6
Carey řídil opatrně, neboť nyní v odpoledním horku přicházeli v houfech – černoši v turbanech a bílých, květinami ozdobených baptistických hávech. Přijížděli v autobusech a v starých rachotinách a na korbách nákladních aut; někteří přicházeli pěšky. Proudili po prašných ulicích, zpocení a rozesmátí, s transparenty, s nápisem
TATÍČEK VĚRNÝCH NÁM PŘINÁŠÍ LÁSKU
– a bylo obtížné řídit kvůli dětem, zahaleným do miniaturních hávů, které vybíhaly před vůz. V dopravě nastal takový všeobecný zmatek – řidiči nákladních a osobních vozů se při potkávání otáčeli a s jakousi opojnou ledabylostí křičeli na pozdrav –, že se zatím zastavil na kraji silnice, ve stínu malého lesíka. Na chvilku tam uvízli, ztraceni v záplavě vlnících se bílých hávů, a Careyho se na okamžik zmocnila panika: uvědomoval si, že v celém širém okolí je s Helen jediný běloch, jako odloučený misionář mezi nepřátelskými domorodci, kteří přešlapují bez přestání kolem a hledají jakési pohanské vykoupení ve vodách Konga. Pak nastal náhle klid; většina černochů zmizela po cestě k městu a za nimi zůstával mrak horkého, jemného písku, který vířil vzduchem a pak si sedal a vytvářel na krytu vozu bílou vrstvu prachu. Helen zakašlala a otřela si čelo. Carey zas nastartoval vůz a pokračovali v cestě po silnici. Od chvíle, co nasedli do vozu, nikdo z nich nepromluvil, i když se Carey jednou či dvakrát pokoušel si odkašlat, jako když chce něco říci. Avšak nyní, aniž předem tušil, co řekne, slyšel sám sebe, jak se ptá: „Co teď cítíte, Helen?“
Dlouho mlčela. Kolem nich ubíhaly lesy a bažiny, benzínové pumpy, ošumělý motel. Konečně řekla bezbarvým hlasem: „Únavu.“
„Myslím, Helen,“ pokračoval, „myslím … o tom všem.“
Koutkem oka viděl, jak zvedá ruku a dvěma hubenými, bledými prsty se chytá za kůži na krku. Byl to prudký, přemýšlivý pohyb, jako by se jí ptal na něco z matematiky, něco velmi komplikovaného, co vyžaduje hluboké soustředění. Pak řekla jasným, konverzačním tónem: „Nevím, Carey. Je možné zjistit, kdy je člověk úplně … na dně? Víte, co chci říct. Před lety by to bylo docela jiné. Všechno bylo tenkrát jiné. Mohla jsem vnímat věci právě tak jako ostatní. Ale vy víte právě tak jaká já, co se stalo, když se všechno zhroutilo. Peyton a všechno. Když odešel Milton. Vyprávěla jsem vám o tom. Nechci se k tomu vracet.“ Otočila se a dívala se z okna.
„Ztratila jste –“ začal – „opustila jste Boha.“
„Bůh opustil mě. Ještě předtím. Když zemřela Maudie.“
„Ne,“ řekl. „Bůh nikdy nikoho neopouští,“ ale myslel si, že v tom nebude pokračovat. Na takové věci už je pozdě. Měli by mluvit o té druhé věci, k Bohu se mohou vrátit později.
„Myslela jste na Miltona?“ řekl. „Myslela jste na to, co jsem vám dnes ráno řekl?“
„Spala jsem,“ řekla. „Snila jsem. Vůbec na nic jsem nemyslela.“
„Co – o čem se vám zdálo?“ zeptal se nadějně.
„O nádherných věcech. O pláži, jaká bývala před lety. O písku. O ranních mlhách. O mé zahradě, jaká bývala, když jsem o ni pečovala.“
„Milton vás potřebuje a touží p…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.