Srpnové světlo

7

A paměť ví toto; ještě po dvaceti letech je paměť schopna věřit Toho dne jsem se stal mužem

Čistý, spartánsky strohý pokojík zaváněl nedělí, čisté, zalátané záclony v oknech lehce povívaly ve větříku vonícím rozoranou zemí a planými jablíčky. Na harmoniu ze žluté napodobeniny dubu, s pedály pokrytými kusy ošoupaného, ošlapaného koberce, stála zavařovací sklenice naplněná květy stračí nožky. Chlapec seděl na prosté židli u stolu, na němž byla poniklovaná lampa a ohromná bible s mosaznými sponami a závěsy s mosazným zámkem. Měl na sobě čistou bílou košili bez límečku a tmavé, hrubé a nové kalhoty. Boty měl čerstvě a nepořádně vyleštěné, jak se dá čekat od osmiletého chlapce, s matnými skvrnami, zvlášť kolem podpatků, kde se krém nerozmazal. Na stole před ním ležel rozevřený presbyteriánský katechismus.

McEachern stál vedle stolu. Měl na sobě čistou naškrobenou košili a tytéž černé kalhoty, v kterých ho chlapec viděl poprvé. Vlasy, vlhké, dosud neprokvetlé, měl pevně přičesané, přikartáčované ke kulaté lebce. Také vousy měl pročesané, také ještě vlhké. „Ty ses to ani nezkoušel naučit,“ řekl.

Chlapec nevzhlédl. Nepohnul se. Ale mužova tvář nebyla o nic kamennější. „Zkoušel.“

„Tak to zkus znovu. Dám ti na to ještě hodinu.“ McEachern vytáhl z kapsičky objemné stříbrné hodinky, položil je na stůl ciferníkem nahoru, přitáhl si další židli a posadil se; čisté, vydrhnuté ruce si položil na kolena, těžké vyleštěné boty srazil rovně k sobě. Na nich nebyly skvrny po nerozmazaném krému. Ačkoli včera u večeře tam ještě byly. Později dostal chlapec, už svlečený do postele a v košili, výprask a znovu je vyleštil. Chlapec seděl u stolu. Tvář měl schýlenou, nehybnou, bez výrazu. Do nevlídného čistého pokojíku vál v slábnoucích poryvech jarem prosycený vzduch.

To bylo v devět hodin. Byli tam už od osmi. V okolí bylo několik kostelů, ale presbyteriánský byl pět mil odtud; cesta povozem tam trvala hodinu. O půl desáté přišla paní McEachernová. Byla už oblečena v černém a v klobouku – malá žena ošlehané tváře, vcházející plaše, poněkud přihrblá. Vypadala o patnáct let starší než její chlapácký, energický manžel. Nevkročila do místnosti. Zůstala ve dveřích, jen chvilku tu postála v tom svém kloboučku a černých, omšelých, ale často kartáčovaných šatech, v ruce deštník a vějíř z palmových listů a v očích podivný výraz, jako by všechno, co viděla a slyšela, viděla a slyšela prostřednictvím jakési přímější, mužsky cítěné podoby či hlasu, jako by byla médiem a její rázný a nelítostný muž ji ovládal. Možná že ji slyšel. Ale nevzhlédl, ani nepromluvil. Otočila se a odešla.

Na vlásek přesně za hodinu zvedl McEachern hlavu. „Už to umíš?“ řekl.

Chlapec se nepohnul. „Ne,“ řekl.

