KAPITOLA 17
Alex Ford projel svým vozem alejí George Washingtona, sjel ostře k řece Potomac a zastavil na parkovišti Rooseveltova ostrova. Jediná přístupová cesta na ostrov vedla po dlouhé lávce.
Parkoviště bylo přecpané policejními vozy a neoznačenými automobily federální policie. Byl tu i tým koronera D. C., stejně tak jako vyšetřovatelé FBI. Ford si byl vědom, že bude mít co do činění se spoustou uniforem.
„Je tu dost rušno,“ ozvala se Simpsonová.
„Hm, myslím, že bude docela legrační sledovat, jak se místní parkoví poldové dohadují s federály, komu z nich tenhle případ vlastně patří. Státní policie bude až třetí v řadě.“
Vstoupili na lávku a ukázali své průkazy strážnému, který tam hlídal.
„Tajná služba?“ řekl muž a vypadal mírně zmateně.
„Posílá nás prezident. Přísně tajná záležitost,“ odvětil Alex a šel dál.
Po vyznačených cestách se záhy dostali k místu činu. Alex postupně zachytával střípky hovorů a vyzvánění mobilních telefonů přehrávajících kakofonii nejrůznějších melodií a zvuků. Cenil si toho, že jeho telefon zvoní jen postaru a úplně obyčejně.
Pak oba vstoupili na vydlážděnou plochu před sochou T. R., Alex se začal rozhlížet a nasávat atmosféru týmů vyšetřovatelů. Uniformy parkové a státní policie se daly snadno rozlišit tím, že se navzájem držely uctivě stranou. Stejně tak snadno bylo možné poznat i agenty FBI. Postavy v oblecích se totiž chovaly, jako by jim tohle místo odjakživa patřilo. Alex však zahlédl i další uniformy, které mu nic neříkaly.
Udělal krok vpřed a vybral si za svůj cíl seržanta parkové policie ( Národní památky a pozemky chrání zvláštní ozbrojené složky označované jako „parková policie“ (pozn. překl.)). Mít poldu na své straně je pravidlo, které stojí za to dodržovat.
„Alex Ford, tajná služba. Agentka Simpsonová.“
Policista si s nimi potřásl rukou.
„Co jste zatím zjistili?“ zeptal se Alex.
Muž jen pokrčil rameny.
„Nejspíš sebevražda, ten chlápek se střelil do úst. Nebudeme to ale vědět jistě, dokud koroner nevydá rozhodnutí o příčině smrti. Ta mrtvola je už ztuhlá. Nemůžeme mu ani otevřít pusu, abychom ji neponičili před pitvou.“
„Co ti od FBI?“ ozval se Alex a kývl hlavou směrem k mužům v oblecích.
„Co byste řekl?“ poznamenal policista pobaveně.
„Z kapsy jim čouhají pláštěnky supermanů,“ odvětil Alex a na policistově tváři se objevil lehký úsměv. „A támhle ti?“ zeptal se a ukázal na další muže, kterých si všiml už předtím. Tiše spolu o něčem hovořili.
„Ti patří ke Carteru Grayovi, jsou z NIC.“ Polda se opět pousmál. „Nejspíš zjišťují, co má al-Káida proti Teddymu Rooseveltovi.“
Alex se zašklebil.
„Nebude vám vadit, když nás budete informovat o všem, co zjistíte? To víte, mám šéfa, který patří mezi ty, jejichž řiť se nikdy nevyprázdní.“
„Jasná věc, ale zatím nás tenhle případ nijak zvlášť nezajímá. Ten chlap měl u sebe peněženku, dopis na rozloučenou a pistoli, z níž vyšel jediný výstřel. Zdá se, že nejdřív vychlastal skoro celou flašku skotské. Taky to tu pěkně smrdí. Otisky jsou na láhvi i na pistoli, a navíc ta zbraň je na něj registrovaná. Srovnáme otisky, zda jsou skutečně jeho.“
„Rezidua střelného prachu na rukou?“ zeptala se Simpsonová.
