Zelená míle

6

Příštího rána jsem na svém stole našel růžový lístek, dožadující se, abych se co nejdřív dostavil do správcovy kanceláře. Věděl jsem, o co jde – existovala tady nepsaná, ale velmi důležitá pravidla hry, a já jsem včera na chvíli podle nich přestal hrát – a tak jsem to odkládal na co nejpozději. Stejně jako návštěvu u lékaře, když mi začaly ty potíže s odmocňováním. Vždycky jsem si myslíval, že lidé trestuhodně přehánějí přístup „však ono to přejde“.

Do kanceláře správce Moorese jsem tedy nijak nespěchal. Místo toho jsem si bezstarostně sundal vlněné sako uniformy, zavěsil ho na opěradlo, a zapnul ventilátor v rohu. Byl zase jeden z těch horkých dnů. Potom jsem se posadil a očima přelétl hlášení Brutuse Howella o noční směně. Nestalo se nic, co by vzbuzovalo znepokojení. Delacroix se krátce po rozsvícení rozplakal – to dělal po většinu nocí, ani ne tak kvůli těm lidem, co je uškvařil za živa, jako spíš kvůli sobě – potom vytáhl myš, pana Jinglese, z krabice od doutníků, v níž měla hnízdo. To Dela uklidnilo a zbytek noci prospal jak nemluvně. Pan Jingles ji nejspíš strávil na Delacroixově břiše, s ocáskem zkrouceným na packách, aniž jedinkrát zamrkal. Vypadalo to, jakoby se Bůh rozhodl seslat Delacroixovi anděla strážného, ale ve své moudrosti rozhodl, že pro padoucha, jakým náš louisianský přítel se sebevražednými sklony byl, je dost dobrá jen myš. Toto všechno jsem se samozřejmě v Surovcově hlášení nedočetl, ale zažil jsem sám dost nočních služeb, abych dokázal číst mezi řádky. O Coffeym tam stála krátká poznámka: „Bděl celou noc, většinou klidně, chvíli snad i plakal. Pokusil jsem se zapříst rozhovor, ale po několika Coffeyho chrochtavých odpovědích jsem to vzdal. Paul nebo Harry snad budou mít víc štěstí.“

„Zapříst rozhovor“, to byla ve skutečnosti důležitá zásada naší práce. Tehdy jsem to ovšem nevěděl, ale když se tak ohlížím zpět z nadhledu tohoto prapodivného stáří (domnívám se, že každé stáří se zdá být prapodivným těm, kteří ho mají teprve před sebou), chápu, že to bylo opravdu tak. Rovněž chápu, proč jsem to neviděl tehdy – bylo to pro můj úhel pohledu příliš veliké. Zapřádání rozhovorů bylo pro naši práci stejně zásadové, jako dýchání pro naše životy. Nešlo ani tak o to, aby se v zapřádání rozhovorů vyznali fluktuanti, ale pro mě, Harryho, Surovce a Deana to bylo opravdu rozhodující. A právě toto bylo příčinou, že s Percym Wetmorem to byla taková katastrofa. Toho nenáviděli jak trestanci, tak dozorci. Všichni ho nenáviděli nejen kvůli jeho politickým kontaktům, ale kvůli němu samému. Dost možná, že ho nenáviděla i jeho matka (ale to je pouze moje domněnka). Byl jako dávka bílého arzenu, nasypaná do svatebního dortu. Myslím, že jsem si od samého začátku byl vědom, jaká se na nás v osobě Percyho přivalila pohroma. Byl jako časovaná nálož. Pokud jde o nás ostatní, s oblibou jsme žertovali o tom, že většinou nefungujeme jako dozorci odsouzenců, ale spíš jako jejich psychiatři – ještě i dnes se část mé osobnosti této myšlence vysmívá – ale uvědomovali jsme si důležitost zapřádání rozhovorů, jakož i to, že jestliže zapředení rozhovoru selže, mají muži, stojící tváří v tvář Jiskřákovi, odporný zvyk koledovat si o zešílení.

Na spodek Surovcovy zprávy jsem připsal poznámku ohledně debaty s Johnem Coffeym – aspoň se snažit – a potom jsem se začal věnovat vzkazu od Curtise Andersona, správcova hlavního pomocníka. Stálo v něm, že on, Anderson, velmi brzy očekává rozhodnutí o DP Edwarda Delacroise (to byla Andersonova chyba pravopisu; náš chlapík se ve skutečnosti jmenoval Eduard Delacroix). DP znamenalo v naší hantýrce datum popravy, a podle toho vzkazu se Curtis dozvěděl z dobře informovaných kruhů, že ten drobný Francouz se projde po Míli krátce před svátkem Všech svatých – nejspíš 27. října (odhady Curtise Andersona byly pověstné pozoruhodnou přesností). „Ale ještě předtím můžeme očekávat nového chovance jménem William Wharton. Je to něco, čemu se říká 'problémové dítě',“ psal Curtis svým poněkud afektovaným rukopisem s opačným sklonem. „Je zuřivý a divoký, a ke všemu je na to hrdý. Za poslední asi tak rok se vyskytoval na nejrůznějších místech státu, a nakonec se vypracoval mezi špičku svého oboru. Při loupežném přepadení zabil tři lidi, z toho jednu těhotnou ženu, a na ústupu čtvrtého. Příslušníka státní policie. Jedině koho netrefil, byla jeptiška a jakýsi slepec.“ V tomto místě jsem se musel usmát.

„Whartonovi je 19 let, na horní paži má vytetovaného BillyhoKida. Zaručuji ti, že mu budeš muset dát párkrát po frňáku, ale až to budeš dělat, buď opatrný. Tomu chlapovi je všechno fuk .“ Tuto poslední větu dvakrát podtrhl, a potom pokračoval: „Je to pobuda a kverulant. Nesmíme zapomínat ani na to, že není plnoletý.“

Šílený výrostek, notorický stěžovatel, se sklonem prosadit svou. Ach jo, máme se na co těšit. Najednou se vedro zdálo být ještě větším, než ve skutečnosti bylo, a já jsem už nemohl déle odkládat návštěvu u správce Moorese.

Za mé dozorcovské kariéry v Cold Mountain jsem pracoval pod třemi správci; Hal Moores byl z nich poslední a nejlepší. Zvládal všechno levou rukou. Byl čestný a přímý; chyběl mu sice dokonce i obhroublý smysl pro humor Curtise Andersona, ale byl vybaven dostatkem politického důvtipu a prozíravosti, aby si udržel své místo i v těchto krutých letech… a dostatkem charakteru, aby se nedal svést k hazardu. Bylo mu tehdy osmapadesát nebo devětapadesát, a jeho hluboce vrásčitá tvář připomínala policejního psa, s nímž by se pravděpodobně i Bobo Marchant cítil doma bezpečný. Vlasy měl bílé a ruce se mu trochu třásly, jakoby po nějaké mrtvici. Jinak to byl ale silný chlap. Rok předtím, když se na něj na cvičáku vrhl jeden vězeň s latí vytrženou z nějaké bedny, Moores se ani nezachvěl, uchopil toho parchanta za zápěstí a zkroutil mu ho takovou silou, že mu kosti praskaly jako suché větvičky hozené do plápolajícího ohně. Mukl zapomněl na všechny své stížnosti, klesl do prachu a dovolával se matčiny pomoci. „Nejsem tvoje matka,“ oslovil ho Moores svým ku…