Lidská komedie

XII
BĚH NA DVĚ STĚ DVACET NÍZKÉ PŘEKÁŽKY

Sportovní trenér hochů na vyšší škole v Ithace stál v úřadovně ředitele školy - muže, jehož příjmení bylo Ek, kteroužto okolnost správně uvedl pan Robert Ripley v pásmu novinových karikatur nazvaném Věřte tomu nebo ne. Křestní jméno páně Ekovo bylo Oskar a nestálo za povšimnutí.

„Slečna Hicksová,” říkal ředitel vyšší školy v Ithace trenérovi, ,je nejstarší a daleko nejlepší učitelkou, jakou jsme kdy na této škole měli. Učila mě, když jsem chodil do Ithacké vyšší školy, a učila taky vás, pane Byfielde. Je mi líto, ale nerad bych měnil své rozhodnutí, pokud jde o potrestání těch dvou vzpurných hochů.”

„Hubert Ackley Třetí není vzpurný hoch,” řekl trenér. „Homér Macauley - ano. Hubert Ackley - ne. Je dokonalý malý gentleman.”

„Ano,” řekl ředitel, „Hubert Ackley pochází ze zámožné rodiny. Ale jestliže ho slečna Hicksová požádala, aby zůstal po škole, tak tedy po škole zůstane. Je dokonalý malý gentleman, o tom není pochyb. Jeho otec jím byl, na to se pamatuji. Dokonalý - dokonalý. Ale slečna Hicksová je učitelkou dějin starověku a je známá tím, že nikdy nepotrestala nikoho, kdo si trest nezasloužil. Hubert Ackley se musí smířit s tím, že poběží závod jindy.”

Tím považoval ředitel záležitost za ukončenou. Trenér se obrátil a odešel. Nešel však na závodní dráhu. Místo toho šel do třídy, v níž se vyučovalo dějinám starověku.

Tam našel Homéra a Huberta a slečnu Hicksovou. Uklonil se staré učitelce a usmál se.

„Slečno Hicksová,” řekl, „mluvil jsem o téhle záležitosti s panem Ekem.“ Z jeho slov vyplýval samozřejmý závěr, že dostal plnou moc, aby šel a osvobodil Huberta Ackleye III. Avšak Homér Macauley vyskočil, jako by měl být osvobozen on.

„Vy ne,” řekl trenér pohrdavým tónem. Obrátil se k druhému hochovi a řekl: „Pan Ackley.”

„Co tím chcete říct?” zeptala se učitelka dějin starověku.

„Pan Ackley,” řekl trenér, „se má ihned převléct do závodního úboru a poběží dvě stě dvacet nízké překážky. Čekáme na něho.”

„Ano?” řekl Homér. Překypoval spravedlivým rozhořčením. „A co já – pan Macauley?” Trenér mu neodpověděl a odcházel ze třídy následován poněkud znepokojeným a zmateným mladým mužem - Hubertem Ackleyem III.

„Viděla jste to, slečno Hicksová?” vykřikl Homér Macauley. „Je to zvláštní protekce nebo ne?”

Učitelka dějin starověku byla tak vzrušena tím, co se stalo, že stěží mohla mluvit.

„Pan Byfield,” zašeptala měkce, „se hodí k tomu, aby učil lehké atletice jenom osly, jako je on sám.” Zarazila se, neboť si uvědomila nedůstojnost své poznámky. „Promiňte,” řekla. „Ale ten člověk není jen nevzdělanec, je to lhář!” Byla to rozkoš vidět u slečny Hicksové tolik přirozeného a neovladatelného rozhořčení. Homér cítil, že je nejlepší učitelkou, jaká kdy byla.

„Nikdy jsem ho neměl rád,” řekl. „A těší mě, když vím, že ani vy ho nemáte ráda.”

