Cujo

7. Katechismus na příšery

Stejný večer, když červené, horké slunce klesalo k západnímu obzoru, se Vik Trenton, s košili uvázanou kolem pasu, vrtal v motoru manželčina pinta. Donna stála vedle něj. V bílých šortkách a červené kostkované blůze bez rukávů vypadala mladě a svěže. Byla naboso. Tad, oblečený jen v plavkách, jezdil na tříkolce jako blázen sem a tam po cestě k domu. Hrál nějakou hru, ve které se Ponch a Jon z CHIPS spikli proti Darthu Vaderovi.

„Vypij ten čaj, než se rozpustí led,“ řekla Donna Vikovi.

„Jojo.“ Sklenice stála na kraji motorového prostoru. Vik se trochu napil, vrátil poslepu sklenici na místo a sklenice sklouzla – do ruky jeho ženy.

„Teda,“ řekl, „dobrej postřeh.“

Usmála se. „Prostě poznám, když myslíš na něco jiného. Koukni, ani kapka nazmar.“

Chvíli se na sebe usmívali – hezká chvíle, pomyslel si Vik. Možná se mu to zdálo, ale poslední dobou jako by bylo těch malých hezkých chvil víc. Méně ostrých slov, méně chladného, nebo ještě hůř, lhostejného ticha. Důvod neznal, ale byl za to Donně vděčný.

„No, nevytahuj se, čistý amatérismus,“ řekl. „Ještě budeš muset moc pracovat, než tě pustíme do hry.“

„Tak copak je tomu autu, trenére?“

Měl sundaný vzduchový filtr, válel se na cestě. „Takový talíř jsem ještě nikdy neviděl,“ řekl před chvílí Tad, když ho objížděl na tříkolce. Vik se naklonil nad motor a neurčitě ukázal šroubovákem na karburátor.

„Je to v karburátoru. Asi chytá jehlový uzávěr.“

„To je špatné.“

„Nic hrozného. Může ti to ale úplně znemožnit jízdu, jestli se zasekne v zavřené poloze. Jehlový uzávěr řídí přítok benzínu do karburátoru a bez benzínu nejedeš. To je skoro zákon, krásko.“

„Tati, přijdeš mě pohoupat?“

„Jo, za chvíli.“

„Dobře! Budu vzadu!“

Tad se vydal kolem domu směrem k houpací soupravě, kterou Vik postavil minulé léto. Stavěl ji podle plánu každý den po večeři a o víkendech a z puštěného rádia mu k tomu vyřvávaly hlasy sportovních komentátorů. Tad, tenkrát mu byly tři, vysedával se slavnostním výrazem na zdi nebo na zadních schodech. Občas mu něco přinesl, ale většinou ho tiše pozoroval. Minulé léto! Pěkné léto, ne tak horké jako tohle. Tenkrát se zdálo, že si Donna konečně zvykla, že uznala Maine, Castle Rock, Ad Worx, to všechno, co jim mělo být ku prospěchu.

Pak následovalo zlé, nepochopitelné období. Nejhorší na tom byl vtíravý, skoro jasnovidný pocit, že všechno je horší, než chce přiznat. Věci v domě se nacházely trochu jinde, než bývaly, jako kdyby jimi hýbaly cizí ruce. Byl tak bláznivý a myslel si, že Donna převléká podezřele často postele. Vždycky byly čisté a jedné noci se mu v hlavě ozvala ta nepříjemná, stará pohádková otázka: Kdo mi spal v mé postýlce?

Teď se zdálo, že se věci vrátily do starých kolejí. Kdyby nebylo té bláznivé aféry kolem Cinku a té pitomé cesty, možná by tohle léto bylo docela vydařené. I to bylo možné. Člověk občas vyhraje, ne všechny naděje byly plané. Věřil tomu, i když jeho víra nebyla nikdy vystavena vážným zkouškám.

