O čem mluvím, když mluvím o běhání (Haruki Murakami)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

8
26. srpna 2006 v jednom
přímořském městě prefektury Kanagawa

Osmnáct až do smrti

 

V tuhle chvíli zrovna pilně trénuju na závod v triatlonu. Poslední dobou se soustředím hlavně na cyklistiku. Na pobřeží v Oiso mají „Pacifickou pobřežní cyklostezku" (název má sice honosný, jenže je rozsekaná do tolika krátkých úseků, že se po ní nejezdí nijak skvěle), a já na ní dennodenně hodinu až dvě usilovně šlapu podél moře v silném bočním větru. Taky od toho mám od stehen po boky svaly ztuhlé na kost.

Když na závodním kole sešlapujete pedál, současně na protilehlé straně vědomě vytahujete nohou druhý. Podobným současným sešlapáváním a zvedáním zvyšujete rychlost. Snažím se nechat nohy rotovat tak plynule, jak to jenom jde. Takovéhle „vytahování" nohou je zvlášť důležité při vyjíždění dlouhých svahů. Protože ale svaly, které se ho účastní, v běžném životě skoro nevyužijete, při usilovném cyklistickém tréninku se vám nevyhnutelně unaví a ztuhnou. Ráno trénuju cyklistiku a večer chodím běhat. Cvičím se tím, abych zvládnul běžet i na úplně ztuhlých nohou. Což samozřejmě není nijak zvlášť příjemná činnost. Nemůžu si ale stěžovat. Takové to totiž bude i při vlastním závodě.

Na nácvik cyklistiky mám před triatlonovým závodem všeho všudy pár měsíců. Proti běhu a plavání jsem nikdy nic neměl, a proto se těmhle činnostem věnuju docela samozřejmě i mimo závody, pro trénink cyklistiky to ale neplatí ani v nejmenším. Jedním z důvodů, proč je mi z jízdy na kole tak těžko, je i fakt, že je k ní potřeba „nástroje". Kromě samotného kola ještě i nejrůznější příslušenství, jako třeba helmu nebo speciální cyklistické boty. A všechno to vybavení a součástky kola je potřeba i náležitě opečovávat. Jenže já jsem na podobné „údržby nástrojů" odjakživa levý. Navíc si musím najít i relativně bezpečnou trasu, na které do toho budu moci pořádně šlápnout, a zdlouhavě se k ní dopravovat. Což je pěkná otrava.

K tomu si můžeme připočíst i strach. Než se dostanu někam, kde se dá pořádně jezdit, musím na kole projíždět městskou zástavbou. Pocity, které mívám, když kličkuju mezi auty s oběma botama pevně uchycenýma na pedálech velice citlivého sportovního kola s úzkými galuskami (už i jen malá nerovnost s vámi pěkně zacvičí), ty asi pochopí jen ten, kdo to sám zažil. Lze si na to do určité míry zvyknout, jak se člověk postupně otrkává. Naučíte se i pár fíglů. Ale už několikrát jsem zažil chvíle, kdy to bylo jen o fous, a lil se ze mne studený pot.

Úzko mi bývá i při tréninku, když se řítím do ostrých zatáček tak, abych co nejmíň ztrácel rychlost. Pokud pořádně neudržím směr a nevyberu zatáčku ve správném náklonu, převrátím se, anebo narazím někam do zdi. Limity toho, co si ještě můžu v tomhle směru dovolit, si musím ozkoušet sám na sobě. Obzvlášť nahnáno mívám, když se řítím velkou rychlostí z kopce po silnici mokré od deště. Při závodech s velkou účastí je v takovou chvíli už jen krůček k hromadné nehodě.

