Úžasná Zeměplocha – Barva kouzel

„Kdybys to tak dokázal řídit...“

„Lepší by bylo, kdybys ty uměl kormidlovat...“

Přes palubu se přelila další vlna. Mrakoplaš s Dvoukvítkem se na sebe zděšeně podívali. „Voda v podpalubí!“ vykřikli současně a každý z nich se chopil jednoho kbelíku. Zanedlouho se ozval ze zaplavené kajuty nevrlý Dvoukvítkův hlas.

„Vůbec mi není jasné, proč bych za to mohl já,“ prohlásil. Podal nahoru další kbelík, který čaroděj vylil přes bok do moře.

„Měl jsi přece držet hlídku, nebo ne?“ utrhl se na něj Mrakoplaš.

„Zachránil jsem nás oba před otrokáři, to už si nevzpomínáš?“ bránil se Dvoukvítek.

„No, tak to bych byl zase radši votrokem než mrtvolou,“ ušklíbl se čaroděj. Narovnal se a rozhlédl se po mořské hladině. Vypadal poněkud zaraženě.

Byl to už trochu jiný Mrakoplaš než ten, který před nějakými šesti měsíci uprchl z hořícího Ankh-Morporku. Přibylo mu pár jizev a byl o něco zcestovalejší. Navštívil středové země, objevil prazvláštní zvyky mnoha barevných národů - a většinou při té činnosti přišel k nějaké té další jizvě - a několik nezapomenutelných dnů se dokonce plavil po pověstném Dehydrovaném moři v srdci neuvěřitelně vyschlé pouště známé jako Velký Nef. Na jiném moři, mnohem chladnějším a vlhčím, viděl plovoucí ledové hory. Letěl na draku, který se vylíhl z myšlenky. V jednom okamžiku téměř vyslovil nejmocnější zaklínadlo celé Zeměplochy. Jednou taky...

- no určitě! Horizont byl mnohem menší, než měl být!

„Hmm?“ zamyslel se Mrakoplaš.

„Povídám, že není nic horšího než otroctví!“ opakoval Dvoukvítek. Udiveně otevřel ústa, když čaroděj odhodil svůj kbelík daleko do moře a těžce dosedl na palubu nasáklou vodou. Tvář mu zešedla a podobala se nehybné masce.

„Podívej, mě to vážně moc mrzí, že jsem zakormidloval na tu skálu, ale jak se zdá, tahle loď se jen tak netopí a dřív nebo později musíme přeci narazit na nějakou zem,“ řekl Dvoukvítek smířlivým tónem. „Tenhle proud už nás někam donese.“

„Podívej se na obzor,“ doporučil mu Mrakoplaš nevýrazným hlasem.

Dvoukvítek se podíval tím směrem.

„No, mně se zdá v pořádku,“ konstatoval po chvíli. „Zdá se, že je trochu menší než obyčejně, ale...“

„To je proto, že se blížíme k Okraji,“ zakýval Mrakoplaš odevzdaně hlavou. „Brzo přepadneme přes Okraj světa.“

Nastalo dlouhé ticho, rušené jen tichým pleskotem vlnek, které narážely do boků napůl potopené loďky, zachvácené proudem. Proud sílil a malé plavidlo se v něm začalo pomalu otáčet.

„Proto jsme asi taky narazili na tu skálu,“ dodal Mrakoplaš. „Během noci nás to doneslo kus cesty.“

„Nechceš něco k jídlu?“ zeptal se Dvoukvítek. Začal se přehrabovat v uzlíčku uvázaném na zábradlí, ke byl nejlépe chráněn před vodou a vlhkostí.

„Tobě to eště nedošlo!?“ zavrčel Mrakoplaš. „Nakonec prostě slítnem z Vokraje!“

„Nemůžeme s tím něco udělat?“

„Ne!“

„No, tak potom nevidím důvod, proč bychom měli propadat panice.“

„Já to hned věděl, že se nemáme pouštět směrem na Okraj,“ stěžoval si Mrakoplaš nebesům. „Já bych si akorát přál...“

„Já bych si jen přál, abych tady měl svou obrazovou skříňku,“ prohlásil Dvoukvítek, „jenže ta zůstala na palubě otrokářské lodi se vším, co bylo v Zavazadle a...“

„Tam, kde skončíme, nebudeš Zavazadlo potřebovat,“ sdělil mu zachmuřeně Mrakoplaš. Byl celý skleslý a zasmušile pozoroval velrybu, která se bezstarostně pustila příliš daleko do okrajového proudu a teď s ním namáhavě zápasila na zpáteční cestě.

Na přibližujícím se obzoru se objevila b…