Pak je ještě mnoho dalších legend o tom, jak Matka porodí duchy všech zvířat, ducha muže a ženy, všech dětí země.“
V tom okamžiku Vlk zavrčel. Bylo to vrčení vlčete, které se dožaduje pozornosti a které zjistilo, že se nikdy nemine účinku, a proto je užívalo i v pozdějším věku. Oba k němu pohlédli. Pak poznali, co ho tak vzrušilo. Pod nimi, na travnaté rovině u řeky, běželo menší stádo turů. Byli obrovští, měli mohutné rohy a tak tmavě rudou huňatou srst, že působila až černě.
Ajla a Jondalar na sebe pohlédli téměř současně a pak jen přikývli. Přivolali koně, rychle z nich sundali cestovní koše, které odnesli do obydlí, vzali vrhače a oštěpy, nasedli na koně a ujížděli dolů k řece. Když se přiblížili k pasoucímu se stádu, Jondalar zastavil, aby posoudil situaci. Ajla následovala jeho příkladu a rovněž zastavila. Vyznala se v šelmách, zvlášť menších, i když už složila větší zvířata, jako rysa a jeskynní hyeny, ale s pasoucími se zvířaty, která se lovila obvykle pro potravu, nebyla tak obeznalá. Když žila sama, vyvinula vlastní metody, jak je ulovit, ale Jondalar je lovil po celý život a měl podstatně víc zkušeností.
Možná proto, že byla v rozpoložení, které ji přimělo, aby mluvila se svým totemem a se světem duchů, pozorovala teď stádo s podivným pocitem. Nějak jí připadalo, že to nemůže být náhoda, že se stádo turů objevilo právě v okamžiku, kdy uvěřila, že by Matka jistě nic neměla proti tomu, kdyby tu pár dní zůstali, aby ulovili zvíře s tužší kůží a spoustou masa a aby doplnili věci, o které přišli. Bylo to znamení Matky nebo jejího totemu, že se tu teď zvířata objevila?
Neobvyklé to však nebylo. Po celý rok, a zvláště v létě, putovala nejrůznější zvířata sama nebo ve stádu po travnatých stepích podél údolí velkých řek. Na kterémkoliv místě v blízkosti většího toku se přinejmenším ob den objevila zvířata a mnohdy táhla kolem celá stáda.
„Ajlo, vidíš tu velkou krávu naproti?“ zeptal se Jondalar. „Tu s bílou skvrnou na levém boku?“
„Ano,“ řekla.
„Myslím, že bychom to měli zkusit s ní,“ řekl Jondalar. „Podle rohů soudím, že ještě není příliš stará, a drží se trochu stranou.“ Ajle přejel mráz po zádech. Teď byla přesvědčená, že je to znamení. Jondalar se rozhodl pro neobvyklé zvíře! To s bílou skvrnou! Kdykoliv stála v životě před obtížnou volbou a po dlouhém uvažování se jí podařilo se rozhodnout, potvrdil jí totem, že se rozhodla správně tím, že jí dal znamení, ukázal jí nějaký neobvyklý předmět. Když byla malá, vysvětlil jí Kreb, jak to s takovými znameními je. Poradil jí, aby si je ponechávala jako talismany pro štěstí. Mnohé malé předměty, které nosila v ozdobném váčku na krku, byly znamením jejího totemu. Náhlý příchod stáda turů, když se rozhodli zůstat, navíc skutečnost, že Jondalar zvolil neobvyklé zvíře – to všechno se hodně podobalo takovému znamení.
I když jim nepřipadalo nijak zatěžko rozhodnout se zůstat v tomto táboře, bylo to přece jen důležité rozhodnutí, o němž museli vážně uvažovat. Tohle byl zimní tábor skupiny lidí, kteří požádali Matku, aby během jejich nepřítomnosti ochraňovala tábor. Sice bylo putujícím cizincům dovoleno tábor použít, ale museli k tomu mít vážný důvod, aby nepřivolali hněv Matky.
Na zemi se to hemžilo živými stvořeními. Během své cesty viděli nejrůznější druhy zvěře, ale jenom málo lidí. A v takovém liduprázdném světě byla útěšná myšlenka, že neviditelný počet duchů ví o jejich existenci, sleduje jejich konání a možná řídí jejich kroky. Dokonce přísný nebo nepřátelský duch, který vyžadoval určité usmiřovací obřady, byl lepší než necitelná nevšímavost tvrdého a lhostejného okolí, kde by jejich život byl jen v jejich vlastních rukách, bez nikoho, na koho by se v době nouze mohli obrátit.
Úspěšný lov by znamenal, že udělali dobře, když zůstali v táboře. Kdyby však při lovu neměli štěstí, museli by táhnout dál. Dostali znamení, do cesty jim přišlo neobvyklé zvíře, a pokud chtěli mít štěstí, museli si kousek z něho uchovat.