„Pětatřicet let učím dějinám starověku na Ithacké vyšší škole,” řekla slečna Hicksová. „Byla jsem ve škole mámou stovkám ithackých hochů a dívek. Učila jsem vašeho bratra Marka a vaši sestru Bess, a máte-li doma mladší bratry nebo sestry, budu je jednoho dne učit taky.“ „Mám jen bratra, slečno Hicksová,“ řekl Homér. „Jmenuje se Odysseus. Jaký byl Marek ve škole?“ „Marek a Bess,“ řekla slečna Hicksová, „byli oba dobří - poctiví a civilizovaní. Ano,“ řekla, „civilizovaní,” a pronesla to slovo se zvláštním důrazem. „Chování jejich dávných předků je učinilo civilizovanými od narození. Marek byl někdy prostořeký jako vy, ale nikdy nelhal. A teď takoví bídní tvorové, takoví Byfieldové, kteří nikdy nebyli ničím jiným než blázny – mě považují za stařenu. Přišel sem a úmyslně mě obelhal – právě tak jako mě obelhával, když sedával v téhle třídě jako kluk. Ničemu se nenaučil, leda podlézat s odpornou nestoudností těm, o nichž soudí, že jsou mocnější.”

„Ano?“ řekl Homér, aby učitelku dějin starověku pobídl k další kritice.

„Viděla jsem, jak lidé jeho druhu odstrkují opravdové charaktery,” řekla. „Lidé, kteří v životě lžou a podvádějí a vytlačují ty, kdož jsou povzneseni nad takové jednání. Dvě stě dvacet nízké překážky! Opravdu nízké!” Učitelka dějin starověku byla nesmírně dotčena. Vysmrkala se a otřela si oči.

„Ach, nic si z toho nedělejte, slečno Hicksová,” řekl Homér. „Já tady zůstanu. Můžete mě vytrestat za mou prostořekost. Myslím, že si to zasloužím, ale odnynějška se vynasnažím dělat dobrotu. Nikdy jsem si neuvědomil, že učitelé jsou lidé jako každý jiný - a taky lepší! Máte pravdu, slečno Hicksová. Můžete mě potrestat.”

„Nenechala jsem vás po škole, abych vás potrestala, Homére Macauleyi,” řekla učitelka dějin starověku. „Nechávám si tu vždycky jen ty, kteří pro mě nejvíc znamenají - nechávám si je tady, abych jim byla bližší. Přece ještě nevěřím, že se v Hubertu Ackleyovi mýlím. Byl to pan Byfield, který ho přiměl, aby mě neposlechl. Stejně jsem vás oba chtěla za chvíli poslat na hřiště. Nenechala jsem vás tady, abych vás trestala, ale abych vás vychovávala. Sleduji rozvoj ducha v dětech, které přicházejí do mé třídy, a raduji se z každého nového důkazu toho rozvoje. Požádal jste Huberta Ackleye za prominutí a on vaši omluvu slušně přijal, i když mu to bylo nepříjemné, protože to snížilo jeho pocit nadřazenosti. Nechala jsem vás po škole, protože jsem vám oběma chtěla něco povědět - jednomu z dobré zámožné rodiny a druhému z dobré chudé rodiny. Probíjet se životem bude pro něho dokonce těžší než pro vás. Chtěla jsem, abyste jeden druhého poznali trochu líp. Chtěla jsem si s vámi oběma promluvit.”

„Myslím, že mám Huberta rád,“ řekl Homér, „až na to, že si myslí, že je lepší než ostatní kluci.”

„Ano, vím,“ řekla učitelka dějin starověku. „Vím, jak vám je, ale každý člověk na světě je opravdu lepší než někdo jiný, anebo není tak dobrý jako někdo další. Joe Terranova je chytřejší než Hubert, ale Hubert je zase k sobě nesmírně poctivý. V demokratickém státě jsou si všichni lidé rovni až do jistého okamžiku, kdy se začnou uplatňovat osobní vlohy, a pak už je každému ponecháno na vůli, aby se snažil činit dobr…