McEachern vstal, rozmyslně, beze spěchu. Vzal hodinky, zacvakl je a zastrčil zpátky do kapsy, ovinuv řetěz opět kolem pruhu šlí. „Pojď,“ řekl. Neohlédl se. Chlapec ho následoval chodbou do zadní části domu; šel také vzpřímený, mlčky, se zdviženou hlavou. V jejich zádech bylo cosi až příbuzensky tvrdošíjného, jakási přenesená podoba. Paní McEachernová byla v kuchyni. Pořád ještě měla na hlavě klobouček, v ruce deštník a vějíř. Dívala se do dveří, když je míjeli. „Táto,“ řekla. Ani o ni nezavadili pohledem. Jako by ji neslyšeli, jako by ani nepromluvila. Šli dál tím setrvačným husím pochodem, dva hřbety tak si podobné v tom umanutém odmítání jakéhokoli ústupku, že by je ani skutečné pokrevenství nemohlo učinit totožnější. Přešli zadní dvůr, zamířili ke stáji a vešli dovnitř. McEachern otevřel vrátka do stání a ustoupil stranou. Chlapec vkročil do stání. McEachern sňal ze stěny řemen postroje. Byl čistý jako ty boty a jeho pach byl stejný jako pach muže: pach čisté, tvrdé, chlapské živé kůže. Pohlédl dolů na chlapce.

„Kde je kniha?“ řekl. Chlapec stál před ním bez hnutí, tvář pod hladkou, pergamenovou pokožkou trochu pobledlou, klidnou. „Nevzals ji s sebou,“ řekl McEachern. „Vrať se pro ni.“ Jeho hlas nezněl nelaskavě. Nezněl ani trochu lidsky, osobně. Byl jen studený, nesmiřitelný, jako napsaná nebo natištěná slova. Chlapec se otočil a odešel.

Když vstoupil do domu, byla na chodbě paní McEachernová. „Joe,“ řekla. Neodpověděl. Ani se na ni nepodíval, na její tvář, na toporné gesto polozdvižené ruky, na tu topornou karikaturu nejněžnějšího pohybu, jakého je lidská ruka schopna. Strnule prošel kolem ní, s tváří zarytou, zarytou snad z pýchy anebo zoufalství. A možná že to byla ješitnost, hloupá samolibost. Vzal se stolu katechismus a vrátil se do stáje.

McEachern čekal s řemenem v ruce. „Polož ji,“ řekl. Chlapec položil knihu na zem. „Tam ne,“ řekl McEachern, ne hněvivě. „Tak ty myslíš, že podlaha ve stáji, po které dupe dobytek, je vhodné místo pro slovo boží! Však já tě i o tomhle poučím.“ Uchopil knihu a položil ji na blízkou římsu. „Svlékni si kalhoty,“ řekl. „Abychom je neumazali.“

A pak tam chlapec stál, kalhoty spuštěné ke kotníkům, nahé nohy čouhající zpod krátké košile. Stál, útlý a vzpřímený. Když řemen dopadl, neucukl, jeho tvář se nezachvěla. Zíral přímo před sebe s jakýmsi uchváceným, klidným výrazem jako mnich na obraze. McEachern začal švihat metodicky, s pomalými, rozmyslnými rozmachy, ani teď ne podrážděný, bez hněvu. Sotva by se dalo posoudit, která z těch tváří byla uchvácenější, umanutější, stoičtější.

Udeřil desetkrát, pak přestal. „Vezmi si knihu,“ řekl. „Kalhoty nech být.“ Podal chlapci katechismus. Chlapec jej přijal. A tak tam stál, vzpřímený, hlavu zdviženou a s ní i knihu, v postoji nábožného vytržení. Mít komži, mohl to být docela dobře zpěváček katolického kůru, jenže ne v chrámu, ale v ponurém šerém stání s hrubou prkennou stěnou, za níž v prašně a čpavě čpícím přítmí se občas ozvalo zafunění a tupé podupnutí dobytčete. McEachern dosedl toporně s koleny od sebe na bednu s pící, jednu ruku na koleně, na dlani druhé ruky stříbrné hodinky, obrostlou tvář pevnou jako vytesaný kámen, oči neúprosné, studené, ale ne nelaskavé.

Takhle setrvali další hodinu. Nežli uplynula, objevila se paní McEachernová u za…