Camel club (David Baldacci)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 38

Stone s Miltonem několikrát zamrkali, když před nimi u nádraží Union zastavila motorka. Reuben si sundal brýle a promnul si zarudlé oči.

„Reubene, kde máš tu svou dodávku?“ zeptal se ohromený Stone.

„Tuhle mašinku jsem našel na smetišti, to je k neuvěření, co? Celý loňský rok jsem ji dával do pucu.“

„Co to je?“ zeptal se Stone.

„Motocykl Indián z roku 1928, se sajdkárou,“ odvětil okamžitě Milton.

„Jak tohle víš?“ zíral ohromený Reuben.

„Před šesti lety jsem o tom četl článek v Antique Motocycle Magazine. Čekal jsem tehdy u zubaře, dávali mi korunku.“

„Korunku?“ zeptal se Reuben.

„Jo, to se nejdřív vytvoří gumový obal a pak se vyvrtá zubní email, až zbude dentin asi o průměru dvou milimetrů, aniž by nerv koukal ven. Korunka je z porcelánu. Pěkný, ne? Podívej!“ řekl a otevřel pusu.

Reuben to nevydržel.

„Díky za tu krvavou lekci ze zubařiny, doktore Farbe.“

„Neboj, krev při tom neteče,“ odvětil Milton, aniž si vůbec všiml jedovatostí v hlase svého přítele.

Reuben si povzdechl a pak se obdivně zahleděl na motocykl se sajdkárou v červené barvě.

„Motor má tisíc kubíků, s induktorem a přestavěnou převodovkou. Sajdkára ale není původní, je to replika ze sklolaminátu, ale aspoň nerezne a je o hodně lehčí. Většinu částí jsem sehnal přes eBay a taky od kámoše. Měl kus hovězí usně, tak jsem ji použil na potah sedačky. Navíc je levostranná, což je fakt výjimka. Tu motorku bych mohl prodat tak za dvacet táců, a přitom mě to stálo kolem deseti. Teda ne, že bych ji prodat chtěl, ale člověk nikdy neví.“

Podal Stoneovi černou helmu a brýle.

„Kde vlastně pojedu?“ zeptal se Stone.

„V sajdkáře, samozřejmě. Co si o sobě myslíš?“

Stone si nasadil helmu s brýlemi, pak otevřel malá dvířka a vklouzl do sajdkáry. Na dlouhána tam bylo opravdu málo místa.

„A jedeme!“ ozval se Reuben.

„Počkej ještě chvilku,“ vyhrkl Stone. „Neměl bych se o téhle káře dozvědět ještě něco dalšího?“

„Jo, když se kolo zvedne od vozovky, začni se modlit.“

Reuben nahodil motor, několikrát přidal plyn, zamával Miltonovi a společně se Stonem vyrazili na cestu. Dali se západně po Constitution Avenue, projeli kolem památníku vietnamských veteránů, kde Reuben – jako válečný veterán – zasalutoval, u Lincolnova památníku se otočili a přejeli most Memorial. Jakmile se dostali do Virginie, vzali to jižně po George Washington Parkway, které se mezi místními říkalo GW alej. Když se hnali ulicemi, sklízeli obdivně pohledy kolemjedoucích řidičů.

Stone zjistil, že pokud nohy trochu ohne, je to pohodlnější. A tak si poposedl a hleděl doleva na řeku Potomac, kde právě motorová loď míjela dvě veslující posádky. Slunce hřálo, vál svěží vánek a Stoneova mysl se konečně odpoutala od všech nebezpečí číhajících na jejich Camel Club. Najednou Reuben ukázal na nápis u parku a snažil se překřičet řev motoru.

„Pamatuješ, jak se ten park jmenoval po Lady Bird Johnson?“

„Jo, než si někdo uvědomil, že ještě neumřela,“ houkl Stone zpět. „Teď se ten park jmenuje po LBJ ( Lyndon B. Johnson – 37. prezident (pozn. překl)), který je už dávno v pánu.“

„Nezdá se ti úžasné, jak je ta naše vláda efektivní?“ křikl Reuben. „Trvalo jim pouhých deset let, než to dali do pořádku! Je to prima, nemůžu být ale naštvanej, když neplatím daně.“

Oba pak sledovali letadlo, které se právě odlepilo od startovací dráhy Reaganova Národního letiště. Nabralo kurz na sever, zatímco oni dva se vzápětí stočili na jih. Po pár minutách už vjížděli na území památného města Alexandria, jednoho z nejcennějších historických míst celé Ameriky. Chlubili se tu ne jednou, ale hned dvěma cennými budovami: domem, v němž strávil své dětství generál Konfederace Robert E. Lee, a kostelem, na jehož křesťanskou lavici usedal sám George Washington. Z každičkého koutu města vyzařovalo bohatství; stály tu původní, ale výborně udržované domy, dlážděné ulice, nádherné obchody, módní restaurace a nádherné nábřeží. Vládl zde čilý společenský život, a dokonce tu sídlil i federální konkurzní soud. Když ho míjeli, Stone se ozval.

