Úžasná Zeměplocha – Barva kouzel

Během dlouhého odpoledne prošli město posměrně od řeky. Dvoukvítek kráčel vpředu a na řemínku měl na krku pověšenou podivnou skříňku na obrázky. Mrakoplaš se mu ploužil v patách, každou chvíli zakňoural a rukama kontroloval, že má hlavu stále ještě na svém místě.

Následovala je celá skupinka lidí. V městě, kde nudu obyčejného života pravidelně přerušovaly veřejné popravy, souboje, rvačky, msty kouzelníků a další nevšední události, vypracovali obyvatelé roli „náhodného přihlížejícího“ k naprosté dokonalosti. Obyvatelé Ankh-Morporku byli bez výjimky do posledního, profesionální, vysoce kvalifikovaní čumilové. Prostě a jednoduše, šťastný Dvoukvítek dělal obrázek za obrázkem, mířil svou čočkou na lidi, o kterých si myslel, že se zabývají nějakou typickou činností, a pokaždé potom změnil nějaký ten čtvrt-rhinu majitele. Není tedy divu, že se za nimi brzo vytvořil dav zmatených, ale šťastných „zbohatlíků“ a dalších lidí, kteří je sledovali pro případ, že by ten šílenec vybuchl a změnil se ve zlatý déšť.

U chrámu Sedmirukého Seka se sice narychlo svolaný synod kněží a rituálních řemeslníků a rituálních řemeslníků, specializovaný na srdeční operace rozhodl, že Sekova socha je příliš svatá na to, aby z ní mohl být zhotoven obrázek, ale dar dvou rhinu je přiměl s úžasem přiznat, že Sek tak svatý zase nebude.

Pobyt v Kurví díře se poněkud protáhl a jeho výsledkem byla sada skutečně pestrých a místy až instruktážních obrázků, z nichž Mrakoplaš část v nepozorovaných chvílích ukryl na vlastním těle, aby je mohl podrobně posoudit v soukromí. Jak mu pomalu prchaly z hlavy alkoholové páry, začal přemýšlet o tom, jak asi pracuje záhadný ikonograf.

Dokonce i jako neúspěšný mág věděl, že některé látky jsou citlivé na světlo. Je tedy možné, že ty skleněné destičky jsou pomocí nějakého tajemného procesu pokryty vrstvičkou takové látky a světlo, které jí prochází, v ní prostě stuhne? Tak nějak to bude. Mrakoplaš míval občas podezření, že někde musí být něco lepšího než kouzla. Obvykle byl velice zklamán.

Od té chvíle nevynechal jedinou možnost se skříňkou pracovat. Dvoukvítek mu to rád dovolil, protože se tím pádem mohl objevit na každém obrázku. A právě tehdy si Mrakoplaš všiml něčeho velice divného. Skříňka dávala tomu, kdo s ní zacházel podivnou moc nad lidmi. Každý, na koho Mrakoplaš namířil to podivné skleněné sklo, bez odmlouvání poslouchal jeho nejnesmyslnější pokyny, které se týkaly polohy těla a výrazu obličeje.

Právě se zabýval svou oblíbenou činností na Náměstí zlomeného měsíce, když udeřila pohroma.

Dvoukvítek se naaranžoval do dokonalé pózy vedle prodavače kouzel a talismanů a kolem se shromáždil dav jeho oddaných obdivovatelů. Všichni na něj pozorně upírali zrak pro případ, že by zase provedl některý z těch svých bláznivých kousků, které byly k …