„Žádná očividná. Zbraň vypadá nově a udržovaně. Občas revolver rezidua nezanechá.“
„Známky rvačky?“ zeptal se pro změnu Alex. Polda zavrtěl hlavou.
„Ještě jedna věc,“ ozvala se znovu Simpsonová. „On sem na místo činu přijel?“
„Ne, na parkovišti žádné auto nebylo,“ odvětil polda.
„Takže ho mohl někdo zastřelit a pak ho sem přivézt,“ řekla Simpsonová. „Kdyby to ale byla sebevražda, jak by se sem dostal?“
„Na sever od parkoviště je ta vyvýšená lávka. Vede nad alejí GW a spojuje Heritage Trail s Řetězovým mostem,“ vysvětloval policista. „Cyklostezka vede přes most a končí na parkovišti. Nemyslíme si ale, že přijel tudy. Někdo by ho tam musel vidět.“ Zaváhal. „My máme úplně jinou teorii. Ten chlap měl totiž promáčené šaty, a nebyla to jen rosa.“
Alex okamžitě pochopil.
„Cože? Chcete říct, že sem doplaval?“
„Vypadá to tak.“
„Ale proboha proč? Kdyby už byl v řece, mohl se přece jednoduše napít Potomaku.“
„Jestli plaval přes Malý kanál ze strany Virginie, není to tak daleko,“ poznamenal policista.
„Hm,“ zavrčel Alex. „Pokud ale chtěl přijít tímhle směrem, proč nepoužil lávku nad Malým kanálem a místo toho se plahočil ve vodě? A jestli byl namol, tak by se přece utopil.“
„Pokud chlastal až tady, tak ne,“ řekl polda a vydal pár pokynů technikům, kteří pročesávali okolní terén. Jeden z nich mu mezitím přinesl jakýsi předmět.
„Tohle jsme našli,“ řekl muž a podal policistovi igelitovou tašku s další uvnitř.
Alex se Simpsonovou si je začali prohlížet. Alex našel odpověď jako první.
„Dal zbraň do igelitky, aby se ve vodě nenamočila, když sem plaval.“
„Jednička s hvězdičkou. Revolver ráže dvaadvacet, střela s pláštěm.“
„Prý tu byl i dopis na rozloučenou?“ zeptal se Alex a policista vytáhl malý blok.
„Ano, opsal jsem si ho slovo od slova.“
Přečetl vzkaz oběma agentům a Simpsonová si text přepsala do svého notesu.
„Máte originál toho dopisu?“ zeptal se Alex.
„A vy jste kdo?“ ozval se zničehonic ostrý hlas.
Alex se otočil a stál tváří v tvář malému podsaditému muži ve značkovém obleku od Brooks Brothers, se střízlivou kravatou a v lakýrkách s okovanou špičkou. Alex mávl průkazem a představil sebe i svou partnerku. Muž se však na průkaz ani nepodíval.
„Jsem zvláštní agent Lloyd. Zájmy tajných služeb tu už reprezentují pánové z NIC.“
Alex přistoupil na jeho nadřazený tón.
„Já jen poslouchám rozkazy, agente Lloyde. Upřímně řečeno, tajná služba si své zájmy hájí sama. Jsem si jistý, že FBI chápe, že ztratit člověka z taktického je hodně ožehavá záležitost, zvlášť když byl z vnitra a ne z financí.“ Alex dobře věděl, že úsek vnitro mělo vždycky mnohem větší díl odpovědnosti než financové. Lloyd vypadal na to, že vystřelí zpět nějakou jedovatou poznámku, ale pak si to rozmyslel. Nakonec jen pokrčil rameny.
„Prima. Tak si tady hrajte na Sherlocka Holmese. Tělo je támhle.“
„Agente Lloyde, opravdu oceňuji váš přístup. Ptal jsem se ale na ten nalezený dopis.“
Lloyd kývl na jednoho kravaťáka z FBI a dopis byl záhy na světě.
„Teď se pokusí s použitím páry najít nějaké otisky na jeho oblečení. Nejsem ale přesvědčen, že něco objeví. Je to obyčejná sebevražda,“ řekl Lloyd.
