Čestný dluh 1

14
Reflexe

„Třicet vteřin,“ řekl pomocný režisér, když zmizela poslední reklama pro nedělní ranní diváky. Celé vysílání se zabývalo Ruskem a Evropou, a to Ryanovi vyhovovalo.

„Jednu otázku nemohu položit,“ řekl s potlačeným smíchem Bob Holtzman, než se páska začala znovu odvíjet. „Jaké to je, být poradcem pro národní bezpečnost v zemi, jejíž národní bezpečnost nic neohrožuje?“

„Člověk si odpočine,“ odpověděl Ryan s ostražitým pohledem na tři kamery. Žádné výmluvné červené světélko na žádné z nich.

„Tak nač ty přesčasy?“ zeptala se Kris Hunterová hlasem méně ostrým, než byl její pohled.

„Když se neobjevím v práci,“ lhal Jack, „lidi by si mohli všimnout, jak jsem bezvýznamný.“ Špatné. O Indii ještě nic nevědí., ale vědí, že se něco mele. Krucifix. Chtěl, aby to zůstalo v klidu. Byla to jedna z věcí, kde by tlak veřejného mínění byl na škodu, ne ku pomoci.

„Čtyři! Tři! Dvě! Jedna!“ Asistent režiséra píchl prstem směrem k moderátorovi, televiznímu zpravodaji jménem Edward Johnson.

„Doktore Ryane, jak se vláda dívá na změny v japonském kabinetě?“

„Tak - samozřejmě je to výsledek nynějších potíží v obchodě, to ale není můj obor. V zásadě to vidíme tak, že tam jde o vnitřní politickou záležitost, se kterou se japonský národ dokáže docela dobře vypořádat bez našich rad,“ oznámil Jack svým státnickým hlasem, hlasem, který si na několika lekcích rétoriky nacvičil. Hlavně se musel učit mluvit pomaleji.

Kris Hunterová se naklonila blíž. „Ale hlavní kandidát na předsednictví vlády je dávný nepřítel Spojených států...“

„To je poněkud silné,“ přerušil ji Ryan s dobromyslným úsměvem.

„Jeho projevy, jeho knihy a spisy nejsou zrovna přátelské.“

„Také bych řekl,“ prohlásil Ryan a mávnutím ruky a křivým úsměvem tenhle názor připustil. „Rozdíl v jednání mezi spřátelenými a nespřátelenými národy je kupodivu v tom, že ti první mohou být zahořklejší než ti druzí.“ To není špatné, Jacku...

„Vy nemáte obavy?“

„Ne,“ řekl Ryan s mírným zavrtěním hlavy. Krátké odpovědi při takovémhle pořadu mají tendenci novináře odrazovat, říkal si.

„Děkuji, že jste mezi nás dnes ráno přišel, doktore Ryane.“

„Bylo mi potěšením.“

Ryan se usmíval dál, dokud světélka na kamerách nezhasla. Pak pomalu počítal do deseti. Pak počkal, až ostatní reportéři dají pryč své mikrofony. Potom sňal svůj mikrofon a vstal a vyšel z pracovní části studia. A pak už bylo bezpečné mluvit. Bob Holtzman následoval Jacka do maskérny. Kosmetičky byly pryč, někde na kávě, a Ryan si vzal plnou hrst odličovacích papírových ubrousků a podal krabici Holtzmanovi. Nad zrcadlem byla velká dřevěná deska s vyřezaným nápisem ZDE JE VŠECHNO MIMO KAMERU.

„Víte, jaký pravý důvod vězí za požadavkem na stejná práva pro ženy?“ zeptal se Holtzman. „Nebyl to stejný plat, nebo podprsenky, ani nic z těch ostatních blbin.“

„Tak, správně,“ souhlasil Jack. „Šlo o to donutit je, aby měly na obličeji mejkap. Zasloužíme si všechno, co jsme dostali. Panebože, jak mě tahleta sračka štve!“ dodal, když si z čela stíral placku líčidla. „Připadám si jako prachsprostá děvka.“

„To u politika není nic tak moc neobvyklého, co?“ zeptala se Kristyn Hunterová a vzala si ubrousek, aby se otřela také.