Jelikož nejsem lehkomyslný člověk, a ani zvlášť nemiluju soupeření v rychlosti, mám s touhle stránkou cyklistických závodů problémy. A proto ze tří triatlonových disciplín, sestávajících z plavání, jízdy na kole a běhu, právě cyklistický trénink odkládám, jak se dá. Tahle část triatlonu je pochopitelně moje slabina. I když se pak při běhu, který následuje, snažím ztrátu dohnat, na mizerných deseti kilometrech to jde jenom těžko. A proto se teď celou vůlí soustředím na cyklistický trénink. Dnes máme prvního srpna. Do prvního října, kdy se koná závod, tedy zbývají přesně dva měsíce. Nejsem si jistý, jestli se mi za tu dobu podaří vytrénovat ty speciální svalové skupiny, musím si ale na kolo aspoň pořádně zvyknout.

Jezdím na titanovém sportovním kole Panasonic. Je lehounké jako pírko. Používám ho už sedm let. I na přehazování převodů jsem si zvykl tak, jako by to byla má vlastní tělesná funkce. Báječný stroj. Přinejmenším tedy jeho kvality vysoce převyšují schopnosti jezdce. Nijak to kolo nešetřím, ale nikdy s ním nenastaly žádné potíže. Triatlon jsem na něm jel už čtyřikrát. Na rámu se skví nápis 18 Till I Die. Titul hitu Bryana Adamse. Je to vtip. Kdo chce zůstat až do smrti osmnáctiletý, tomu nezbývá, než aby to přesně v osmnácti zabalil.

Letošní léto jako by se v Japonsku pobláznilo počasí. Období dešťů, které mělo skončit počátkem července, se protáhlo málem do srpna. Pršelo tolik, že by jeden utekl. Všude samá lokální průtrž, spousty lidí přišly o život. Všechno se to přičítá na vrub globálnímu oteplování. Možná, že to tak je. A možná to tak není vůbec. Někteří vědci tvrdí, že ano, jiní zase, že vůbec ne. V některých aspektech se to dokázat dá, v jiných ohledech to naopak nejde. Většina problémů, kterým dnes svět čelí, se ale ráda svaluje právě na globální oteplování. Může klesat obrat oděvního průmyslu nebo vzrůstat objem příbojem vyplaveného dříví, můžou být záplavy nebo naopak sucho, můžou stoupat spotřebitelské ceny - velká část zodpovědnosti padne právě na global warming. Svět prostě potřebuje konkrétního viníka, na kterého by si mohl ukázat prstem.

Tak nebo onak, vinou jakéhosi nenapravitelného lumpa déšť prostě nevěděl, kdy přestat, a já kvůli tomu v červenci skoro nemohl jezdit. Nebyla to rozhodně moje vina. To všechno on, ten lump a neřád. Teď se ale naštěstí udělalo na pár dní pěkně a já zase mohl vynést kolo ven. Nasadit si aerodynamickou helmu, dát na nos sportovní sluneční brýle, naplnit láhev vodou, nastavit rychloměr a vyrazit jako o závod.

Při jízdě na závodním kole se musíte připravit na to, že se bude kvůli protivětru potřeba co možná předklonit dopředu, a navíc ještě vystrčit obličej vpřed. Tuhle pozici si musíte osvojit, děj se co děj. Jak ale dozajista pochopíte, pokud to vyzkoušíte, udržovat tenhle postoj kudlanky se vztyčenou hlavou déle než hodinu je pro necvičeného člověka krajně obtížný úkol. Protesty zad a šíje na sebe nedají dlouho čekat. Unavíte se, a najednou vám klesne hlava a pohled sklouzne dolů, ani nevíte jak. A naráz je tu nebezpečí, jako by na vás celou dobu čekalo.

Když jsem se před prvním triatlonem zajížděl na téměř stokilometrové trase, vrazil jsem v plné rychlosti čelem do kovového sloupku. Do takové té zábrany, co stála u vyhrazené cesty podél řeky, aby tam mezi chodce a cyklisty nevjížděly motorky a auta. Byl jsem unavený, nesoustředil se, a na jen docela malý okamžik jsem se přestal dívat dopředu. Přední kolo se celé zkroutilo, jako by bylo z másla, a já sletěl po hlavě na beton. Než jsem se nadál, už jsem doslova a do písmene plachtil vzduchem. Hlavu mi naštěstí zachránila helma, ale kdybych ji neměl, dopadlo by to se mnou hodně špatně. Při pádu jsem si bolestivě odřel ruku, byl jsem ale rád, že to skončilo jen tím (někteří moji známí z podobné situace vyvázli mnohem hůř).