Simpsonové to nedalo a konečně promluvila.
„Oblečení není zrovna dvakrát dobré místo pro sběr otisků, ale jeho sako má docela slušný povrch, zvlášť když bylo mokré. Včerejší počasí by nám mohlo pomoci. Vaši technici mají určitě ve voze chemické tyčinky, že? Nic lepšího než kyanoakrylátové sloučeniny pro skryté otisky nenajdete.“
„Nevím, zda to tu mají, nebo ne,“ zapochyboval Lloyd.
„Nejlepší bude, když jeho oblečení vezmete do laborky. Můžete pak použít podtlakovou komoru s regulací tepla nebo chemický výparník. Vím, že FBI takové zařízení má.“ Pak ukázala na sebevrahův dopis. „Vložte do komory i ten dopis, přidejte ninhydrin nebo DFSO spray a uvidíte všechno, co tam je.“
„Dík za rady,“ řekl Lloyd odměřeně, i když bylo zřejmé, že je ohromen jejími znalostmi.
Alex se podíval nejdřív na Simpsonovou a pak na Lloyda. V agentových očích nebyl zrovna přátelský výraz.
„Budete muset ověřit, zda je to jeho rukopis,“ dodal Alex.
„To vím taky,“ odsekl Lloyd.
„Může to udělat laboratoř tajné služby. Stejně tak sejmou otisky, pokud tam nějaké budou.“
„Laboratoři FBI se žádná nevyrovná,“ zaútočil opět Lloyd.
„Jenže naše laboratoř nemá tolik nevyřízených úkolů, agente Lloyde. A navíc je to náš společný zájem.“
Tato poznámka zahrála na správnou notu tvrdohlavého agenta FBI a jeho chování se během několika okamžiků zcela změnilo.
„Oceňuji vaši nabídku, agente Forde.“
„Jsem Alex. A tohle je Jackie,“ řekl Alex a kývl hlavou směrem k Simpsonové.
„Dobře, jsem Don. Vlastně tu vaši nabídku využijeme docela rádi. Laboratoř FBI je teď přecpaná všemi těmi teroristickými záležitostmi. Budete ale muset podepsat protokoly. Koroner si na to potrpí.“
Alex to udělal a pak si začal pozorně prohlížet dopis v plastovém obalu. Nakonec ho podal Simpsonové.
„Máme pro tu sebevraždu nějaký motiv? Prý se chtěl oženit.“
„Což občas chlapy dovede k tomu, že se picnou,“ poznamenal polda.
Všichni se rozesmáli, vyjma Simpsonové. Ta naopak vypadala, že okamžitě vytáhne zbraň a sama nadělá o pár mužských mrtvol více.
„Je příliš brzy cokoli tvrdit,“ pokračoval Lloyd. „Vyšetřujeme, ale zatím to vypadá tak, že se Patrick Johnson skutečně zastřelil sám.“
„Žádné stopy po dalších osobách?“ zeptala se Simpsonová, teď už opět klidná.
„Pokud tady nějaké stopy byly, tak je rozšlapalo těch padesát školáků. Ráno tu ležela hustá mlha, děti o to tělo málem zakoply. Většina z nich dostala hrozný strach. Na dlažbě by se ale stejně žádné stopy či otisky bot nezachovaly.“
„Kterou cestou se sem dostal?“ zeptal se Alex.
„Nejspíš tamhletudy,“ řekl policista a ukázal směrem doleva. „Pokud přeplaval Malý kanál, musel projít lesem a pak tím smetím.“
Lloyd jeho poznámku doplnil.
„Prohledáváme břehy a hledáme jeho vůz. Víme, že žil v marylandské Bethesdě. Musel dojet docela blízko a pak přeplavat na ostrov. Když najdeme to auto, můžeme snadno označit místo, kde vstoupil do řeky.“
Alex se podíval k virginskému břehu.
„Hele, pokud plaval přes Malý kanál, musel to auto přece nechat na parkovišti.“
Policista pokrčil rameny.
