Soukromý detektiv Lew Archer

NA FALEŠNÉ STOPĚ

Letadlo se stočilo k obrysu pobřeží a začalo klesat. Od rozlohy modři se oddělily hory. Pak se mezi horami a mořem objevilo malé městečko, vystavěné z kostek cukru. Rozměry kostek se zvětšovaly. Mezi budovami se jako pestří brouci plazila auta a po bílých ranních chodnících se trhaně pohybovaly figurky velké jako sirky. Za pár minut jsem byl jednou z nich.

Žena, která mi telefonovala, čekala, jak slíbila, na letišti. Vystoupila z cadillacu, když jsem se objevil ve vchodu do haly, a udělala směrem ke mně pár váhavých krůčků. Přestože byla vysoká a blond, tmavé brýle se zešikmenými skly, které měla na očích, jí propůjčovaly podivně orientální vzhled.

„Vy musíte být pan Archer.“

Řekl jsem, že ano, a čekal jsem, že mi výměnou poví svoje jméno – do telefonu mi je nesdělila. Jediné, co do telefonu řekla, byla naléhavá žádost, abych chytil první letadlo na sever, a ujištění, že za svůj čas dostanu zaplaceno.

Vycítila, nač čekám. „Omlouvám se, že se chovám tak tajemně. Opravdu si nemohu dovolit vám říct, jak se jmenuju. Už to, že jsem přijela sem, je pro mě riskantní.“

Pečlivě jsem si ji prohlížel a snažil jsem se odhadnout, jestli mě zase nečeká nějaká marná námaha. Ačkoli měla na sobě velice slušivé vlněné sukno, její vlasy i tvář byly maličko neupravené, jako kdyby ji byla náhle ovanula nějaká bouře. Sundala si brýle, aby si je vyčistila, a já viděl, že ta bouře je uvnitř a rozviřuje modrozelenou barvu jejích očí.

„Jaký máte problém?“ zeptal jsem se.

Nerozhodně stála mezi mnou a svým vozem, zasahovaná nárazy hluku z letiště, kde se opět chystalo vzlétnout moje letadlo. Za ní, na předním sedadle cadillacu seděla malá holčička s pletí panenky z míšeňského porcelánu. Seděla tam stejně nehybně jako taková panenka. Žena se na dítě ohlédla a odstoupila dál od auta.

„Nechci, aby mě Janie slyšela. Je jí tři a půl roku, ale spoustě věcí už rozumí.“ Zhluboka se nadechla jako plavec, chystající se skočit do vody. „Tady ve městě je souzen pro vraždu jeden muž. Žalobce tvrdí, že zavraždil svou manželku.“

„Glenway Cave?“

Překvapeně sebou trhla. „Vy ho znáte?“

„Ne. Ale sleduju ten proces v novinách.“

„Pak víte, že obžalovaný dneska svědčí. Právě teď je asi na stanovišti svědků.“ Hlas měla zachmuřený, jako by duševním zrakem viděla do soudní síně.

„Pan Cave je váš přítel?“

Kousla se do rtu. „Řekněme, že jsem zainteresovaný pozorovatel.“

„A vy nevěříte v jeho vinu.“

„To jsem řekla?“

„Mezi řádky. Řekla jste, že žalobce o něm tvrdí, že svou ženu zavraždil.“

„Máte bystré uši, viďte? Ostatně na tom, čemu věřím já, vůbec nezáleží. Záleží na tom, čemu uvěří porota. Myslíte, že ho zprostí viny?“

„Těžko si utvořit úsudek, když člověk přímo nesleduje přelíčení. Ale běžná porota je už předem zaujatá proti tomu, kdo práskne svou ženu do hlavy loveckou flintou. Já bych řekl, že má vážné vyhlídky na plynovou komoru.“

„Na plynovou komoru.“ Rozšířily se jí nozdry a zbledla, jako kdyby vdechla pach toho smrtícího plynu. „Vážně si myslíte,…