Stačí jediný takový zážitek, aby se do člověka nesmazatelně vrylo určité poučení. K tomu, abyste si s jistotou osvojili základní pravidla věci, je v mnoha případech fyzická bolest nezbytná. Od té doby hlavu neskláním, i kdybych byl unavený sebevíc. Na cestě přede mnou mi už nesmí ujít ani myš. Čímž samozřejmě dám pěkně zabrat svým chudinkám svalům.

Ani trochu se nepotím. Anebo možná ano, jenže v silném větru, s kterým se řítím o závod, pot okamžitě vyschne. O to větší mám ale žízeň. Nechat to jen tak, mám okamžitě co dělat s dehydratací. A při té člověku polevuje soustředění. Nesednu na kolo bez lahve vody. Rovnou za jízdy ji zvednu z držáku na rámu, vylokám obsah a pak ji zase vrátím zpět. Cvičím se, abych všechny tyhle činnosti zvládal automaticky, hladce, oči upřené přímo před sebe.

Upřímně řečeno je podobný osamělý cyklistický trénink dost náročná záležitost. Ze začátku jsem byl naprosto nezkušený, a tak jsem požádal známého, který závodní cyklistice rozumí, a ten mi začal dělat jakéhosi osobního trenéra. Naložili jsme kola do pickupu a ve volných dnech se vydávali na molo do Oi. Ve dnech pracovního klidu tam totiž nejezdí zásobovací kamiony a široké vozovky mezi skladišti představují ideální cyklistickou dráhu. Taky tam chodívají jezdit spousty lidí. Zadali jsme si čas, stanovili počet okruhů a při tréninku se je pak snažili dodržet. Společně jsme se pustili i do vytrvalostních jízd na dlouhou vzdálenost (při takové jsem právě měl už zmíněnou nehodu). Ani dlouhé vytrvalostní běhy před maratónem nejsou činnost nijak společenská, co je to ale proti samotě jezdce na kole, který jen mlčky svírá řídítka a šlape a šlape. Pořád, donekonečna jen jedno a to samé. Stoupání, rovinky, klesání, příznivý vítr, protivítr. Změnit převod, změnit pozici, ověřit počet okruhů, zvýšit zátěž, snížit zátěž, ověřit počet okruhů, napít se vody, změnit převod, změnit pozici... Až mi to chvílemi připadá jako obzvlášť rafinované mučení. Triatlonista Dave Scott vypráví ve své knize, jaké to bylo, když poprvé trénoval na kole. „Připadalo mi, že je to ten nejnepříjemnější ze všech sportů, co jen lidstvo vymyslelo." Taky mám ten dojem.

Přesně to ale budu muset těch několik měsíců do triatlonového závodu dělat, bez jakékoli logiky. Zoufale si broukám Adamsovo 18 Till I Die, občas dokonce i proklínám celý svět, a dál a dál sešlapávám a zdvihám nohama pedály. Nechám své nohy, aby do sebe vstřebaly rychlost rotace. Horký vítr, co bez zábran sviští přes Pacifik, mne přitom šlehá do tváří.

Má stáž na Harvardu skončila v závěru června, čímž byl zároveň konec s mým pobytem v Cambridge (a taky s točeným pivem Sam Adams a s Dunkin Donuts), a já si sbalil věci a počátkem července se vrátil do Japonska. A co prý jsem během své stáže v Cambridge hlavně dělal? Přiznám se dobrovolně. Nakupoval jsem kvanta gramodesek. Poblíž Bostonu jsou ještě spousty vynikajících obchodů s LP deskami z druhé ruky. A pokud se naskytla příležitost, navštěvoval jsem i prodejny v New Yorku nebo ve státě Maine. Na sedmdesáti procentech desek, které jsem koupil, je jazz, pak většinou klasika, a k tomu nějaký ten rock. Co se sbírání starých gramodesek týče, jsem do něj už odedávna pěkně (vlastně spíš totálně) zažraný.