„Tam ho právě nenechal. Pokud ho sem ovšem neodvezl někdo jiný.“
„Tudy ale projíždí i policejní člun, ne?“ vložila se do debaty Simpsonová.
Lloyd přikývl.
„V noci to tady kontrolovali, jenže padla hustá mlha a oni nic neviděli. Rozhodně ne nějakého plavce ve vodě.“
„Jak dlouho je mrtvý?“ zeptal se Alex.
„Podle koronera plus minus dvanáct hodin.“
„Nějaký důvod, proč si vybral právě Rooseveltův ostrov?“
„Je to tu uzavřené, tiché, a přesto dostupné. Třeba patřil k Rooseveltovým obdivovatelům,“ dodal Lloyd. Agent FBI se podíval směrem k mužům z NIC, zamračil se a pak se obrátil zpět k Alexovi. „Zajdeme za těmi z NIC a položíme jim několik otázek. Možná zjistíme, proč se chtěl Johnson zabít. To, co už víme,“ řekl a kývl směrem k týmu NIC, „pravděpodobně donutí ty chlápky být ještě víc paranoidní, než jsou teď.“
„Chcete říct, že Johnson pracující pro NIC dělal něco, co dělat neměl?“ podivil se Alex.
„Těžko říct, protože vlastně ani nevím, co pro NIC dělal,“ poznamenal Lloyd, dříve než odešel.
„Vítám tě v týmu,“ zabručel Alex a vyzval Simpsonovou, aby ho následovala k mrtvému tělu. „Zvládneš to?“ zeptal se jí.
„Vyšetřovala jsem vraždy v Alabamě. Viděla jsem už spoustu střelných zranění a ještě víc mrtvol.“
„Netušil jsem, že v Alabamě mají taky zabijáky.“
„Děláš si legraci? V Alabamě je víc zbraní než v celé americké armádě dohromady.“
Alex poklekl, podíval se na Johnsonovo tělo a dotkl se ztuhlých paží. Rukáv byl promočený, kolem uší, nosu a úst se táhla zaschlá krevní skvrna.
„Fraktura lební baze,“ odvodila Simpsonová. „Krev stékala dolů prasklinou v lebce. Koroner nejspíš najde kulku v týlu. Protože jde jen o dvaadvacítku, bude muset lebku celou otevřít, aby určil trajektorii střely.“
„Krevní skvrna je na rukávu, ale pravá ruka je potřísněna jen minimálně,“ doplnil Alex. „Poněkud překvapující.“
„Jo, ale když kulka uvízne v lebce, tak se občas stává, že rána méně krvácí.“
„Nejspíš ano.“
Alex křikl přes rameno.
„Kde byla nalezena pistole a kde ten dopis?“
„Pistole ležela vpravo od těla, asi tak patnáct centimetrů. Dopis jsme našli v pravé postranní kapse větrovky,“ odpověděl policista.
Když Alex vstal, pocítil palčivou bolest v šíji. Málem ho to porazilo. Simpsonová se na něj překvapeně podívala.
„Jsi v pořádku?“
„Jo, je to jen staré poranění z jógy. Co říkají instinkty staré vyšetřovatelky vražd z Alabamy?“
Simpsonová pokrčila rameny.
„Naučila jsem se, že první ohledání mrtvého většinou určí příčinu smrti.“
„Na to jsem se neptal. Ptal jsem se na tvé instinkty.“
Zareagovala velice rychle.
„Potřebujeme zjistit daleko víc věcí, než otočíme stránku. Nebyl by to první případ, kdy prvotní ohledání místa činu svedlo vyšetřovatele ze stopy.“ Mávla rukou směrem k chlápkům z NIC. „Pochybuju, že budou spolupracovat.“
Alex se na ty chlapy dlouze zadíval. Pokud existovala nějaká agentura, která byla držena v naprostém utajení, dokonce ještě větším než CIA či NSA, pak to bylo právě NIC. Klidně si dokázal představit pouliční zátarasy na ochranu národních zájmů, které by zastínily vše ostatní. Přestože i tajná služba občas používala stejnou taktiku, Alex jí věřil daleko více. Také proto se mu nijak zvlášť nelíbilo, že NIC bude mít v téhle záležitosti zase poslední slovo.
