Rovnováha sil

40

ÚTERÝ, 5.43 RÁNO

OLD SAYBRDOK, CONNECTICUT

Sharon Hoodová nemohla spát. Byla unavená, byla doma, tam, kde trávila dětství, ležela ve své staré posteli, ale její mysl nechtěla vypnout. Pohádala se s manželem, až do tří četla jednu ze svých starých knih od Nancy Drewové, potom zhasla a skoro dvě hodiny upírala oči na strop, na němž měsíc a listí vytvářely vzorek světel a stínů. Bloudila zrakem po plakátech, které si tu rozvěsila po stěnách ještě předtím, než odešla na vysokou školu. Plakáty na film Doktor Živago. Plakáty rockové skupiny Gary Puckett a Union Gap. Desky výtisku Programů televize s autogramem „V upomínku od Davida Cassidyho“. Na ten ona a její přítelkyně Alice čekaly tři hodiny ve frontě, aby se dostaly do místního obchodního střediska.

Jak to dokázala, že ji zaujaly všechny tyhle věci, a přitom ještě stačila dosahovat ocenění za vynikající prospěch ve škole, stíhat práci na částečný úvazek a už v šestnácti a sedmnácti mít kluka? Tenkrát jsi moc spánku nepotřebovala, říkala si.

Ale co vlastně doopravdy způsobilo, že se všechno tak zamotalo? Jenom čas? Anebo to, že když jí nevyhovovalo jedno zaměstnání, vzala jiné? Že když nebyla šťastná s jedním klukem, sehnala si jiného? Nebo když některá hudební skupina nahrála píseň, která se jí nelíbila, přestala prostě kupovat její desky? To vše nebyla otázka přemíry životní energie. Byla to záležitost objevování. Učila se nacházet to, co potřebuje ke štěstí.

Domnívala se, že to nalezla u multimilionáře a vinaře Stefana Renalda. Na vysoké škole se seznámila s jeho sestrou, jednou o jarních prázdninách s ní jela k nim domů a svedly ji Stefanovo bohatství, jeho jachta a jeho pozornosti. Avšak ironií je - nyní, když o tom uvažuje -, že si po dvou letech uvědomila, že nechce někoho, kdo všechny své peníze zdědil, někoho, kdo se nemusí živit prací; někoho, za kým lidé přicházejí kvůli investičnímu kapitálu, zatímco on na jejich naděje a sny řekne buď „ano“ nebo „ne“, podle nálady. Takový způsob života - takový člověk - nebyl pro ni to pravé.

Jednoho slunného rána se sebrala a z jachty odešla, odletěla zpátky do Spojených států a minulost nechala za sebou. Ten mizera ani nezavolal, aby zjistil, kam odešla, a ona nedokázala pochopit, jak s ním vůbec někdy mohla být - a co si to ksakru celou tu dobu namlouvala. Potom na jakémsi večírku potkala Paula. Nedošlo k ničemu takovému, jako je náhlé přeskočení jiskry; tak na Sharon žádný muž dosud nikdy nezapůsobil, kromě Stefana - a jeho přitažlivost byla všechna pouze na povrchu. Její vztah s Paulem si vyžádal čas, než se rozvinul. Paul byl vyrovnaný, pracovitý a laskavý. Zdál se být člověkem, který jí poskytne prostor k tomu, aby byla sama sebou, bude jí oporou v její práci a dětem bude pečlivým a starostlivým otcem. Nebude ji zahrnovat dárky ani žárlivostí jako Stefano. A pak jednoho dne, při pikniku na oslavu 4. července, pár měsíců poté, co se potkali, mu náhodou pohlédla do očí - a ta jiskra přeskočila; ze zalíbení se zrodila láska.

O okno se skřípavě otřela větev a Sharon se tam podívala. Ta větev tam rostla už od jejích dívčích let; stejná větev takhle jemně škrabávala na stejné okno.

Narostla a zesílila, ale nezměnila se, uvažovala Sharon. Říkala si, jestli je dobré umět zůstávat stejný. Je to dobré pro strom, špatné pro lidi, uzavřela své úvahy. Ale změna je jedna z věcí, s nimiž se člověk nejhůř vyrovnává. Změna - a kompromis. Schopnost připustit, že tvůj způsob jednání nemusí být ten jediný, a dokonce ani ten nejlepší.

Sharon zanechala snahy usnout. Vytáhne si z poličky další Nancy Drewovou. Nejdřív však vyklouzla z lůžka, přehodila přes sebe župan a šla se podívat na Harleigh a Alexandera. Děti spaly na palandě, která patřívala jejím mladším bratrům, dvojčatům Yulovi a Brynnerovi. Její rodiče se potkali na dopoledním muzikálovém představení původně divadelní hry Král a já. Dosud ještě jeden druhému zpívali „Ahoj, mladí milenci“ a „Měla jsem sen“; zpívali falešně, ale he…