Jack se zasmál. „Ne, ale je to od vás trochu nezdvořilé, tohleto říkat, paní.“ Jsem já teď politik? ptal se sám sebe Ryan. Asi ano. Jak se ksakru mohlo tohle stát?

„Proč jste tu mou poslední otázku tak pěkně obešel, Jacku?“ zeptal se Holtzman.

„Bobe, když víte, že jsem ji pěkně obešel, tak také víte proč.“ Ryan pokynul k nápisu nad zrcadlem, pak se rozhodl poklepat na něj, aby to každému došlo.

„Já vím, že když padla minulá vláda, byli jsme to my, kdo přišel s informací o té úplatkářské aféře,“ řekl Holtzman. Jack se na něho jen podíval, ale nic víc. Za těchto okolností bylo i bez komentáře zásadním komentářem.

„To zabilo Gotovu první příležitost stát se premiérem. Byl první v řadě, pamatujete?“

„No, a teď tedy má další. Jeho trpělivost se dočkala odměny,“ poznamenal Ryan. „Jestli se mu podaří dát dohromady koalici.“

„Ale, jděte mi s tím.“ Hunterová se naklonila k zrcadlu, aby si očistila nos. „Četl jste ty věci, co říkal jejich novinám, zrovna jako já. Kabinet sestaví, a jaké argumenty používá, to víte také.“

„Řeči nic nestojí, zvlášť někoho v tomhle oboru,“ nadhodil Jack. Ještě docela neudělal ten myšlenkový skok, kterým sám sebe zahrnul do ,oboru'. „Pravděpodobné je to jen takový štěk, další politik, který má v sobě pár skleniček navíc, kterému špatně vyšel den v úřadě nebo na cestě...“

„Nebo u gejši,“ poznamenala Kris Hunterová. Dokončila odličování, sedla si na hranu pultu a zapálila si cigaretu. Kristyn Hunterová byla reportérka starého ražení. Ačkoliv byla stále ještě na té lepší polovině cesty k padesátce, absolvovala novinářskou fakultu na Kolumbijské univerzitě a nedávno byla jmenována hlavní zahraniční dopisovatelkou Chicago Tribune. Hlas měla suchý, jako písek. „Přede dvěma lety to na mě ten hajzl zkoušel. To jeho vyjadřování by zahanbilo i mariňáka, a ty jeho narážky byly... řekněme výstřední. Předpokládám, že máte informace o jeho osobních zvycích, doktore Ryane?“

„Kris, nikdy, ani jedinkrát, nebudu mluvit o tom, jaké soukromé věci máme, máme-li nějaké, na cizí úřední činitele.“ Jack se odmlčel. „Počkejte. Neumí anglicky, že?“ Jack zavřel oči a snažil se vzpomenout si, co se o tomhle říkalo v jeho hlášeních.

„To jste nevěděl? Umí, když se mu zachce, ale neumí, když se mu nezachce. Tenkrát se mu nezachtělo. A ten den měl tlumočnici, asi sedmadvacet let. Ani se nezačervenala.“ Hunterová se temně zasmála. „Já teda jo. Co vám to říká, doktore Ryane?“

Ryan měl jen málo pochybností o informacích, které vzešly z operace ŠANTALOVÉ DŘEVO. Přesto to bylo pěkné, slyšet to od úplně nezávislého zdroje. „Prý se mu líbí blondýnky,“ pronesl lehce.

„To se říká. Také se říká, že teď má nějakou novou.“

„To začíná být vážné,“ poznamenal Holtzman. „Spousta lidí ráda blbne, Kris.“

„Goto rád lidem předvádí, jaký je ostrý chlapík. Některé pověsti o Gotovi jsou přímo o…