Dostat je pak všechny domů do Japonska byla činnost opravdu náročná.

Sám nevím, kolik už těch LP desek vlastně doma mám. Nikdy jsem je nepočítal a ani se mi do tak hrozné práce nechce. Od svých patnácti let jsem už starých desek nakoupil velké spousty, a zrovna takové spousty jsem jich už dal pryč. Objevují se a mizí tak rychle, že člověk ztrácí přehled o konkrétních číslech. Přicházejí a odcházejí. Jejich celkový počet ale bez nejmenších pochyb stále stoupá. A předně: nijak zvlášť mne netrápí, kolik desek vlastním. Čísla nic neznamenají. Když se mne ptají, kolikpak desek vlastně mám, nezbývá mi, než odpovědět: „Asi velkou spoustu. Ale pořád ještě ne dost."

Tom Buchanan z Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho - hráč póla a vyhlášený boháč - říká: „Slyšel jsem, že se ze stájí dělají garáže, ale já jsem první člověk, který udělal z garáže stáj." Ne, že bych na to chtěl být nějak pyšný, ale dělám to stejně. Čili tak, že pokud se mi podaří objevit zachovalou LP desku s nahrávkou, kterou už přitom mám na CD, bez váhání prodám CD a LP desku si nechám. Když se mi podaří objevit stejnou LP desku, ale s vyšší kvalitou nahrávky a věrnější originálu, okamžitě si ji koupím namísto původní. Je s tím velká práce a stojí to hrůzu peněz. Většina lidí by o někom jako já asi řekla, že je maniak.

Loni v listopadu (tj. v roce 2005) jsem podle plánu zaběhl newyorský maratón. Byl příjemný, jasný podzimní den. Nádherný tak, že jste div neviděli, jak se odněkud, kde se vzal tu se vzal, vynoří tehdy už zesnulý Mel Tormé, opře se o koncertní křídlo, a začne ze sebe sypat sloky Podzimu v New Yorku. Spolu s desetitisíci běžců ze všech koutů světa jsem dopoledne vystartoval ze Staten Islandu přes Verrazanský most, proběhl Brooklynem (kde vždycky čeká a fandí spisovatelka Mary Morrisová), proběhl Queensem, přeběhl nesčetně mostů, proběhl i Harlemem, a po několika hodinách a dvaačtyřiceti kilometrech dorazil do cíle poblíž restaurantu Tavern on the Green v Central Parku.

A jakýpak byl výsledek? Po pravdě řečeno, nijak slavný. Přinejmenším ne tak slavný, jak jsem v duchu tajně očekával. I sám za sebe jsem snil o tom, že svou knihu pokud možno uzavřu silnými slovy typu: „Díky usilovnému tréninku se mi New York City Marathon podařilo zaběhnout s vynikajícím časem, a když jsem probíhal cílem, nešlo se ubránit dojetí." A pak že frajersky odkráčím v dál nádherným západem slunce za doprovodu heroického Gonna Fly Now z Rockyho. Upřímně řečeno, než jsem se do závodu doopravdy pustil, choval jsem v sobě očekávání, že by to tak mohlo být, že by bylo skvělé, kdyby se to povedlo. Byl to můj plán A. Úžasný a skvělý plán.

V reálném životě to však takhle jednoduše nechodí. V jistém bodě našeho žití nám ve chvíli, kdy pod tlakem okolností toužebně čekáme jasný závěr, začnou ve většině případů klepat na dveře doručovatelé špatných zpráv. Netvrdím, že je tomu tak vždycky. Ze zkušenosti ale můžu říct, že případů, kdy dorazí zpráva neveselá, je mnohem víc než těch opačných. Doručovatel salutuje a tváří se omluvně, zpráva, kterou přináší, se tím ale ani trochu nezlepší. Doručovatel sám ale za nic nemůže. Doručovatele nemůžeme z ničeho vinit. Neposloužíme si, když ho budeme chytat za límec a třást s ním. Chudák doručovatel jen svědomitě vykonává práci, kterou mu svěřili shora. A nesvěřil mu ji nikdo jiný, než - přesně tak - naše stará známá realita.