„Caleb zná lidi, co ti můžou pomoct s penězi. Tuším, že i Chastity by ti mohla být nějak užitečná.“

„Jo. Užitečná by mohla být pro mé potřeby, ale Milton by se na mě nejspíš zlobil,“ řekl Reuben a předvedl silácké mrknutí. „Já nepotřebuju pomoct s prachama, co mám, Olivere, já jen potřebuju píchnout s tím, abych jich měl víc.“

Zatočil doleva a pozvolna sjel vedlejší ulicí dolů k řece. Pak našel místo k parkování. Stone se jen stěží vyhrabal ven.

„Kčertu, co to máš s obličejem?“ zeptal se Reuben, který si teprve teď všiml Stoneova zranění.

„Upadl jsem.“

„Kde?“

„V parku. Hrál jsem šachy s T. J. a pak jsem si dal kafe s Adelphii. Zakopl jsem o kořen, když jsme odcházeli.“

Reuben chytil přítele za rameno.

„S Adelphii? Ta ženská je blázen. Divím se, že ti do toho kafe nehodila otráveného Mickey Mouse. Pamatuj, co ti teď řeknu: jednou v noci za tebou vleze do tvého domu a podřízne ti krk.“ Odmlčel se a pak tiše dodal. „Nebo, a to bude ještě horší, tě svede.“ Reuben se oklepal, nejspíš při pomyšlení na Adelphii jako milenku.

Když minuli hospodu na ulici Union, přešli na drahou stranu a zamířili do obchodu na rohu. Nad dveřmi se skvěl nápis Libri Quattuor Sententiarum.

„Sakra, kde se to tady vzalo?“ hudroval Reuben a ukazoval na vývěsní štít. „Nebyl jsem tady sice už hodně dlouho, ale nejmenovalo se to náhodou Knihkupectví U Douga?“

„Pro místní honoraci nebyl ten název dost ucházející, tak ho změnili.“

„Li-bri Quat-tuor Senten-tiarum? Fakt parádní! Co to vůbec znamená?“

„Latinsky ‚Čtyři knihy sentencí‘. Je to rukopis Petra Lombardského z dvanáctého století, ořezaný a svázaný někdy kolem vydání lekcí k Pavlovým epištolám Tomáše Akvinského z roku 1526. Někteří učenci ho považují za jednu z nejvzácnějších knih vůbec. A v knihkupectví si řekli, že je ten název velice příhodný.“

„Olivere, jsem ohromen. Netušil jsem, že umíš latinsky.“

„Neumím. Caleb mi o tom vypravoval. Byl to vlastně jeho nápad to knihkupectví přejmenovat. Jak víš, představil jsem ho majiteli, chtěl jsem, aby se Caleb podíval na vzácné tisky. Caleb mu nejdřív jenom radil, ale dneska už má v obchodě svůj podíl.“

Vešli dovnitř za zvuku zvonků připevněných na lomené dubové dveře. Vnitřní zdi tvořilo jak cihlové, tak i kamenné zdivo, strop byl podepřen trámy prožranými červotočem. Na stěnách visely vkusné olejomalby, na zdobených policích a v masivních almarách se vršily starověké svazky, pečlivě popsané a umístěné za sklem.

V malé místnosti se nacházel nenápadný bar, za nímž mladá krasavice vařila kávu pro žíznivé knihomoly. Na zdi se však skvělo varování, že do oddělení vzácných tisků se s nápoji nechodí. Zezadu vyšel malý plešatý muž v modrém blejzru, bílém roláku a s úsměvem na opálené tváři.

„Vítejte, vítejte v Libri Quattuor Sententiarum,“ říkal s přepečlivou výslovností. Podíval se na Stonea.

„Olivere?“

Stone k němu natáhl ruku.

„Ahoj, Douglasi. Pamatuješ si na Reubena Rhodese?“

„Douglas,“ bručel si pro sebe Reuben. „Kde zůstalo prosté Doug?“

Douglas Stonea objal a potřásl Reubenovi rukou.

„Olivere, vypadáš fakt dobře, ale nějak jinak. Prostě je z tebe úplně jiný člověk. Ten tvůj nový styl se mi moc líbí. Ne, já ho přímo zbožňuju. Jsi chic. Bellissimo!“

„Dík. A co ty? Caleb mi říkal, že se ti daří.“

Douglas chytil Stonea za loket a odvedl je s Reubenem kousek stranou.

