Astronauti

HVĚZDA ZEMĚ

Dvacátý den cesty.Kosmokrator s vypnutými motory letí jako nové nebeské těleso okolo Slunce a stíhá Venuši, jejíž fáze, měnící se jako čtvrti Měsíce, je už možno pozorovat pouhým okem. Avšak tento let si vůbec neuvědomujeme. Nedíváme-li se na televisor, mohli bychom se domnívat, že raketa leží nehybně na zemi. Po celé hodiny se procházím ústřední chodbou sem a tam, probíhám všemi galeriemi a průchody v skladištních prostorách a zase se vracím dolů do trojúhelníkovité chodby, dokud mě odtamtud nevyžene nerušené, jako od věků vládnoucí ticho a rovnoměrné, stále stejně zářící umělé denní světlo.

Dnes v poledne, když jsem šel okolo laboratoře, zaslechl jsem, že se tam někdo směje. Poznal jsem Arseňjevův hlas. Jeho smích by probudil mrtvého. V domnění, že vědci už skončili svou práci (vysedali v laboratoři od rána), otevřel jsem dveře a slyšel jsem, jak Arseňjev říká fysikovi:

»Žertujete, kolego. Kisťjakovskij přece dokázal, že plocha potenciálu při volné rotaci okolo dvouuhlíkové osy činí v ethanu sotva dvě kilokalorie!«

Tím mě tak vyděsil, že jsem zamručel »promiňte« a vzdálil jsem se. Šel jsem do společné kabiny; byla prázdná. Pohlédl jsem na televisor. Byl obrácen k Zemi. Svítila jasně a lišila se ode všech ostatních hvězd velikostí i září. Kousek nad ní visel Měsíc jako bílý, kulatý bod. Díval jsem se na ni snad půl hodiny, když mi znenadání někdo položil ruku na rameno… Trhl jsem sebou. Byl to Arseňjev. Nějaký čas jsme stáli oba mlčky; pak on řekl takovým tónem, jako by se neptal, nýbrž sám v sobě hledal odpověď:

»Nostalgie.«

Země svítila modravě. V obrazovce si člověk vůbec neuvědomoval hloubku prostoru. Těsně u jejího okraje se vinul bleděnazlátlý pás Mléčné dráhy. Astronom, aniž sňal ruku s mého ramene, řekl tišeji:

»Snad… proto se nám vyhýbáte?«

»Vyhýbám?«

»Ovšem že ano. Třeba před chvílí v laboratoři.«

Usmál se.

»Nezúčastňujete se našich porad, přestože vás zval Lao Ču i já. Kromě toho, sotva si sedneme někde poblíž vás, zvednete se a odejdete. Všiml jsem si toho už několikrát.«

»Nechci vás prostě rušit,« řekl jsem rychle. »Pokud jde o porady… zjistil jsem, že to nemá smysl. Přijít jen proto, abych tam seděl… co bych vám já mohl říci, co byste už dávno nevěděli? Jsem pilot a…«

»K čertu s pilotem!« řekl Arseňjev a z toho, jak mu zablýsklo v očích, jsem poznal, že se doopravdy rozzlobil. »Pilot a vědci, že? Vy nás pokládáte za jakousi sbírku veškeré moudrosti. Knihy… vzorce… matematika …« dal se do zlostného smíchu.

»Docela tak to není,« namítl jsem. »Když mi bylo šest let, přišel k nám jednou jeden slavný pilot, který se zastavil v Pjatigorsku na cestě Kanada—Severní pól—Austrálie. Tatínek ho přivezl autem… Byl u nás na večeři, přenocoval a ráno letěl dál… Jako by se to odehrálo právě teď, vzpomínám si na chvíli, kdy jsme pili čaj… Seděl naproti mně a po ruském způsobu pil z podšálku, protože čaj, který připravovala maminka, byl vařící a silný… Pomalounku jej srkal a nic neříkal, ale já jsem na něm visel očima jako… s čím bych to srovnal… jako astronom na zatmění Slunce, jaké se opakuje jednou za tisíc let… a pokoušel jsem se vyrvat mu jeho tajemství. Seděl mezi námi, dosti zavalitý, klidný muž středního věku… obyčejně se pohyboval, obyčejně jedl, děkoval, když jsme mu podali mísu… ale přesto — toto nebyla skutečnost. Skutečnost — to byl mnoho hodin trvající let kolem světa, samota raketové kabiny, dole mraky a hvězdy nad hlavou. Když byl u nás a seděl za stolem, jedl a pil, měl jsem pocit, že může každou chvilku uletět nebo zmizet… protože je to host z jiného světa. A to, co na něm mohu vidět… že se usmívá… že má zlatý zub… to všechno je naprosto bezvýznamné a není to skutečnost, a to, co je skutečnost, není zas možno vidět. Opakuji vám, jak dovedu, myšlenky šestiletého chlapce. A teď, abych se vrátil k našemu rozhovoru… věda je po mém soudu povolání, lišící se ode všech ostatních. Žijete stále v ní a jestliže jste s některým z nás, z nás nezasvěcených, jako kdybyste na chvíli opouštěli svůj svět — ale vím, že se můžete v kterémkoli okamžiku do něho vrátit. Vy máte stále ten svůj svět, kdežto já…«

»Kdežto já jsem zanechal svůj svět na Zemi — je to tak?« přerušil mě Arseňjev. Stiskl mi paži, až to zabolelo. Patrně si to vůbec neuvědomil. Ten stisk mě potěšil.

»Podle vás se tedy každý vědec skládá ze dvou částí: viditelné, která jí, spí a hovoří s „nezasvěcenými“, a z té důležitější, neviditelné, která žije ve světě vědy. Nesmysl! Nesmysl, povídám! Váš svět i můj svět a svět nás všech je tam, kde žijeme a pracujeme, a teď v této chvíli tady, třicet milionů kilometrů od Země. Je pravda, věda je mým povoláním. Mám ji rád… to je málo, je mou vášní. Pravda, mé sny mívají občas podobu matematických vzorců, ale proč vy smíte snít o tom, že řídíte letadlo, a proč já o své matematice ne? Máme prostě v témže světě různá zaměstnání. Z toho je vidět, že jsme příliš mnoho mluvili o neobyčejných objevech a myšlenkách a příliš málo o lidech, kteří je dělají. A proto změním plán pro dnešní večer — k prospěchu nejen vašemu, ale i k prospěchu nás všech.«

Odpoledne jsem se procházel po chodbě a čekal jsem, až budou čtyři hodiny, kdy jsem měl převzít po Soltykovi navigační službu. Uvažoval jsem o tom, že mezihvězdná cesta se liší od všech ostatních hlavně tím, že vůbec nelze pozorovat, jak pokračuje, a jediným svědectvím toho jsou komplikované křivky, které každý večer zakresluje vedoucí výpravy do map hvězdného prostoru. Postrádá ustavičnou změnu panoramatu, a protože se hvězdy zdají svou nesmírnou vzdáleností nehybné, neděje se vlastně nic a jde to tak daleko, že jsou během dne chvíle, kdy pociťuji zkrátka nudu. A vůbec nepomáhá, když si opakuji, že jsem meziplanetárním cestovatelem.

Podíval jsem se na hodinky. Byly už skoro čtyři. Obrátil jsem se a pomalým krokem jsem šel do centrály. Ode dveří mě dělilo snad pět kroků, když došlo k prudkému nárazu, který mnou mrštil o zem. Dokutálel jsem se na konec chodby. Blesklo mi hlavou, že jsme se s něčím srazili. Poko…