Z podobných důvodů právě všichni potřebujeme i takzvané „plány B".

Před závodem se mi má kondice zdála téměř dokonalá. Byl jsem naprosto odpočatý. Nepěkné pocity na vnitřní straně kolene se vytratily. Ve stehnech, a zvlášť v lýtkách ještě přetrvávala lehká malátnost, ale ne natolik, aby to stálo za řeč (jak se mi alespoň zdálo). Tréninkový plán jsem dodržel bez zameškání. Snad nikdy se mi ještě nepovedlo nastupovat závod po podobně příjemném a bezproblémovém tréninku. Takže jsem čekal (anebo možná spíš opodstatněně věřil), že budu mít nejlepší čas za posledních pár let. Ze mi už zbývá jen proměnit nastřádané žetony na hotové peníze.

Na startu jsem se zařadil za pacemakera, který nesl nápis: 3 hodiny 45 minut. Takový čas mi připadal víc než reálný. Což byla zřejmě chyba. Viděno zpětně, měl jsem se možná do třicátého kilometru držet za vodičem s časem 3:55, a v momentě, kdy bych ucítil, že mám dnes na víc, se pak přirozeně a nenásilně zařadit do rychlejší skupiny. Podobný na zdraví se ohlížející přístup byl zřejmě to, co jsem potřeboval. Mně ale v tu chvíli pohánělo něco docela jiného. Přece jsi tak horlivě trénoval, a navíc v jakém vedru. Tenhle čas prostě musíš zaběhnout. Jsi přece chlap, tak se koukej snažit, znělo mi v uších. Jako když Pinocchia cestou do školy oslovili vychytralý lišák s kocourem. A navíc, čas 3:45 pro mne doposavad představoval, anglicky řečeno, business as usual, tedy vůbec nic zvláštního.

Do pětadvacátého kilometru jsem se za pacemakerem udržel, pak už ne. Přiznávám to jen nerad, ale začaly mi čím dál víc těžknout nohy. Začal jsem se propadat. Předběhl mě vodič pro 3 hodiny 50, pak i pro 3 hodiny 55. Horší už to být nemohlo. Pacemakerem pro 4 hodiny jsem se už nechat předběhnout prostě nesměl. Když jsem za mostem Triboro vběhl na širokou, přímou cestu vedoucí k Central Parku, poněkud se mi vrátil elán, a začal jsem si dokonce dělat slabou naději, že se možná ještě svedu trochu vzchopit, jenže i ta vzala zanedlouho zasvé, když mě po vběhnutí na starý známý táhlý svah v parku chytila najednou křeč do pravého lýtka. Ne tak hrozná, abych musel zastavovat, ale vinou bolesti ve svalech jsem nemohl běžet rychleji než krokem. Diváci kolem mi fandili svým „Go, go!" a i já sám měl celé hory odhodlání nevzdat to, ale noha mě neposlouchala.

A tak jsem ani tentokrát nedosáhl lepšího času než téměř rovné čtyři hodiny. Do cíle jsem samozřejmě doběhl, i když všelijak, takže rekord maratónů zaběhnutých bez přerušení mi zůstal zachován (tenhle byl čtyřiadvacátý). Nejhoršímu jsem svedl zabránit. Neuspokojivý pocit, že jsem přece všechno tak pečlivě naplánoval a trénoval celou duší, mi však zůstával. Jako by se mi v žaludku válely cáry temných mraků. Neměl jsem klid, ať jsem to celé rozebíral, jak chtěl. Vložil jsem do věci přece tolik úsilí, tak proč mě pak musely přepadnout křeče? Nemám tu v úmyslu zpětně lamentovat, že snad musí každá snaha být po zásluze odměněna, ale jestli jsou na nebi nějaké vyšší síly, mohly by se snad uráčit aspoň trochu projevit. Copak nemůžou mít alespoň trochu slitování?

