Vysoká hra patriotů

(16) Cíle a vlastenci

Jako většina důstojníků z povolání měl i korvetní kapitán Robby Jackson malé pochopení pro tisk. Ironie tomu chtěla, že Jack se ho mnohokrát snažil přesvědčit, že jeho názor není správný, že tisk je stejně důležitý pro uchování americké demokracie jako námořnictvo. Nyní, jak pozoroval, reportéři honili jeho přítele, pronásledovali ho s otázkami, které střídavě vyznívaly úplně nesmyslně nebo byly vtíravě osobní. Nač potřebovali všichni vědět, jak Jack citově snáší stav své dcery? Jaké by byly asi pocity normálního člověka, kdyby se jeho dítě octlo v bezprostřední blízkosti smrti - je třeba takové věci vysvětlovat? Jak mohl Jack vědět, kdo střílel - jestliže to nevěděla ani policie, jak by to mohl vědět on?

„A jak se jmenujete vy?“ zeptala se nakonec jedna novinářka Robbyho. Řekl jí svoje jméno a hodnost, nikoliv však svoje osobní číslo.

„Co tady děláte?“ vyptávala se vytrvale.

„Jsme přátelé. Přivezl jsem ho sem.“ Ty trdlo.

„A co si o tom všem myslíte?“

„Co si myslíte vy, že si já myslím? Kdyby tam nahoře byla holčička vašeho přítele, co vy byste si k čertu myslela?“ vyštěkl na ni pilot.

„Víte, kdo to udělal?“

„Létám, abych se uživil. Nejsem polda. Zeptejte se jich.“

„Nechtějí nic říct.“

Robby se nepatrně usmál. „No tak připočtěte těm dobrým hochům body k dobru. Dámo, proč nenecháte toho muže na pokoji? Kdybyste prožila to co on, myslíte si, že byste si přála, aby vám půl tuctu cizích lidí kladlo podobné otázky? Tamhle naproti je lidská bytost, víte? A je to můj přítel a mně se nelíbí, jak se k němu novináři chovají.“

„Podívejte, kapitáne, víme, že jeho žena a dcera byly napadeny teroristy -“

„Kdo to říká?“ zeptal se Jackson.

„Kdo jiný by to mohl být? Myslíte si, že jsme hloupí?“ Robby na to neodpověděl. „Tohle je novinka - je to první útok cizí teroristické skupiny na americké půdě, pokud usuzujeme správně. To je důležité. Lidé mají právo vědět, co se děje a proč,“ řekla reportérka docela rozumně.

Má pravdu, připustil Robby zdráhavě sám pro sebe. Nelíbilo se mu to, ale novinářka měla pravdu. Krucifix.

„Budete se cítit lépe, když budete vědět, že mám také stejně staré děcko? Je to kluk,“ řekla. Reportérka se mu zdála vlastně docela sympatická.

Jackson pátral po něčem, co by se mu na ní nelíbilo. „Odpovězte mi na tohle: kdybyste měla možnost uskutečnit interview s těmi lidmi, udělala byste to?“

„Je to moje povolání. Potřebujeme vědět, odkud přicházejí.“

„Tam, odkud přicházejí, dámo, se zabíjejí lidé jen tak z legrace. Je to součást jejich hry.“ Robby si vzpomněl na zprávy výzvědné služby, které dostával, když byl ve východním Středozemí. „Asi před dvěma lety - ale tohle jste ode mne nikdy neslyšela, ano?“

„Mimo zápis,“ řekla vážně.

„Byl jsem na mateřské letadlové lodi u Bejrútu. Dostávali jsme zprávy od výzvědné služby - a také obrázky - o lidech z Evropy, kteří tam přiletěli, aby zabíjeli. Byli to hlavně mladíci, asi z dobrých rodin - alespoň podle toho, jak byli oblečení. To nejsou kecy, tak to skutečně bylo, viděl jsem ty zatracené obrázky. Spojili se s těmi největšími blázny, dostali zbraně a prostě začali pálit, nazdařbůh, čistě proto, že jim to působilo potěšení. Stříleli z výškových hotelů a kancelářských budov do ulic. S puškou můžete trefit cíl až na tisíc yardů. Něco se pohne - bac, pustí do toho palbu z automatických zbraní. Potom se klidně vrátili domů. Zabíjeli lidi - jen tak pro legraci! Snad se někteří z nich vypracovali ve skutečné teroristy, nevím. Byl to příšerný zážitek, něco, nač hned nezapomenete. Tak o takových lidech teď mluvíme, viďte?

Na jejich hledisko já kašlu, dámo! Když jsem byl malý kluk v Alabamě, mívali jsme problémy s podobnými lidmi, s darebáky z Ku-klux-klanu. Jejich stanovisko mě ani v nejmenším nezajímá. Na členech klanu je jediná dobrá věc, že jsou to totiž idioti. Teroristi, kteří se nám teď tady potulují, jsou mnohem výkonnější. Snad tím vypadají ve vašich očích legitimněji, ale v mých ne.“

„Ty události v Bejrútu nebyly nikdy uveřejněny v novinách,“ řekla reportérka.

„Vím docela určitě, že jeden novinář to viděl. Možná si myslel, že tomu nikdo neuvěří. Asi ani já bych tomu nevěřil, kdybych neviděl fotografie. Ale já jsem je viděl. Máte na to moje slovo.“

„Jaké to byly fotografie?“

„To nemůžu prozradit - ale byly dost dobré, aby na nich byly vidět obličeje.“ Fotky pořídili fotografové z průzkumných letadel Spojených států a Izraele.

„Co z toho tedy vyvozujete?“

„Kdyby se vám podařilo shromáždit všechny tyto parchanty na jednom místě, my a námořníci bychom si s nimi už věděli rady,“ odpověděl Robby a vyslovil tak přání společné všem profesionálním vojákům na celém světě. „Na takové posvícení bychom pozvali i vás novináře. Kdo k čertu je tohle?“ Do místnosti vstoupili dva noví lidé.

Jack byl příliš unaven, než aby mohl mluvit souvisle. Zpráva, že Sally nehrozí bezprostřední nebezpečí, jako by mu sejmula z beder obrovskou zátěž. Čekal, až bude mít možnost spatřit svou ženu, kterou už brzy přemístí na patro s normálním nemocničním provozem. Ve vzdálenosti několika stop všechno pozoroval s neskrývaným pohrdáním britský důstojník bezpečnosti Wayson, který dokonce odmítl udat novinářům svoje jméno, když ho o to požádali. Státní policisté nedokázali zakázat tisku přístup, ačkoliv nemocniční personál rezolutně odmítl vpustit dovnitř televizi a dokázal prosadit svou. Otázka, která se neustále vracela, zněla: kdo to udělal? Jack tvrdil, že to neví, ačkoliv si myslel, že to ví. Byli to pravděpodobně lidé, o kterých rozhodl, že se momentálně není třeba kvůli nim znepokojovat.

Mohlo to být horší, říkal si. Nyní bylo alespoň pravděpodobné, že koncem týdne bude Sally naživu. Jeho dcera nebyla v důsledku jeho nesprávného úsudku mrtvá. V tom byla trocha útěchy.

„Pan Ryan?“ zeptal se ho jeden z nově příchozích.

„Ano?“ Jack byl příliš vyčerpán, než aby mohl vzhlédnout. Byl vzhůru jenom díky adrenalinu. Měl nervy tak pocuchané, že mu nedovolovaly spát, jakkoliv spánek nutně potřeboval.

„Jsem zvláštní agent Donoh…