„Takže, co myslíš?“ zeptala se ho Simpsonová.
Alex si dlouze a pečlivě prohlížel místo činu a pak se na ni podíval.
„Nechci být příliš ješitný, ale mám dojem, že tohle bude pěkný průšvih. Zrovna teď se mi ale něco podobného vůbec nehodí.“
Když Alex se Simpsonovou opouštěli Rooseveltův ostrov, přihnali se k nim dva muži, kteří se identifikovali jako agenti NIC.
„Vy jste z tajné služby, že?“ zeptal se vysoký blonďák.
„Správně,“ přikývl Alex. „Agenti Ford a Simpsonová, washingtonská úřadovna.“
„Já jsem Tyler Reinke a tohle je Warren Peters. Jsme z NIC. Protože Johnson pracoval jak pro nás, tak i pro vás, bude asi nejlepší, když se dohodneme na spolupráci.“
„No, zatím je příliš brzo, ale rozhodně proti tomu nic nemám. Pokud ovšem dostanu něco na oplátku,“ odvětil Alex.
Reinke se usmál.
„Hrát se dá jedině s otevřenými kartami.“
„Můžete nám domluvit schůzku s lidmi, kteří pracovali s Johnsonem?“
„Myslím, že ano,“ řekl Peters. „Mimochodem, znáte někoho z NIC?“
„Ne. Jste vlastně první, s kým jsem se setkal a kdo připustil, že pro něco takového pracuje.“
Oba dva, Reinke i Peters, najednou vypadali podrážděně.
„Tady je moje vizitka,“ pokračoval v klidu Alex. „Dejte mi vědět, až tu schůzku domluvíte.“ Pak ukázal na dopis v plastovém sáčku. „My zatím provedeme srovnání rukopisu, abychom se ujistili, že patří skutečně Johnsonovi.“
„Právě o tom dopise jsem s vámi chtěl mluvit,“ ozval se Peters. „Máme dost expertů na grafologii, tu analýzu provedou velmi rychle.“
„Tajná služba to zvládne taky. A taky velmi rychle,“ nedal se Alex.
„O tom nepochybuji. Jenže NIC má stovky Johnsonových ručně psaných textů. Nabízím jen urychlené řešení. Spolupráce je přece v těchto dnech rozhodující, ne?“
„Dopis je v možném případě vraždy důkazním materiálem. Koroner by měl možná problém, kdybyste ten dopis měli vy. My jsme totiž – stejně jako FBI – pod přísahou,“ vložila se do hovoru Simpsonová.
„My vlastně taky,“ oponoval vytrvale Reinke. „A s koronerem jsem už mluvil. Vysvětlil jsem mu, že zde můžou hrát roli i národní bezpečnostní zájmy. Nijak by mu nevadilo, kdybychom ten protokol podepsali my, jde jen o to, aby důkazy byly správně evidovány.“
„No, jsem si jist, že jste ho museli pěkně vyděsit,“ řekl Alex. Chvilku váhal a nakonec dodal. „No tak dobře, ale dejte nám fofrem vědět. A nezapomeňte na otisky.“
Když Peters vyřídil s koronerem příslušné formality, opatrně převzal dopis.
„Carter Gray vyhlásí leckomu válku a válečnou sekeru už nejspíš vykopal.“
„Umím si to živě představit,“ poznamenal Alex.
Když je muži z NIC opustili, Simpsonová se zeptala.
„Co si o tom opravdu myslíš?“
„Myslím, že jsou to troubové, kteří mou vizitku hodí do nejbližší popelnice.“
„Proč jsi jim ten dopis teda dal?“
„Protože teď mají plnou kontrolu nad důkazními materiály v případě možné vraždy, a to nám dává skvělou záminku, abychom se mohli vydat do NIC a mrknout se, jak to uvnitř funguje.“
