Komáři

( 3 )

Hlaďounce si to šinuli mezi pouličními světly a kolem úzkých rohů a paní Maurierová do toho neustále vykládala o své a páně Talliafferrově a Gordonově duši. Neteř seděla mlčky. Pan Talliaferro si byl vědom její čisté, mladistvé vůně: voněla jak mladé stromky; když projížděli pod lampami, všímal si její útlé postavy, neosobně odhalených nohou a holých, bezpohlavních kolen. Pan Talliaferro se tomu s požitkem oddal, láhev s mlékem pevně sevřenou v ruce, a přál si, aby jízda nikdy neskončila. Auto však opět přirazilo k obrubníku a on musel vystoupit, ať se zdráhal sebevíc.

„Vyběhnu nahoru a přivedu vám ho sem,“ navrhl s předvídavým taktem.

„Ne, ne: pojďme tam všichni,“ nesouhlasila paní Maurierová. „Chci, aby Patricia viděla, jak to vypadá u génia doma.“

„Jéžiš, teti, já už takovejch špeluněk viděla,“ řekla neteř. „Ty jsou všude. Já tu počkám.“ Bez zřetelné námahy si přitáhla nohy k tělu a podrbala se hnědýma rukama na kotnících.

„Vidět, jak žijí, je ale tak zajímavé, drahoušku. Budeš z toho prostě celá pryč.“ Pan Talliaferro opět něco namítl, ale paní Maurierová ho příkrými slovy odbyla. Takže jim tu teď chtě nechtě škrtal zápalkami a vedl je nahoru po temných, křivolakých schodech, a jejich tři stíny se po nich opičily a obludně padaly a vstávaly na prastaré zdi. Už pěknou chvíli před koncem výstupu začala paní Maurierová supět a odfukovat a pan Talliaferro se z jejího lopotného dechu dětinsky, pomstychtivě radoval. Byl však gentleman; zanechal toho a pokáral se. Zaklepal na dveře, byl pozván dál, otevřel:

„Tak už jste zpátky?“ Gordon seděl ve svém jediném křesle, chroustal tenounký sendvič a třímal knihu. Nestíněné světlo zářilo divoce na jeho nátělník.

„Máte návštěvu,“ nabídl opožděné varování pan Talliaferro, ale ten druhý už zvedl zrak a přes jeho rameno spatřil zaujatý obličej paní Maurierové. Prudce vstal a vynadal panu Talliaferrovi, který se okamžitě začal nešťastně omlouvat.

„Paní Maurierová trvala na tom, že se u vás –“

Paní Maurierová ho nanovo předběhla. „Pane Gordone!“ Vplula do pokoje; svůj výraz šťastného úžasu nesla jako kulatý talíř postavený na hranu. „Jakpak se vám vede? Budete nám někdy moci odpustit, že jsme se vám sem takhle vetřeli?“ chrlila ze sebe s důrazem jednu slabiku za druhou. „Na ulici jsme potkaly pana Talliaferra s vaším mlékem, a rozhodly jsme se postavit lvu tváří v tvář přímo v jámě lvové. Jakpak se vám vede?“ Vnutila mu svou citem překypující ruku a se šťastnou zvědavostí na něj zůstala civět. „Tak tady pracuje génius. Jak okouzlující: tak – tak originální. A tohle“ – ukázala do rohu, odděleného od zbytku pokoje zválenou plachtou ze zeleného rypsu – „je vaše ložnice, že? Jak rozkošné! Ach, pane Gordone, já vám tuhle svobodu tak závidím. A vyhlídka – vy tu máte i vyhlídku, že ano?“ Držela ho pořád za ruku a přitom jako v transu zírala na nanicovaté oknu u stropu, které rámovalo dvě unaveně vyhlížející hvězdy čtvrté velikosti.

„To bych měl, kdybych měřil tak tři metry,“ opravil ji.

Rychle, šťastně se na něj podívala. Pan Talliaferro se nervosně zasmál.

