Zamrazení

Ross Macdonald

99 

Elektronická kniha: Ross Macdonald – Zamrazení (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: macdonald-ross19 Kategorie:

Popis

E-kniha Ross Macdonald: Zamrazení

Anotace

Napínavý detektivní román, v němž se dramatická zápletka soustřeďuje kolem téměř neproniknutelných vzájemných vztahů příslušníků dvou kalifornských rodin. Osoby, účinkující v této tragédii sobectví a falešné soudržnosti, jsou deformovány po řadu let a teprve banální případ hledání ztracené manželky roztrhne předivo lží a dlouholeté viny.

O autorovi

Ross Macdonald

[13.12.1915-11.7.1983] Americký autor detektivních románů Ross Macdonald (vlastním jménem Kenneth Millar) se narodil roku 1915 poblíž San Franciska, ale vyrůstal v kanadském Ontariu.Zde začal také navštěvovat střední školu, ovšem poté, co jeho otec odešel od rodiny, začal spolu s matkou cestovat po různých městech v Americe. Na Michiganské univerzitě vystudoval postgraduálně literaturu. Ještě v Kanadě poznal svou manželku Margaret, se kterou...

Ross Macdonald: životopis, dílo, citáty

Podrobnosti

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, , ,

Název originálu

The Chill

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Zamrazení“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

/XXX/

 

V hale hotelu Surf House jsem objevil Heleninu matku. Seděla opuštěná v odlehlém koutě. Byla ponořena v myšlenkách a vzhlédla, teprve až jsem ji oslovil.

„Co tu vysedáváte tak dlouho do noci, paní Hoffmanová?“

„Co mám jiného dělat?“ postěžovala si dotčeně. „Bydlím sice v jednom domku s paní Deloneyovou, a to dokonce na její pozvání. Jenže teď mě vyhodila, aby si mohla se svým přítelem promluvit mezi čtyřma očima.“

„Myslíte s Royem Bradshawem?“

„Tak si teďka říká. Znala jsem George Bradshawa ještě v době, kdy byl rád, že mu člověk dal pořádné teplé jídlo, a já sama jsem mu jich ve své kuchyni naservírovala pěknou řádku.“

Přitáhl jsem si židli. „To všechno ovšem jenom potvrzuje zajímavou shodu okolností.“

„Taky bych řekla. Jenže o tom nemám mluvit.“

„Kdopak to říká?“

„Paní Deloneyová.“

„Předpisuje vám snad, co máte dělat?“

„Ne, ale bylo od ní milé, že mě vytáhla z toho ohavného pokoje v Pacifiku a…“ Odmlčela se a nad něčím se zamyslela.

„A nakvartýrovala vás sem do haly?“

„To je jenom dočasné.“

„Stejně jako život. Necháte si vy a váš manžel do smrti rozkazovat od lidí, jako jsou Deloneyovi? Vždyť vám z toho, jak dobře víte, nekyne nic kromě výsady nechávat se komandovat.“

„Earla nikdo nekomanduje,“ řekla jakoby na sebeobranu. „Earla z toho vynechte!“

„Máte od něj zprávy?“

„Nemám a dělám si o něho starosti. Už se ho druhou noc snažím doma zavolat, ale nikdo nebere telefon. Mám strach, jestli nepije.“

„Je v nemocnici,“ oznámil jsem jí.

„Onemocněl?“

„Ano, ale na to, že vypil příliš moc whisky.“

„Jak to víte?“

„Pomohl jsem mu, aby se do nemocnice dostal. Včera dopoledne jsem byl v Bridgetonu. Váš manžel mi leccos řekl, ke konci dokonce velmi otevřeně. Připustil, že Luke Deloney byl zavražděn, ale měl shora příkaz to kvalifikovat jako nešťastnou náhodu.“

Pohled jí plaše a zahanbeně prolétl halou. Nebyl tam nikdo kromě nočního vrátného a jednoho páru – na manžele nevypadali –, který si u něho pronajímal pokoj. Přesto byla paní Hoffmanová vyplašená jako slepice na přeplněném hřadu.