„Caleb je poklad, klenot, prostě zázrak!“

„Hm, a já si myslel, že je jen šílenec do knih,“ řekl s úšklebkem Reuben.

Douglas si ale nadšení nenechal vzít.

„Nevím, jak moc ti poděkovat za to, že jsi sem Caleba přivedl. Kšeft roste. Šplhá! Původně jsem začínal jako prodavač kresleného porna, a teď? Mám dům ve starém městě, plachetnici dlouhou třicet stop, letní dům na pláži Dewey, a dokonce i penzijní připojištění!“

„A to všechno jen díky psanému slovu,“ poznamenal Stone. „Pozoruhodné.“

„Pořád prodáváš to porno?“ zeptal se zvědavě Reuben.

„Douglasi, musím se podívat na své věci, v tom koutku, co tady pro mě Caleb zřídil,“ řekl tiše Stone.

Douglas zčervenal a nervózně polkl.

„Samozřejmě, samozřejmě. Jen běž. Kdybys něco potřeboval, řekni. Máme tu skvělé capuccinno a vynikající koláčky. Jste zváni.“

„Díky. Díky moc.“

Douglas Stonea znovu objal a pak odešel obsloužit ženu, která navzdory velice příjemnému počasí vešla do obchodu v dlouhém kožichu. Reuben se zatím rozhlížel mezi knížkami.

„Většina těch pisálků nejspíš umřela bez jedinýho floka a on si z jejich potu pořídil kondominium, lodičky a penzi k tomu!“

Stone neodpověděl. Otevřel malé dveře vpravo od vchodu a společně s Reubenem vstoupili do chodby s úzkým schodištěm vedoucím do sklepa. Minuli dřevěné dveře s nápisem: „Nepovolaným vstup zakázán“ a pak se dali doleva. Na konci chodby se zastavili, Stone vytáhl z kapsy staromódní klíč a otevřel jím klenuté dveře. Vešli do malé místnosti obložené dřevem. Stone rozsvítil, zamířil k velkému krbu u zdi, tam poklekl, zasunul ruku do krbu a vytáhl ven malý kousek kovu přivázaný drátem. Ozvalo se kliknutí a ve zdi vedle krbu odskočil panel.

„Začínám mít takovéhle mnišské schovávačky rád,“ ozval se Reuben, když chytil panel a odtáhl ho stranou.

Uvnitř se otevřela místnost o rozměrech dva a půl metru na dva metry, dost vysoká na to, aby se v ní Reuben mohl volně postavit. Stone vyndal z kapsy malou baterku a vešel dovnitř. Tři zbývající stěny lemovaly knihovny. Na každé z poliček ležely úhledně vyrovnané deníky a poznámkové sešity, několik zamčených kovových beden a také pár krabic z kartonu, které byly pečlivě přelepené páskou.

„Jak tě napadlo skrýt ten tvůj archiv právě tady?“ zeptal se Reuben, zatímco Stone listoval v denících a sešitech.

„Tenhle barák má poplašný systém. A můj domek na hřbitově hlídají jen mrtvoly.“

„Ale jak si můžeš být jistý, že sem ten starý Douglas nestrčí nos a nebude tady čmuchat?“

Stone se od svých záznamů ani neodtrhl.

„Řekl jsem mu, že jsem tady nastražil past a že ty dveře nejdou otevřít bez ohrožení života. Že to dokážu jenom já.“

„Myslíš, že ti věří?“

„Na tom nezáleží. Nemá dost odvahy, aby se sem přišel sám přesvědčit. Caleb se před ním párkrát zmínil, že jsem míval vražedné sklony, než mě pustili ze špitálu pro mentálně postižené zločince. Taky proto mě nejspíš pořád objímá, když mě vidí. Buď chce stát na dobré straně, nebo se kouká, kde mám kudlu. Tak, tady to máme.“

Stone vytáhl stařičký, v kůži vázaný deník a otevřel jej. Na jeho stránkách byly nalepeny novinové výstřižky. Četl je Reubenovi se značnou dávkou netrpělivosti. Pak deník zavřel a vzal z poličky dvě velké knihy, za kterými se nacházel kožený kufrík. Společně s deníkem ho strčil do batohu.

Cestou zpátky Reuben spořádal tři koláčky, které dostal od krásné dámy v černém.

„Jsem Reuben,“ představil se, když se jí ukláněl.

„No a?“ odsekla mu příkře a odběhla se věnovat dalším zákazníkům.

„Myslím, že ta kočka tu byla jen kvůli mně,“ řekl Reuben pyšně, když už zase seděli na motorce.

„Jasně. A teď to běžela vyzvonit všem svým kamarádkám,“ přitakal Stone.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024