„Tade,“ zavolala Donna. Chlapec zabrzdil. „Ukliď tříkolku do garáže.“

„Ma-mí!“

„Teď hned, monsieur.“

„Mesje,“ řekl Tad a zasmál se do dlaní. „Ty sis taky svoje auto neuklidila, mami.“

„Táta ho opravuje.“

„Já vím, ale…“

„Poslechni mámu, Tadíku,“ řekl Vik a zvedl filtr. „Já za tebou hned přijdu.“

Tad si sedl na tříkolku a odjel s ní do garáže. Houkal přitom jako sanitka.

„Proč to dáváš dohromady? Ty to nespravíš?“ zeptala se Donna.

„To je jemná práce,“ řekl Vik. „Nemám na to správné nářadí, a i kdybych ho měl, stejně bych to asi ještě víc zmrvil.“

„Sakra,“ řekla mrzutě a nakopla pneumatiku. „Tyhle věci se zásadně stávají, když vyprší záruční lhůta, že jo?“ Pinto měl na počitadle těsně nad třiatřicet tisíc kilometrů a zbývalo jim na něm ještě šest měsíců splátek.

„To je taky skoro zákon,“ řekl Vik. Vrátil filtr na místo a utáhl matici.

„Mohla bych ho odvézt do South Paris, zatímco Tad bude ve školce. Budu si ale muset půjčit něco z půjčovny, když budeš pryč. Myslíš, že s tím do South Paris dojedu?“

„Jasně. Vždyť tam ale nemusíš. Zavez to k Joe Camberovi. Je to jenom jedenáct kiláků, a navíc je šikovnej. Pamatuješ si, když mi odešlo to ložisko na jaguáru? Sundal ho zvedákem vyrobeným z kusu starých telefonních sloupů a chtěl za to deset dolarů. Jo, kdybych ho odvezl do tý opravny v Portlandu, dali by si moji šekovou knížku na zeď mezi lovecké trofeje.“

„Ten chlap mě znervózňoval,“ řekla Donna. „Tedy kromě toho, že byl nalitej.“

„Jak to myslíš?“

„Jeho oči se moc činily.“

Vik se zasmál. „Miláčku, kde jsi ty, tam je toho dost na dívání.“

„Díky,“ řekla. „Ženě nemusí zrovna vadit, že se na ni muži dívají. Co mě ale znervózňuje, je, když mě někdo v duchu svlíká.“ Udělala přestávku, zdálo se mu, že divnou, a zahleděla se do červeného světla na západě. Pak se otočila zase k němu. „Z některých mužů má člověk pocit, jako kdyby se jim v hlase neustále odehrával film zvaný Znásilnění panen sabinských, v němž právě hrají hlavní roli.“

Opět měl divný, nepříjemný pocit, že mluví o více věcech najednou. Nechtěl s tím ale dnes začínat, ne teď, když se konečně vyhrabal z toho strašného posledního měsíce.

„Miláčku, vždyť je nejspíš úplně neškodný. Má ženu, dítě…“

„Ano, nejspíš je.“ Zkřížila ale paže na hrudi a vložila lokty do dlaní, její charakteristický znak nervozity.

„Podívej,“ řekl, „ já tam to auto v sobotu zavezu, a jestli to bude nutné, tak ho tam nechám, jo? Spíš si ale myslím, že to udělá na počkání. Dám si s ním pár piv a pohladím jeho psa. Pamatuješ si toho bernardýna?“

Donna se usmála: „Dokonce i jeho jméno. Skoro povalil Tada, jak ho olizoval, pamatuješ?“

Vik kývl. A zbytek odpoledne za ním Tad běhal a volal: „Cuuju… poď, Cuuujuuu!“ Oba se zasmáli.

„Občas se cítím tak blbá,“ řekla Donna, „kdybych jenom uměla jezdit s manuálním řazením, mohla bych jezdit s jaguárem, když ty budeš pryč.“

„Buď ráda, že nemůžeš. Jaguár je starej excentrik, musíš mu umět domluvit.“ Zabouchl kapotu pinta.

„Aaach, ty NEMEHLO!“ zasténala. „Vždyť jsi tam měl tu skleničku.“

Vypa…