Ulehni v temnotách

William Styron

119 

Elektronická kniha: William Styron – Ulehni v temnotách (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: styron03 Kategorie:

Popis

E-kniha William Styron: Ulehni v temnotách

Anotace

Psychologický rodinný román z amerického Jihu, jehož tématem je marné hledání nesobecké a odpouštějící lásky, je prvotinou známého amerického autora.
Ve středu děje jsou vzájemné vztahy členů rodiny advokáta. Celý příběh začíná při neveřejném pohřbu druhé dcery a v retrospektivě se dovídáme celou historii. Sledujeme postupné odcizování jednoho člena druhému. Příčinou vlastního rozvratu je matka, vychovaná v duchu puritánských tradic amerického Jihu, která rodině i ostatním lidem dává neustále najevo morální nadřazenost. Nedokáže se vymanit s okruhu vlastních představ o životě, lidech a společnosti. Prvorozená dcerka, invalidní, pohlcuje veškerou její pozornost a svou neustálou úzkostí ji vzdaluje všem ostatním. Tím více k sobě přilne druhá dcera a otec, kteří se oba nevejdou do jejích představ o morálce. Nakonec dojde k vzájemné nenávisti mezi matkou a dcerou. Hlavní hrdinka si nedokáže v budoucnu vytvořit pevný citový vztah a končí sebevraždou.

O autorovi

William Styron

[11.6.1925-1.11.2006] William Styron, klasik americké literatury, sám sebe charakterizoval jako „amerického spisovatele s jižanským zázemím“. Narodil se roku 1925 v Newport News ve Virginii. Otec byl typický Jižan a babička ještě pamatovala vlastní otroky. Matka, po které zdědil lásku ke klasické hudbě, ovšem pocházela ze Severu. Aktivně se zúčastnil druhé světové války, po níž vystudoval Dukeovu universitu. Po škole krátce pracoval...

William Styron: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

Lie Down in Darkness

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Ulehni v temnotách“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

6

Carey řídil opatrně, neboť nyní v odpoledním horku přicházeli v houfech – černoši v turbanech a bílých, květinami ozdobených baptistických hávech. Přijížděli v autobusech a v starých rachotinách a na korbách nákladních aut; někteří přicházeli pěšky. Proudili po prašných ulicích, zpocení a rozesmátí, s transparenty, s nápisem

 

TATÍČEK VĚRNÝCH NÁM PŘINÁŠÍ LÁSKU

 

– a bylo obtížné řídit kvůli dětem, zahaleným do miniaturních hávů, které vybíhaly před vůz. V dopravě nastal takový všeobecný zmatek – řidiči nákladních a osobních vozů se při potkávání otáčeli a s jakousi opojnou ledabylostí křičeli na pozdrav –, že se zatím zastavil na kraji silnice, ve stínu malého lesíka. Na chvilku tam uvízli, ztraceni v záplavě vlnících se bílých hávů, a Careyho se na okamžik zmocnila panika: uvědomoval si, že v celém širém okolí je s Helen jediný běloch, jako odloučený misionář mezi nepřátelskými domorodci, kteří přešlapují bez přestání kolem a hledají jakési pohanské vykoupení ve vodách Konga. Pak nastal náhle klid; většina černochů zmizela po cestě k městu a za nimi zůstával mrak horkého, jemného písku, který vířil vzduchem a pak si sedal a vytvářel na krytu vozu bílou vrstvu prachu. Helen zakašlala a otřela si čelo. Carey zas nastartoval vůz a pokračovali v cestě po silnici. Od chvíle, co nasedli do vozu, nikdo z nich nepromluvil, i když se Carey jednou či dvakrát pokoušel si odkašlat, jako když chce něco říci. Avšak nyní, aniž předem tušil, co řekne, slyšel sám sebe, jak se ptá: „Co teď cítíte, Helen?“

Dlouho mlčela. Kolem nich ubíhaly lesy a bažiny, benzínové pumpy, ošumělý motel. Konečně řekla bezbarvým hlasem: „Únavu.“

„Myslím, Helen,“ pokračoval, „myslím … o tom všem.“

Koutkem oka viděl, jak zvedá ruku a dvěma hubenými, bledými prsty se chytá za kůži na krku. Byl to prudký, přemýšlivý pohyb, jako by se jí ptal na něco z matematiky, něco velmi komplikovaného, co vyžaduje hluboké soustředění. Pak řekla jasným, konverzačním tónem: „Nevím, Carey. Je možné zjistit, kdy je člověk úplně … na dně? Víte, co chci říct. Před lety by to bylo docela jiné. Všechno bylo tenkrát jiné. Mohla jsem vnímat věci právě tak jako ostatní. Ale vy víte právě tak jaká já, co se stalo, když se všechno zhroutilo. Peyton a všechno. Když odešel Milton. Vyprávěla jsem vám o tom. Nechci se k tomu vracet.“ Otočila se a dívala se z okna.

„Ztratila jste –“ začal – „opustila jste Boha.“

„Bůh opustil mě. Ještě předtím. Když zemřela Maudie.“

„Ne,“ řekl. „Bůh nikdy nikoho neopouští,“ ale myslel si, že v tom nebude pokračovat. Na takové věci už je pozdě. Měli by mluvit o té druhé věci, k Bohu se mohou vrátit později.

„Myslela jste na Miltona?“ řekl. „Myslela jste na to, co jsem vám dnes ráno řekl?“

„Spala jsem,“ řekla. „Snila jsem. Vůbec na nic jsem nemyslela.“

„Co – o čem se vám zdálo?“ zeptal se nadějně.

„O nádherných věcech. O pláži, jaká bývala před lety. O písku. O ranních mlhách. O mé zahradě, jaká bývala, když jsem o ni pečovala.“

„Milton vás potřebuje a touží p…