Panské sídlo

PATNÁCTÁ KAPITOLA

Když se Charles vrátil, byla Linda Kohlová už taky zpátky doma. Ze své války: z loděnic v Pascagoule, kde nakonec prosadila svou a stala se nýtařkou; a dobrou, jak říkal Charlesův strejček. Rozhodně to naznačovaly její ruce, nehty, neměla je okousané, ohryzané, ale ubroušené. A ve vlasech už měla krásný, opravdu nádherný efektní bílý pramen, který se jí táhl po temeni skoro jako chochol. Jak zplihlý chochol, a po pravdě řečeno to možná ani nic jiného není, říkal si: zplihlý chochol, který jí leží natažený napříč přes lebku, místo co by stál jako hřebínek vzhůru a pak spadal dozadu. Byl podzim roku 1945 a rytíř už neměl žádné turnaje ani draky, neboť válka je vybila, zlikvidovala a proměnila ve staré železo.

Charles si říkal, že teď, kdy jsou i ty někdejší zapadákovy jako Yoknapatawphský okres ve státě Mississippi přehnojené nejen penězi vyslouženými krví bývalých vojáků, nýbrž i dvěma, třemi nebo čtyřmi dolary na hodinu, které těm dalším, nýtařům, zedníkům a strojníkům, jako byla Linda Kohlová-Snopesová nebo lépe řečeno Linda Snopesová-Kohlová, strkali za války takovým tempem, že je neměli zač utratit, budou všichni ti domácí američtí potulní rytíři, ti liberální reformátoři vlastně bez práce. I ti dva finští komunisté, dokonce i ten, co ještě neuměl pořádně anglicky, za války zbohatli, a tak se museli stát kapitalisty a spekulanty na burze, poněvadž prostě ještě neměli žádný svůj podnik, který by byl dost velký, aby do něj mohli vložit tolik peněz a obrátit se k nim zády. A pokud jde o černochy, ti teď měli v Jeffersonu novější a lepší budovu střední školy než běloši. A navíc stál v každém tom kdysi neelektrifikovaném domku bez tekoucí vody a bez sítí proti hmyzu na splátky koupený automobil, rádio a lednička plná plechovek piva, zaplacené hotovými penězi, jež dostali za svou krev, u níž se aspoň nerozeznávala barva pleti. A navrch tu byly nové sociální revoluční zákony, jež rušily nejenom hlad, nerovnoprávnost a bezpráví, nýbrž i práci, kterou nahradilo nové, samo od sebe se rozvíjející povolání či zaměstnání, ke kterému není zapotřebí žádných škol: obyčejné plození dětí. A tak Linda neměla v Jeffersonu nic, proti čemu by mohla obracet své kopí. Když to člověk domyslí, neměla vlastně proti čemu obracet své kopí nikde, poněvadž Rusové vyřídili Němce, a tak ji už nepotřebovali. Po pravdě řečeno, když to člověk domyslí, neměla v Jeffersonu už vůbec nic, protože strejček Gavin byl ženatý – pakliže ho kdy chtěla pro sebe. Je totiž možné, že měl Ratliff pravdu, že ať od něj kdy chtěla co chtěla, za manžela ho nechtěla. A tak se jeden nemohl po pravdě řečeno ubránit údivu, že v Jeffersonu zůstává, když tam nemá celý den na práci nic než čekat, nějak protloukat čas, než přijde noc a spánek, a bydlet v tom snopesovsko-koloniálním mauzoleu s tím starým mizerou, který potřeboval dceru nebo kohokoliv jiného právě tak málo jako rezervního motýlka nebo druhý klobouk. A tak měli možná tenkrát všichni pravdu, když říkali, že v Jeffersonu nakonec přec jen dlouho nezůstane.

Ale zatím tam byla: nehty, které, jak říkal Charlesův strejček, už neměla ubroušené od kovařiny, ale obroušené na krátko, aby z nich zmizla špína, když už nemusí nýtovat lodě (a aby vypadaly zase jako ženské, ať už to Charlesův strejček dodával nebo ne), a na lebce měla ten vpravdě efektní chochol, po všech těch statečných bojích zchlíplý, a všichni draci už byli mrtví. Jenomže ani ta kovařina nestačila. Tím chtěl Charles říct, že Linda nezestárla. Ne, to tím říct nechtěl. Nejenom nezestárla, ale za ty tři roky nebo kolik to bylo od prosince 1941 do dubna 1945 se něco stalo s ním (nebo aspoň doufal), rozhodně se to, co pokládal za utrpení a strádání, přiblížilo skutečnému utrpení a strádání natolik, že to pomohlo jeho duchovnímu a morálnímu vývoji, ať už to prospělo lidskému pokolení nebo ne, a co, pakliže to očistilo jeho duši, se musí jevit nebo on aspoň doufal, že se to jeví, i navenek. Ale ona se vůbec nezměnila, a nejmíň ze všeho se změnil ten bílý pramen jejích vlasů, který vypadal, jako by si ho, jak to některé ženy dělaly, barvila. Když ji konečně – no dobrá, konečně! Co na tom, že strávil většinu svých prvních tří dnů doma nadějí, že to na něm aspoň není vidět, jak schválně okouní na náměstí pro případ, že by přes ně přec jen přešla nebo se tam objevila. Existují větší města, než je Jefferson, a není v nich dívka – žena –, o které člověk už před osmi lety v té vteřině, co ji viděl vystupovat z letadla, uvažoval, jak by vypadala bez šatů, ale která na něj byla moc stará a nebyla jeho typ, až na to, že byl naopak on na ni moc mladý a nebyl její typ, takže jí zbyl jenom jeho strejček, o kterém pak Charles těch deset měsíců v nacistickém lágru, nebo aspoň určitou část z nich, uvažoval, jestli jí je kdy sundal on, než si vzal tetu Melisandru, nebo třeba i pak, a jestli ne, co se stalo, co tady neklaplo. Charlesův strejček by totiž Charlesovi nikdy neřekl, jestli jí je kdy sundal nebo ne, ale třeba by po těch víc jak třech letech stačilo, aby se na ni Charles koukl a poznal by to, třeba to žádná ženská před mužem, který k ní pociťuje… sympatie, nedokáže utajit. – Když ji tedy konečně třetí den uviděl na ulici, nic nepoznal, vůbec se nezměnila, ovšem až na ten bílý pramen, který se nepočítal – byla stejná jako tenkrát ten den před osmi lety, kdy jí se strejčkem Gavinem přijel na memphiské letiště naproti a kdy mu na první pohled připadala trochu moc velká a hubená, než aby mohla být jeho typ, a kdy si hned v téže vteřině řekl: Je to rozhodně jedna z těch, které si kvůli mně šaty svlíkat nemusejí, a nato takřka dřív, než to stačil domyslet, mu něco jiného řeklo: No dobrá, ty kuliferdo, a kdo říká, že by si je svlíkla? a měl tenkrát pravdu: ne že ona nebyla pro něj, ale on nebyl pro ni: je možné, že ho toho v životě potká ještě hodně (jak doufal), ale že stáhne právě tuhle sukni, to k tomu patřit nebude, navzdory tomu, že ty příliš velké a příliš hubené dokážou člověka někdy překvapit, když jim sundá…