„Tak mi přece klidně řekněte, co víte,“ vyzval jsem ji. „A dovolte mi, abych vás pozval na šálek kávy.“

„To bych nespala celou noc.“

„Tak tedy na šálek kakaa.“

„To už zní líp.“

Zašli jsme do kavárny. U baru popíjelo několik hotelových muzikantů ve světle fialových sakách kávu a žehralo v žargonu svého cechu na plat. Sedl jsem si v boxu proti paní Hoffmanové a zaskleným dveřím, abych zahlédl Bradshawa, kdyby procházel halou.

„Jak jste se vůbec seznámila s Bradshawem, paní Hoffmanová?“

„Helena si ho přivedla domů z městské přípravky. Snad byla do něho nějaký čas zakoukaná, ale on nebyl, to jsem poznala. Byli spíš kamarádi. Měli společné zájmy.“

„Jako poezii?“

„Jako poezii a divadlo. Helena tvrdila, že na tak mladého chlapce je George velice talentovaný, jenže se musel pořádně ohánět, aby se protloukl přípravkou. Opatřili jsme mu místo liftboye v našem domě. Vynášelo to sice jenom pět dolarů týdně, ale byl rád, že to místo má. Když jsme ho poznali, byl hubený jako lunt a chudý jako kostelní myš. Prohlašoval, že pochází ze zámožné bostonské rodiny a že utekl z prvního ročníku na Harvardu, protože nechtěl být odkázaný na podporu rodiny. Tehdy jsem mu nevěřila – myslela jsem si, že se třeba stydí za rodinu a vytahuje se –, ale hádám, že to nakonec přece jen byla pravda. Jeho matka je prý zazobaná.“ Tázavě na mne pohlédla.

„Ano. Znám ji.“

„Proč by takový mládenec utíkal od tolika peněz? Sama jsem se po celý život snažila, abych si jich alespoň trochu našetřila.“

„Mít peníze obvykle zavazuje.“

Dál jsem to nerozváděl. Číšnice přinesla paní Hoffmanové kakao a mně kávu. Když se vrátila za pult, otázal jsem se: „Znala jste někdy nějakou Macreadyovou? Letitii O. Macreadyovou?“

Paní Hoffmanové se zachvěl šálek v ruce a na talířek vyšplíchlo trochu hnědé tekutiny. Najednou jsem si uvědomil, že vlasy měla zcela nepravděpodobně obarvené na červeno a že kdysi to mohla být hezká, nápadně se oblékající ženská s pěknou postavou. Ale Tish Macreadyovou být nemohla. Byla už čtyřicet let provdána za Earla Hoffmana.

Složila papírový ubrousek a položila ho pod šálek, aby do sebe vsákl vylité kakao. „Znala jsem ji jen zběžně.“

„V Bridgetonu?“

„O Letitii nesmím nic říct. Paní Deloneyová.“

„Vaše dcera leží v márnici a vy umíte říct akorát paní Deloneyová!“

Sklopila hlavu nad lesklou plastikovou desku stolu. „Bojím se jí,“ hlesla. „Toho, co může udělat Earlovi.“

„Spíš se bojte toho, co už mu udělala. Ona a její političtí kumpáni ho přiměli, aby uzavřel případ Deloney, a to v něm od té doby pořád hnisá jako vřed.“

„Já vím. Bylo to poprvé, co Earl vědomě zanedbal své povinnosti.“

„Připouštíte to?“

„Hádám, že mi nic jiného nezbývá. Earl to sice nikdy jasně neřekl, ale já to věděla a věděla to Helena. Proto od nás odešla.“

A proto také možná nakonec nemohla zůstat poctivým člověkem.

„Earl si Lukea Deloneye velmi vážil,“ pokračovala paní Hoffmanová, „i když Luke měl své lidské slabosti. On nám všem tak říkajíc prokazoval jenom dobro. Jeho smrt Earlem hluboce otřásla a vzápětí začal pít, tentokráte ale ja…