Stínová hlídka

6.

CHAPARE REGION

ZÁPADNÍ BOLÍVIE

18. DUBNA 2001

Harlan DeVane pozoroval s výrazem klidného uspokojení tři náklaďáky, plazící se za sebou po prašné cestě vedoucí podél východní hranice jeho ranče. Vozy se pomalu blížily k malému letišti, na kterém už čekal v oblaku prachu letoun Beech Bonanza. Teď před polednem slunce zalévalo žhavými paprsky otlučené staré camiones i rozlehlé ploché pastviny kolem DeVaneova ranče, na nichž viděl svá stáda, prvotřídní jalovice dovezené z Argentiny, jak se líně popásají v poledním vedru. V horku se nepohnul ani lísteček a nad obzorem se vznášel jako nehybný stín popel a kouř z lesních požárů. Odpoledne však jako vždy začne vát větřík, a pak se tento oblak zvedne a rozptýlí se v šedý opar, který pokryje celou krajinu a utlumí svit slunce natolik, že člověk bude moci upírat do slunečního kotouče nechráněný zrak. Tuto cenu za pokrok DeVane přijímal nerad; na druhé straně měl odjakživa v povaze smířit se s danými okolnostmi a zařídit se podle nich. Dřevařské společnosti si tu pomocí buldozerů staví nové cesty a za nimi hned přicházejí přizpůsobiví rolníci a rančeři, aby se podél nich usadili. Půda se totiž tady v amazonském povodí rychle vyčerpává - slušnou úrodu poskytuje pouhé tři roky -, a tak si místní lidé vykácí nebo vypálí pokaždé nové plochy lesa, a když se jejich pole promění v jalový úhor, pokračují dál. Tento cyklus je vůči krajině bezohledně krutý, ale nevyhnutelný. Člověk v životě nic nedostane zadarmo; většinou musí za všechno pořádně zaplatit.

„Zdá se, že to letadlo už brzy vzlétne, Harlane,“ prohodil Rojas a upil ze své chlazené guapuru.

DeVane se na něj podíval zpod okraje bílého panamáku. Kůži na tvářích měl napjatou a skoro bezbarvou, oči ledově modré a hluboko zapadlé. Jeho bílý dvouřadový oblek byl ušitý na zakázku z lehké tkaniny, pravděpodobně v Evropě. Růžky límečku měl úhledně připnuté drobnými knoflíčky k modré hedvábné košili, kterou doplňovaly šle s jemnými modrožlutými proužky. Horké klima mu zřejmě ani v nejmenším nevadilo. Zdálo se, jako by se stále obklopoval bublinou vlastního poklidného prostoru, takže Rojasovi něčím připomínal žraloka plovoucího ve vodách Karibského moře - jeho zjev vyvolával stejnou iluzi křehkosti a delikátnosti, a přitom byl smrtelné nebezpečný.

„A ty, Francisco?“ zeptal se portugalsky, ačkoli Rojas uměl dobře anglicky. „Odletíš také? Nebo z toho mám vyvodit, že sis tady sjednal ještě něco dalšího?“

„Víš dobře, že mívám ve zvyku dopravovat letecky perico zvlášť,“ odpověděl Rojas. „Pro jistotu.“

DeVanea výběr jeho slov lehce pobavil. Pod vlivem kokainu se každý chová manicky a hyperaktivně, je upovídaný. Jako papoušek, španělsky perico. Takovou hantýrku by člověk mohl čekat od pouličního překupníka v San Borja, a ne u vysoce postaveného brazilského policejního úředníka. Rojas ale už byl takový. Bezpáteřný, zkorumpovaný, líný byrokrat, jací se vyskytují jižně od rovníku, a pokouší se napodobovat manýry zločinců. Zapalte mu pod oknem kanceláře prskavku a ten zbabělec zaleze pod stůl a málem omdlí hrůzou.

„Až budeme hotoví, nařídím svému řidiči, aby tě odvezl zpátky na letiště v Rurrenabaque,“ oznámil mu. „Máš přece právo, aby ses cítil v bezpečí.“

Rojas postřehl v DeVaneově hlase odstín opovržení a rozpřáhl ruce v bezmocném gestu.

„Může se stát všelicos,“ prohlásil. „Nečekám žádné potíže, ale jako vždycky se mi uleví, až náklad dorazí na místo určení.“

Pomyslel si, že ve skutečnosti pocítí úlevu ve chvíli, kdy unikne pronikavým pohledům DeVaneových osobních strážců. A taky až se dostane dál od Kuhla. Ten mu už ani nepřipomínal lidskou bytost z masa a krve, ale spíš chladnou, precizní zbraň... a plně si uvědomoval, jak nebezpečný takový smrtící nástroj může být, když ho řídí někdo poháněný nekonečně velkou, nenasytnou touhou po bohatství a moci. Kuhl si už dříve získal dost hrozivou pověst, ale jeho spojenectví s DeVanem ho nepochybně stimulovalo k ještě větším krutostem a násilí a poskytlo mu šanci projevit své sklony co nejplnějším a nejkrvavějším způsobem.

Ano, bude opravdu příjemné ocitnout se někde jinde.

Rojas se znovu chopil sklenice a dlouze se napil. Nebylo to poprvé, co se s těmito dvěma muži setkal, a tak by už měl dokázat zakrýt, jak je v jejich společnosti nesvůj. Pro tento účel se rozhodl raději soustředit pozornost na něco jiného než na Kuhla a ozbrojené strážce, kteří ho obklopovali. Umínil si, že bude pozorovat okolí terasy; i kdyby se mu to podařilo jen napůl, přece mu to trochu pomůže. DeVaneův ranč byl půvabný a příjemný na pohled. Seděli u stolu ve stínu kvetoucí mimózy, na zahradě před krásnou obytnou budovou s nepravidelným půdorysem a střechou z tašek, zalitou sluncem, která na první dojem vzbuzovala dojem, že ji postavili pro nějakého španělského dona - možná potomka conquistadorů - a jen bazény a tenisové kurty kolem prozrazovaly její mnohem mladší původ. Všechno tu působilo opravdu oslnivě, a přitom se jednalo pouze o jeden z mnoha podobně přepychových domů, které DeVane vlastnil po celém světě a mezi nimiž neustále přesídloval, když dohlížel na svoji rozlehlou průmyslovou říši.

V dálce mezitím už camiones dojely k asfaltové ploše a zastavily ve stínu čekajícího letadla. Rojas pozoroval, jak otrhaní domorodí řidiči z kmene Quechua začínají vozy vykládat a odnášejí balíky k nákladnímu prostoru letadla.

„Tvoje schopnost udržet si spolupráci těch Indiánů je pozoruhodná, Harlane,“ poznamenal. „Nikdy bych něco takového nečekal.“

DeVane si ho zkoumavě změřil.

„Proč?“ odpověděl potom. „Už předtím obchodovali s Američany.“

Rojas se snažil, aby jeho pokrčení ramen působilo pokud možno neutrálně. „To ano, ale ne za podmínek, jaké jsi jim určil ty. Je to prostě nezvyklé, kupovat zboží od Peruánců a zaměstnávat místní cocaderos jen na čištění a distribuci...“

Umlkl uprostřed věty.

DeVane na něj stále upíral zrak.

„Jen pokračuj,“ vyzval ho, „prosím.“

Rojas zaváhal, ale pak začal vysvětlovat: „Ti dělníci jsou chudí a hlavním zdrojem jejich výdělků je úroda, kter…