KAPITOLA 38
Stone s Miltonem několikrát zamrkali, když před nimi u nádraží Union zastavila motorka. Reuben si sundal brýle a promnul si zarudlé oči.
„Reubene, kde máš tu svou dodávku?“ zeptal se ohromený Stone.
„Tuhle mašinku jsem našel na smetišti, to je k neuvěření, co? Celý loňský rok jsem ji dával do pucu.“
„Co to je?“ zeptal se Stone.
„Motocykl Indián z roku 1928, se sajdkárou,“ odvětil okamžitě Milton.
„Jak tohle víš?“ zíral ohromený Reuben.
„Před šesti lety jsem o tom četl článek v Antique Motocycle Magazine. Čekal jsem tehdy u zubaře, dávali mi korunku.“
„Korunku?“ zeptal se Reuben.
„Jo, to se nejdřív vytvoří gumový obal a pak se vyvrtá zubní email, až zbude dentin asi o průměru dvou milimetrů, aniž by nerv koukal ven. Korunka je z porcelánu. Pěkný, ne? Podívej!“ řekl a otevřel pusu.
Reuben to nevydržel.
„Díky za tu krvavou lekci ze zubařiny, doktore Farbe.“
„Neboj, krev při tom neteče,“ odvětil Milton, aniž si vůbec všiml jedovatostí v hlase svého přítele.
Reuben si povzdechl a pak se obdivně zahleděl na motocykl se sajdkárou v červené barvě.
„Motor má tisíc kubíků, s induktorem a přestavěnou převodovkou. Sajdkára ale není původní, je to replika ze sklolaminátu, ale aspoň nerezne a je o hodně lehčí. Většinu částí jsem sehnal přes eBay a taky od kámoše. Měl kus hovězí usně, tak jsem ji použil na potah sedačky. Navíc je levostranná, což je fakt výjimka. Tu motorku bych mohl prodat tak za dvacet táců, a přitom mě to stálo kolem deseti. Teda ne, že bych ji prodat chtěl, ale člověk nikdy neví.“
Podal Stoneovi černou helmu a brýle.
„Kde vlastně pojedu?“ zeptal se Stone.
„V sajdkáře, samozřejmě. Co si o sobě myslíš?“
Stone si nasadil helmu s brýlemi, pak otevřel malá dvířka a vklouzl do sajdkáry. Na dlouhána tam bylo opravdu málo místa.
„A jedeme!“ ozval se Reuben.
„Počkej ještě chvilku,“ vyhrkl Stone. „Neměl bych se o téhle káře dozvědět ještě něco dalšího?“
„Jo, když se kolo zvedne od vozovky, začni se modlit.“
Reuben nahodil motor, několikrát přidal plyn, zamával Miltonovi a společně se Stonem vyrazili na cestu. Dali se západně po Constitution Avenue, projeli kolem památníku vietnamských veteránů, kde Reuben – jako válečný veterán – zasalutoval, u Lincolnova památníku se otočili a přejeli most Memorial. Jakmile se dostali do Virginie, vzali to jižně po George Washington Parkway, které se mezi místními říkalo GW alej. Když se hnali ulicemi, sklízeli obdivně pohledy kolemjedoucích řidičů.
Stone zjistil, že pokud nohy trochu ohne, je to pohodlnější. A tak si poposedl a hleděl doleva na řeku Potomac, kde právě motorová loď míjela dvě veslující posádky. Slunce hřálo, vál svěží vánek a Stoneova mysl se konečně odpoutala od všech nebezpečí číhajících na jejich Camel Club. Najednou Reuben ukázal na nápis u parku a snažil se překřičet řev motoru.
„Pamatuješ, jak se ten park jmenoval po Lady Bird Johnson?“
„Jo, než si někdo uvědomil, že ještě neumřela,“ houkl Stone zpět. „Teď se ten park jmenuje po LBJ ( Lyndon B. Johnson – 37. prezident (pozn. překl)), který je už dávno v pánu.“
„Nezdá se ti úžasné, jak je ta naše vláda efektivní?“ křikl Reuben. „Trvalo jim pouhých deset let, než to dali do pořádku! Je to prima, nemůžu být ale naštvanej, když neplatím daně.“
Oba pak sledovali letadlo, které se právě odlepilo od startovací dráhy Reaganova Národního letiště. Nabralo kurz na sever, zatímco oni dva se vzápětí stočili na jih. Po pár minutách už vjížděli na území památného města Alexandria, jednoho z nejcennějších historických míst celé Ameriky. Chlubili se tu ne jednou, ale hned dvěma cennými budovami: domem, v němž strávil své dětství generál Konfederace Robert E. Lee, a kostelem, na jehož křesťanskou lavici usedal sám George Washington. Z každičkého koutu města vyzařovalo bohatství; stály tu původní, ale výborně udržované domy, dlážděné ulice, nádherné obchody, módní restaurace a nádherné nábřeží. Vládl zde čilý společenský život, a dokonce tu sídlil i federální konkurzní soud. Když ho míjeli, Stone…
