6
23. června 1995 Hokkaidó, jezero Saroma
Už žádné bouchání do stolu,
žádné házení sklenic
Uběhli jste už někdy sto kilometrů v jednom dni? Naprostá většina lidí (řekněme raději: ti, co mají všech pět pohromadě) pravděpodobně odpoví, že ne. Normální zdravý občan se do podobných vylomenin nepouští. Já se ale jednou jedinkrát pustil. Po celý den, od rána do večera, jsem běžel a zaběhl stokilometrový závod. Fyzicky se to na mně pochopitelně pěkně podepsalo a ještě nějakou dobu poté jsem měl pocit, že si veškeré běhy prozatím rád odpustím. Což je důvod, proč si říkám, že se do ničeho podobného už jakživ nebudu pouštět, jenomže budoucnost neznáme nikdo. Dost možná, že jsem se ani trochu nepoučil a jednoho dne se do ultramaratonu pustím znovu. Co přinese příští den, nemůžeme vědět, dokud ten den doopravdy nepřijde.
A stejně, když si na to dnes vzpomenu, zjišťuju, jak velký význam ta událost pro mne jakožto pro běžce měla. Nevím, nakolik je obecně pochopitelná situace, když někdo osaměle běží sto kilometrů, ale coby činnost sice dalece vybočující z mezí každodennosti, v zásadě však nikoli špatná, může do vašeho vědomí přinést jistý druh poznání. Přidat do vašich meditací nad sebou samým několik nových prvků. Což ve výsledku může změnit i odstín a tvary krajiny vašeho života. Ve větší či menší míře, k lepšímu nebo k horšímu. Taková změna nastala i v mém případě.
Co následuje, je text vzniklý uspořádáním letmých skic, které jsem si poznamenal několik dní po závodě, „dokud jsem si to ještě pamatoval". Když si ho teď po deseti letech znovu pročítám, všechno, o čem jsem tehdy při běhu přemýšlel a co jsem cítil, se mi vrací s nebývalou svěžestí. Snad dokážete alespoň zhruba pochopit i vy, co ve mně tenhle drsný závod zanechal - všechno to potěšitelné, i to, z čeho se tak snadno radovat nešlo. A nebo nad tím jen mávnete rukou a řeknete: „Tak tohle teda vážně nechápu."
Stokilometrový ultramaraton u jezera Saroma se koná každoročně v červnu na Hokkaidu, kam už nezasahuje období dešťů. Rané léto je na Hokkaidu období příjemné, ale na severu u saromského jezera v tu dobu do příchodu skutečného léta ještě nějaký čas zbývá. Obzvlášť brzy ráno na startuje tam zima do morku kostí. Aby člověk neprochladl, musí si vzít pořádně teplé oblečení. Jak slunce stoupá a všichni se pomalu zahřívají, začnou si běžci vrstvu po vrstvě za běhu svlékat, co mají na sobě, jako postupně se proměňující hmyz. Rukavice nedáte dolů z rukou vůbec a na běh jen v nátělníku je tu trochu moc zima. Případný déšť by znamenal pořádné podchlazení. Dneska ale, naštěstí, nespadla za celou dobu ani kapka, i když oblohu neustále pokrývaly mraky.
Běžci obíhají kolem jezera Saroma, ležícího u Ochotského moře. Jak pozná ten, kdo si to opravdu zkusí, jde o jezero velké opravdu nesnesitelně. Startuje se z městečka Wakibecu na jeho západní straně, cíl je na východní straně v Tokoro - dnes už součásti města Kitami. Ke konci (od pětaosmdesátého do osmadevadesátého kilometru) vede trať přes Přírodní květinový park Wakka, ohromnou podlouhlou přírodní zahradu obrácenou k moři. Trasa - pokud tedy má ještě kdo na to, aby se kochal okolím - je to nádherná. Po celé délce závodu není na cestách nijak omezená doprava, ale jelikož je v okolí automobilů i lidí stejně naprosté minimum, není nic podobného ani nutné. Na trávě podél cesty se beze spěchu popásají krávy. Nejeví téměř zájem o běžce. Jsou už dost zaměstnané pastvou a nemají kdy starat se o nesmyslné počínání nějakých excentrických lidí. Ostatně ani běžci nemají čas na to, aby se starali o krávy. Po dvaačtyřicátém kilometru jsou na každém desátém kilometru trati kontrolní stanoviště, a kdo jimi ve stanoveném časovém limitu neproběhne, je ze závodu automaticky vyřazen. Opravdu jsem se netrmácel až na sám sever Japonska jen proto, aby mě pak v půlce trasy někdo diskvalifikoval. Musím závod zaběhnout alespoň do limitu, kdyby se dělo nevím co.
Zdejší závod je jedním z průkopníků ultramaratonů v Japonsku a místní lidé řídí celou …