Zhruba půl roku nato jsem v dubnu 2006 běžel Bostonský maratón. Z principu neběhám nikdy víc než jeden maratón ročně, ale výsledky z New Yorku byly natolik neuspokojivé, že jsem to prostě musel zkusit znovu. Tentokrát ovšem s radikálně sníženým tréninkovým objemem. Na New York jsem přece trénoval tak svědomitě, a výsledky mě pak zklamaly. Možná, že jsem se přetrénoval. Proto jsem si tentokrát schválně nesestavoval žádné zvláštní tréninkové menu, běhal jen o malinko víc než obyčejně, s ničím si nelámal hlavu a byl rozhodnutý běžet jen jak dokážu. Nonšalantně, málem s vědomím, že mi nějaký maratón může vlézt na záda. Uvidíme, co to udělá, říkal jsem si.

A tak jsem tedy běžel Boston. Už posedmé. Trasu jsem proto měl skoro celou v paměti. Kolik je svahů, kde a jak se zatáčí, to všechno jsem si pamatoval. Jasné mi povětšinou bylo i to, jak mám závod běžet - i když vám samozřejmě taková znalost nezaručí, že si povedete skvěle i ve skutečnosti.

A jak to tedy celé dopadlo?

Můj čas se skoro nelišil od výsledku z New Yorku. Poučený newyorskými zkušenostmi jsem se v první půlce co možná krotil. Držel jsem tempo a šetřil silami. Bezstarostně jsem sledoval krajinu kolem sebe, užíval si trasu a čekal, až nastane chvíle, kdy dostanu chuť zvýšit tempo.

Takový okamžik však ne a ne přijít. Od třicátého po pětatřicátý kilometr, až k takzvanému „Vrchu zlomeného srdce" šlo všecko hladce. Úplně bez problémů. I přátelé a známí, kteří mi na „Zlomené srdce" přišli fandit, se později shodli, že jsem se jim zdál být plný elánu. I já sám se cestou vzhůru do kopce usmíval a mával jim. Dokonce jsem si říkal, že jestli to takhle půjde dál, možná v závěru zvládnu zvýšit tempo a nahnat čas. Jenomže od chvíle, kdy jsem proběhl přes Cleveland Circle do centra města, mi najednou ztěžkly nohy. Zničehonic na mne dolehla únava. Křeče se nedostavily, ale na posledních pár kilometrech mezi Mostem Bostonské univerzity a cílem závodu jsem už zvládal tak nanejvýš nezaostávat za ostatními. O nějakém zvyšování rychlosti nemohlo být ani řeči.

Do cíle jsem samozřejmě doběhl. Za oblačného počasí, co ten den vládlo, jsem bez zastávky urazil svých 42,195 km, a v pořádku proběhl cílem, umístěným jako obvykle u Prudential Center. Zabalil jsem se do stříbrné termoizolační plachty a od slečny, co tam pracovala jako dobrovolná pořadatelka, si nechal na krk zavěsit medaili. Dostavil se starý dobrý pocit úlevy, že už nemusím běžet dál. Dokončit maratón je vždycky nádherný zážitek a pořádný úspěch. Čas, kterého jsem dosáhl, mne však neuspokojil ani trochu. Po závodě se vždycky těším, jak si s velkou chutí dám sklenici točeného Sama Adamse, ale tentokrát se mi moc nechtělo ani do toho. Únava jako by mne zachvátila až někam do morku kostí.

„Copak se to s tebou děje?" kroutila hlavou manželka, která mne čekala v cíli. „Nevypadáš, že by tě nějak zvlášť opustily síly, a trénoval jsi přece taky pořádně."

Sám netuším, proč se to stalo. Dost možná šlo prostě jen o důsledek přibývajících let. Možná by se daly vysledovat i nějaké jiné příčiny. Možná, že jsem naprosto přehlédl nějaký zásadní fakt. Ať už je to jak chce, všechny hovory v současnou chvíli končí právě u toho „možná". Jako když písek pouště bezhlesně vpíjí nepatrnou zavodňovací strouhu.

