Smrt v bazénu

10

Zastavil jsem v denním baru na bulváru Santa Monica, abych snědl chlebíček, vypil kávu a podíval se do telefonního seznamu. Visel na řetězu z telefonního automatu, který byl na zdi vedle průčelního okna baru. Vyhledal jsem Graham Court, Laredo Lane. Vytočil jsem číslo a pozoroval lidi na chodníku. Hippies, znalí beatu a drog, světáci středních let, turisté, kteří doufají, že se splní jejich očekávání, nadějeplné i zoufalé prostitutky, hbití, šarmantní podvodníci bez věku; svět, který proudil na druhé straně skleněné tabule po dlouhé hollywoodské tepně. Reklama nad oknem byla napůl červená, napůl zelená, než prošli úsekem chodníku, který jsem pozoroval, měnili svěžest mládí za nazelenalou sešlost, nebo naopak, zelenost mládí za přezrálou mrtvičnost.

Na dvanácté zazvonění odpověděl mdlý hlas. Pat Reavis v Graham Court nebydlí a nikdy nebydlel, dobrou noc.

Číšník mi přes černý průhledný pult poslal tenký bílý chlebíček a šálek husté hnědé kávy. Měl růžové, motýlí uši. Jinak byl ve stadiu larvy.

„Nemoh jsem neslyšet,“ řekl ucintaně, „jestli hledáte příležitost, znám jedno spolehlivý číslo.“

„Vytrhněte si kus papíru z pornografického časopisu, napište si na něj svý číslo krví a shltejte to k snídani.“

„Cože?“ řekl. „Krví?“

„Proč si myslíte, že sex je nejdůležitější?“

Zasmál se nosem. „Jmenujte něco jinýho.“

„Peníze.“

„Jistě, ale řekněte mi, k čemu je chlap potřebuje?“

„Aby mohl strávit klidné stáří v tibetském klášteře.“ Ukázal jsem mu úřední odznak, který jsem přechovával od války. „Za kuplířství byste mohl jít na pár let do chládku.“

„Ježíši!“ Jeho obličej prodělal náhlou a otřesnou proměnu. Stáří se ho dotklo zkřivenými prsty, zmuchlalo ho jako papír. „Dělal jsem jenom legraci, nic jsem tím nemyslel, neznám žádný číslo. Na mou čest, přísahám při pánubohu.“

Jeho kňourání mě provázelo až na chodník. Zaniklo za zavřenými dveřmi. Byl jsem v mizerné náladě.

Laredo Lane byla jedna z malých opuštěných dřevěných uliček, které jsou utopené mezi dvěma velkými bulváry. Ojedinělé pouliční svítilny ji chabě osvětlovaly. Tu a tam planula světla v domech, kde se hýřilo. Zaslechl jsem úryvky hudby a smíchu, zahlédl v oknech tančící dvojice. Někteří tanečníci byli černí, jiní bílí; někteří měli hnědé obličeje Indiánů. Ale většina předměstských domků tonula za zavřenými okenicemi v temnotě. Celý jeden blok byl pustý, zbyla tu jen betonová kostra, obnažená starým požárem.

Připadal jsem si jako osamělá kočka, jako stárnoucí navztekaný uličník, který hledá, kde by se mohl porvat. Zapudil jsem rozmrzelost, hodil jsem ji za hlavu. Noční ulice byly mé království, budu se v nich potloukat do posledního dechu.

Písmena Graham Court byla vyrytá do přední stěny pravoúhlé kovové schránky, kterou zevnitř osvětlovala elektrická žárovka. Ke sloupu, který podpíral schránku, byla připevněná bíle natřená deska, na ní kostrbatý nápis VOLNÁ MÍSTA. Dodatek NEJSOU byl zakryt kusem zašlé lepenky. Zastavil jsem dvě stě stop za nápisem a nechal jsem běžet motor. Výfuk bafal jako dýmka, vypouštěl malé modré obláčky do chladnoucího vzduchu.

Graham Court byla řada rozpadávajících se barabizen, seřazená podél pruhu uschlé trávy. Svět mohl k jejich zborceným zápražím proniknout po sešlé štěrkované cestě, pokud by o to ovšem svět stál. Z několika chatrčí pronikalo světlo štěrbinami ve zpuchřelých dřevěných stěnách. Budova označená KANCELÁŘ, která stála nejblíž ulici, byla zavřená a tmavá. Vypadala, jako by ji majitel opustil navždy. Nad hlavou mi šuměl eukalyptovník jako něžný noční vánek, shazoval na zem křehké červené kvítky. Bezdůvodně jsem jeden zdvihl a rozemlel mezi prsty na červený prášek.

Když jsem se rozhodoval mezi přímým postupem a dlouhým nudným čekáním v autě, otevřely se dveře prostředni barabizny. Vypustily na trávník pruh žlutého světla. Pohyboval se v něm mužský stín, světlo zase zmizelo. Šel jsem dál ulicí, vzdaloval jsem se od svého vozu. Za chvíli se ozvaly rychlé kroky, které mě následovaly.

Využil jsem příležitosti a zabočil s určitou nechutí na cestu, která vedla k neosvětlenému domu, jako bych tam patřil. Můj dlouhý kolísající stín splynul se stíny keřů, věděl jsem, že muž, který mě následuje, nevidí víc než obrys mé postavy. Na silnici vedle domu stálo zaparkované auto, ukryl jsem se za ně a zmizel tak z dohledu. Kroky přešly po chodníku, aniž se zastavily.

Na nároží zabočil do osvětlené ulice. Byl to Reavis, pyšně si vykračoval, bradu frajersky vystrčenou, ramena vzpřímená, jako by se za pravého poledne předváděl tlupě vybraných děvčat. Když zašel za roh, utíkal jsem zpátky k autu, objel jsem domovní blok, zhasl světla a spatřil přehlídku o jediném muži přecházet křižovatku.

Neponechával jsem nic náhodě. Protože Reavis znal můj vůz, zamkl jsem ho a nechal na místě. Dal jsem Reavisovi náskok skoro celého domovního bloku a kryl jsem se, jak se dalo: schovával jsem se za stromy, za keře, za auta. Ani jednou se neohlédl; postupoval jako člověk, který má svědomí čisté nebo žádné. Když došel na Sunset, zabočil doleva. Přešel jsem bulvár a zmenšil jsem odstup. Reavis měl na sobě křiklavý černozrzavý fiškrét, Řev jeho obleku jsem slyšel i nad rušným provozem hlavní třídy.

Reavis zamířil ke stanovišti taxíků, několik vozů tam stálo u chodníku. Očekával jsem, že si jeden najme, chtěl jsem udělat totéž a sledovat ho. Ale místo toho se posadil na lavičku u zastávky autobusů, zkřížil nohy a zapálil si cigaretu. Ušel jsem několik yardů příčnou ulicí a pozoroval jsem ho ze stínů nárožní budovy. Nalevo se tyčily vysoké hotelové domy proti nebi, jehož pohyblivá růžová barva připomínala prostor uzavřený očními víčky. Mezi Reavisem a mnou se stejnoměrnou pětatřicítkou až čtyřicítkou sunul pozdně noční provoz.

Dlouhý černý vůz vybočil z proudu a zajel k červeně vymezenému prostranství, kde seděl Reavis. Ten vstal a zahodil cigaretu. Muž v tmavošedé livreji se zvedl od volantu, otevřel mu zadní dvířka. Když se limuzína dala znova do pohybu, trčel jsem uprostřed vozovky v pochybně bezpečné uličce mez…