„To by bylo rozkošné,“ ochotně souhlasila. „Tolik jsem si přála, aby má neteřinka viděla opravdový ateliér, pane Gordone, kde pracuje opravdový umělec. Drahoušku“ – tupě zazírala přes rameno a přitom ho pořád držela za ruku – „drahoušku, ráda bych ti představila opravdového sochaře, sochaře, od kterého se ještě dočkáme velikých věcí… Drahoušku,“ zopakovala silnějším tónem.

Neteř, které schody nečinily sebemenší obtíže, vlezla do pokoje hned za nimi a teď stála před mramorem. „Pojď si popovídat s panem Gordonem, drahoušku.“ Pod tetinou sacharínovou modulací hlasu se slabě tetelilo cosi výrazně méně sladkého. Neteř se otočila a lehce na něj kývla, ani se na něj však nepodívala. Gordon si vyprostil ruku.

„Pan Talliaferro povídal, že jste dostal zakázku.“ Paní Maurierová měla zase hlas jeden šťastný, užaslý med. „Směli bychom ji vidět? Vím, že vy umělci neradi vystavujete nehotové dílo, ale takhle mezi přáteli, rozumíte… Víte všichni, jak jsem ke kráse vnímavá, ačkoli mně samotné tvůrčí impuls nebyl dopřán.“

„Ano,“ souhlasil Gordon a díval se na neteř.

„Už dlouho jsem váš ateliér toužila navštívit, jak jsem slíbila, vzpomínáte. Takže využiji tuhle příležitost a trošku se tu porozhlédnu – nebude vám to vadit?“

„Jen si poslužte. Talliaferro vám to tu ukáže. Omluvte mě.“ Prošel mezi nimi svým typickým kolébavým krokem a paní Maurierová zazpívala: „Ano, samozřejmě. Pan Talliaferro je stejně jako já citlivý ke kráse v Umění. Ach, pane Talliaferro, proč byla nám dvěma dána do vínku láska ke kráse a přece upřena schopnost tvořit ji z kamene, dřeva a hlíny…“

Když k ní došel, její tělo v prostých, kraťoučkých šatech se ani nepohnulo. Po chvilce řekl: „Líbí se vám to?“

Z profilu měla těžkou čelist: bylo na ní cosi mužského. Ale zepředu tvář těžkou neměla, jen tichou. Pusu měla plnou a bezbarvou, nenalíčenou, a oči nepropustné jako kouř. Střetla se s ním pohledem, povšimla si ledové modři jeho očí (jak u chirurga, pomyslela si) a znovu se zahleděla na mramor.

„Ani nevím,“ pomalu odpověděla. Pak: „To je jako já.“

„Jak jako vy?“ zeptal se vážně.

Neodpověděla. Pak řekla: „Můžu si na to sáhnout?“

„Jak je libo,“ odpověděl a zkoumavě si prohlížel linii její čelisti, její pevný nosík. Nepohnula se a on dodal: „Tak sáhnete si?“

„Rozmyslela jsem si to,“ vysvětlila mu chladně. Přes rameno Gordon zahlédl, jak paní Maurierová nad něčím hloubá. Pan Talliaferro jí s potlačovaným vztekem horlivě přitakával.

„Proč je to jako vy?“ zopakoval.

Bez souvislosti se zeptala: „Proč tu nic nemá?“ Hnědá ruka se štíhle zablýskla přes vysokou nevýraznost na mramorových prsou a rychle se stáhla.

„Vy tam toho taky moc nemáte.“ Střetla se s jeho pevným pohledem stejně pevně. „Proč by to tam mělo něco mít?“

„Máte pravdu,“ souhlasila s nestrannou ochotou, jako rovný s rovným. „Už to chápu. Jasně že tam nic mít nemá. Napřed mi to úplně – úplně nedošlo.“

Gordon s rostoucím zájmem pozoroval její plochá prsa a bř…