Se značnou jistotou dokážu potvrdit jen jediné. A sice to, že nejspíš budu běhat maratóny i nadále, bez umdlení a ze všech sil, dokud se mi nevrátí pocit, že se mi podařilo zaběhnout dobrý závod. Dokud to můj organismus dovolí, budu nejspíš běhat dál a neohlížet se na to, že se začínám belhat, a že mi všichni kolem říkají: „Pane Murakami, už byste toho běhání měl nechat, vždyť už máte svoje léta". Nepochybně budu dál vyvíjet stejné - a občas i větší - úsilí, aby se mi dařilo maratóny dokončit, i kdyby se mi měly dál horšit časy. Přesně tak, ať si kdo chce co chce říká, to už je má vrozená přirozenost. Jako když štíři bodají, nebo jako se cikády tisknou ke stromům. Jako se lososi vracejí do rodných řek a jako k sobě kachny z páru nepřestávají lnout.

Možná, že právě to by mohl být jeden ze závěrů jak pro mne, tak pro tuto knihu. Hudební téma z Rockyho mi k tomu nezazní. A nikde ani stopy po zapadajícím slunci, do kterého bych snad měl odkráčet. Závěr bude neokázalý jako sportovní boty do deště. A někomu bude možná připadat i trapný. Hollywoodskému producentu, jemuž snad přinesou návrh na zfilmování, bude dost možná stačit jediný pohled na poslední stránku, aby ho celá věc přestala zajímat. Mám ale takový dojem, jestli snad nakonec právě takový závěr nebude pro mne ten nejvhodnější.

Nezačal jsem přece běhat ulicemi a cestami proto, že by mne snad někdo přemlouval: „Poslyšte, nechcete se stát běžcem?" Zrovna tak, jako jsem nezačal psát knihy proto, že by mi někdo řekl: „Poslyšte, vy byste se měl stát spisovatelem." Začal jsem je psát zničehonic jednoho dne, protože se mi do toho chtělo. A jednoho dne jsem i zničehonic vyrazil do ulic, protože jsem do toho měl chuť. Po celý život jsem se nenechával ničím ovlivnit a dělal to, co se mi líbilo, a tak, jak jsem to dělat chtěl. I když mě ostatní odrazovali, i když mě za to kritizovali, já své způsoby neměnil. Co kdo může ještě po takovém člověku chtít?

Vzhlížím k obloze. Neukázaly se tam už nějaké známky milosti? Kdepak, ani náhodou. Jen nad Pacifikem lehce plynou netečná letní oblaka. Nic mi nesdělují. Mraky jsou vždycky němé. Možná, že toho vzhlížení k nebi nemám zapotřebí. Třeba bych se měl podívat spíš do svého nitra. A tak to tedy zkouším. Tak, jako bych se díval do hluboké studny. Je tam snad k zahlédnutí nějaká milost? Ale kdepak. Tam je k vidění jen má stará známá přirozenost. Individualistická, paličatá, neochotná ke spolupráci, v jednom kuse sobecká, a přesto o sobě neustále pochybující, přirozenost, která se i v obtížných situacích snaží najít něco humorného - nebo něco, co se humoru aspoň blíží. Ušel jsem s ní už velký kus cesty, jako se starou koženou kabelou v ruce. Ne že by se mi ji vláčet chtělo. Na to je její obsah moc těžký, a už od pohledu za moc nestojí. Místy už je navíc odřená. Tahám ji s sebou chtě nechtě jen proto, že už nemám nic jiného, co bych si s sebou mohl vzít. I když k ní přece jenom cítím jistou příchylnost a lásku. Samozřejmě.

A tak se tedy právě pilně připravuju na triatlon, který se koná prvního října v městě Murakami v Niigatě. Jinými slovy, pořád s sebou vláčím tu starou brašnu. Dost možná, že vstříc dalšímu trapnému konci. Vstříc zřídkavé, barokně košaté zralosti - skromněji řečeno, vstříc ukončení vývoje.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024