Jasné nebezpečí

8
Rozestavování

Ohromující je, jak hladce věci jdou, říkal si Chavez. Naknec, všichni byli seržanti, ale ten, kdo dal tohle dohromady, byl chytrý, protože nedocházelo k žádným tahanicím o to, kdo dostane jakou funkci. V jeho družstvu byl operační seržant, aby pomáhal kapitánu Ramírezovi s plánováním. Byl tu příslušník zdravotnického praporu, dobrý, od Speciálních jednotek, který už měl za sebou výcvik se zbraní. Julio Vega a Juan Piscador bývali kulometčíky, a ti dostali belgické kulomety. Totéž platilo pro radistu. Každý člen týmu pěkně zapadl do předem připravené přihrádky, všichni byli dostatečně vycvičeni, takže navzájem respektovali to, co uměli, a další křížový výcvik tento respekt ještě posiloval; tuhý a drsný výcvikový režim posílil hrdost, s níž sem každý přišel, a za dva týdny se tým vnitřně sehrál jako jemné soustrojí. Chavez, absolvent školy pro elitní jednotky Rangerů, byl předsunutá hlídka, „Špice“, a průzkumník. Jeho úkolem bylo sondovat terén vpředu, pozorovat, naslouchat a pak svá pozorování a poznatky hlásit kapitánu Ramírezovi.

„No, tak kde jsou?“ zeptal se kapitán.

„Dvě stě metrů, hned za tamtím rohem,“ zašeptal Chavez v odpověď. Kdesi v dálce vyl na měsíc kojot. Občas se ozval šeptavý šramot, jak mezi stromy procházela vysoká zvěř, a jediný zvuk, který měl co dělat s lidmi, byl vzdálený hluk tryskových letounů. Jas na noc umožňovala překvapivě dobrou viditelnost i bez nočních infradalekohledů, které normálně měli při sobě. V řídkém horském vzduchu hvězdy nad hlavou nejiskřily, ale svítily jako vzdálené, nenápadné světelné body. Chavez by byl normálně tuhle krásu vnímal, ale dnešní noc byla pracovní.

Ramírez i ostatní v družstvu měli na sobě čtyřbarevné maskovací uniformy belgické výroby. Obličeje měli pomalované stejnými odstíny, tyčinkami mejkapu - v armádě jim pochopitelně tak neříkali - takže splývali se stíny stejně dokonale jako Wellsův Neviditelný. Důležitější bylo, že byli ve tmě úplně jako doma. Noc byla jejich nejmocnějším a nejlepším přítelem. Člověk je denní lovec. Všechny jeho smysly, všechny jeho instinkty a všechny jeho vynálezy nejlépe pracují při světle. Od pravěku pěstované zvyklosti ho udělaly méně výkonným v noci - pokud se hodně nevynasnažil, aby je překonal, jako to udělali tito vojáci. Dokonce i americké indiánské kmeny, žijící v úzkém partnerství s přírodou, se noci bály. Indiáni téměř nikdy v noci nebojovali, dokonce v noci ani nehlídali své tábory - a tak poskytli americké armádě její první užitečnou doktrínu pro operace ve tmě. V noci člověk rozdělával ohně jednak proto, aby viděl, jednak proto, aby se zahřál, ale tím, že to dělal, snižoval viditelnost na pouhých několik metrů, zatímco lidské oko, patřičně připravené, dokáže ve tmě vidět docela dobře. „Jen pět?“

„Víc jsem jich nenapočítal, pane.“

Ramírez přikývl a pokynem vyzval dva muže, aby předstoupili. Bylo vydáno několik tichých povelů. Odešel pryč se dvěma dalšími, doprava, aby se dostal nad tábor. Chavez se vrátil dopředu. Jeho úkolem bylo zneškodnit hlídky, spolu s jedním, který dřímal u ohně. Pohybovat se potichu ve tmě je obtížnější než ve tmě vidět. Lidské oko zachycuje ve tmě pohyb lépe, než rozeznává nehybné předměty. Pečlivě kladl nohy a hmatem vyhledával všechno, co se mohlo posunout nebo zlomit, a tak způsobit hluk - lidské ucho se silně podceňuje. Ve dne by způsob, jakým se pohyboval, působil směšně, ale kradmý pohyb má svou cenu. Nejhorší bylo, že se pohyboval pomalu, a Ding nebyl o nic trpělivější než kdokoliv jiný kolem dvacítky. Byla to slabost, jíž čelil výcvikem. Při chůzi se skrčil, jak jen mohl nejvíc. Zbraň měl zvednutou a připravenou, aby se chránil proti překvapení, a když se přiblížil onen okamžik, jeho smysly byly v plné pohotovosti, jako by mu kůží probíhal elektrický proud. Hlava se zvolna otáčela doprava a doleva, oči se nikdy na ničem úplně nezastavily, protože když člověk upřeně hledí ve tmě na nějaký předmět, má předmět snahu za pár okamžiků zmizet.

Chavezovi cosi dělalo starosti, ale nevěděl, co to je. Na okamžik se zastavil, rozhlížel se kolem a asi třicet vteřin pátral všemi smysly směrem doleva. Nic. Poprvé této noci zatoužil po svém nočním infradalekohledu. Tuhle touhu ze sebe setřásl. Třeba je to veverka nebo nějaký jiný noční slídíc. Určitě ne člověk. Nikdo se nedokáže pohybovat v noci tak jako Nindža, usmál se pro sebe a vrátil se ke své práci. Za několik minut dorazil na své místo, hned za pokroucenou borovicí, a tam zaklekl. Odsunul kryt na svých digitálních hodinkách a sledoval, jak číslice zvolna kráčejí k určenému okamžiku. Tamhle je hlídka, obcházející v kruhu kolem ohně, nikdy ne dál než deset metrů od něj; snaží se odvracet oči od ohně, aby si uchoval schopnost vidět potmě. Jenže světlo odrážející se od skal a od borovic jeho vnímání dostatečné poškodí - už dvakrát pohlédl přímo na Chaveze, a neviděl nic.

Je čas.

Chavez zvedl MP-5 a vypálil do hrudi cíle jednu střelu. Muž při nárazu ucukl dozadu, chytil se za místo, kde byl zasažen, a klesl na zem s překvapeným vyheknutím. MP-5 vydala jen tichý kovově mlaskavý zvuk jako kamínek kutálející se po jiném kamínku, ale v tiché horské noci to bylo cosi neobvyklého. Ten ospalý u ohně se otočil, ale jen napůl, než byl zasažen také. Chavez se cítil rozjetý a namířil na jednoho ze spících mužů, když se ozval výrazný zvuk Juliova kulometu, jako když se trhá látka, a doslova je vymrštil z dřímoty; všichni tři vyskočili na nohy, ale byli mrtví, ještě než se postavili.

„Odkud jste se tu ksakru vzali?“ zeptala se mrtvá hlídka. Místo na hrudi, kam udeřila vosková kulka, silně bolelo, a bolest ještě zesilovalo překvapení. Než se zase postavil, byli Ramírez s ostatními v táboře.

„Hochu, ty jsi moc dobrý,“ pronesl hlas za Chavezem a na rameno mu s žuchnutím dopadla ruka. Seržant málem vyletěl z kůže, když ten člověk kráčel kolem něho do tábora. „Tak pojď.“

Otřesený Chavez následoval muže k ohni. Cestou vybil svou zbraň - voskové kulky mohly být lidskému obličeji hodně nebezpečné.

„Tohle z…