19.
Tholije šla k velkému ohništi a její silueta se zřetelně odrážela proti červené záři uhasínajícího ohně a proti večernímu nebi, ohraničenému vysokými stěnami zálivu. Většina lidí se ještě zdržela na shromaždišti pod pískovcovým převisem, mlsali poslední ostružiny, popíjeli oblíbený čaj nebo lehce šumivé, čerstvě kvašené borůvkové víno. Jejich hostina začala tím, že si nejdřív pochutnali na jikrách, které získali z uloveného jesetera. Co zbylo, použijí při výrobě měkkých kamzičích kůží.
„Chtěla bych něco říct, pokud jsme všichni pohromadě, Dolando,“ začala Tholije.
Muž přikývl, i když to nebylo nutné. Tholije taky hned pokračovala a nečekala na svolení.
„Myslím, že mluvím za každého z nás, když řeknu, jak jsme rádi, že u nás máme Jondalara a Ajlu. Všichni jsme si dělali starosti o Roš. Nejenom kvůli bolestem, které měla, ale protože jsme se obávali, že nebude hýbat paží. Ajla jí pomohla a Roš říká, že už nemá bolesti a s trochou štěstí bude paži používat jako dřív.“
Všichni přizvukovali, vyjadřovali svou vděčnost a blahopřáli Roš.
„Dlužíme taky dík našemu příbuznému Jondalarovi,“ pokračovala Tholije. „Když tu byl poprvé, byly pro nás velkou pomocí jeho nápady, jakými vylepšil některé nástroje, a teď nám předvedl svůj vrhač. Výsledkem je tahle slavnostní hostina.“ Její slova našla všeobecný souhlas. „V době, kdy žil u nás, s námi lovil jesetery a taky kamzíky, ale nikdy nám neřekl, jestli dává přednost životu na vodě nebo na zemi. Myslím, že by z něho byl dobrý říční muž…“
„Máš pravdu, Tholije. Jondalar je Ramudon!“ zvolal jeden muž.
„Přinejmenším napůl!“ dodal Barono za smíchu všech.
„Ne, ne, co ví o vodě, to se teprve musel naučit, ale zemi zná dobře,“ namítla jedna z žen.
„To je pravda! Zeptejte se přímo jeho! Dřív lovil oštěpem, než sáhl po harpuně. Jondalar je Samudon,“ prohlásil starší muž.
„Má dokonce rád ženy, které loví!“
Ajla vzhlédla, aby viděla, kdo učinil poslední poznámku. Byla to Rakarije, mladá žena, trochu starší než Darvalo. Po celou dobu vyhledávala Jondalarovu přítomnost – už si dokonce stěžoval, že se mu neustále plete do cesty.
Jondalar se usmíval dobře míněnému důvodu. Hádka byla výrazem přátelského soupeření mezi oběma skupinami, soupeření uvnitř rodiny, které přinášelo různé vzrušení, ale nikdy nesmělo překročit jisté meze. Žerty, chlubení a malé popichování byly povoleny, ale všechno, co mohlo vážně zranit nebo způsobit zbytečné mrzutosti, bylo udušeno hned v zárodku. Obě skupiny se snažily uklidnit horké hlavy a zmírnit bolest zraněných citů.
„Jak řečeno, myslím, že by z Jondalara byl dobrý říční muž,“ pokračovala Tholije, když se všichni zase ztišili, „ale Ajla je doma spíš na zemi. Proto bych Jondalarovi radila, aby zůstal u Samudonů, pokud to chce a oni ho vezmou. Jestliže Jondalar a Ajla zůstanou u nás a stanou se Saramudony, nabídli bychom jim, aby se s námi křížem spojili. Protože Markeno a já jsme Ramudoni, museli by se stát Samudony.“
Lidí se zmocnilo vzrušení. Souhlas byl hlasitý a všichni oběma párům přáli hodně štěstí.
„To je velkolepý nápad, Tholije,“ řekla Karolije.
„To Roš mě přivedla na tu myšlenku,“ řekla Tholije.
„Ale co si myslí Dolando o přijetí Jondalara – a Ajly, ženy, která vyrostla u těch, kteří žijí na poloostrově?“ zeptala se Karolije a pohlédla na náčelníka Samudonů.
Náhle se rozhostilo mlčení. Každý znal pozadí této otázky. Bude Dolando, který tak prudce vyjel na Ajlu, ochoten ji přijmout? Ajla doufala, že už se zapomnělo na jeho útok na ni. Ptala se, proč o tom Karolije opět začíná. Ale ona to věděla líp. Byla to její povinnost.
Karlono a jeho družka se původně svázali s Dolandem a Roš, a když s několika ostatními odešli z přelidněného místa, kde se narodili, založili skupinu Saramudonů. Otázky vedení se všeobecně řešily dohodou. Družky náčelníků obvykle přebíraly některé úkoly svých druhů, ale Karlonova žena zemřela, když byl Markeno ještě malý. Náčelník Ramudonů si už nikdy nevzal jinou družku a jeho sestra Karolije, která vypomáhala s prací…
